Zraněný 13

Brumbál mávl rukou a nad středem Hagridova dřevěného stolu vzplál jasný plamen. Kroutil se a měnil barvy od žluté k červené, modré, zelené a pak opět ke žluté. Barvy střídavě osvětlovaly místnost, kroužily po zdech, a nábytku. Zároveň osvětlovaly tváře všech přítomných, co seděli kolem stolu. Byla jich dnes přítomna jen hrstka. Zítra bude velká párty u Weasleyů, ale dnes tu byl jen Brumbál, Hagrid, Harry, samozřejmě Hermiona, Ron a Remus, který neseděl u stolu, ale u zdi. Celou dobu měl ruku položenou na hlavě Seva-psa, který mu seděl u nohou.

 

Ve středu plamene se začaly objevovat čísla, jedno za druhým. Všichni kolem stolu je začali odříkávat nahlas.

"Pět, čtyři, tři, dva, jedna, PŮLNOC!" hned na to všichni zakřičeli. "Všechno nejlepší k narozeninám Harry!" Plamen explodoval do ohňostroje jisker, které prolétaly místností, poskakovaly z místa na místo, syčely a jiskřily duhovými barvami, dokud nevylétla oknem poslední jiskřička.

Na stole, tam kde byl předtím plamen, byl nyní ohromný narozeninový dort s osmnácti hořícími svíčkami.

 

Harry se červenal a na tváři měl překvapený výraz. Zhluboka se nadechl a sfoukl všechny svíčky, což mělo za následek další výbuch křiku a potlesku kolem něj.

Lupin se usmíval, opřel se a spokojeně pozoroval ostatní. Poslouchal Rona a Hermionu jak si vesele povídají, zatímco se porcoval dort a jeho kousky se rozdávaly všem zúčastněným. Občas hluk hovoru přerušil burácivý hlas Hagrida, nebo se ozval Harryho stydlivý. Brumbál byl potichu, pozoroval všechny ostatní stejně jako Lupin i když - v jednu chvíli kdy se jeho a Lupinův pohled střetly, usmáli se navzájem jeden na druhého.

 

Harry byl na tom mnohem lépe od minulého týdne co se Hermiona vrátila. Ne úplně v pořádku, zloba tu byla stále, ale opět se smál, svým normálním milým smíchem. Hermiona s ním nemohla být stále, ale dařilo se jí přicházet alespoň na pár hodin každý den.

"Moji rodiče mají semináře, tak mám volná odpoledne."

Lupin viděl Harryho a Hermionu, jak se spolu prochází po Bradavických pozemcích a tiše si povídají. Ron se k Harrymu připojoval večer po práci, a Harry každé ráno snídal s Remusem. Dokonce i Hagrid se s Harrym často vídal a to všechno dohromady dělalo Harrymu dobře.

A tuto noc, zvláště, měl Harry v očích zpět tu starou záři. Byly to první opravdové narozeniny, které kdy měl, jak tvrdil. První kdy neseděl o samotě ve svém pokoji u svých mudlovských příbuzných, ale místo toho byl tady a kolem sebe měl přátele.

 

Lupin pocítil studený dotek na ruce a podíval se dolu. Sev-pes se na něj díval chladnýma očima. Remus si všiml, že talíř na zemi byl prázdný.

"Oh, chceš ještě, že ano?" řekl. Sev-pes se na něj povýšeně koukal, nedělal na něj typické loudící pohledy. Lupin se tiše uculil, natáhl se pro další kousek dortu a položil ho na talíř na zemi.

"Ale víc už nedostaneš." Oznámil mu. Kdyby pes mohl zvednout obočí, pak by to přesně vystihovalo, jaký pohled mu Sev-pes věnoval. Pes si lehl na zem a elegantně okusoval porci na svém talíři.

 

Bohužel v jeho chování nedošlo za poslední týden k žádnému zlepšení. Kromě toho, že si začal na situaci zvykat. Stále se toulal sám a stávalo se to tak často, že to už Lupina přestalo děsit, když k tomu došlo znovu. Pokaždé ho zkontroloval zrcadlem, a s malými změnami viděl psa, jak se potuluje po pozemcích školy - obvykle sledoval Harryho. Bylo to, jako když byl Severus malý chlapec a sledoval Jamese. Lupin potřásl smutně hlavou a šel ho přivést zpět.
Teď už se to zdálo Harrymu legrační - Hermiona mu musela nějak domluvit, protože se nyní už nesnažil psa provokovat.

 

Ale jinak, kromě zloby směrované na Harryho, vypadal Sev-pes spokojeně. Lupin ho bral na procházky, navštěvovali Hagrida, sedávali na kameni u jezera. Nebo jen tiše seděli v Lupinově pokoji, pes schoulený vedle něj na pohovce zatím co si Remus četl. Lupin zjistil, že je mu společnost psa velmi příjemná. Chyběly mu sice rozhovory se Severusem, ale Sev-pes dokázal mnohé vyjádřit pohledem nebo výrazem. Bylo to hezké, sedět tiše se psem schouleným vedle sebe. Lupin nikdy psa neměl, když vyrůstal - psi, vlastně jakákoliv zvířata a mladý vlkodlak v jednom domě to by nedělalo žádnou dobrotu - ale teď zjistil, že si tuto společnost velmi užívá.

 

Naklonil se a poplácal Seva-psa, ten na oplátku zamával dlouhým ocasem. Dnes vypadal kožich psa čistě a leskle - Lupin si dával pozor a držel ho dál od Harryho - a zatímco pes nebude nikdy v pravém slova smyslu krásný, vypadal v tuto chvíli docela hezky.

 

Noc pokračovala, smích a povídání se mísilo se zvuky jídla a pití. Pokoj byl osvětlen příjemným žlutým světlem lamp, které vrhaly jemné stíny na zeď. Hudba hlasů a smíchu naplňovala místnost. Lupin se přistihl, že občas klimbá, oči se mu zavíraly, jak se stále víc a víc bořil do křesla. Bylo o hodně později, než byl tyto dny zvyklý zůstávat vzhůru. Stále nebyl v plné síle a ještě se zotavoval.

Neodvratně se tu objevil smutný pohyb, kdy bylo křeslo odsunuto od stolu a tento určitý pohyb všem napověděl, že je čas odejít. Všichni pomalu následovali příkladu, vstávali za neustálého hovoru, ale pomalu se pohybovali ke dveřím a pak ven. Lupin je následoval. Vzduch venku byl teplý a prosycený vlhkostí. Jemný jako hedvábná přikrývka. Možná zítra bude pršet, ale nyní bylo nebe čisté, hvězdy zářily a štíhlý srpek měsíce zářil nad nimi. Do úplňku stále zbývaly dva týdny.

 

Vdechoval vůni trávy a horkého vzduchu, ale vůně se zdála mdlá. Jeho čich byl pořád o něco ostřejší než u normálních lidí, ale jeho ostatní vlkodlačí smysly byly na té nejnižší úrovni v tomto období tak vzdáleném od úplňku. Ozvaly se zvuky rozloučení. Brumbál se vracel zpět do Bradavic, zatím co Harry doprovázel Rona a Hermionu k bráně. Brumbál zachytil Lupinův pohled, a Remus kývl. Následoval potom Harryho a ostatní, když šli po cestě. Sev-pes šel vedle něj. Jeho postoj se okamžitě změnil od elegantního lenošení na párty do strážního psa v pohotovosti.

Lupin se teď držel trochu zpátky, nechtěl rušit jejich konverzaci - ti tři si byli tak blízcí, že dokázali dokončovat větu jeden druhému. Cítil se spokojeně, i když jen poslouchal jejich hovor. Remus se usmál a položil ruku na záda Seva-psa, cítil, jak se k němu okamžitě víc přitiskl.

 

Došli k bráně, Lupin vytáhl hůlku a prošel jí. Sev-pes šel s ním - Lupin si nebyl svým čichem jistý, bylo lepší, když spolu s ním okolí prověří i pes.

Moje oči na tom nejsou o nic lépe, pomyslel si Remus smutně. Všechno co mohl vidět, bylo jen šedé a černé: obloha, zem a stíny. Napřáhl hůlku a pronesl nebezpečí odhalující kouzlo, ale to neukázalo nic. Sledoval psa, který kroužil kolem a pohyboval hlavou nahoru a dolu. Občas jí sklonil až k zemi, a očichal jí. Občas zvedl nos do výšky a větřil. Jeho tělo, ale nenapovídalo, že by objevil něco nebezpečného. Po pár minutách se vrátil k Lupinovu boku a posadil se.

"Všechno v pořádku, můžete ven."

Ron a Hermiona naposledy objali Harryho a pak se postavili vedle Lupina.

"Dobrou noc Harry." Zavolala Hermiona. "Uvidíme se zítra u Weasleyů."

"Oh ano. A Harry." Ozval se Ron. "málem jsem zapomněl. Zítra tě přijde po obědě vyzvednout můj táta. Vezme tě na ministerstvo, aby sis mohl udělat přenášecí licenci. Všechno to zařídil a pak tě vezme k nám."

Harry se zašklebil. "Úplně jsem na to zapomněl. Vlastně se teď už můžu přenášet."

"Nemůžeš, dokud nebudeš mít licenci, Harry." Řekla Hermiona.

Harry se na ní zašklebil a zvedl oči. Lupin se tomu musel zasmát taky.

A pak to ucítil.

Sev-pes se k němu přitiskl. Nebyl to jen tak náhodný dotek, Lupin cítil psovo napětí. Podíval se dolů na psa a zjistil, že ten se dívá upřeně na místo před nimi. Lupin si místo prohlédl, ale nic neviděl. Co je to?

 

A pak si to uvědomil, náhlá změna ve vzduchu a pach člověka. Ale tak špatný a smrdutý, že ho to přinutilo o krok couvnout a nakrčit nos skoro až bolestí. Vzduch se zachvěl a zaplnil, jak se před nimi objevila postava. Černá divoká silueta, roztrhané šaty visely na vychrtlé postavě. Zplihlé, rozcuchané vlasy kolem tváře, která spíše připomínala lebku. V očích šílenství horší než jaké kdo mohl vidět v očích kteréhokoliv šíleného vlkodlaka.

 

"Rone, Hermiono přeneste se hned!" Zakřičel Remus a zvedl hůlku. Zadní nohy Sev-psa se napjaly, jak se chystal ke skoku na černou postavu, ale bylo příliš pozdě.

Světlo vytrysklo z hůlky. Lupin padl, když ho kouzlo zasáhlo a srazilo k zemi. Slyšel Rona a Hermionu vykřiknout a pak žuchnutí, jak také oni spadli na zem. Sev-pes vyštěkl bolestí, a klesnul vedle Lupina, kde zůstal ležet bez hnutí.

Lupin se pokoušel pohnout. Všechno od pasu dolů bylo úplně mrtvé, ale stále mohl hýbat rukama, i když jen stěží. Snažil se soustředit, přenést se, ale nedokázal to, byl příliš slabý.

Co ostatní? Jsou v pořádku? Vůbec je neslyšel, žádný pokus o pohyb. Zásah kouzlem je musel uvrhnout do bezvědomí.

Dobrá tedy bude hrát mrtvého. Doufal, že to je to, co Ron a Hermiona dělají. Ale svou hůlku měl stále v ruce, která byla uvězněná pod jeho tělem, a tou rukou mohl nepatrně hýbat. Možná jí bude schopen uvolnit natolik, že by mohl hůlku namířit a vyslat kouzlo. Jeho tělo se, ale pohybovalo s neuvěřitelnou pomalostí. Přemítal, jestli má vůbec dostatek síly na vyslání kouzla na ní. Musí se o to alespoň pokusit.

Otevřel oči jen tak, aby viděl co se děje. Podivná strašidelná postava stála kousek od něj se svěšenýma rukama.

Vzpamatovává se z útoku, který na nás vyslala. Můj bože je tohle opravdu Bellatix? V té podivné bytosti, která stála před ním, Lupin nenašel žádnou podobnost s nádhernou ženou, kterou kdysi znal.

 

Bellatrix zvedla ruce, byla otočená čelem... k čemu?

K bráně! Harry! blesklo Lupinovi hlavou.

"Nepůjdeš ven, maličký Pottere?" volala hrubým hlasem Bellatrix. "Nejsou mrtví. Ještě ne."

Lupin opatrně točil hlavu, dokud neuviděl Harryho stát v bráně. Těsně za její hranicí. Vytáhl hůlku a vyslal z ní rudý ohňostroj, který mířil k noční obloze - znamení nebezpečí.

To je dobré chlapče, učíš se přemýšlet, předtím než jednáš. Dokud Harry zůstane na školních pozemcích, bude v bezpečí.

"Nikdo nepřijde, ne včas!" řičela Bellatrix, šílené oči upřené na Harryho. Nenávistí měla zkroucenou tvář.

 

Tak dlouho dokud bude Bellatrixina pozornost upřena na Harryho, Lupin má šanci uvolnit svou hůlku. Může se pokusit rozptýlit jí útokem, i když slabým, a dát tak Harrymu šanci na útok. Posunoval se centimetr po centimetru, a uvolňoval si ruku. Cítil, jak mu špička hůlky klouže po hrudi.

Harryho tvář byla zamračená a na moment to vypadalo, že projde branou, ale zůstal stát na místě. Neustále vysílal rudé světlo z hůlky do oblak. To osvětlovalo všechno dokola zem, oblohu i Bellatrixinu tvář.

Ozařovalo rudě křivky jejího obličeje a tmavé stíny v jejích propadlých tvářích a očích. Dělalo její tvář ještě více nelidskou než předtím. Živoucí nenávist.

 

Ale to bylo pro Lupina pro teď v pořádku.

Ano, udržuj svou pozornost na Harrym, jemu od tebe nehrozí žádné nebezpečí a já za chvíli budu mít hůlku připravenou. Cítil, že mu špička hůlky vyklouzla zpod těla. Ještě kousek, pootočit rukou, aby mohl zaútočit. Zhluboka se nadechl, pokoušel se sebrat síly. Bude mít jen jeden pokus.

 

"Ale ale vlkodlaku, koukej dát tu hůlku pryč!" Lupin se podíval nahoru a uviděl nad sebou její šílenou tvář. Její noha ho zasáhla ostře do boku, vyrazila mu hůlku z ruky a poslala jí mimo jeho dosah. Zvedla svou a zamířila mu na srdce. Bílé světlo na špičce zářilo bělostně jako roztavený kov. Stříbrný zásah!

Jsem mrtvý, nemůžu přežít další zásah stříbrem. Pomyslel si, v okamžiku kdy světlo zapraskalo a vystřelilo z její hůlky na něj. Druhé bílé světlo prolétlo kolem a zablokovalo stříbrné. Harryho hlas křičel

"Nedotýkej se ho!" Harry udělal krok před bránu ve zvednuté ruce stále namířenou rozzářenou hůlku. Lupin si všiml úšklebku na Bellatrixině tváři. Prudce, jako útočící kobra se obrátila a zaútočila na Harryho. Ale ten už byl opět za branou a světlo jejího útoku se neškodně o ní rozbilo.

 

"Zůstaň za branou Harry!" Slyšel Remus volat Hermionu. "Chce, abys vyšel ven před bránu!"

"Poď ven Pottere, nebo zemřou!" chroptěla. Smála se, lehce namířila hůlku na Hermionu a vyslala na ní výboj rudého světla.

Harry udělal krok před bránu se zvednutou hůlkou. Bellatrixina kletba byla odmrštěna stranou. Zasáhla zem až nebezpečně blízko vedle Lupinovy hlavy. Slyšel trávu syčet a pach spálené země mu naplnil nos.

Další výboj z Harryho hůlky následoval ten první, ale Bellatrix se otočila a zachytila ho lehce svou hůlkou. Pak vyslala nový výšleh zpět na Harryho, který couvl za bránu.

Bellatrix se řehtala a vyslala další kletby na Rona a Hermionu. Harry musel skočit dopředu, aby je mohl blokovat. Prudká otočka a její další kletba mířila na Harryho. Harry byl pomalý, ale dokázal blokovat i tuto.

 

"Rone, Hermiono můžete se přenést?" dokázal zamumlat.

"Ne, profesore. Zkoušela jsem to." Ozvala se Hermiona. "Nemůžu." Ozval se ve stejnou chvíli i Ronův hlas.

Takže jsme tu všichni lapeni.
Srdce se mu chvělo, když pozoroval, jak Harry těsně blokoval Bellatrixiny poslední kletby.

 

Pak vykřikl bolestí, když ho Bellatrix zasáhla do kolena. Přes svůj křik slyšel její smích. "Je to jen trochu stříbra vlkodlaku. Teď ještě neumřeš."

Lupin cítil v očích slzy, bolest v koleni byla příšerná a rozpínala se do celé nohy.

Zabije nás tři, to bude všechno, co bude moct udělat. Běželo Lupinovi hlavou. Pokusí se ublížit Harrymu jakýmkoliv způsobem.

Slyšel další Ronův výkřik, když ho zasáhl její další útok a Harryho blok přišel příliš pozdě. Bellatrixin útok zamířený na Harryho, ho minul jen o pár centimetrů. Skoro nestačil skočit zpět za bránu.

Bellatrix nyní stála bez pohybu s rukama svěšenýma.

 

"Konec hrátek, Pottříku." Prskala Bellatrix. "Budeš trpět, jako jsem trpěla já. Vrátím se pro tebe jindy."

Napřímila se, přitáhla roztrhané šaty k sobě. Opět zvedla hůlku a namířila jí na Hermionu. Tentokrát špička hůlky začala zářit zeleně. Děsivou zelenou, kterou Lupin poznal. Smrtící kletba! Divokost zkroutila její tvář, když otevřela ústa a začala pronášet to první z těch dvou hrozivých slov. Lupin věděl, že Hermiona zemře a nikdo z nich to nemohl zastavit. Mohl tady jen bezmocně ležet.

 

"Néé!" vykřikl Harry. Vrhl se dopředu, a začal kouzlo, které jak Lupin dobře věděl, nebude mít proti Avada Kedavra žádný účinek, ne pokud jí Bellatrix dokončí.

A pak se ze země vymrštil tmavý stín, skoro z pod Bellatrixiných nohou. Obrovské čelisti sklaply kolem její ruky. Hůlka se rozlétla na milion kousků, jak se tesáky zavřely. Odporné zelené světlo explodovalo kolem nich. Osvítilo místo kolem jako by bylo poledne. Lupin vykřikl bolestí a slyšel také Ronův a Hermionin hlas. Bellatrix ječela a padala k zemi, pes spolu s ní.

Severus! Lupinova mysl vytáhla ozvěnu vzpomínky na ten den, Voldemortovu poslední bitvu, kdy viděl Severuse padnout k zemi a byl si jistý, že zemřel.
Příliš kruté, přežít to, pak být zachráněn jen před pár týdny námi před sebou samým, jen proto, abychom ho ztratili nyní.

Agónie z Lupinovi zraněné nohy se nyní pomalu přesouvala do celého těla. Už teď cítil, jak mu stoupá k žaludku, k jeho hrudi a krku. Ron a Hermiona lapali po dechu nedaleko od něj - prosím, ať jsou v pořádku! Černota se mu roztahovala v mysli, poslední co vnímal, byl zvuk Haryho hlasu chvějícího se pláčem a opakujícího. "Vydrž, musíš vydržet, pomoc už je na cestě!" Pak ho temnota zaplavila úplně.