Invocare 037

 

Artur Weasly vešel nejistě, skoro jakoby pochyboval, že nepopletl adresu.

"Díky, že jste přišel, pane Weasly," vítal ho Harry. - "Mohu vám vzít plášť? Jaká byla cesta z Doupěte?"

"Cesta zabrala víc času, než jsem předpokládal," doznával Artur a díval se na Harryho s neklidnou zvědavostí, což bylo docela pochopitelné.

Weasly dostal pozvánku od Brumbála s doporučením přicestovat rovnou do soukromých pokojů Severuse Snapea. A ještě ke všemu ho tam očekával ne mistr lektvarů, ale Harry Potter.

 

Artur si sundal plášť a roztržitě ho podal Harrymu.

"Albus nebo Severus se k nám přidají později?"

Harry se odlepil od stěny, o kterou se celou dobu opíral, došel k věšáku, pověsil plášť a vrátil se k Weaslymu.

"Pan ředitel by si chtěl s vámi promluvit po našem rozhovoru,"- vysvětlil Harry. - "Zatím se naobědváme a potom budete moci zaskočit k němu do kabinetu."

Artur jen zamrkal.

"A kde je Severus? Co vůbec k čertu děláš v jeho pokojích ty?"

"Dnes od rána pracuje v laboratoři. Co se týká mého pobytu tady..." Harry si povzdechl. "Raději se posadíme, nežli vám všechno vysvětlím. Půjdeme prosím vedle."

 

Harry zavedl Weaslyho do knihovny a pokynul k menšímu stolu, který už byl prostřený k obědu.

Jakmile si sedli, na stole se objevila jednoduchá polévková mísa s vydatným masovým ragů a košík teplých houstiček s křupavou kůrčičkou. Pochopitelně dneska měl Harry dost času, vybrat víc promyšlené a vytříbené menu. Ale vzhledem na skrytý důvod setkání, kterým vlastně bylo předvést, jak nenuceně se cítí v pokojích Snapeho, zvolil hoch úmyslně jiné chody. Ronův otec stejně věděl, čemu Harry v jídle dává přednost. Výběr servírování polévky z mísy byl také úmyslný. Mladík předpokládal, že při nabírání jídla na talíř, bude působit víc jako domácí, nežli host.

 

"Takže,"-začal Harry a rozděloval ragú na prázdné talíře, které se na stole objevily zároveň s polévkou. - "Požádal jsem ředitele, aby vás sem pozval, protože musíme projednat něco, co se týká Řádu."

Artur ztuhnul, aniž by donesl lžičku k ústům.

"Ty - ještě nejsi členem Řádu."

"Ne, nejsem," souhlasil Harry. "Jenže je v něm Severus, a my bychom vás chtěli požádat o laskavost."

"My bychom chtěli,"- opakoval Artur s podezřením. - "Snad chápeš, jak divně to zní. A taky jsi nevysvětlil, co tu vlastně děláš?"

"Po uzavření školního roku tu budu žít." vysvětlil Harry a s námahou zachovával klid. Protože ta myšlenka ho pořád trápila, stále nevěděl, co bude ve sklepení celé dny dělat. Alespoň, že neumře hlady, jako tehdy u Dursleyů, když ho zamykali, ale všechno....

Co se má stát to tě nemine - napomenul se v duchu Harry. - Není potřeba ukazovat panu Weaslymu,jak jsi nervózní.

"Severus a já plánujeme obřad, který nás sváže zvláštními pouty," - jen tak mimochodem mezi řečí pronesl Harry a mazal si dál housku s máslem, jakoby o nic nešlo a on neříkal nic zvláštního.

"Jedná se o ceremoniál zotročení. Musím si vybrat důvěryhodného svědka, a vám pane Weasly věřím naprosto. Souhlasil byste s tím, stát se mým svědkem?"

 

Pravděpodobně to nebyl nejlepší způsob, jak oznámit takové novinky. Arturu Weaslymu vypadla lžička a s cinknutím dopadla na talířek.

"Promiňte," - potřásl hlavou Harry. - "Chápu jaký to je pro vás šok."

"Vždyť jste se nikdy se Severusem nesnesli." - vymáčkl ze sebe Artur. - "O čem to vlastně mluvíš?"

"Zapomněl jste, že je to v zájmu Řádu? A všechno se dělá kvůli vítězství nad Voldemortem," - vysvětloval Harry, a potom krátce vyprávěl o proroctví.

 

Artur si vzal housku, ale nejedl ji. Bezmyšlenkovitě ji trhal na malé kousky, když poslouchal mladíka a potom vztekle pronesl.

"Samozřejmě Albus Brumbál s tím plánem souhlasil, že? Zotročení Harryho Pottera. To je hanebné!"

"Buď tohle - nebo smrt," odpověděl Harry. Moc se mu nechtělo pokračovat, ale byl povinný Ronovu otci vysvětlit všechny podrobnosti.

Bude lepší, aby je slyšel od něho, nežli od ředitele a myslel si, že Harryho drží v nevědomosti. Musí Artura přesvědčit, že nejenom ví o všem co se děje, ale všechny plány vítá s nadšením. Sice s relativním nadšením, což znamená bez přílišného zanícení.

 

Obrazy předcházejícího večera se mu znovu promítly před očima, tak jako už několikrát od samého rána.

Copak to skutečně byl on, kdo ležel pod Snapem? Oba nazí. Hruď jednoho přitisknutá k hrudi druhého, boky k bokům - třeli se navzájem o sebe dokud...

Oh, Merline, opravdu si končili navzájem na břiše? Ne to není možné, aby to byl on. Dobře, ještě snad s dívkou... ale s mužem?

 

 

Co se má stát, to tě nemine. - připomněl mu znovu tiše vnitřní hlas. Jenže tentokrát v tom byl slyšet výsměch.

 

Nakonec se Harry vzpamatoval a sebral všechny síly.

"Pane Weasley, musím vám říct ještě něco dalšího. Ceremoniál, kterým projdeme... je Cambiare Podentes. Je založený na magii sexu."

Artur Weasley z něho nespouštěl strnulý pohled.

"Ano, rozumím." povzdech Harry.

"Rozumíš?" Artur vzal do ruky lžičku a gestikuloval s ní jako s ukazovátkem, když se pustil do vysvětlování.

 

"Magie sexu je velmi nebezpečná. Jestli se jedná o zotročovací kouzlo a dokonce s prvky sexu... Harry, uvědomuješ si, že se jednoho krásného dne probudíš jako sexuální otrok Severuse Snapea. Chápeš, co to znamená?"

"Ano, chápu. Právě v tom je veškerá podstata. Musím se stát jeho... Harrymu se nechtělo vyslovit *milencem*, ale *sexuálním otrokem* znělo ještě stokrát hůře.

"Zkrátka musím se stát jeho. Jeho v každém ohledu, po každé stránce... a po této také."

 

Artur se zamračil a oči mu svítily obavami.

"Severus... on je... v mnoha směrech je velmi zajímavý člověk, i když nechci a nebudu tvrdit, že mu rozumím, ale jedním jsem si jistý. Za žádnou cenu by do něčeho takového nešel."

"Ano, také se mi zdálo, že ze začátku tu myšlenku přijal bez zvláštního nadšení." přiznal se Harry a snažil se pousmát. Uvolnit atmosféru. Jenže úsměv nevyšel.

 

Bylo příliš trpké, působit panu Weasleymu bolest. Ale stejně tak Harry nechtěl, aby si Ronův otec utvořil chybný názor na Snapea. Přes všechny své nedostatky, tohle si Snape nezasloužil.

"Víte, nejdřív se nás marně pokoušel přesvědčit o nesprávnosti věštby. A potom složil, ten svůj bezohledný popis ceremoniálu a jeho následků. Tenkrát jsem považoval jeho slova za bernou minci, ale teď si uvědomuji, do jaké míry byl rozzlobený a otřesený, když ho psal. Mám takový dojem, že se mě tehdy přímo pokoušel odradit. Ale to bylo nemožné."

 

Jestli předtím Artur vypadal zaražený - tak teď naprosto ztratil řeč. Pouze s námahou dokázal ze sebe vymáčknout:

"On se tě pokoušel odradit?"

"Ano, teď mám ten dojem." přiznal se Harry. Předtím to nechápal, ale samotný tón synopsisu... a potom veškeré úsilí, které v poslední době lektvarista vynakládal, aby přesvědčil Harryho, že hloupý dokument zdaleka není stoprocentní skutečností a místy se prostě mýlí. Možná Snape dokonce litoval, že napsal něco tak nemilosrdného, takový krutý text. Nebo nelitoval, ale přesto se pokoušel dát Harrymu víc reálnou představu Podentes.

 

Teprve, když naráz vypil dvě sklenice vody, našel Artur Weasley znovu ztracenou řeč.

"Proč by tě Severus odrazoval, Harry. Je přece nad slunce jasnější, že bys nechtěl projít podobným obřadem s kýmkoliv, natož pak s člověkem, kterého jsi sám popisoval, jako druhého největšího bídáka ve světě a tvrdil o něm, že má nejodpornější vzhled v celém Skotsku, že?"

Harry se začervenal.

"Poslyšte, mně nepříslušelo říkat takové věci. A jeho zevnějšek - není důležitý, že? Měl jsem spíš soudit jeho metody výuky místo toho, co nemůže změnit, ale co můžete čekat od třináctiletého kluka. Co se týká pojmenování *druhého nejhoršího*... no je pravda, že jsme spolu skutečně nevycházeli, ale taková noční můra zase nebyl."

 

Artur jen potřásl hlavou.

"Harry... "

"Dobře, dobře. Byl hrozný, přiznávám!" zvolal Harry a doufal, že Severus rozhovor neodposlouchává. Ale Harryho by nepřekvapilo, kdyby tomu tak bylo. Přece jen nebyl lektvarista nadarmo hlavou hadí koleje.

"Skutečně se mnou zacházel hnusně, po celá léta. Dokonce i tehdy, když musel zachraňovat mojí kůži a já mu za to pochopitelně nikdy nebyl vděčný. Stejně jako za to, že se neustále navážel do mého otce, nebo mi předhazoval mojí slávu a zkaženost. Ale jak můžu teď o tom všem přemýšlet, pane Weasleyi?"

"Spíš si kladu otázku, jak o tom můžeš nepřemýšlet?"

"Můžu, protože musím! Zdá se vám, že bych teď mohl myslet na sebe? Hermiona zemře. A Ron také s celou vaší rodinou. Ano jste čistokrevní, ale je mi jasné, že všichni nepřátelé teroru budou zlikvidováni, že je zabijí. To znamená, všechny mé přátele. Mám na svědomí už tak mnoho životů, pane Weasley. Mé rodiče, Cedrika, Siriuse a vůbec všechny, které zabil Vol... Temný pán, potom co jsem dovolil Petigriuovi utéci.

 

Artur chtěl odporovat, ale když konečně promluvil, hlas se mu třásl šokem.

"Ty už - Ty víš koho.... Už ho nejmenuješ jménem?"

"Severus to nechce." - zamračeně přiznal Harry. Napřed, když mě napomínal, nevěnoval jsem tomu pozornost. Ale doba kdy jsem ho ignoroval, je pryč.

Jsem povinný podřídit se jeho vůli, jinak se naše síly nespojí."

"Ty mu říkáš Severus?"

"Je to jeho přání:"

"Harry, upřímně ti říkám, že nechápu, jak budeš tak moci žít. Jedna věc je kdybys někdy choval vřelé city k Severusovi, nebo kdyby tě přitahovali..." Artur se odvrátil.

"Přitahovali muži?"

"Právě."

 

Po pravdě řečeno Harry už nevěděl, kdo ho přitahuje. Sice byl přesvědčený, že ho v principu muži nepřitahují. Samotné pomyšlení na to, v něm vyvolávalo zděšení. Ale potom co včera večer dělali se Snapem, pravděpodobně nemohl stoprocentně tvrdit, že ho naprosto nepřitahují. Nebo mohl? Umíněně se o tom pokoušel nepřemýšlet a nebrat na vědomí obrazy vyvstávající v paměti. Včerejší večer znamenal pouze to, že Snape ani trochu nelhal, když tvrdil, že dokonale ovládá umění jak poskytnout rozkoš. A to bylo nepopíratelné. Harry si nepamatoval, jak vlastně přešli od polibků k vzájemnému tření a jak došlo k tomu, že oba tak bouřlivě vyvrcholili. V paměti se mu všechno slévalo do jakéhosi víru, ze kterého nemohl vybřednout ani, kdyby se o to pokoušel.

 

Ale na druhou stranu, zastavit to všechno bylo v jeho moci. Ano mohl to zastavit. Snape by ho nechal na pokoji, ale Harry o to nepožádal ani slovem ani gestem a neodstrčil ho. Neudělal vůbec nic. Proto by bylo nespravedlivé vinit Snapea z toho co se stalo. Vždyť od které doby zmijozelové nevyužívají toho co se jim tak zřejmě nabízí.

Harryho tvář vzplanula nachem při myšlence, že on se vlastně nabízel sám. Ale vždyť je to pravda: a navíc, dělal to naprosto dobrovolně. Snape ho ani zdaleka k ničemu nenutil. Což znamená, že se jim možná ceremoniál přece jen podaří.

A to mu připomnělo, že se chystal mluvit o čemsi důležitém předtím, než začal vykládat o tom, jak se nechce stát příčinou smrti dalších lidí.

 

"Má přání jsou nepodstatná, pane Weasley." vášnivě pronesl Harry. Nečekal, že to bude tak těžké. "Skutečně nerozumíte? Všichni moji známí by opakovali vaše slova, že tak nebudu moci žít, ale háček je v tom, že jinak ani já nepřežiju. Doslovně. Zemřu první, jestliže se Severusem neprojdeme rituálem."

"Och, Harry."

"Přemýšlel jsem o tom snad tisíckrát." pokračoval mladík. " V poslední době to je to jediné, na co myslím. Od samého narození jsem byl hozený do osudu, o který jsem nežádal - právě mě je předurčeno, zabít ho. Jenže teď chápu, že je všechno mnohem horší. Moje selhání bude znamenat nejen mojí smrt, ale i odsouzení celého světa k tisícům let hrůzy a temna. Já musím projít obřadem, pane Weasley, je to moje povinnost!"

"Možná existuje nějaký druhý východ... "

"Žádný není." přerušil ho Harry a promnul si oči. Z jakéhosi důvodu ho v nich zaštípalo, ale ruka, kterou oči třel, zůstala suchá.

"Žádný prostě není. Existuje pouze jedno-jediné řešení a já musím být za něj vděčný, protože vím, že ve skutečnosti nemám dost síly, abych se postavil... jemu. Ale často mě, pane Weasley, napadá ještě něco dalšího. Moji rodiče... zemřeli, abych já žil. A to nejmenší, co mohu udělat, je žít - třeba tímhle způsobem - kvůli tomu, abych lidi jednou provždy zbavil toho monstra, nemyslíte? Oni svojí úlohu splnili a zachránili mě - jak bych tedy já, mohl nesplnit tu svojí?"

 

Artur si odkašlal.

"Harry,... nedělej to kvůli rodičům. James by si něco takového nepřál. Nikdy."

"No, stejně tak by si nepřál mojí smrt, že?" povzdechl si Harry. "Chápejte, já si nemyslím, že by rodiče byli šťastní, při pomyšlení na mě se... Severusem, ale doufám, že by přinejmenším byli hrdí, že jsem vyvinul maximální úsilí. Protože, víte... " K čertu, slzy tekly samy od sebe. Harry se je snažil skrýt a pokračoval.

"Nemohu jejich oběť změnit, udělat z ní terč posměchu, pane Weasley, prostě nemohu."

Artur beze slov natáhl k mladíkovi ruku s kapesníkem a počkal, dokud se Harry nevzpamatuje.

 

Potom velmi ostražitě pronesl:

"To, co jsi řekl o *terči posměchu*, to jsou Albusova slova, že?"

"Ne moje, čestné slovo," ujistil ho Harry, když se vysmrkal. Okamžitě si uvědomil, že kapesník nebyl jeho, ale pan Weasley nic nenamítal.

"Čestné slovo", zopakoval. "Ředitel se vůbec nezmiňoval o rodičích - no, v každém případě ne v tomto kontextu.

"A copak řekl?"

"Nejsem tu kvůli řediteli," pokusil se mu vysvětlit Harry. Chápejte, všechno, co potřebujete udělat je zeptat se sám sebe, jestli chcete, abych zemřel o svých příštích narozeninách. Chtěl bych osobně zastavit toho plaza a nedopřát mu podobných radovánek. A nezáleží na tom, jaká bude cena."

 

Artur Weasley jezdil lžící po talíři, ale skoro nic nesnědl. Místo toho se natáhl přes stůl a vzal Harryho dlaň do své a povzbudivě ji stiskl. Na malý okamžik se mladík přenesl do jiného života, kde by vedle něho stál otec, připravený ho vždycky a ve všem podpořit.

Otec, který by ho miloval a chránil a nikdy - nikdy neodsuzoval.

 

"Jak se k tomu všemu staví Severus?" zeptal se tiše Weasley.

"Nu zezačátku se mu příčila samotná myšlenka na to, ale teď je ochotný projít se mnou ceremoniálem." Odpověděl Harry s hlubokým nádechem. Cítil, že se vzpamatoval a odložil kapesník.

"Je připravený si s vámi pohovořit, kdyby to pomohlo přesvědčit vás, abyste se stal mým svědkem... "

"Harry, jestli potřebuješ mojí podporu - tak jí dostaneš." - přerušil ho Artur

Mladík se usmál. Sice unaveně, ale už i to byl pokrok.

"Děkuji, pane Weasley. Poctivě řečeno, nemyslel jsem, že budete souhlasit. Je to skutečně hrozná prosba, a já chápu, že jste proti této záležitosti. Ale potom bych si musel najít někoho jiného. Jenže moc bych chtěl, abyste se mým svědkem stali vy."

Artur s pochopením přikývl.

 

Harrymu to dodalo odvahu, aby pokračoval.

"Ehm... byl jste se mnou ve velmi těžkých dobách, a já si vaši pomoci velmi cením, ale chtěl jsem vás za svědka také proto, že pracujete na ministerstvu. Můj nový status otroka musí být zaregistrován."

"Zaregistrován?" nechápavě zopakoval Artur.

"Ano. Je to požadavek ceremoniálu. Nebude nám dovolené, uchovat to v tajnosti. Proto, jakmile se smrtijedi dozví, že jsem se stal otrokem, budou chtít zjistit, kdo je můj majitel a myslím, že jim to nebude trvat moc dlouho. A chápete, co to znamená pro Řád. Severus by dál nemohl být naším špionem."

"Pro Merlina, skutečně hodlá projít rituálem a pokračovat ve špionáži?"

"Ano, čert ho vem!" štěkl Harry a najednou doufal, že je Snape je slyší. "No posuďte sám, jestli to není ten nejhloupější nápad ze všech možných nápadů."

"Ano, to je přímo nesmysl."

"To tvrdím i já, ale on mě dokonce ani neposlouchá!" vykřikl Harry a rozhlédl se po okolních stěnách. Ale hněvivé vzplanutí rychle pohaslo.

Pokud zůstane ve vnitřním kruhu nebo ne - jeho zdraví rozhodně neprospěje, jestliže se smrtijedi dozví o tom, že mě vlastní - a přitom mě neodevzdal do rukou Temného pána. Proto budeme potřebovat vaší pomoc. Když vyplníte všechny papíry bez zbytečných očí a uší, můžeme získat nějaký čas."

 

Samozřejmě udělám všechno, co bude v mých silách, abych vám pomohl." ubezpečil ho Artur a znovu stiskl Harryho dlaň. " Ale přesto odpověz prosím na mojí otázku. Neměl jsem na mysli, jak se staví Severus k provedení rituálu. Ptal jsem se, jak se chová... k tobě, Harry."

"Kupodivu se chová docela slušně." zamumlal Harry. Bohužel slovo *slušně* znova v paměti vyvolalo vzpomínky na včerejší večer - obrazy, pro které se slovo *slušně* hodilo ze všeho nejméně... Mladík znovu zčervenal, a začalo mu být horko, litoval, že měl zrovna na sobě Mollyin pletený svetr.

 

Artur se diskrétně odvrátil a počkal, dokud se Harry znovu neovládal.

"Ceremoniál bude proveden 17. června. " dokázal jakž takž klidně vyslovit Harry. "Já... nevím určitě v kolik. Ale Albus Brumbál bude druhým svědkem. Se Severusem se určitě postarají, abyste byl seznámen s podrobnostmi."

"Vzhledem k podstatě zaklínadla... nechceš raději s provedením obřadu počkat do svých narozenin?"

"Ano, dal bych tomu přednost," přiznal znovu červenající se Harry. "A dokonce teď víc, než dřív. Ale možná to bude takto lepší. Já... asi jsem se nevyjádřil tak úplně přesně, ale Severus a já, musíme... No, udělat něco spojeného se sexem do mých narozenin, abych zůstal naživu. A navíc, všechno to otroctví dokonce i jeho sexuální stránka, to všechno musí být dobrovolné. No a... pokud bychom prošli ceremoniálem těsně před narozeninami, možná by nebylo dost času... ehm... zajistit tento aspekt jak náleží." rozpačitě polkl Harry a pak požádal: " Pane Weasley, nemohli bychom skončit s otázkami? Je to všechno nesmírně trapné."

"Pochopitelně, Harry." Po krátké chvíli souhlasil Artur a znovu poklepal mladíka po ruce. Kdykoliv bys něco potřeboval... "

 

Harry potřásl hlavou a odpověděl.

"Já vím. Děkuji, pane Weasley."

Nic víc Harry neřekl - nechtěl Ronovu otci ubližovat a lhát. Jenže skutečnost byla taková, že Harry nikdy nebude moci tuto nezištnou nabídku využít. Při rituálu on sám podepíše svůj rozsudek - nezůstanou mu žádní kamarádi, na které by se mohl obrátit. Zbude mu pouze Snape. S povzdechem si Harry vzal lžičku a naoko klidně se pustil do jídla.