Zraněný 09

 

Hermiona se naposled podívala na profesora sedícího na pohovce a na černého psa - který byl profesorem Snapem a spal mu na klíně. Pak za sebou tiše zavřela dveře.

Je teprve odpoledne, pomyslela si, když procházela chodbou. Cítila se ale, jako by uplynula celá věčnost od rána, kdy jí probudil alarm zrcadla. Náhle se dostavil pocit vyčerpanosti a ona se musela opřít o studenou zeď. Budu se cítit líp, až v sobě budu mít oběd, pomyslela si. Donutila se opět narovnat a pokračovala v cestě.

Velká hala se plnila studenty. Harry a Ron seděli u nebelvírského stolu - Harry na ní zamával, jakmile prošla dveřmi. Hala dnes zářila, strop ukazoval jasně modré nebe s pár bílými mráčky. Ji však počasí vůbec nezajímalo, byla tu příliš velká spousta jiných věcí, které jí dělaly starosti.

Posadila se k Harrymu a Ronovi. Mnoho dalších studentů, kteří zůstali v Bradavicích přes léto, sedělo kolem nich. Většinou to byli famfrpáloví spoluhráči Harryho a Rona. Harry byl v dobré náladě, ale Ron byl tichý.

"Děje se něco?" zeptala se ho Hermiona.

Ron sebou škubl. "Ne, vůbec ne... jen..." povzdechl si. "No máma se rozhodla, že když už mi je tak dobře, že můžu hrát každý den famfrpál, tak mi je už také natolik dobře, abych začal pracovat. No a od příštího týdne začínám s Fredem a Georgem, budu jim pomáhat v jejich obchodě."

Po tomhle nastalo zvláštní ticho. Ron předpokládal, že se stane profesionálním famfrpálovým hráčem, dokud nebyl v Prasinkách při útoku smrtijedů zraněn. Byl to jeho sen, hrát, ale nyní měl jen velmi malou šanci.

"Vím, že pracovat pro Freda a George nebylo to, co jsi chtěl v životě dělat, ale bude to určitě dobrá zkušenost." Řekla trochu příliš nadšeně. "Dá ti to možnost promyslet si, co chceš opravdu dělat."

Harry na ní hodil znechucený pohled, ale Ron pokrčil rameny a odpověděl.

"Jo také si to myslím. Přemýšlel jsem, že bych možná mohl prodávat potřeby na famfrpál a otevřít si s nimi svůj vlastní obchod, nebo pracovat někde v jejich výrobě. Pracovat pro bráchy by mi v tom mohlo pomoct." Zašklebil se statečně.

"Stejně to muselo přijít, nemůžu skutečný svět dál ignorovat. Všichni moji bratři začali pracovat hned po škole." Podíval se na Harryho. "Pořád se tu můžu stavovat po práci a teď když už mám zkoušky z přenášení složené, tak se mě jen tak nezbavíš."

Harry byl zticha a Hermiona rychle řekla.

"Počítám, že se vždycky večer budeme všichni scházet. Harrymu a mě začíná trénink na podzim."

"Budeš sem stále chodit do konce léta, ne Hermiono?" zeptal se Harry.

Hermiona polkla.

"No, moji rodiče chtějí, abych s nimi jela na dovolenou poslední letní měsíc." Podívala se na Harryho. "Bylo to pro ně opravdu těžké poslat mě sem do školy, když mě nemohli vidět skoro celý rok." Kousla se do rtu. Nepočítala s tím, že tu nebude pro Harryho Ron.

"Ale můžu se sem kdykoliv přenášet. Nebo se můžeš přenést ty, tam kde budu. Na konci měsíce budeš už mít zkoušky za sebou."

Harry měl ve tváři smutek. Opouštíme ho, pomyslela si.

"Nebudeš tu sám," řekla zoufale. "Máš tu Hagrida, Dobbyho a profesora Lupina."

"Jo, když mluvíme o profesoru Lupinovi," řekl Ron. "slyšeli jste to? Bude se starat o psa. To by mohla být zábava, možná bys mu s tím mohl pomoct."

"Psa? Proč?"

"Nevím. Slyšel jsem, že je to dočasné, nebude ho mít nastálo. Je to jen proto, že je vlkodlak a tak, možná proto si ho také nemůže nechat moc dlouho. Třeba je tu velké nebezpečí, že by ho snědl, co myslíš."

Rozzářil se.

"Hele, co kdybychom se odpoledne na něj šli podívat."

"Ne, Rone, to nemůžeme." Řekla Hermiona rychle. Harry i Ron se na ní podívali.

"Taky jsem o tom psu slyšela, a je to, no..." zoufale se pokoušela rychle něco vymyslet. "Byl týraný a profesor Lupin s ním bude pracovat, aby ho uzdravil. A proto s ním určitě potřebuje být nějaký čas o samotě, aby si na něj pes zvykl." Harry a Ron vypadali skepticky. "Jsem si jistá, až si na profesora Lupina zvykne, bude profesor určitě rád, když mu s ním pomůžeš." Dokončila.

Ron pokrčil rameny.

"Tak jo dnes tam nepůjdeme." Harry taky pokrčil rameny. Vypadal zklamaně.

Náhle se před nimi objevily talíře a oni si začali nabírat jídlo. Ron se podíval k učitelskému stolu. Zamrkal a zašklebil, pak strčil do Harryho.

"Hele koukej, kdo tu dneska není."

Harry i Hermiona se oba obrátili. Harry zatřásl hlavou.

"Kdo? Pro změnu je tu dokonce i Brumbál."

Ron zakroutil hlavou.

"Na levo. Jeho velké, mastné veličenstvo je pryč."

Hermiona ztuhla.

"Odešel dnes ráno." Ozval se chladný hlas. Otočili se a viděli Blaise Zabiniho, jak je pozoruje od druhého stolu. "Řekl nám, že odchází a že až odejde, bude to náhlé. Nechtěl, abychom panikařili."

Ronovi zazářily oči a otevřel pusu, Hermiona mu ale rozhodně řekla.

"Nic neříkej Rone. Vůbec nic neříkej." Ron se na ní podíval, pak zpátky na Blaiseho a pusu zavřel.

Harryho tvář byla zachmuřená, když se díval na prázdné sedadlo u učitelského stolu.

"Vím, že jste ho neměli rádi," řekl Blaise, "Vím, nedal vám k tomu důvod. Ale chránil nás všechny, jak nejlépe mohl. Všichni jsme to věděli."

Hermiona kývla.

"My tomu rozumíme." Podívala se tvrdě na Rona a Harryho. Ron jí pohled oplácel, ale dál nic neudělal a začal se raději soustředit na jídlo.

Harry se stále díval k učitelskému stolu.

"Je mi špatně z toho, jak se ho pořád zastáváš." Zamumlal a sjel postraním pohledem Hermionu. "Jak vůbec můžeš?"

"A kolikrát ti zachránil život?" zeptala se ho kysele.

"Sirius je mrtvý jeho vinnou." Odpověděl Harry a zloba čišela z každého slova.

"To není pravda."

"Samozřejmě je. Zavinil Siriusovu smrt a přitom mu nesahal ani po kolena. Nenávidím ho, bastarda. Doufám, že nabourá koštětem do skály a zlomí si vaz."

Hermiona cítila, jak v ní roste vztek a hoří jí tváře.

"Víš co, ty chceš prostě jen někoho obviňovat, protože si nemůžeš přiznat, že je to vlastně TVOJE vina, že je Sirius mrtvý!"

Harry sebou škubl, jako by ho zasáhl blesk a Ron otevřel pusu dokořán.

Hermiona schovala tvář v dlaních.

"Oh, Harry je mi to líto. Nemyslela jsem to tak, takhle ne. Jsem jen dnes velmi unavená." Podívala se na něj. "Copak nechápeš, že to není ničí vinna. Nebo možná všech. Taky jsem ten den nepomyslela na to, že bychom měli jít za profesorem Snapem. Kdybychom šli k němu, mohl zjistit, že je Sirius v pořádku a my potom nemuseli na ministerstvo vůbec jít."

Zhluboka se nadechla.

"A nemuseli jsme ten den bojovat s Voldemortem. Nebo jsme s ním mohli bojovat jindy z jiného důvodu a Sirius by zemřel až tehdy. Nebo by nezemřel vůbec, ale to nikdy nebudeme vědět." Dívala se na Harryho prosícíma očima.

Harryho tvář byla vzteky skoro černá. Postavil se a zabořil oči do Hermioniny tváře, pak se otočil a strnule odcházel směrem ke dveřím.

"Co jsi to pro boha provedla? Jak jsi mu mohla něco takového říct?" rozčiloval se Ron.

"Protože je to pravda! Přeju si, abych to řekla lépe a vybrala si k tomu lepší čas, ale přesto je to pravda." Potřásla hlavou Hermiona.

"Hloupost!" oponoval Ron. "Vůbec to není pravda! Člověk by si myslel, že jsi do toho mastného bastarda zamilovaná, podle toho, jak ho celá léta bráníš. Tak, abys věděla, v tomhle jsem s Harrym za jedno. Pokud si zláme vaz, svět bude hned lepší."

Hermiona zbledla. Nadechla se. Pak opravdu pomalu vstala od stolu. Znovu se nadechla a vydala se ke vchodu velké haly.

Ron jí pozoroval úplně zmrazený. Kolem sebe uslyšel další zvuky vstávání. Otočil se na Blaiseho a ostatní zmijozelské studenty. Všichni stáli a tvrdě ho pozorovali. Pak si do jednoho tiše zvedli talíře a odnesli si je ke zmijozelskému stolu. Ron se podíval na nyní opuštěný nebelvírský stůl.

Tak a je po dnešním famrpálu. Pomyslel si nevrle.

 

Příští ráno Lupin se probudil a zjistil, že se o něj opírá velká a chlupatá věc. Na moment zpanikařil:

Jsem zpátky ve vlkodlačí smečce! Pak si vzpomněl a vydechl si úlevou.

Otevřel oči. Černý pes ležel bez pohybu s hlavou na polštáři. Záda měl přitisknutá k Lupinovi. Remus se usmál a projel si rukou vlasy.

Pak ucítil těžký psí pach. Bude ho muset brzo vykoupat. To bude určitě zážitek. Protáhl se a posadil. Pes stále spal, kosti žeber se pod pokrývkou zvedaly a klesaly. Potichu přehodil nohy přes okraj postele a vstal. Sundal triko a zamířil do koupelny.

Když se vrátil a natáhl se pro plášť, pes zvedl hlavu a sledoval ho. Remus se uklonil a pokynul směrem ke koupelně. "Je celá tvoje."

Pes se vyhrabal z pod deky. Na tváři měl zamlžený, ospalý výraz. Zatřásl hlavou, uši mu plácaly a dlouhé chlupy vlály kolem tváře. Pak sundal zadní nohy z postele - ne způsobem, jakým by to udělal pes, ale stejně, jako by to udělal člověk.

Nohy mu podklouzly a rozjely se mu. Lupin se vrhnul dopředu, zachytil ho pod hrudníkem a zachránil tak od tvrdého pádu na zem. Psí oči byly vyděšené. Opřel se o Lupina a zakňučel.

"Opatrně, ještě na to nejsi zvyklý."napomenul Remus psa. Obrátil mu tělo tak, že se nohy dotkly země.

"Tak. Koukneme se, jestli dokážeš stát."řekl a jemně narovnal každou chvějící se nohu. Ujistil se, že všechny čtyři nohy stojí pevně na zemi, a mezitím druhou rukou stále držel psí tělo opřené o svou hruď. Potom zkusil uvolnit trochu psí váhy, aby jí roztřesené tlapy podpíraly.

Zatím to jde dobře, nohy drží. řekl si v duchu a pomalu pokračoval s dalším uvolňováním váhy.
Až jí uvolnil příliš. Psovi se rozjely nohy a břicho mu udeřilo o zem. Celé tělo se mu chvělo, zmatkem a strachem.

A také frustrací, pomyslel si Lupin, nemohl si pomoci, když viděl psovu tvář.

"To je v pořádku." Chlácholil ho. "To byla moje vina, neměl jsem tě pouštět tak rychle, když jsi nebyl připravený."

Zajel rukou psovi pod břicho a opět ho postavil. Nebylo to vůbec jednoduché. Pes byl velký, těžký, a pokoušel se mu při zvedání pomoci. Máchal dlouhýma nohama a zkoušel se na ně postavit pevněji. Dokázal si je, ale opět jen zamotat. Lupin ho držel pevně a nakonec se mu podařilo všechny tlapy rozmotat a narovnat.

"Tak teď to zkusíme znova." Zabroukal Lupin.

Tentokrát pes dokázal tlapy udržet rovně a Remus tak mohl uvolnit celou jeho váhu a přenést jí na nohy, i když ho stále jednou rukou jistil. Pes se také ještě pořád třásl. V jeho tváři už, ale nebyl vidět strach. Místo toho na ní byl až příliš jasný výraz vzteku. A odhodlání. Lupin si ten pohled pamatoval, z těch dob, kdy byl Snape ještě sotva odrostlejší dítě. Pouhý chlapec, ale připravený vyzvat Jamem v čemkoliv, i když nakonec skončil poražený, ale přesto stále odhodlaný to udělat znovu. Remus si nemohl pomoci a zatřásl hlavou při té vzpomínce.

Pes udělal váhavý krok dopředu jednou z předních tlap. Lupin ho musel opět zachytávat, aby nespadl.

Zvíře se rozhlíželo kolem - co dál?

"Teď tu zadní tady." Řekl mu Lupin a dotkl se jí volnou rukou. Pes jí posunul dopředu. Tentokrát zůstal stát.

"Dál bude zase ta druhá přední." Poklepal mu na ní lehce. Následoval pohyb - zvednutí, posunutí a návrat na zem s přenesením váhy.

"Hodný hoch." Chválil ho. Potom se podíval dopředu a povzdechl si.

 

Se-pes, jak mu Remus začal v duchu říkat - Musím mu co nejdřív dát nějaké jméno, připomněl si - se už dokázal pohybovat sám, i když velmi váhavě a opatrně, v tu dobu kdy se objevil Doby s jejich snídaní. Lupin se lekl, když se Doby objevil uprostřed místnosti a rychle se otočil, aby zjistil, jak bude reagovat pes, který stál o pár stop dále. Ale ten se na Dobbyho jen bezstarostně podíval. Lupin si nemohl pomoci, ale cítil se zmatený. Jistě pes včera příliš na skřítka nereagoval, ale to skoro spal.

Dobby se zašklebil a profesorovi oznámil.

"Profesor Lupin by se neměl obávat, tenhle se Dobbyho nebojí." Pak zvážněl. "Spíš se bojí velmi často, ve svém srdci. Mnoha věcí, ale nikdy ne Dobbyho, nebo jiného domácího skřítka. Ví, že mu neublížíme, vždycky to věděl."

Jako by na souhlas, pes klidně pozoroval, jak Dobby postavil tác na stůl. Lupin se musel v duchu ptát.

Měli jste domácí skřítky ve tvém domově, Severusi, když jsi byl malý? Snape pocházel z jedné z nejstarších čarodějnických rodin a k tomu určitě patřilo to, že měli domácí skřítky.

Když tác stál na stole, Dobby přešel ke psovi, k místu kde stál a poklonil se. Natáhl ruku s dlouhými prsty, pes se naklonil a špičkou čumáku se dotkl špiček prstů. Dovolil pak Dobbymu, aby mu jimi přejel po tváři a dál po hlavě kolem uší.

"Vidíte, profesore Lupine. Ví, že Dobby je přítel, že Dobby umí udržet tajemství."

"Vidím. Jsem rád Dobby. Nemá příliš mnoho přátel."

Dobby kývl. Opět se poklonil psovi a otočil k Remusovi. Usmál se na něj a zmizel.

Něco uvnitř Lupina se stavělo proti tomu, aby nechal Sev-psa jíst ze země. Pravděpodobně protože on sám se o to nestaral, když byl ve své vlkodlačí podobě.

Je to stále člověk, i když teď tak nevypadá.Ale lidé by mohli začít vyptávat, proč mu přitahuje křeslo a nechá ho jíst ze stolu. Stejně v každém případě jediné dostatečně velké křeslo bylo to u krbu. Tak Lupin vyřešil dilema tím, že přitáhl křeslo blíž k pohovce, a tu pak po chvíli přemýšlení pokryl ubrousky z tácu. Na ně postavil dvě misky, které Dobby přinesl. V jedné bylo mléko a v druhé nějaká kaše. Sev-pes si vylezl na pohovku s Lupinovou malou pomocí a postavil se před misky. Opět měl zmatený výraz.

Lupin si povzdechl.

Tolik k tomu, abych si já sám udělal pohodlí. Přitáhl si křeslo ještě blíž k pohovce a také stůl se svou vlastní snídaní. Zvedl velkou lžíci a zabořil jí do kaše. Sev-pes se natáhl a delikátně vzal plnou lžíci do tlamy. Pysky se mu kolem ní uzavřely jako člověku, pak se stáhl a lžíci pustil. Chvíli si sousto vychutnával, než ho spolkl. Černé oči chladně pozorovaly Lupina, pak sjely na misku a opět se zvedly.

To je typické, vůbec se necítí poníženě, že ho krmím lžící. Blesklo mu hlavou. On to bere jako by to byla samozřejmost.

Nabral opět plnou lžíci, ale držel ji níž. Sev-pes na něj jen pánovitě hleděl, ale Remus řekl. "Oh ne, skloň se a vezmi si to." Mohl přísahat, že pes po něm zlostně hodil pohledem, ale pak sklonil hlavu a lžíci spolkl. Sousto za soustem Lupin lžíci přibližoval k misce, dokud v ní nezůstala ponořená. Pak jí odstranil úplně.

"Teď si to můžeš brát sám." Oznámil mu přísně, když se pes na něj zadíval. Znovu po něm hodil pohledem, pak se podíval dolů na misku. Nahoru na Lupině, dolů na misku. Nakonec se velká hlava sklonila, černé pysky se otevřely a vzaly si sousto kaše.

Lupin se ho chystal pochválit slovy "Hodný kluk." Ale černé oči se na něj podívaly takovým způsobem, že v nich mohl jasně číst varování.

"Ať tě to ani nenapadne." Tak Remus jen uctivě kývl.

Mohl se teď v klidu věnovat své vlastní snídani. Byl vděčný za to, že tu bylo dost věcí, které mohl jíst rukama, protože lžíci věnoval psovi. Slanina, tousty a džus, čaj. Byla tu i míchaná vejce, která si musel nabírat kouskem chleba.

Se-pes se s velkým zájmem díval na to co Lupin jí, a tak mu nabídl sousto.

Doby řekl, že může jíst lidské jídlo a je to jen pár soust. Naštěstí se Se-pes ještě nenaučil dělat smutné psí oči. Jestli se to vůbec někdy naučí? Ptal se sám sebe. Lupin se smutný psí pohled naučil dělat již před mnoha lety a často ho používal. Z nějakého důvodu si, ale nedokázal představit, že by se to tento pes nebo Severus dokázali naučit.

Když Se-pes vylízal misku do čista a Lupin se uvelebil v křesle s šálkem čaje, pes se na něj významně podíval. Pak se podíval na místo na pohovce, kde Lupin seděl včera. Remus si povzdechl a s úsměvem se posadil na pohovku. Pes se natáhl a položil mu hlavu zase do klína.

Vzal si knížku a začal si číst. Volnou rukou drbal psa za ušima. Náhle se v krbu rozhořel barevný oheň a v jeho plápolavém světle se objevila Hermínina tvář. Vypadala velmi unaveně, jako by vůbec nespala.

Lupin se narovnal. Vedle něj Se-pes zvedl ostře hlavu a přitiskl se k němu, svaly měl napnuté.

"Profesore Lupine." Řekla a v hlase jí byla znát únava a napětí.

"Včera se stalo něco hloupého a špatného."

"Řekni mi co." Povzdudil jí klidně Lupin. Přejížděl rukou psovi po zádech - to je v pořádku, to je v pořádku. Ale Sev-pes se neuvolnil.

Hermiona udělala obličej a kývla.

"Harry a já jsme se včera pohádali. Opravdu hrozně a já mu řekla nějaké věci, které jsem neměla. Jsem si jistá, že se mnou nebude nějakou chvíli mluvit."

"Znamená to, že Harry bude dnes stále rozzlobený?

"Obávám se, že ano. Řekla jsem mu, že Sírius zemřel jeho vinou."

Lupin jen zamrkal.

"Oh, tak to si dovedu představit, jak se bude kvůli tomu zlobit."

"On totiž řekl pár velmi ohavných věcí o profesoru Snapeovi, že to je profesorova chyba, že Sírius zemřel a pak ještě pár dalších věcí. Ztratila jsem nervy."

"Aha." Ozval se slabě Remus.

"Omluvila jsem se hned potom. Snažila jsem se vysvětlit, že to nebyla ničí vina. Bylo, ale už pozdě, on prostě vyběhl z velké haly. Pak se rozzuřil Ron a to jsem z haly odešla zase já."

Lupin ucítil v dlani studený čumák, jak do něj strká. Přestal ho hladit, ruka mu ztuhla. Pak jí začal projíždět jemnou srst zatím, co přemýšlel.

 

"Máš nějaké zprávy o tom jak je na tom Harry dnes?"

"Ne, dnes jsem ho neviděla, ani jsem o něm nic neslyšela - stejně jako o Ronovi." Pokrčila rameny. "Já budu v pořádku. Ještě se na ně oba zlobím a opravdu si myslím to, co jsem řekla. Hádali jsme se o tom už dřív. Já teď odjíždím na dovolenou s rodiči. Je toho tolik, co s nimi musím dohánět, než se zase vrátím. Mám jen o Harryho starost. Víte, Ron nám včera řekl, že začne pracovat v obchodě s jeho bratry. Harry tu sice bude mít Rona ještě pár dní, ale pak tu zůstane sám. A včera byl opravdu rozzlobený. Neviděla jsem ho takhle zuřit od té doby, no, co Siriuse zabili."

Lupin kývl.

"Rozumím. Jak si, řekla, Harry nikdy neviděl příliš jasně, když se to týkalo Severuse." Povzdechl si. "Což by za jiných okolností bylo samo o sobě neškodné. Pokud si někdo zasloužil být uctíván, jako hrdina byl to určitě Sirius."

Navzdory jeho chybám. Ty jsi byl ohromný ve všem můj příteli - jak ve svých ctnostech tak ve svých chybách. Lupin si uvědomil, že rukou, kterou měl kolem psa, ho začíná tisknout víc.

"Harry je stále příliš umíněný co se týče jeho nenávisti k Severusovi." Řekl opatrně Remus.

"Velmi." Souhlasila Hermiona. "To je také důvod, proč jsem se tak rozhněvala. Slyšet ho říkat věci, které říkal, zvlášť po tom všem, co se včera stalo ...." Její oči sjely na psa.

"Rozumím, já bych se cítil stejně."

"Vy byste se ho, ale nerozzuřil."

Lupin se podíval na Sev-psa.

"To nevím. Jak si řekla, včera nebyl dobrý den." Pomyslel na Severuse sedícího pod stromem, hledícího na horu a pohladil kostnatou hlavu.

"Uvidím, jestli budu schopný si s Harrym dnes promluvit." Podíval se znovu na psa. "Možná ho budu muset uspat kouzlem."

"Já vím." Souhlasila. "I když, Harry se velmi o psa zajímal, když o něm slyšel."

Pak se její tvář začala chvět a vypadalo to jako by se jiná pokoušela objevit na jejím místě. Lupin zašilhal a překvapeně uviděl rozcuchané černé vlasy a brýle.

"To je Harry," oznámil Hermioně. "Pokouší se spojit."

"Tak to já budu končit." Řekla rychle. "Udělejte prosím, co budete moct - nashledanou profesore."

Její tvář zmizela a Harryho tvář se ustálila na jejím místě.

"Profesore Lupi- " začínal, pak se zarazil. Oči se mu rozšířily údivem, při pohledu na psa vedle Lupina. Pes se vedle Remuse postavil na nohy, oči se mu blýskaly, uši měl přitisknuté k hlavě a chlupy na krku zježené tak, že to vypadalo, jako by je měl zelektrizované. Pysky měl tak hodně stažené, že odhalovaly obrovské žluté tesáky a hluboce vrčel. A přesto v tu samou chvíli se pevně tiskl k Lupinovi, jako by se za ním snažil schovat, celé tělo se mu chvělo hrůzou.