Invocare 018

Bylo to horší, než kterákoliv hodina lektvarů - což vypovídalo o mnohém, pomyslel si jízlivě Harry. Bez ohledu na nepřítomnost Zmijozelu, Snape přesto dokázal Harryho náležitě pokořit.

"Tak ne idiote! Kolikrát to musím opakovat. Proti směru hodinových ručiček!

Pět žilek z netopýřího křídla - ne čtyři! Ti tví mudlové tě nenaučili počítat?

To je lektvar a ne ragú! To má překypět!"

Znovu a znovu. Harry to všechno mohl sotva snést. Dokonce ani tresty nebyly tak hrozné, protože na nich jenom čistil kotle a podlahy. Samozřejmě i tenkrát si Snape dokázal najít záminku k výtkám, ale z nějakého důvodu to tolik nepálilo, tak jako teď:

"Nikdy to nepronikne do té tvé tupé palice , že?"

Harry se snažil ze všech sil - pracovat na hloupém lektvaru a poslouchat pořádně Snapeovy pokyny. Ale nakonec to nevydržel, odhodil naběračku tak prudce, že se sliz rozstříknul všemi směry a vyrazil z laboratoře.

Byl tak rozčilený, že si ani nevzpomněl na zapomenuté učebnice, když letěl chodbou podobnou tunelu, která vedla zpět do Snapeových pokojů.

Ale stěna na konci chodby byla uzavřená a Harry se ocitl ve složité situaci. Vrátit se zpátky znamenalo zničit veškerý dojem z okázalého útěku, ale jen sedět a čekat na lektvaristův příchod vypadalo přímo hloupě. Mladík nevěděl co má dělat a tak vytáhl nakonec hůlku a zkusil otevřít stěnu s pomocí magie. Jenže ani jedno ze zaklínadel, které znal, neúčinkovalo. Dokonce se pokusil oslovit stěnu hadím jazykem, ale nedosáhl žádného většího efektu, nežli Snape, když se tenkrát snažil odkrýt tajemství Pobertova plánku. Nakonec se dostatečně uklidnil a s hlubokým povzdechem si zkusil vybavit zaklínadlo, které pronášel Snape. Ale buď zaklínadlo špatně slyšel, nebo ho náležitě nevyslovil, a to se kvůli tomu nespustilo.

Harry se smířil s osudem a posadil se na podlahu na samém konci chodby. Skrčil nohy pod sebe a pevně se zabalil do hábitu. Bylo tu chladno. Snape ho nepožádal, aby se oblékl jenom kvůli chladnu, ale také jako ochranu před nepříjemnými náhodami při přípravě lektvarů. To si Harry mohl okamžitě domyslet.

Jenže kde Snape je? Oh ne...Harryho nečekaně napadla hrozná myšlenka. Co když existuje ještě jeden východ z laboratoře, a Snape ho tu nechal, aby přemýšlel o své vlastní hlouposti a podobných nesmyslech. Za trest.

Dostal chuť vrátit se a přesvědčit se, že mistr lektvarů je ještě pořád v laboratoři - teď odtamtud nebylo nic slyšet - ale vidět znovu Snapea si zrovna nepřál a proto se nehýbal. Místo toho schoval hůlku a zůstal sedět ve tmě a raději na nic nemyslel.

Uplynulo pouze několik minut, které se ve tmě zdály věčností - když uslyšel blížící se kroky. Místo toho, aby otevřel stěnu, Snape zamumlal čistící kouzlo a sesul se na podlahu k protější stěně. Hůlku položil mezi ně, protože její konec vydával měkké, matné světlo.

Harry nevěděl co říci. Přišlo mu trapné, choulit se do hábitu a vypadat, jakoby potřeboval čísi objetí. Proto spustil ruce a natáhl jednu nohu, ale druhou nechal ohnutou kvůli stabilitě.

Všimnul si, že si ho Snape metodicky prohlíží - nebo se mu to jen v zlověstném přítmí zdálo?

"No," nakonec přerušil ticho Snape. "To příliš úspěšně neproběhlo."

Z nějakého důvodu takové podceňující hodnocení Harryho rozesmálo, ale v tom smíchu bylo slyšet víc zoufalství, než veselosti. Ach...Černý humor. Položil si dlaň přes ústa a lehce se do ní zakousl, aby ztlumil vzlyk, ve který se smích náhle změnil.

"Pro Merlina, ke všemu ještě slzy," povzdechl si potichu Snape. "Slečna Grangerová mi znovu půjde po krku."

Ta slova konečně pomohla Harrymu se vzpamatovat.

"Co to znamená "znova"?"

Snape mávnul dlouhou rukou směrem k východu z chodby.

"To byl její nápad. Upřímně řečeno dal bych přednost bylinkářství."

"Já taky." přiznal se Harry a zlehka se předklonil. Tím pohybem mu sklouzly vlasy do očí. "Upozorňoval jsem jí, aby se do toho nepletla."

"Do čeho?"

"Ty a lektvary." vysvětlil Harry. "Příliš výbušná směs."

"Budu doufat, že bez lektvarů by se nám mohlo podařit víc si porozumět." poznamenal Snape.

"Doufat nestačí." povzdechl si Harry. "Podařit se to musí- to je nevyhnutelné."

"Přemýšlíš o narozeninách?"

"Ne tak úplně. Víc o něm."

"Slečna Grangerová se také zmiňovala o křiku a nočních můrách." tiše pokračoval Severus. "Máš noční můry o něm, nebo o nás, Harry?"

"Já snad Hermionu uškrtím." S bolestným sténáním prohlásil Harry. "Proč musí strkat nos do cizích věcí."

"Je nebelvírka."

"Jestli mě nenechá na pokoji, bude toho litovat."

"Pocit, který sdílím a prožívám léta...Přesto, bylo lepší, že se zmínila o tvých nočních můrách. Chápu, jak ti teď musí být těžko..."

"Těžko" - to je mírně řečeno." - přerušil ho Harry.

"Právě. Ale ty musíš příště přijít za mnou, pokud budeš mít problémy se spaním."

"Jo, pochopil jsem to. "Bezesný spánek, že? To bylo dost jasné, ale nevěděl jsem, že Hermiona moje problémy vykecá."

Severus vytáhl z kapsy lahvičku.

"Vezmi si to. Jsi dost starý, abys ho používal samostatně. Čajovou lžičku."

Harry potřásl hlavou.

"Děláš si legraci? Určitě jsem udělal nejméně pět chyb, jenom při přípravě ingrediencí."

"Sedm." upřesnil Snape. "Obsah tvého kotle jsem nechal zmizet. Tenhle lektvar jsem udělal já, po tvém odchodu."

Harry si vzal lahvičku.

"Aha. No potom díky. E...Severusi."

Mistr lektvarů pokrčil rameny.

"Potřeboval jsem přemýšlet a proces přípravy lektvarů podporuje myšlení. Alespoň v mém případě." Zvedl hůlku a zesílil "Lumos", a když odvrátil pohled od Harryho, zase ji pustil. "Odpověz na mojí otázku. Co tě vlastně ve spánku děsí. Temný pán, nebo pomyšlení na nás dva spolu?"

"Děsím sám sebe." Odpověděl hluše Harry a odvrátil se.

"Ty sám sebe?" opakoval Severus.

"No, On je tam taky samozřejmě a my také, ale hlavně jsem tam já sám."

"To musíš lépe vysvětlit."

Harry nechal klesnout dlaň ze své tváře a pohodil hlavou tak, že s ní málem udeřil do stěny. Velmi dobře ve skutečnosti znal nutkání - tlouci hlavou o kamení znovu a znovu.

"Moje sny jsou příliš osobní." namítnul mladík.

"Pokud se probouzíš s křikem, jsou vážné dokonce i když mají erotický charakter..."

"Pro Merlina,... Ne, tak to není, zdaleka takové nejsou," vydechl Harry.

"Harry prostě mi o nic řekni," přikázal rovnou Snape. "Za necelý měsíc, přijmu za tebe plnou odpovědnost. Potřebuji vědět, co tě znervózňuje a dělá starosti."

Harry se sotva udržel aby znovu neudeřil zátylkem o stěnu. Místo toho se posadil, zkřížil nohy, opřel se o ně rukamaa a zády se přitiskl ke stěně. Nechtělo se mu cokkoliv Snapeovi říkat, a už vůbec ne o tomhle, ale noční můry na něj dolehly takovou vahou, jakoby ho samy chtěly donutit k otevřenosti. Ne kvůli tomu, že, by to Snape měl vědět, ale proto, že to přikázal říci... Vždyť, když o tom Harry přemýšlel, právě v tom byla podstata snů. V pokoře a odevzdání...

"Zdálo se mi, že jsem znovu na hřbitově," začal Harry se zavřenýma očima. "Po turnaji. Jsem přivázaný k náhrobku a Červíček pronáší to hrozné zaklínadlo a já poslouchám. Merline... vnímám každé slovo! Ale hned mi to nedochází. Protože...No rozumíš, všichni říkají, že není moje vinna, že se znovu zrodil, dokonce jsem tomu začal sám věřit, ale hluboko uvnitř znám pravdu. Ty sám jsi mi to připomněl, když ses v synopsisu zmínil, že kvůli rituálu je nutné prolít mou krev.

 

Najednou jsem viděl tu podobnost- tu paralelu, a od té doby mám noční můry. Každou noc někdy i dvakrát. Pokoušel jsem se o zvuk tlumící kouzlo, ale Ron a Hermiona začarovali mojí postel tak, že na Rona moje čáry nepůsobí." vydechl Harry a vzpomněl si na paniku, když zjistil cenu kamarádské pozornosti. "Ron mi vysvětlil, že mají obavy, že by mi mohlo být hodně zle a nikdo by nebyl poblíž."

Snape chvíli počkal nežli promluvil - bylo potřeba dát Harrymu možnost se vypovídat.

"Chápu tvůj sen, ale jen části. Zřejmě věříš, že jsi zodpovědný za znovuzrození Temného pána. Ale proč? Byl jsi pouhé dítě Harry a není to tvoje vina: tvoje krev byla vzatá silou."

"Právě proto," zasténal Harry a masíroval si spánky. "Přesně tak to i řekl,...Krev nepřítele vzatá silou... Slyšel jsem ho, ale nereagoval jsem včas. Protože jsem nechápal, co měl v úmyslu. Tedy věděl jsem, ale nedošel mi smysl toho co řekl. Měl jsem se uvolnit a dovolit mu říznout mě, místo toho, abych vzdoroval ze všech sil. Protože tak by "krev nebyla vzata silou" - já bych ji dal a zaklínání by nepůsobilo, a Temný pán by ještě pořád hledal jiný východ."

"Hmm...Něco takového mně nikdy nenapadlo."

" Mně také ne, dokud se mi nezačal zdát stále ten samý sen - až mně konečně došel jeho význam."

"Vzata násilím" - přemýšlel Snape. "podle mého jsi špatně pochopil slovo. Červíček neřekl, "proti přání"- což se víc podobá tomu co popisuješ. Dokonce i kdyby ses mohl uvolnit a nechal se poranit, stejně by to bylo počítané jako použití síly."

"Možná, ale to se už nikdy nedovíme, že? Protože jsem vzdoroval. Dokonce jsem ani nezkusil dát krev dobrovolně."

"Kolik jsi mněl času. Možná deset vteřin, abys zareagoval na to co říkal Petigrew. Přitom jsi byl přivázaný k náhrobku a právě jsi viděl jak si odřízl ruku, nežli se vydal s dýkou k tobě. Věřím, že jsi byl vyděšený k smrti. Nemyslím, že bys, i kdybys chtěl, dokázal překonat veškeré emoce a přiměl se, abys opravdu chtěl nechat si pustit žilou."

"Ty snad předstíráš, že hoříš touhou pokaždé, když tě donutí podvolit se Cruciatu. Já dobře chápu význam toho snu."

Snape se zamračil.

"Ale já vím, co mohu čekat a duševně jsem připravený na změny. Navíc jsem o mnoho starší než ty.Tak co podle tebe znamená tvůj sen, kromě mylného přesvědčení, že všechno je tvá vina."

"Vždyť je to přece zřejmé - ne?" povzdechl si Harry

"Jak vidíš není - jinak bych se neptal."

"Všechno to je svázané s Podentes, je to varování, abych se nedopouštěl obvyklé chyby.Proč myslíš, že jsem začal pochybovat, jestli má smysl skládat OVCe. Říkal jsi mi stokrát, že s tebou musím projít rituálem s upřímností a pokorou. Stejně tak, jak jsem se měl chovat, ale nechoval, tenkrát na hřbitově. Proč myslíš, že ti dovoluji dotýkat se mě, líbat mojí šíji a dělat se mnou co chceš?"

 

 

Protože jsem hrdinský šlechetný nebelvír, za kterého mě všichni považují? Nebo protože jsem už jednou všechno zkazil a každou noc, když usínám, mě moje podvědomí varuje, abych to neudělal znova."

"Ah. No, to leccos vysvětluje," zašeptal si pro sebe Snape. "Přiznám se - že jsem od tebe čekal větší odpor. Zejména v sobotu. Místo toho, jak je vidět, jsi se snažil."

"Zatraceně - já se snažím , Severusi."

Snapeovy temné oči se přivřely, když pomalu odpověděl.

"Vidím."

"Ze začátku se mi protivila jen samotná myšlenka na to." přiznával se Harry. I když moje podvědomí ji určitě nepovažovalo za tak docela nepřijatelnou.Ale teď, když se probouzím, cítím se jakoby pronikala stále hlouběji. Stávala se jasnější. A v neděli mě napadlo, že určitě jen ztrácím čas s přípravou na zkoušky."

"Hm.Takže se mi podrobíš, Harry? Budeš poslouchat? Dobrovolně?

"Ano," odpověděl neochotně Harry. Nebyla to přece jeho vina, že mu z hlasu zněl odpor. Skutečně se snažil.

"Dobře. Chci objektivně zhodnotit tvé schopnosti ve všech oblastech magie, které studuješ, proto musíš brát zkoušky vážně. Každou z nich, Harry. I lektvary."

Harry znovu uhodil hlavou o zeď, ale pak přikývnul.

"Také chc,i abys každou noc bral dávku Bezesného spánku. Můžeš se domnívat, že ti tvůj sen pomáhá smířit se s Podentes, nicméně několik týdnů ses pořádně nevyspal což se negativně projeví na výsledcích tvého učení. Mimoto ty jsi už dostal lekci z této konkrétní noční můry. Teď tě jen mate."

"Bezesný spánek- každou noc," se strojeným úšklebkem odpověděl Harry. "Jak dlouho?"

"Potlačování podvědomí během dlouhé doby, má špatný vliv na zdraví. Zkus ho brát do konce zkoušek. Potom ho jednu noc vynechej a informuj mě o výsledku."

"Dobře." souhlasil Harry a potlačil sarkastickou chuť dodat něco jako "Ano můj pane". Uvědomil si, že stále ještě svírá lahvičku s lektvarem v dlani a schoval ji do kapsy.

"Teď si sundej plášť a pojď sem." přikázal Severus a natáhnul nohy. "Sedni si vedle mne."

"Je tu hrozně chladno. Chtěl říci Harry. Nemůžeme se raději vrátit do tvých pokojů? Nebo to je další zkouška? Právě jsem se zaklínal, jak se snažím a teď se chceš přesvědčit jestli to nebyla jen prázdná slova?"

Mlčky se posadil vedle Snapea. Chtěl znovu zkřížit nohy, což by mu dovolilo zachovat si určitou vzdálenost, ale muž mu tvrdě zatlačil rukou na kolena a přinutil ho zaujmout jeho vlastní pózu. Potom ho přitáhl těsně k sobě, až seděli těsně přitisknutí jeden k druhému od kotníků po kyčle.

Snape jim přikryl nohy Harryho pláštěm, potom sundal svůj, přehodil jim ho přes ramena a přitáhl mladíka k sobě. Chlapcova tvář mu teď ležela pod bradou na jeho hrudi a on objímal Harryho jednou rukou.

V chodbě bylo chladno, ale přitisknutý ke Snapeovi a přikrytý plášti se Harry začal zahřívat. Přesto se třásl.

"Já se taky zpropadeně snažím." sardonickým tónem nenadále prohlásil Snape. "Zajímalo by mě, jestli sis to uvědomil?"

Samozřejmě to Harry chápal. Musel by být úplně pitomý, aby to neviděl, ale ať si o něm Snape myslel cokoliv - hloupý nebyl. Snape ho považoval za ohavného trpaslíka a podle jeho vyjádření cítil odpor, při pomyšlení na společný sex.

"Ano, já to chápu." naježeně přiznal Harry. Pochopitelně neměl zájem, aby ho Snape považoval za přitažlivého - to by bylo děsivé. Přesto vyhlídka na to, že bude připoutaný k někomu, kdo ho sotva může snést, nebyla také zrovna nejskvělejší. "Už jsi to říkal. Že jsi o tohle nestál:"

"To je pravda." Snapeova ruka vklouzla pod plášť a zůstala ležet na Harryho kyčli. Mladík se prudce nadechl ale pokusil se tvářit, jakoby nic necítil.

"Jen se tě pokouším naučit překonat odpor - chápeš? Je těžké zjistit pro tebe snesitelný stupeň fyzického kontaktu...Neohýbat moc prut."

Mužova ruka se sunula výš po boku a Harry se musel ze všech sil ovládat aby nevykřiknul.

"Zdá se, že prut co nevidět praskne." řekl třesoucím se hlasem, když Snapeovy dlouhé prsty začaly přejíždět po pásku jeho kalhot.

"Použij Sensatus."

"Ne do soboty." zašeptal Snape a znovu sklouzl rukou dolů po jeho boku. Tentokrát ji od přímého styku s holou kůží dělila jen tenká, bavlněná látka kalhot. Prsty hladily Harryho bok, jakoby se učily jeho obrysy. "To sneseš,Harry."

"Já... Nejsem si tak jistý," zamumlal Harry s drkotáním zubů, které zjevně nepocházelo od chladu. Všechny jeho instinkty mu říkaly, aby odstrčil Snapea stranou a utíkal ze všech sil. Ale utíkat nebylo kam - a to doslovně. Nejen že je uvězněný na konci tunelu, do té doby dokud Snape nepronese otevírací zaklínadlo, je také přitisknutý k jeho hrudi a zejména je s ním spoutaný věštbou.

"To dokážeš, Hary," pronesl tiše Snape a přitom lehoučce, skoro nepostřehnutelně líbal jeho spánek. "Protože já se taky snažím ti pomoci.

Dokážeš udělat všechno, co od tebe požaduje Podentes. Jenom ještě nejsi připravený."

Zatím co mluvil vytáhl ruku zpod pláště a Harry se div nezachvěl úlevou.

"Nox." řekl Snape a matný svit vycházející z hůlky pohasl. "Vrátíme se k tomu, co jsme už dřív dělali. Určitě se ti uleví, když se dovíš, že nebudu od tebe chtít, aby sis sundal košili."

Harry se slabě rozesmál, ale ztuhnul, jakmile Snape změnil polohu. Stáhl mladíka níž, potom sklonil hlavu a začal pokrývat polibky jeho šíji.

"Klid," vydechl v přestávkách mezi škádlivým okusováním. "Vždyť se umíš uvolnit. Ano..."

Harry se snažil meditovat, prohloubit dech - způsobem, který mu posledně tak pomohl. Vdech nosem, výdech ústy...Soustředil se jen na dýchání a ne na to, co dělal Snape a povedlo se mu odstranit napětí.

Dlouhé prsty se probíraly jeho vlasy, masírovaly kůži a jemně nakláněly hlavu na stranu, aby víc odhalily šíji. Sklouzly pod bradu k límci, rozvázaly uzel kravaty a rozepnuly první knoflíky košile. Potom odtáhly látku skoro hrubým pohybem. Téměř... Zoufalým.

Najednou se pomalé polibky na šíji už nezdály něžnými. Snape ho nemilosrdně svíral oběma rukama, přisáté chladné rty vtahovaly svěží pleť do žáru úst a jazyk mistrně laskal Harryho šlachy tak dlouho, dokud neztratil soustředění na dýchání. Zapomněl vydechnout a naopak se krátce nádech i když měl plíce naplněné k prasknutí. Mužovy rty mu přešly ke tváři, sklouzly po lícní kosti a dotkly se koutku úst.

To napětí už nedokázal dál snášet. Harry se přestal ovládat a začal se vytrhávat ze Snapeova objetí.

"Hm, příliš jsem spěchal," jakýmsi podivným tónem zašeptal sám pro sebe Snape - skoro lítostivě. Ale to bylo přece logické, ne? Vždyť sám řekl naprosto jasně, že dává přednost tomu, co nejdřív s tím skončit a že je obtížné, to stále dělat pro Harryho snesitelným.

"No uvolni se."- Ale le Harry neposlouchal a Snape tvrdě prohlásil: "Mimo jiné, to byl rozkaz. Snaž se poslechnout."

Harry se podvolil, zavřel oči a opřel se o Snapea. Znovu cítil polibky na šíji, prsty mu probíraly vlasy a hladily prameny shora dolů stále dokola.

Najednou všechno skončilo.

 

 

Snape ho trhnutím postavil na nohy, sebral plášť s pohrdavým:

"Mohl bys použít očišťující kouzlo než si sedneš na špinavou podlahu."

Spěšné zaklínadlo... Harry si nebyl jistý jakou řečí pronesené - a už ho Snape táhl skrz otevřený vchod a nepustil jeho rukáv dokud nedorazili do obýváku. Lektvarista ho postrčil ke krbu se zavrčením: "Takže zítra."

Harry přešlápl z nohy na nohu, lehce ztrnulý.Příliš rychle přešli od pomalých mazlivých polibků prakticky k doporučení "marš ven".

"Eh...Moje učebnice," zamumlal a cítil se jako naprostý idiot. "Nechal jsem je..."

"Pro Merlina!" - vybuchl Snape. "Lepíš se jak smůla!"

"Prostě mi řekni heslo a já si je vezmu sám," odsekl Harry.

"To je zaklínadlo, ne heslo, idiote." vrčel Snape. "Neviděl jsi strážce?"

"Zmiji?"

"Sedm let strávil v Bradavicích- a nenaučil se rozeznat strážce od vytvořené iluze?

Harry zaťal zuby, domníval se , že Snapeovo chování může mít pouze jednu příčinu. Patrně tam v té temné chodbě, mu bylo hodně nepříjemné objímat ho a zacházet s ním div ne něžně.

"Tak mě naučte to zaklínadlo," vyštěkl Harry, "abych si mohl vzít knihy a zmizet domů, pane."

"SEVERUSI."

"Spíš parchante." Odsekl Harry ale okamžitě toho litoval. Jakmile mu slovo vyletělo z úst, v očích mistra lektvarů se zablýskl takový vztek, že přestože Harry netušil co Snape udělá, bylo mu jasné, že se mu to líbit nebude.

Nesplet jsem se - rozhodl se Harry, jakmile ho muž přitiskl ke gobelínu visícímu na stěně - stejně jako to udělal v laboratoři, jen mu tentokrát nedržel ruce u boků a nezakousl se mu do ucha. Snape Harrymu přitiskl obě ruce nad hlavu takovou silou, až se mu tkanina obtiskla do kůže a políbil ho na ústa, přitom vůbec ne jemně. Jeho ústa s efektivní pomocí zubů, přinutily Harryho rty aby se otevřely a lektvarista ho začal doslova hltat. Jeho hněv a žár je ovládl oba, když přitiskl Harryho celým tělem ke zdi a donutil ho k podrobení.

V průběhu deseti nebo patnácti sekund zůstal Harry bez dechu neschopen jediné myšlenky, pouze v nějakém vzdáleném zákoutí mozku se mu ozýval hlásek, který šeptal:

Ale dlouho o tom přemýšlet nemusel, protože za okamžik polibek skončil. Snape poodstoupil a mávnutím ruky si upravil oblečení, jakoby sklepával parazity. Zvedl hlavu a pohrdavě zkřivil rty. V očích se mu dalo přečíst znechucení, když vyplivl:

"Takhle si přestavuješ poslušnost a pokoru? Zasypávat mě urážkami?"

Tak tohle byl smysl polibku! Řádné a okamžité potrestání. Harry náhle nevysvětlitelně zatoužil vrhnout se na podlahu a dovolit jí, aby ho pohltila.

Jen trest... Rozumíš. Ještě že na polibek neodpověděl. To by bylo ponižující. Harry se u zdi narovnal, bezděky si třel zápěstí a prohlížel si je, zda na nich nezůstaly otisky Snapeových prstů.

"Vždyť mně stále jen nadáváš." odpověděl a snažil se zachovat klid.

"Skutečně sis myslel, že naše vzájemné vztahy předpokládají rovnocennost?" ušklíbl se Snape.

Harry v duchu počítal do deseti pak do dvaceti a nakonec si představil to místo, kam ho stále zaváděly jeho sny.

"Ne, Severusi." odpověděl tiše.

Snape se na něho podezřívavě zadíval, ale Harry unaveným pohledem neuhnul.

"Počkej tady," řekl nakonec lektvarista a odešel. Za chvíli se vrátil s hromádkou knih a pergamenů, které vrazil do rukou Harrymu.

"Jdi!"

Harry kývnul a vstoupil do krbu.

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Úterý 19, května 1998 - 21:54

Kdyby Harry věděl jaký rozruch způsobí, nikdy by si neviditelný plášť nesundal ve společenské místnosti, a počkal by, až bude sám v ložnici.

Ron se ozval jako jeden z prvních.

"Jen se podívejte." - dělal si legraci - "Kravata nakřivo, rozepnutá košile, zablácený hábit...Kde ses coural Harry?"

Ginny zvedla hlavu od pasiánsu a Tarokových karet a div nevykřikla překvapením, když viděla stav jeho oblečení. Z úst se jí vydral tichý zklamaný povzdech a dívka se vrhla ke schodům vedoucím do dívčích ložnic.

Ron se zamračil.

"A to jsem si myslel, že z toho vyrostla." Dopáleně se podíval na Harryho. "A ty by ses mohl chovat trochu slušněji. Sice jsi oznámil, že se jdeš provětrat, ale vrátit se v takovémhle stavu."

Pohled na Hermionu byl prostě strašný. Harry ještě nikdy na její tváři neviděl tak děsivou lítost a nesnesitelnou bolest. Ron stále něco říkal, ale ona ho udeřila do paže. Jenže Ron byl příliš rozjetý, odstrčil jí a došel k Harrymu.

"No dobře, nevšímej si Ginny," doporučil. "Vždycky jsem si myslel, že se vy dva dáte jednou dohromady, ale tohle také není špatné, ať už se jedná o kteroukoliv. Už je to moc dlouho, co jsi se vracel v takovém pobuřujícím a vzrušeném stavu... "

Harry vydal přidušený zvuk a pokusil se protáhnout kolem Rona.

"Počkej, neutíkej." Chytil ho Ron za rukáv. "Tak dlouho jsi byl v depresi, kvůli Síriusovi. Že jsi... No, já vím, že jsi říkal, že tě nezajímají románky, ale čestně, Harry, po Čo jsi se už s nikým nestýkal. A já jsem skutečně za tebe rád. Promiň že jsem si dělal legraci."

Možná Ron litoval svých slov, přemýšlel Harry, ale to ho neodradilo od běžné porce vtipů. Ron demonstrativně zahýbal obočím.

"No kdo je ta šťastná vyvolená, co? Kde jste byli? Vypadáš doslova jako políbený ?"

Harry zrudnul jako rak.

"Co, opravdu jste se jenom líbali?" naléhal Ron. "No ták? U Čo jsi nám řekl všechny podrobnosti, ne že by jich bylo tak moc..."

"Zmlkni Rone!" nevydržela to nakonec Hermiona.

Harry využil tohoto odvrácení pozornosti, vytrhl mu svojí ruku a rozběhl se po schodech. Zastavil se ale na prvním odpočívadle. Možná přemýšlel, že by se mohl schovat před Ronem v ložnici. Kromě toho se mu zdálo zajímavé poslechnout si Hermionu. Kdyby věděl předem, že mluvila se Snapem o lektvarech, mohl se alespoň připravit na to improvizované vyučování v laboratoři,- pomyslel si sarkasticky.

"Rone," šeptala dopáleně Hermiona, která odvlekla Rona do kouta, aby mu pořádně vynadala.

"Kdyby nám to chtěl říci, udělal by to sám. Nech ho na pokoji."

"No alespoň víme, kde běhá každý večer," odpověděl Ron ne zrovna kajícím hlasem. A potom si odfrknul. "Myslíš, že je to některá z jiné koleje?

Poslyš, jestli je to zmijozelka? Víš co uděláme? Seberu mu jeho neviditelný plášť a uvidíme , kdo to je..."

"Přestaň, Ronalde! Okamžitě! Jsme Harryho kamarádi. Jestli nám nechce něco říci, tak musíme respektovat jeho rozhodnutí.!"

"No dobře, dobře," zabručel zrzek.

"Vážně! Nesmíš se ho vyptávat. Dokonce mu to nepřipomínej! Nevím, o čem si v noci povídáte v ložnici, ale o tomhle se zmiňovat nebudeš!"

"Pro Merlina, Hermiono - Nejsme holky," protočil oči Ron. "Nemáme ve zvyku probírat náš milostný život."

"Takže výborně," usekla Hermiona.

Harry si povzdechl ulehčením a pokračoval v chůzi po schodech až do ložnice.