Zraněný 10

 

Lupin rychle objal psa rukou.

"Klid, klid. To je v pořádku." Uklidňoval ho, ale on nepřestával vrčet a blýskat obrovskými tesáky, zatím co se tiskl k Remusovi. Lupin se podíval na Harryho udivenou tvář a povzdechl si.

"Accio wand." Pronesl klidně. Do ruky mu přilétla hůlka, která ležela na stole. Mávl s ní nad psem a řekl.

"Dormio" Pes ztuhl uprostřed vrčení a na tváři se mu objevil překvapený výraz. Pak se pomalu uklidnil a nohy pod ním se uvolnily a rozjížděly, dokud mu tělo neleželo na pohovce. Hlava mu klesla do Lupinova klína. Oči se mu zavřely, pak ležel tiše bez pohybu, jen hrudník se pomalu zvedal a klesal.

"Teď už je to v pořádku Harry."Můžeš projít sem, jestli chceš."

 

Harry stále udiveně zíral na psa, potom se vzpamatoval a kývl. Hlava se v ohni zastavila, pohnula trochu dopředu a kolem se zmaterializovalo tělo. Postavil se a vešel do pokoje.

"Co to mělo znamenat?" zeptal se, když se váhavě přiblížil k pohovce, kde Lupin seděl se psem.

"Choval se jako by mě nenáviděl." Přitáhl si křeslo a posadil.

Lupin opatrně vysvětloval.

"Zacházelo se s ním špatně celý jeho život." Odmlčel se a zamyslel. Jak to jen vysvětlit? "Očekává, že ho lidé zraní, protože to je všechno co zná. Tak prostě hned vrčí."

"No toho určitě lidi nezačnou mít radši."

"Ne to ne, ale je to běžné chování."

 

Harry se podíval na psa.

"Můj bratranec Dudley byl zvyklý do psů kopat, když se k němu přiblížili nebo po nich házel věci. Všichni psi ze sousedství utíkali, když se blížil." Zašklebil se. "Určitě by po psu jako je tenhle okamžitě šel, jen proto jak děsivě vypadá."

Lupin chápavě přikývl.

"Je to speciální druh, Spektrální pes, strážný pes temných čarodějů."

Harry se podezíravě zamračil.

"Takže je zlý, stvoření temnoty?"

"Ne je to jen pes, nezáleží na tom, jak vypadá.

Má dobré srdce, je statečný, loajální. Dokonce zachraňoval lidem životy. Jen prostě neví, jak se k nim chovat."

 

Harry se na psa znovu podíval.

"Ty ho tedy budeš učit jak se chovat?"

Lupin kývnutím přitakal.

"A také jak má věřit lidem. Pomáhat, aby si uvědomil, že lidé mohou být laskaví. A že si laskavost zaslouží. Bylo s ním zacházeno moc dlouho špatně, proto si teď myslí, že není hodný ničeho, a nic si nezasluhuje."

 

Harryho oči byly stále přilepené na psovi.

"Lidé dokážou opravdu být hrozní."

"Ano to dokáží. Dokonce i ti jinak dobří." Odpověděl Lupin a zavřel oči.

I my jsme si o sobě zcela jistě mysleli, že jsme dobří. Vzpomínal smutně Remus. Hladil psovi hlavu a potom se podíval zamyšleně na Harryho.

"Mohl bys mi s ním velmi pomoci, víš?"

Harry zvedl překvapeně obočí.

"Nemůžu se k němu přiblížit."namítl.

"Teď ne. Ale možná ho dokážeme naučit, aby ti důvěřoval." Kývl směrem k psovi. "Teď, když spí, pokud ho budeš hladit a mluvit na něj, zvykne si podvědomě na tvůj hlas a tvůj pach, a to by mohl být začátek."

Harry vypadal nedůvěřivě. Pak sklouzl z křesla na zem a klekl si vedle pohovky. Váhavě natáhl ruku a blížil se jí k hlavě psa. Pak začal drbat hebké uši. Pes ztuhl v okamžiku, kdy se ho dotkl, ale následně se uvolnil.

 

Harry se na Lupina zašklebil, naklonil se blíž a jemně promluvil.

"Hodný pes, jsi hodný pes." Pohyboval rukou po krku, dál na bok a pak přejel zpět. Pes hluboko v hrdle zakňučel. Ale dýchal klidně a zůstal ležet přitisknutý k Lupinovi.

"Jak se jmenuje?" zeptal se Harry, zatím co nepřestával psa hladit.

"Já, um... no, zatím jsem mu žádné jméno nedal."

"Myslím, že bychom mu mohli říkat Sirius."

Pes se otřásl, a Remus raději rychle zareagoval.

"Ne, to jméno má pro tebe a mě, pro nás oba moc velký význam. A taky se nehodí Padfoot nebo Snuffles. Potřebuje svoje vlastní jméno."

Harry se zamračil, nic neříkal, ačkoliv psa stále hladil a zajížděl prsty do dlouhého kožichu na krku.

Myslí na Siriuse? Dohadoval se Lupin. Nebo na včerejší hádku s Hermionou?

"Chtěl sis o něčem promluvit?" zeptal se mladíka. "Když jsi volal skrz krb?"

Harry hladící psa řekl.

"Včera, Hermiona a já - pohádali jsme se."

"To je zlé. Proč, kvůli čemu?"

Harry otevřel pusu, ale pak jí pevně zavřel. Oči mu ztvrdly.

"Jen se přidáš na její stranu."

"Jsem na straně vás obou. Možná s tebou nebudu souhlasit, ale vždycky budu na tvojí straně."

 

Harry byl ticho, na tváři měl tvrdý výraz. Pak se podíval na Lupina.

"Snape zavinil Siriusovu smrt. Nenávidím ho za to, protože on je pořád naživu, zatím co Sirius je mrtvý."

Lupin naklonil hlavu, mírně vracel Harrymu pohled.

"Mnoho lidí je stále naživu. Já jsem naživu, mě nenávidíš taky?"

"Ne, ale ty jsi Siriuse nezabil."

"Jestli si vzpomínám, tak to byla Bellatrix, která Siriuse zabila."

"Sirius by tam nebyl, kdybychom nešli na ministerstvo."

"Ne. A myslím, že se vás Severus pokoušel zastavit. Ačkoliv vy jste už byli pryč, dřív než vás mohl najít. Mluvil se Siriusem a zjistil, že je v pořádku."

 

"Přestal s lekcemi nitroobrany!" náhle řekl Harry a oči mu blýskaly. "Pokud bych dokázal blokovat svou mysl před Voldemortem, nic z toho by se nestalo."

"Takže ty jsi šel za Severusem? Požádal jsi ho, jestli bys mohl pokračovat v lekcích a on tě odmítl?"

Harry se na Remuse temně podíval.

"No jo, jsi jako Hermiona, myslíš si, že to byla moje vina."

"Ne, samozřejmě ne. A myslím si, že ani ona si to nemyslí. Prostě jen mám za to, že by lekce nitroobrany stejně nedokázaly nic změnit. Zabralo by to celá léta, abys jí ovládnul natolik, že bys byl schopný blokovat Voldemorta. Spíš jsem přesvědčený, že Brumbál chtěl, abyste začali, ty a Severus spolu více mluvit, a uvědomili si, kolik toho oba máte společného."

 

Harry se na něj podíval s výrazem čistého znechucení.

Penny za tvoje myšlenky. Pomyslel si v duchu Remus a pokračoval.

"Myslím, že potřebuješ obviňovat někoho jiného, protože ve svém srdci obviňuješ sebe. Ale, Harry, nebyla to tvoje vina. Nebyla to ničí vina."

Harry se postavil.

"Musím jít, mám sraz s Ronem." Řekl, obrátil se a šel ke dveřím.

"Harry." Zavolal na něj Lupin. "Harry, já za Siriusovu smrt viním Voldemorta. Měl bys přesunout vinu tam, kam opravdu patří."

Harry beze slova prošel pokojem ke dveřím a potom i jimi dál na chodbu. Dveře za sebou hlasitě zavřel.

Sev-pes se probudil z Lupinem seslaného uspávacího kouzla nedlouho potom, co Harry odešel. Strávil, ale skoro celé ráno lenošením na Lupinově klíně. Remus ho přinutil trénovat chůzi po pokoji, ale pes v tom byl stále nešikovný.

Dobby přinesl oběd, při kterém se opakovala situace jako u snídaně - Lupin mu dal pár soust lžící, nežli se pes uvolil jíst sám. Potom se oba vrátili na pohovku, Lupin si četl a Sev-pes ležel schoulený vedle něj.

 

Byl podvečer, když se ozvalo zaklepání na dveře, Remus se napřímil, očekával Harryho hlas. Byl, ale mile překvapený a potěšený, když se ho Brumbálův hlas zeptal.

"Remusi, mohu jít dál?"

"Ano, ano samozřejmě. Pojďte dál." Vedle něj se Sev-pes posadil. Díval se ostražitě, ale nebyl vyděšený.

Lupin otevřel a Brumbál tiše vešel do pokoje. Usmál se na oba.

"Byl jsem zvědavý, jak se oba máte."

 

Sev-psovi zářily oči a uši měl postavené v pozoru. Sklouzl nešikovně z pohovky a šel opatrně váhavými kroky směrem k Brumbálovi. Zastavil se přímo před ním a kostnatá hlava se zaklonila, aby na něj viděl. Potom se mu váhavě rozkýval ocas.

Brumbál se podíval dolů na psa se smutkem v očích. Zvedl ruku a natáhl jí. Pes se také natáhl, aby se jí dotkl nosem, pak ho sklonil. Nechal Brumbálovu ruku, aby mu přejela po hlavě k uším. Zavřel oči a tiskl se do ruky. Brumbál došel ke křeslu, ve kterém ráno seděl Harry, a posadil se. Pes ho následoval a posadil se těsně vedle křesla. Albusova ruka zůstávala na jeho hlavě.

 

"Učíme se trochu chodit a jí docela dobře." Hlásil Lupin s pohledem upřeným na Sev-psa. "Ráno tu byl Harry. Nereagoval na něj zrovna moc dobře. Musel jsem ho uspat kouzlem."

Brumbál kývl.

"Myslím, že to nebylo tak velké překvapení."

"Harry mi s ním chce pomoci. Myslím, že to podpořím. Pro chlapce by to také mohlo být dobré."

 

Albus se zatvářil vážně.

"Co se týká Harryho a také tebe." Začal a díval se Lupinovi přímo do očí. "Objevují se tu zvěsti, že se Bellatrix potuluje kolem Bradavic."

"Ale dovnitř se nedostane. Ani sám Voldemort nemohl dovnitř."

"Jenže já si myslím, že je odhodlaná Harrymu se pomstít. Kvůli tomu, že zničil její svět. Nemá nic co by mohla ztratit, je šílená."

"Harry si o ní myslí to samé. Kvůli tomu, jak zabila Siriuse. Řeknete mu to?"

Obávám se, že budu muset. Poučil jsem se moc dobře, jaké nebezpečí znamená - neinformovat Harryho."

 

"Má teď špatnou náladu." poznamenal Remus. "Nevím, jak na to bude reagovat. Možná se jí vydá hledat."

"Mluvil jsem s ním o tom už dřív. Souhlasil, že by nebylo moudré, kdyby se vydal Bellatrix pronásledovat sám."

"Možná s tím teď souhlasit moc nebude."

"Ano, byl jsem tam, když se střetl se slečnou Grangerovou. A jsem si vědom toho, že tu pan Weasley už nebude po tomto týdnu trávit moc času. Doufám, že se Harry rozhodne trávit více času s tebou, Remusi, alespoň po zbytek léta. Tak budeš mít možnost na něj trochu dohlédnout."

"Pokusím se." Odpověděl Lupin a kývl směrem k psovi. " ale záleží to na tom, jak dlouho to zabere, než Harryho akceptuje. Nebo alespoň na tom, jak se v jeho přítomnosti bude chovat."

 

Brumbál se také na psa podíval a popleskal ho párkrát po hlavě.

"Předpokládám, že bude vrčet, ale nemyslím si, že by zašel tak daleko a fyzicky na něj zaútočil. Takové bylo, alespoň jeho chování v minulosti."

"S Harrym si opravdu nejsem jistý. Má z něj hrůzu."

"Harry vždy představoval všechno to, co Severus chtěl, čím ale nikdy nemohl být."

Lupin kývl.

"Já vím. Při pohledu na Harryho se cítí jako špína." Povzdechl si. "Naštěstí se Harry zdál velmi ochotný s ním pracovat. Teď se sice na mě zlobí, ale doufám, že je ochotný dost, aby na to zapomněl."

 

Protože Brumbál tázavě naklonil hlavu, dodal.

"Přesně z toho samého důvodu z jakého se zlobí na Hermionu."

Brumbál kývl. "Ah, ano. Na mě se také zlobil dlouhý čas a ze stejného důvodu. Možná se stále zlobí."

Lupin mlčel. Teprve po chvíli řekl:

"Měl Siriuse moc rád a neměl příležitost, aby s ním mohl strávit tolik času, kolik chtěl. Představoval si, jak budou spolu žít v budoucnosti, a ta představa mu najednou byla tak náhle odebrána. Ví jak Severus Siriuse nenáviděl. A Severus je naživu, ale Sirius ne."

 

Brumbál se smutně díval na Lupina a ten pokračoval.

"Pokud by dokázal najít někoho, kdo by v jeho srdci vyplnil místo po Siriusovi." Lupin potřásl hlavou.

"Jenže nikdo takový tu není. A Merlin ví, že já to nejsem a ani nemůžu být."

"Harry tě také má velmi rád."

"Ne takovým způsobem jakým měl rád Siriuse. Sirius byl hrdina. Já jsem jen přítel. Nejsem tak skvělý a hrdinský. Nejezdím na létající motorce, nenosím kožené věci. Nemám styl, nikdy jsem ho neměl."

"Hrdinství není o stylu Remusi." Řekl mu jemně Albus. "nebo o motorkách. Choval a jednal jsi jako hrdina mnohokrát. Celý svůj život."

Lupin se otřásl.

 

"A jak moc je hrdina Severus? A co se mu za to dostává? Ne - hrdinové, JSOU o stylu, a myslím, že pro většinu lidí. A my zbývající, jsme pouze nezajímaví hlupáci, co se snaží dělat správné věci. Někdy se nám povedou, ale daleko častěji selžeme." Řekl hořce a potom znovu nevěřícně zakroutil hlavou.

"Bože já jsem, ale sentimentální, že ano? Omlouvám se." Usmál se.

Brumbál mu úsměv oplatil. Ještě párkrát psa poplácal po hlavě a pak se pomalu postavil.

 

"Je čas, abych se objevil ve velké hale. Slíbil jsem Minervě, že tam budu. Dohlédnu na Harryho, pokud tam bude."

Lupin pozoroval Sev-psa jak vyprovází Brumbála ke dveřím.

Následoval by ho na chodbu, pokud by ho Brumbál nechal a zůstal by po jeho boku. Místo toho, ale pes zůstal tiše stát, když za sebou Albus zavíral. Otočil se na Remuse s tázavým pohledem v černých očích.

"Navštíví nás opět jindy."

Sev-pes přešel opatrně zpátky na pohovku, vyšplhal se nahoru a zase se opřel o Lupina. Hlavu mu skoro položil na rameno. Remus kolem něj obtočil ruku a svojí hlavu opřel o tu psí.

"To je náš problém příteli. Máme prostě špatný styl." Mumlal mu a hladil ho po krku.

 

Remus a Sev-pes právě dokončili snídani následující ráno, když se ozvalo zaklepání a Ronův hlas. "Profesore Lupine, můžu jít dál? Přišel jsem se podívat na psa."

Lupin se podíval na psa, který ležel na pohovce. Hlavu měl vztyčenou, ostražitý a obavou měl ztuhlé svaly.

"Neublíží ti." Přemlouval ho jemně. "Musíš se chovat slušně, až přijde dovnitř."

Sev-pes po něm vrhl obsidiánově tvrdý pohled.

"Přišel tě obdivovat. Nepřiblíží se k tobě, bude si udržovat odstup, uvidíš."

Sev-pes na něj zíral a pak se otočil ke dveřím.

 

"Pojď dál, Rone," zavolal Lupin. "ale nehýbej se moc rychle a nepřibližuj se k němu."

Dveře se otevřely velmi, velmi pomalu a ve škvíře se objevila Ronova hlava.

"No ne! Je to spektrální pes přesně jak Harry říkal." Oči se mu rozšířily. Vklouzl do místnosti a zavřel za sebou dveře opět pomalu a tiše.

"Harry přijde taky, jen se trochu zdržel ve velké hale." Řekl Ron a opatrně postupoval do pokoje. Sev-pes vypadal jako by měl každý sval v těle stažený a pozoroval Rona velmi intenzivně a obezřetně.

 

"Myslím si Rone, že to je už dost blízko." Řekl mu Remus, když byl Ron v polovině pokoje." Je právě nyní v přítomnosti lidí velmi nesvůj."

Ron kývl, pak překřížil nohy a sedl si na zem.

"Nikdy jsem spektrálního psa neviděl z takové blízkosti. Táta povídal, že na něj mnohokrát zaútočili, během let co dělal prohlídky. Říkal, že jsou to hrozná stvoření, opravdu zuřivý a zlý."

"No to je to, co je lidé naučili." Řekl na to Lupin.

"No jo. Takže vy ho budete odnaučovat takový věci?"

"Něco takového."

"Paráda. Ale i tak, nic proti, ale není to zrovna pes, kterýho můžete dát do milé a normální rodiny, že jo,"

 

Lupin se chystal odpovědět, když se ozvalo další zaklepání. Tentokrát to byl Harry, kdo zavolal.

"Profesore, můžu dál?"

Remus objal Sev-psa, který ztuhl ještě víc a jemně mu říkal.

"Pamatuj, neublíží ti. Nechce ti ublížit." Pak zavolal. "Pojď dál Harry, pomalu."

Dveře se otevřely.

 

V okamžiku, kdy Harry vstoupil do místnosti, pes byl na nohou, choulil se a vrčel. Srst na krku a zádech měl zježenou.

"To je v pořádku, klid." Uklidňoval ho Lupin a pevně ho objímal. Pes, ale nepřestával vrčet.

Harry u dveří ztuhnul.

"Zůstaň tam, Harry, posaď se na zem, níž než je on. Možná mu tak můžeme dokázat, že nejsi hrozba."

 

Harry se posadil na zem a plášť rozprostřel kolem, aby se mu nemotal kolem dlouhých nohou. Shrbil se a díval se na zem, opatrně, aby se nepodíval do psích očí.

Dobře Harry, tak je to dobře. Vypadáš bezpečně a neškodně. Vrčení pomalu v psím hrdle odumřelo, i pysky se trochu snížily a zakryly tesáky. Pes ale zůstal schoulený a ztuhlý s blýskajícíma očima. Lupin kolem něj držel ruku a neustále mu říkal.

"Klid, jen klid."

 

Ron měl pusu dokořán.

"Pane jo, Harry, teda ten tě opravdu nemá rád."

Harry se podíval na Lupina.

"K Ronovi se takhle nechoval, že jo? Proč mě nenávidí?"

Remus pokrčil rameny.

"Musíš vypadat jako někdo, kdo mu v minulosti ublížil." Podíval se na Rona. "Ačkoliv ani k Ronovi nebyl příliš přátelský. Já, uhm, myslím, že nemá moc rád mladé lidi."

Začal Sev-psa hladit a jemně mluvil.

"Je dobře, že jste tady. Může si na vás zvyknout a vy mu můžete ukázat, že se vás nemusí bát. Pokud vám nevadí, že budete nějakou chvíli sedět tam, kde jste."

 

Oba chlapci přikývli a zůstali na zemi. Lupin něžně mluvil na psa. Po deseti minutách se Sev-pes trochu uvolnil a na pohovce si lehl. Přitom stále oba chlapce pozoroval s blýskavýma očima. Za nějakou dobu si Lupin všiml, že mladíci začínají být ztuhlí, když tak dlouho museli sedět bez pohybu.

"Myslím, že to pro teď stačí. Ale jestli se vám bude chtít, můžete se vrátit později a zopakujeme to. Už je trochu klidnější. Jen to zabere víc času."

 

Oba byli jasně připraveni k odchodu - sedět tak dlouho bez pohybu v jejich věku - ale dokázali se ovládnout a vstali pomalu. Ron prošel kolem Harryho ke dveřím. Harry se moment nehýbal, jen zíral na psa. Pak se podíval na Remuse. Oči měl stejně tvrdé, jako včera. Lupin se smutně usmál.

"Díky vám oběma."

Harry jen pokývnul, otočil se a následoval Rona z pokoje.

 

Jakmile se dveře zavřely, Sev-pes se trochu více uvolnil, ale ne úplně. Lupin stále cítil napětí v jeho svalech. "Nebylo to tak strašné, že ne. Jsou to hodní chlapci a chtějí tě mít rádi, pokud jim to dovolíš."

Sev-pes k němu otočil chladné černé oči a díval se na něj absolutně nepřesvědčeně. Remus si povzdechl.

"No, byl jsi hodný pes, když jsi nevrčel celou dobu. To je dobrý začátek." Drbal psova záda. "Víš, jsem si jistý, že pokud se budeš chovat slušně, budeme moci jít ven. Nelíbilo by se ti to?"

Pes naklonil hlavu, oči mu zjemněly a objevil se v nich zájem. Lupin tedy pokračoval.

"Ale nesmíš na lidi vrčet. Je tu mnoho jiných lepších způsobů jak si je udržet od těla."

Sev-psovi oči opět ztvrdly.

 

"Podívej se ven z okna na ten krásný zelený trávník, nelíbilo by se ti po něm běhat? Mám míček, s kterým si můžeš hrát, co ty na to?"

Lupin se cítil trochu smutně. - Jsem v tomhle pokoji zavřený už dva dny.

Sev-pes přimhouřil oči a zavětřil. Pak si zívl - ukázal žluté tesáky a zkroutil jazyk - a natáhl na pohovce. Schoulil se blízko Lupina a ten si jen povzdechl. Natáhl se pro knihu a druhou rukou začal psa drbat.