Invocare 047
28. březen 2010 | 20.25 |
CAMBIARE PODENTES: INVOCARE
Miláčkové omluvte případné chyby, nestačila jsem provést kontrolu.
Kapitola 37B
Čtvrtek, 11, června 1998 - 18:40
Vernon přišel vyzvednout Harryho sám, a teď z povzdálí házel směrem k synovci zlostné pohledy, zatímco ten se loučil s kamarády.
Mladík během cesty téměř neotevřel pusu, zejména potom, co se k němu a Ronovi v kupé připojil Dean, Nevill a Hermiona. Duši měl sevřenou bolestí. Dokonce poslouchat vzrušené tlachání přátel bylo bolestné. Všichni bývalí spolužáci měli své plány. Profesní, romantické, akademické... Harry se cítil mimo toho všeho. Když se ho ptali, odpovídal, že se ještě nerozhodl a vlastně tomu tak trochu i bylo.
Vždyť Severus doposud nic neřekl, tak odkud by to měl vědět? Samozřejmě se mohl dohadovat. Sláva Merlinovi, alespoň nebude mít co dělat s lektvary. Možná Severus rozhodne, že se má cvičit a připravovat k boji proti Vol... Temnému pánovi. Fuj!
Takže od rána do večera bude cvičit obranu a možná i útok. Asi ho přes den budou čekat hory literatury a po večerech s ním Severus bude vybrušovat praktické návyky. Jenže učit se celý den není možné, a tak mu lektvarista pravděpodobně nařídí ještě něco dalšího. Ale co vlastně, to si Harry nedokázal představit. Domácí skřítci vařili a uklízeli, takže Severus nepotřeboval ještě jednoho sluhu. Na druhou stranu on bude otrokem, takže na jeho názor se nikdo ptát nebude, že?
Naštěstí byla v kupé Hermiona, která obratně změnila pro Harryho nebezpečné téma, když připomněla otázku výběru profesora obrany proti černé magii, na příští rok. Doposud žádný profesor tento předmět neučil déle než jeden rok, ale všichni v kupé se shodli: že pokud by Brumbál bez ohledu na příval rodičovských stížností, který by to mělo za následek, znovu na to místo dal Remuse Lupina - tuto tradici by to zcela určitě porušilo.
Bohužel Remusovy vyhlídky na návrat do Bradavic, byly mizivé. Harry si nebyl jistý, co právě teď dělá, ale určitě plnil pro řád, jakýsi důležitý úkol. Osobně se Harry s Lupinem už nesetkal řadu měsíců a po pravdě řečeno ani nedoufal, že ho ještě uvidí. No alespoň že mu Severus dovolí občas se setkat s Hermionou. Bude si tedy vážit toho, co má.
Teď když se loučil s kamarády na nástupišti, upřímně litoval svého zamlklého chování ve vlaku. Možná si nechal ujít poslední šanci na rozhovor s většinou svých přátel. Proto teď pokračoval v klábosení a odsouval čas rozloučení, dokud Vernon neztratil trpělivost a neodtáhl ho z nástupiště silou.
Jak se ukázalo, strýc zrovna moc trpělivosti neměl.
"Hele ty," zavrčel a popadl Harryho za předloktí. "Přestaň tlachat. Tvoje teta čeká v autě, takže pojď, a hoď sebou."
Harry rychle slíbil kamarádům, že zůstanou ve spojení, dřív než si vzpomněl, že asi takovou možnost mít nebude. Jenže v tu chvíli už bylo příliš pozdě na to, aby mohl svá slova vzít zpět. Slabě zamával rukou a následoval strýce.
"Kde máš svůj kufr?" štěknul Vernon a táhl mladíka za sebou. Jeho malá prasečí očka těkala sem-tam, jakoby čekal, že se za každým sloupem se najednou objeví delegace kouzelníků v čele s Moodym a jeho kouzelným okem.
"A proč jsi do něj neschoval také své koště? Myslíš, že ho chci vystavovat na odiv?"
Harry se vytrhnul z pevného sevření, hluboce si povzdechl, aby se uklidnil a poplácal se po kapse kalhot.
"Kufr jsem si zmenšil, strýčku Vernone. Ale dělat něco podobného s *Kulovým bleskem* není vhodné, dávám přednost tomu, když ho držím v ruce."
Vernon si místo odpovědi zavrčel něco nevybíravého, složil tlusté ruce na hrudi a hnal se dopředu. Přitom si brblal pod nos cosi o nenormálních bláznech.
Dotčený Harry nejistě nabídl:
"Jestli chcete, použiju zastírací čáry..."
"Zmlkni, idiote!"zasípěl strýc. "Neopovaž se víckrát připomínat tu svoji nenormálnost."
Harry si odfrknul a pomyslel: pokud ti dělá starosti, že budou lidé kolem považovat tvého synovce za cvoka, pak je hloupé to vykřikovat uprostřed nádraží. Ostatně provokovat zrovna teď Vernona asi nemělo cenu, takže se rozhodl neříkat nahlas další myšlenky, které ho ještě napadly.
Na parkoviště došli mlčky. Čekal tam na ně zbrusu nový automobil, na který byl Vernon zjevně nesmírně pyšný.
"Říkal jste, že teta Petúnie... "
"Ale pro boha," vybuchl Vernon a vytahoval klíčky z kapsy. "Ty ses z té své nenormální školy vrátil stejně tupý jako dřív! To se dalo čekat.Myslíš si, že se nemůže dočkat, až tě uvidí? Řekl jsem to, abys rychleji odešel od těch... "
Harry si přikousl vnitřní stranu tváře, aby zůstal zticha. Necítil se Dursleyům zavázaný, za to, že ho vychovali – konec konců pro tyto lidi byl míň než domácí skřítek – ale hádat se nemělo smysl. Prostě se přesvědčí, že v Surrey nezůstaly žádné věci, a potom si rozmyslí, jak prožije zbývající dny *návštěvy*, na kterých tak Severus trval.
Vernon se s hekáním nacpal za volant a s nechutí otevřel Harrymu dveře auta. Zamračeně sledoval synovce, jak pokládá koště na zadní sedadla a prudce vyrazil z místa. Harry rychle zabouchl dveře a okamžitě strčil ruku do kapsy, kde měl uloženou hůlku. Teď už byl hotový a plnoprávný kouzelník a nehodlal se smiřovat s ponižováním. Už mu nebyla k ničemu dokonce i pokrevní ochrana. Kašlal na to, jak se k němu Dursleyovi chovali, už nebyl povinný trávit s nimi prázdniny. To byl konec, a přestože Harry osobně nestál o vyvolávání konfliktu, nehodlal dovolit příbuzným, aby s ním mávali.
Tentokrát ne.
"Nečekali jsme tě, kluku." bručel Vernon, když manévroval svým ohromným autem po zaplněném parkovišti nádraží King-Cross.
"Copak jsi nesliboval, že už nám nepřijdeš na oči? Nikdy se nevrátíš?"
"Ano, byl jsem si tím jistý. Jenže situace se zkomplikovala," povzdechl Harry. Přece jen je škoda, že nemá skutečnou rodinu, které by se mohl svěřit. Kdyby otroctví čekalo na Rona, nebo na Hermionu, v první řadě by to projednali právě s rodiči. Samozřejmě, Harry strýce a tetu nikdy za rodiče nepokládal. Jenže oni se také nikdy k němu jako k příbuznému nechovali. Přece jen je škoda, že je na světě sám.
Na druhou stranu, dobře znal Vernonův vztah k *teploušům*. Harry si vůbec nedokázal představit, jak by strýci řekl, že bude muset mít pohlavní styk s jiným mužem.
Takže asi bude lepší, pokud ho Dursleyovi budou dál nenávidět. Bude tak mnohem lehčí ubránit se pokušení, vylít si před nimi duši.
Naštěstí má Hermionu.
"Co říkal ředitel, když vás požádal, abyste na mě čekal na nádraží?" projevil zájem Harry.
Vernon si odfrknul, ale pak se uráčil odpovědět.
"Jen na pár dní. Vezměte si chlapce jen na pár dní." zapíchl se do něho strýc zlostným pohledem. "Buď si jistý, že bychom ani za nic nesouhlasili, kdyby nešlo o ty explodující dopisy!"
"On poslal ještě jeden?"
"Ne, ale já dobře znám takové jako on. První dopis je hotový vzor uctivosti, a ten druhý nám vybuchne rovnou pod nosem!"
Harry nevěděl, co odpovědět – Brumbál byl docela schopný poslat Dursleovým huláka – proto raději mlčel a jen přikývl.
Vernon bubnoval prstem jako buřt po volantu a čekal na zelené světlo.
"Uvědom si jedno: byli jsme si jistí, že jsme se tě zbavili, a tak jsme už pokoj předělali."
Aha, Dudley má znovu své dvě ložnice a já žádnou – pochopil Harry, i když podle jeho názoru, bylo už načase, aby se bratranec od rodičů odstěhoval. Zajímalo by ho, kdy si konečně Dudley začne sám vydělávat na živobytí.
"No nekoukej tak na mně, kluku!" vyštěkl Vernon a nespouštěl dopálený pohled ze semaforu, kde svítila červená.
"Dali jsme ti střechu nad hlavou, což bylo víc, než jsi mohl čekat, a ty to dobře víš! Dokonce jsme ti dali celý pokoj! Přitom to byl perfektní pokoj, mnohem lepší, než sis zasloužil, zvlášť když jsme nikdy nechtěli mít co do činění s takovými jako ty."
"Jistě, strýčku Vernone," s pohledem z okna odpověděl Harry. Už aby se rozsvítilo zelené světlo. Potom strýc zmlkne a začne sledovat cestu.
"No z pokoje znova Dudleyho ložnice není." prohlásil Vernon o něco míň nepřátelsky. "Tvoje teta potřebovala pokoj na šití. Takže jsme ho vyčistili od podlahy do stropu a zbavili veškeré tvé špíny. Mimochodem, udělali jsme to s ohromnou radostí. Dokonce jsme zrušili starý přístěnek, abychom se zbavili tvého zápachu. Jenže všechno zbytečně. Klidně si přijdeš, zase všechno zašpiníš."
Vyhodili jste všechny moje věci?"
Vernon samolibě přikývnul.
Všechno šlo na smetiště a neopovaž se stěžovat si, kluku! Sám jsi řekl, že se nevrátíš... "
"A co tam zůstalo?" musel se zeptat Harry.
"Různé papíry, staré knihy, hračky, které ti Dudley dal z dobrého srdce... "
Aha, které se Dudley chystal vyhodit a já jsem je zachránil před smetištěm, – okomentoval to prohlášení v duchu Harry.
"Okousané tužky a podobné věci." dodal k výčtu Vernon.
Harry vlastně to všechno za svůj majetek nepokládal, ale jestli Dursleyovi za něho celou práci udělali, pak už v Zobí ulici neměl co dělat. Ale přesto...
"Jste si jistí, že jste vyhodili všechno do posledního útržku?"
Vernon se škodolibě ušklíbnul a zařadil se do provozu.
Dokonce jsme vyměnili podlahu v tvém starém pokoji, a v přístěnku ji Petúnie vyčistila parním vysavačem a pečlivě ji vydesinfikovala. V našem domě po tobě nezůstala ani stopa. Nepotřebujeme tě a bohudík nám tě v domě už nic nepřipomíná."
Jestli se Vernon těšil, že synovce rozčílí, tak ho čekalo trpké zklamání. Harry byl prostě šťastný.
"V tom případě," řekl a nataženou rukou chytil rukojeť Kulového blesku - "se s vámi skutečně rozloučím."
Vernon svraštil čelo.
"Cože?"
"No, rozmyslel jsem si vracet se do Surrey," pokojně oznámil Harry. "A tentokrát je moje rozhodnutí konečné, strýčku Vernone. Už mě nikdy neuvidíte. Požádal bych vás, abyste vyřídil pozdrav tetě a Dudleymu, ale z jakéhosi důvodu si myslím, že to přežijí, když to neudělám. Takže... nu sbohem."
Bezpochyby by bylo zdvořilejší odejít po mudlovsku – prostě otevřít dveře auta. Bohužel pro Vernona, který synovce zrovna srovnával s epidemií, po které se musí desinfikovat, Harry ke strýčkovi nechoval zvlášť vřelé city. Takže mladík zavřel oči, přivolal svou magii a přenesl se na úzký pás, kterým končil chodník, několik metrů od auta.
Naklonil se, zamával rukou a pobaveně se usmál nad vzteklým výrazem strýcovy tváře. Vernon svíral volant takovou silou, až to vypadalo, že ho snad co nevidět ulomí. Strýcova šíje získala cihlovou barvu, když se ohlédl a cosi pronesl. Harry slovům nerozuměl. Asi něco jako *zatočená cesta*, ale to stěží! Spíš to bylo něco mnohem víc hrubého.
Harry se rozesmál a znovu zamával.
Na semaforu se změnila barva a Vernon ostře sešlápl plynový pedál. Pneumatiky pronikavě zakvílely, auto vystřelilo z místa a zanechalo Harryho v Londýně.
Čtvrtek 11.června 1998 - 18:55
Harryho to nerozčílilo. Tři dny v Surrey představovaly peklo, ale tři dny v Londýně – spoustu báječných možností. Dřív nikdy necestoval sám, až na pár dnů strávených v Děravém kotli, a věnovaných chození po Příčné ulici. Jako nedospělý výrostek z toho měl hromadu příjemných zážitků, ale ve svém dospělém životě se mohl pochlubit pouze jedinou návštěvou u *Markse a Spensera*.
Nezávislost...
Měl ji alespoň na krátkou dobu.
Harry si dlaní přihladil ofinu, rychle vytáhl hůlku a použil zastírací kouzlo na koště. Rozhlédl se a ulehčeně si oddechl, když se přesvědčil, že nepřitáhl cizí pozornost. S širokým úsměvem se potom radostně vydal kupředu. Mladík sice o Londýně a dalších cestách věděl velmi málo, ale přesto dost na to, aby si udělal jakýsi plán. Najde si na noc nějaký hotel, potom se někde navečeří a koupí si průvodce.
Má celý večer, zítřejší den a větší část soboty, aby si do krajnosti vychutnal naprostou svobodu.
A Harry si nehodlal poskytnutou příležitost nechat ujít.
Čtvrtek, 11.června 1998 - 19:15
Harry nechtěl hledat hotel v okolí King-Crossu. Riziko, že by mezi mudly narazil na čaroděje, nebylo veliké, ale přesto existovalo, a proto se rozhodl, že zakotví někde jinde. Nadto, ze všeho nejméně toužil po tom, aby ho někdo poznal.
Zašel do tmavého bufetu a zamířil na WC. Ujistil se, že kolem nikdo není a změnil si vzhled. Použil praktické znalosti o trasfiguraci člověka, které probírali v šestém ročníku v hodinách MacGonagallové. Ze zkušenosti věděl, že pokud se stane blondýnem, bude vyhledávat svůj obraz na každém blýskavém povrchu.
Aby se vyhnul zbytečné pozornosti, proměnil se Harry v tmavovlasého mladíka s hnědýma očima. Potom si změnil i rysy tváře – vyšší lícní kosti, užší bradu... a za chvíli se už sobě podobal velmi málo – samozřejmě až na jizvu. Nicméně kouzlo přilnavosti drželo ofinu na čele a přeměněné hranaté brýle doplnily nový vzhled.
Spokojený s přeměněným vzhledem, Harry vyndal z kapsy zmenšenou truhlu a vytáhl peněženku. Zvětšil jí, a když přepočítal hotovost, byl překvapený množstvím peněz, které mu po návštěvě *Mase a Spensera* ještě zbylo, a měl radost z tehdejšího rozhodnutí nevyměnit libry za galeony. Prozatím pomocí složitějšího zaklínadla změnil truhlu na modrý kufr a zvětšil ho do běžné velikosti.
"K čertu, kolik sil stojí, jen abych se ztratil v davu." povzdechl si Harry a vydal se na stanoviště taxi.
"Kam to bude, příteli?"
Ne, bude lepší konečný cil cesty neprozrazovat nikomu, dokonce ani mudlovskému taxikáři. A určitě není tak hloupý a nepožádá ho, aby mu doporučil hotel. Stejně najít hotel blízko jiného nádraží musí být jednoduché.
"Viktoriino nádraží." řekl. Nádraží Viktorie a Paddington - názvy těchto dvou Londýnských nádraží znal dokonce i Harry.
Brzy přijeli na místo. Harry vešel do budovy a vmísil se do davu. Teprve, když taxi zmizelo z dohledu, vyšel na ulici a vydal se hledat hotel.
Jak očekával, v okolí byla spousta malých hotelů s ceníky vyloženými za okny. Ceny byly mnohem nižší, než čekal. Mohl si klidně dovolit zaplatit za noc a ani nemusel měnit galeony. Výborně, návštěvu u Gringottů může odložit na ráno.
A proč ne? Severus řekl, že musí utratit zbývající hotovost do rituálu. No a na co jiného by je měl utratit, když ne za ubytování a zábavu v Londýně? Něco jako absolventský dárek sobě samému – přece jen školu dokončil, bez ohledu na spoustu překážek.
Nebo to má spíš pokládat za cenu útěchy – vždyť brzy se sváže nevolnickými pouty se Severusem. A je bezvýznamné, že se Severus bude chovat spravedlivě a bude se o něho starat. Harry bude otrok. Bez ohledu na veškeré úsilí to pomyšlení v něm stále vzbuzovalo hrůzu. Žít osamoceně pod zámkem, neustále se skrývat, nikdy nikam nevycházet...
Harry si nedokázal představit, jak to všechno snese.
Alespoň nakonec jsem dostal malý kousek svobody. -přemýšlel, když stoupal po betonových schodech malého hotýlku, který pronajímal pokoj za 38 liber na noc. On už se postará, aby vytěžil maximum potěšení z toho krátkého času. Jediné šance, kterou měl, žít jako dospělý plnohodnotný kouzelník. Možná mu to pomůže překonat stres, který v poslední době cítil... pomůže přijmout svůj osud.
Možná se tyto improvizované prázdniny ukážou právě tím, co před ceremoniálem potřeboval. Pomohou mu, aby se uvolnil a stal se doopravdy připraveným na přijetí nezvratného otroctví.
Takže zatím se nekoná žádný konec světa. On si teď výborně užije čas v Londýně a nebude upadat do deprese kvůli tomu, co ho čeká v Bradavicích. Strčil do úzkých dveří, rozezněl mosazné zvonky a ocitl se v hale s vrátným.
"Vítejte," uvítal ho starší vrátný.
"Chtěl bych pokoj na tři noci."
Samozřejmě, bude tu spát jen dvě noci, ale to by musel opustit hotel do jedenácté dopoledne. Jenže vrátit se má až v sobotu navečer a tahat se do té doby se zavazadly se mu nechtělo. Bude lepší zaplatit za tři noci a mít klid – zejména vzhledem na zbývající množství galeonů.
"Ne nemám kreditní kartu." zavrtěl Harry hlavou na dotaz, jak chce platit. "Právě jsem ukončil školu a zatím jsem si ji neobjednal, ale zaplatím vám zálohu za noc a zítra zajdu do banky a doplatím zbytek. Bude vám to vyhovovat?"
Vyplnil krátký přihlašovací lístek a cítil se při tom podivuhodně dospělým. Směšné, když mu Severus navrhnul, aby strávil nějaký čas mimo Bradavice, nepomyslel na to, že by mohl někam odcestovat sám od sebe. Ostatně Harry se nikdy nevyznačoval talentem na vymýšlení dalekosáhlých plánů. Musel si zvyknout na improvizaci a přizpůsobování okolnostem.
Vrátný přelétl očima lístek a potom sundal z háčku klíč.
"Pokoj 22," oznámil. "Druhé poschodí, první dveře napravo."
"Děkuji." odpověděl Harry a zamířil ke schodům, ale pohledem se zarazil na chladícím boxu s koka-kolou v rohu. Olízl si rty. Koka-kola... Harry si nepamatoval, kdy jí pil naposledy, ale zato v nejbližších dnech se bude moci koka-kolou rozmazlovat, ne? Tím spíš, že to může být poslední možnost, jak si pochutnat na oblíbeném nápoji.
Harry ignoroval skeptický pohled vrátného, vzal si tři lahve a znovu vytáhl peněženku.
"Tři libry, ano?"- odpočítal mince otočil se a začal stoupat po úzkých schodech.
Balancovat najednou s ohromným kufrem, lahvemi s kolou a pro mudly neviditelným koštětem, bylo hrozně nepohodlné, ale Harry to přesto nějak zvládl a nakonec se do určeného čísla dostal.
Pokoj se ukázal jako těsný a trochu zatuchlý, ale Harry byl přesto nadšený. Plácl sebou na pružnou matraci a otevřel si první láhev, kterou stačil během třiceti sekund vypít. Skoncovat s druhou mu už zabralo víc času – zamyšleně upíjel a pozoroval auta projíždějící za oknem.
Jasně, vybalovat pouze na dvě noci byla hloupost, ale určitá část mysli se z toho radovala. Skládal si košile do nakřivo postavené skříně, jednu za druhou do přesných hromádek, a spokojeně se usmíval. Rozumí se, hotelový pokoj rozhodně nebyl domov, ale počítat s něčím víc nepotřeboval.
Ve vlaku byl oblečený do šatů po Dudleym, nechtěl před Dursleyovými prozrazovat existenci vlastních prostředků. Ale teď se jich mohl s klidným svědomím zbavit. Čím dřív – tím líp. Bez dlouhého přemýšlení Harry použil Incendo na každý kus oblečení darovaný mu Dursleovými s takovou nechutí. Potom se cítil svobodný.
Určitě něco podobného musela cítit Petúnie, když ničila všechny moje stopy pomocí parního vysavače. - zamračeně si myslel Harry.
Ukládajíc na poličky trenýrky a ostatní oblečení, Harry se tvrdě rozhodl, že nedovolí, aby mu myšlenky na příbuzné zkazily náladu.
Nakonec Harry spokojeně přelétl pohledem výsledky své práce. Měl domov. Aťsi maličký a dočasný, ale na tu krátkou dobu zcela a úplně jeho vlastní.
Teď, když skončil s oblečením, bylo nutné se rozhodnout, co s ostatními věcmi. Nechtěl poškodit Kulový blesk zmenšením a nějaký mudla si ho jen stěží všimne – maskovací kouzlo se naštěstí drželo. Ale pro každý případ ho Harry zasunul daleko pod postel. Kapesník přenašedlo byl pečlivě složený a schovaný v levé kapse kalhot a hůlka v pravé. Zbývající věci v kufru začaroval, aby se kufr zdál prázdný, kdyby se do něj někdo podíval.
Nakonec, protože se cítil dospělým kouzelníkem, obklopil pokoj bezpečnostním zaklínadlem a účinně tak aplikoval ve škole dosažené vědomosti. Jako plnoletý měl právo používat magii kdykoliv ho napadlo – pochopitelně, pokud tím nepřitáhl pozornost mudlů. Nakonec si Harry pozorně prohlédl v zrcadle svůj obraz, aby se přesvědčil, jestli si dobře udržel změněný vzhled. Hmm, no moc ne. Transfigurace člověka, nebyla nikdy jeho silnou stránkou. Vzpomněl si na šestý ročník, kdy se jím použité kouzlo roztékalo v těch nejneočekávanějších chvílích, nebo nedej Merlin, najednou přestávalo vůbec pracovat. Ne, to by se nehodilo.
Maskující kouzlo je tady potřebné. Tato varianta je mnohem stabilnější. Ke všemu mohl cítit, kdy kouzlo slábne. Příště musí dávat pozor a čas od času ho obnovovat a to je všechno.
Mávnutím hůlky si Harry vrátil tvář do normálního stavu, pustil se znovu do maskujícího kouzla a snažil se vytvořit podobný obraz, jako před tím. Dobře, že ho starý vrátný špatně viděl. Každopádně nebylo vhodné se od předešlého vzhledu příliš odlišovat. Použil dodatečné přidržovací zaklínadlo na ofinu, ale přesto nejdřív zajde do lékárny pro maskující krém, jako použil Severus před jejich cestou do Norska.
Nikdo ho nemusí začít podezírat, že je Harry Potter a tečka.
Jakmile se ubezpečil, že pokoj, jeho věci i on sám jsou v poměrném bezpečí, Harry otevřel třetí láhev a s klidným svědomím se vydal hledat místo, kde by se navečeřel.
S úsměvem bloumal po křivolakých, zatočených, nádražních uličkách, a cítil tak jako nikdy dřív své neomezené možnosti – třeba teď ve výběru restaurantu. Nakonec si v jasně osvětleném pouličním stánku koupil gyros a s chutí ho během chůze snědl. Pochopitelně, tohle nebyla žádná večeře v přepychovém restaurantu, ale sedět u stolu se právě teď Harrymu chtělo ze všeho nejméně. Na to byl příliš vzrušený a hořel touhou uvidět z Londýna, co možná nejvíce. A gyros samo o sobě chutnalo naprosto úžasně. Našel drogerii, koupil si krycí krém a pečlivě si natřel jizvu. S lehkým srdcem se pak pustil do průzkumu okolí.
Sice ho tu nikdo nepozná, ale nestálo za riziko, ztrácet ostražitost a Harry ani na minutu neodtáhl ruku od kalhot a kapsy, ve které měl schovanou hůlku. Protože jestli ho životní zkušenosti něčemu naučily, tak tomu, že musí neustále být připravený na překvapení.
Naštěstí se nic zlého nedělo.
Míjel ulici za ulicí, až se dostal na stanici, která hraničila s obchodní čtvrtí, a tam se prostě začal orientovat podle turistických ukazatelů. Mudlovská vláda ho nezajímala, ale přesto se rozhodl podívat se na parlament a cestou k Temži si koupil od pouličního prodavače průvodce Londýnem.
Samozřejmě Londýn se ničím nepodobal vzdálené skotské krajině, kde byly Bradavice. Přesto procházka po nábřeží u Harryho vyvolala téměř stejné pocity, jaké míval, když sedával na břehu jezera. Od vody vanul jakýsi klid a dokonce hluk způsobený auty a sirény vlečných lodí, které pluly po Temži, mladíka nijak nerozčilovaly.
Chvíli potom se zastavil pod lucernou a pustil se do listování v koupeném průvodci. Chtěl se podívat, kam by bylo nejlepší podívat se zítra a pozítří. Ale výběr byl natolik ohromný, že se za chvíli Harrymu doslova ze všeho točila hlava. Každopádně asi bude nejlepší, řídit se intuicí. A co se týče intuice – není čas otočit a zamířit zpátky?
Když se mu otevřel pohled na siluetu parlamentu, Harry se zastavil a při pohledu na kamenný kolos teď v noci jasně osvětlený se cítil naprosto unešený. Zároveň si vzpomněl, jak se před ním poprvé ukázaly Bradavice-hrad , který se před ním vznášel a nádherně zářil. Pochopitelně Bradavice byly mnohem víc... no kouzelné v mnoha ohledech. S nimi se nemohla srovnávat žádná mudlovská stavba. Ale přesto, při absolutní nepřítomnosti magie - mudlovské stavby prostě ohromovaly.
Mladíkovu pozornost přilákala nezvyklá stavba na břehu řeky, která připomínala kapli, s barevnou kónickou střechou. Blýskala se jako klenot a na vrcholu měla zlatý kříž. Harry se zvědavě vydal blíž a prohlížel si nevelkou, otevřenou, mramorovou stavbu. Uvnitř našel malou lavičku a s radostí se posadil, aby si odpočinul. Přitom si vychutnával pohled, který se mu z tohoto místa otevíral – na jedné straně řeka a budova parlamentu na druhé.
Jaký zajímavý domeček. - pomyslel si nadšeně Harry a všimnul si uprostřed něčeho jako mělké křtitelnice.
Při odchodu narazil na tabulku. V matném světle luceren si přečetl slova * Fontána a Buxtonův památník.* No to mu moc neříkalo... ale četl dál. * Postavený na památku zrušení otroctví r. 1834.*
Měl pocit, že spolknul živého hada. Někde uvnitř něho se mu všechno sevřelo. Ten pocit byl tak silný a skutečný, že se mu okamžitě udělalo špatně. Londýnská idylka se rozpadla na prach a on si znovu jasně uvědomil, co ho vlastně ve Skotsku čeká.
Otroctví v Británii zrušené nebylo. V každém případě ne pro něho.
Očividně zákon před ním chránil pouze mudly.
Najednou budova parlamentu získala ještě lákavější vzhled. Celý mudlovský svět mu připadal nádherný. Dal by všechno na světě za příležitost ztratit se v něm, úplně zapomenout na magii a všechno co představovala. Tvářit se, že nikdy neslyšel o smrtijedech a nebo Temném pánovi. Řídit si sám svůj vlastní život a zodpovídat jen za sebe samotného a nebýt povinný zachránit celý svět.
Pocit zesiloval, když se blížil k jasně osvětlené budově. Na druhé straně ulice před radnicí stála rozmístěná celá řada soch. Určitě jakýchsi slavných osobností mudlovské historie. Mnohá ta jména viděl poprvé. Jaký by asi byl jeho život, kdyby se narodil jako mudla? Znal by ta jména? Chodil by na universitu, nebo do jiné školy? Nebo by si už vydělával na živobytí?
Byl by šťastnější než teď?
Ale o jednom nepochyboval, kdyby byl mudlou nečekal by ho osud otroka. Jeho jedinou prací by nebyla příprava na spáchání vraždy, a jeho jediný milenec by nebyl zaměřený jen na sex a nepřál by si s Harrym nemít nic společného mimo postel.
Ale to je řeč o snu a nesplnitelných přáních. Jeho v budoucnu čeká doživotní otroctví a žádná agonie to nezmění. Ani trochu. Podobné uvažování jen pokazí těch pár dnů svobod, které zázrakem dostal těsně před přijetím nevyhnutelné budoucnosti.
S povzdechem se Harry otočil k parlamentu zády a vydal se zpět do hotelu.
Komentáře
| RE: Invocare 047 | gigi... | 28. 03. 2010 - 20:55 |
| RE: Invocare 047 | netfale | 28. 03. 2010 - 21:14 |
| RE: Invocare 047 | saskya | 28. 03. 2010 - 21:26 |
| RE: Invocare 047 | nadin | 28. 03. 2010 - 21:47 |
| RE: Invocare 047 | nikol* | 28. 03. 2010 - 22:21 |
| RE: Invocare 047 | michangela | 28. 03. 2010 - 22:30 |
| RE: Invocare 047 | kvik®blbne.cz | 28. 03. 2010 - 23:50 |
| RE: Invocare 047 | nade | 29. 03. 2010 - 05:59 |
| RE: Invocare 047 | slimča | 29. 03. 2010 - 16:51 |
| RE: Invocare 047 | severina | 29. 03. 2010 - 20:59 |
| RE: Invocare 047 | pajik | 31. 03. 2010 - 23:06 |
| RE: Invocare 047 | zuzana | 22. 10. 2010 - 23:34 |