Hloubky zimy 02B
19. červenec 2010 | 21.57 |
HLOUBKY ZIMY
.
Autor : Cosmic
.
Kapitola 2B
.
Harry se postavil, nevnímal, že ostatní pacienti přesunuli svoji pozornost z televize na něj. Byl skoro na cestě zpátky do Malfoyova pokoje, když si vzpomněl, že je tam ještě stále sestra a neuplynulo víc než jen patnáct minut. Proto se opět posadil na pohovku a zvedl brožuru ze země, kam mu upadla, když vstal.
Jak ubohé a hloupé mu náhle připadaly jejich hádky, které spolu vedli od té doby, co jim bylo jedenáct. Po pravdě jak nicotných a hloupých mu přišla najednou spousta věcí, když si představil na Malfoyově místě sám sebe. Nebýt schopný chůze - nedokázal si to ani představit.
Začetl se dál.
Výzkum o lidské prodloužené míše, doznal v současnosti revolučního vývoje. Co bylo předtím považováno za nemožné, nyní nabízí určité naděje. Kvůli tomu se již není nutné smiřovat s představou, že budete paralyzováni po zbytek vašeho života.
No to alespoň znělo slibně. Byla tu tedy šance, že Malfoy by mohl opět chodit. Listoval brožurou a uvědomil si, že pokud Malfoy bude ještě někdy chodit, záleží nejen na štěstí, jak vážné je jeho zranění, ale také na spoustě tvrdé práce.
"Pane?"
Harryho probrala ze zamyšlení sestra. Stála před ním s mírně starostlivým pohledem, ale jinak byla její tvář bez výrazu, když ho pozorovala.
"Ano?" odpověděl konečně.
"Pan Malfoy je hotový, tak můžete jít zpátky, jestli chcete." Oznámila mu sestra.
---
Harry naklonil hlavu na stranu.
"Chce, abych se vrátil?" zeptal se.
Potřásla hlavou.
"Ne neřekl nic. Je to velmi tichý pacient. Kromě - no, kromě toho když jste tu vy." Vypadala nesouhlasně a Harry měl tolik slušnosti, že vypadal provinile.
"Za to se omlouvám." Řekl. Chtěl vykročit k Malfoyovu pokoji, když se zarazil a otočil se zpátky k sestře. "Jak vážná jsou jeho zranění?" zeptal se a nyní, ne jako poprvé když mluvil s doktorkou, ho to opravdu zajímalo (a také nyní nebyl v šoku).
"Bude ještě schopen někdy chodit?"
---
"To nevíme. V tuto chvíli to vypadá, že pana Malfoye příliš nezajímá, zda se uzdraví, ale to se snad změní, až bude moci začít s opravdovým tréninkem." Na jeho tázavý pohled, pokračovala.
"Pan Malfoy musí zůstat úplně bez pohybu celé dva měsíce - ještě dalších šest týdnů - po té době by se fraktura jeho páteře měla zahojit. Teprve potom ho můžeme zařadit do tréninkového programu."
"Aha," bylo všechno, co Harry mohl říct. "Jak dlouho tedy bude ještě v nemocnici?"
"Ještě šest týdnů, samozřejmě, a potom pravděpodobně ještě další dva týdny než se naučí jak používat kolečkové křeslo a bude dostatečně silný, aby se na něm mohl pohybovat." Pohlédla na něj. "Jste jeho příbuzný?"
"Já? Ne," odpověděl Harry. "Jsem - starý přítel ze školy."
Sestra se na něj podezřívavě podívala, ale potom kývla.
"Nevíte, kde jsou jeho rodiče? Nemůžeme je kontaktovat, nebo dokonce i jen najít v našich záznamech."
---
"Nějak jsi mě ztratil, chlapče!"
Harry otočil hlavu za zvukem Malfoyova hlasu, zněl tak jasně až se zdálo, že stojí hned za ním.
"Pane? Jste v pořádku?"
Pomalu, se Harry vracel do reality jen díky starostlivému hlasu sestry. "Jsem - jsem v pořádku." Zamumlal. "Jen - myslel jsem, že něco slyším."
Podezření se vrátilo do jejích očí, ale opět mu neřekla nic.
"Jen půjdu - víte, půjdu - za Malfoyem." Vykoktal Harry a utekl od sestry, dřív než mu mohla položit další otázku.
....................................................................................
"Tak si zpátky."
Harry skousl ostrou poznámku, která se mu lehce drala na jazyk, stiskl pevně brožuru v ruce.
"Je mi to líto." Řekl.
Malfoy na něj nevěřícně zíral.
"A co ti je zatraceně líto, Pottere?"
Harry se zamračil, takhle to nemělo být. Samozřejmě, nikdy nic nešlo podle plánu, když se to týkalo Malfoye.
Půlnoční souboje, hodiny lektvarů, školní tresty s Hagridem ....
Stejně jako všechno ostatní mu tyto vzpomínky zaplavily mysl.
"Pottere, stojíš v mém pokoji a blokuješ mi výhled na televizi - tak to poslední co můžeš udělat je odpovědět mi." Opět Malfoyův hlas byl chladný a neosobní. Zněl jako ten Malfoy, kterého Harry znal a přinutil Harryho, aby si myslel, že některé věci se prostě nezmění.
---
"Jak vůbec víš co televize je?" zeptal se Harry, který se rozhodl se změnit téma.
"Zatraceně pro Merlina, měl jsem lekce o mudlech, ne?" odsekl Malfoy.
Harry byl překvapen, když tohle uslyšel. Nikdy se vlastně neobtěžoval zjistit co Malfoy ve škole studoval. Až na ty předměty, které měli společné.
"Tak už mi konečně řekneš, co tě nutí pořád se sem vracet, jako zatracený jojo, Pottere. Řekneš mi to a potom odejdeš a už se sem nikdy nevrátíš."
"Proč je tak špatný, že jsem tady?" zeptal se Harry. "Připomínám ti něco špatného? Je vážně tak hrozné mít mě tu? Nebo ti vadí, že jsem to právě já?"
"Můžeš si vybrat, kterýkoliv z těch důvodů - a právě jsi uvedl tři skvělé důvody k tomu, proč tě tu nechci." Řekl Malfoy.
"Co je to, to co ti připomínám?"
"Ta samá věc, kterou ti připomínám já." Malfoy, nějak dokázal udržet hlas bez emocí. Jeho oči ztmavly hněvem, když sledovaly Harryho. "Ty samé věci, o kterých ty nechceš mluvit."
---
Harry věděl, že tohle je způsob, kterým se ho Malfoy snaží přinutit, aby o tom přestal mluvit - a byl to velmi efektivní způsob. I když sebevíc chtěl, nemohl Malfoye tlačit ani o kousek dál bez toho, že by musel určité věci nejprve připustit sám sobě. Zvlášť, když to byly věci, které si připustit nechtěl před nikým, a nejméně ze všech před svou Nemesis z dlouho zapomenuté školy.
Malfoy nadzvedl obočí nad tím to vítězstvím.
"Vidíš co myslím, Pottere? Nechceš o tom mluvit. A protože to nechceš, nemusíš se sem vracet. Což mě udělá neskonale šťastným."
Harry nemohl udržet zavrčení.
"Ty? Šťastný? To teda bude den."
---
Malfoyova tvář se na vteřinku změnila, ale pak opět získal sebeovládání a nasadil si masku nezájmu. A Harry si náhle uvědomil, že to všechno byla jen maska - a teď byla opět zpátky. To co řekl, se dotklo citlivého místa, někde hluboko uvnitř, hluboko za chladnou skořápkou, kde byl Draco Malfoy.
Vydal malý a lehký povzdech.
"Předpokládám, že to je okamžik, kdy mi řekneš, abych vypadl?"
---
Malfoyův ledový pohled byl dostatečný k tomu, aby mu oznámil, že má odejít a jeho racionální část mozku mu říkala to samé.
"No dobře," řekl Harry. "Já půjdu, ale víš, vrátím se, protože je tu příliš mnoho za tím vším - nemůžeme to jen tak nechat."
Malfoyovo obočí se opět zvedlo, tentokrát jakoby mlčky vyzývavě říkalo, "Oh opravdu?"
"Dobrou noc Malfoyi." Řekl Harry a opustil pokoj. Poprvé za ním dveře zaklaply potichu místo toho, co by se zabouchly.
...............................................................................................................
Harry šel z nemocnice pěšky, a když míjel Espreso House, rozhodl se, že si dá kafe. Kavárna byla plná lidí, mnoho z nich v párech sedělo v boxech, nebo u okna. Skupina hlučných mladých dívek seděla na dlouhé lavici a před sebou měla knihy. Harry předpokládal, že dívky zde studovaly, i když to vypadalo, že nic takového nedělají. Výběr sušenek ležel zpola snědený na stole a několik šálků, od něčeho co byla zřejmě horká čokoláda, tam bylo také.
---
Harry si objednal svůj vlastní šálek velké kávy. K tomu přidal ještě kuřecí bagetu, protože nejedl nic celé hodiny, a sušenky by už nedokázaly utišit jeho nyní kručící žaludek.
Vyndal si učebnici z batohu - protože nebyl od odchodu z university doma, měl knihy stále u sebe.
" A revoluce Goblinů ......"
Tentokrát to byl hlas profesora Binnse, který zazněl v Harryho mysli, přinutil ho narovnat se a podezřívavě se rozhlédnout kolem sebe. Binns nebyl samozřejmě nikde k vidění.
Harryho tolik nešokovalo, neděsilo, nebo nepůsobilo obavy - kterýkoliv vhodný výraz se dal použít - že slyší hlas profesora Binnse. Nebylo to zdaleka tak strašidelné, jako být přinucený poslouchat Ronův hlas, šeptající ve větru, jako by byl stále tu a ne již dlouho pryč.
-
Jako by si měl myslet, že není mrtvý.
-
Jako by nebyl mrtvý již pět let.
Harry pevně stiskl šálek před sebou, když vzpomínky na jeho nejlepšího přítele útočily na jeho city, přes veškeré pokusy je zastavit. Pevně zavřel oči, tělo se mu třáslo. Zhluboka se nadechoval, aby ho zase ovládl.
"Pane Evansi? Jste v pořádku?"
Harry potlačil touhu obrátit oči v sloup, když uslyšel Monin hlas. I když nebyla takovým rozptýlením, jaké potřeboval, byla stále rozptýlením od vzpomínek.
"Jsem v pořádku, Mono." Řekl a pokoušel se, aby to znělo normálně. " Jen - bolí mě hlava, víš."
Přátelsky se usmála, sladkým úsměvem a kývla.
"Máme na to prášky, ale nemáme dovoleno je dávat zákazníkům." Řekla. "Je mi to líto." A s uličnickým úsměvem dodala. " Nějací zákazníci nás nahlásili policii, že rozdáváme prášky na bolest z nějakých podezřelých důvodů."
"To je v pořádku." řekl Harry. "Myslím, že raději půjdu domů a zalezu si do postele. Jsem si jistý, že se potřebuji jen vyspat."
"Aha, tak fajn," řekla se skomírajícím úsměvem. "Bylo to pěkné zase vás vidět."
"Tebe také." Řekl Harry a pokoušel se necítit provinile, že odchází tak brzo. Přesto když to vyslovil, chtěl opravdu jít domů.
"Uvidíme se."
Odešel a ona se usmála.
-
---------------------------
Pokračování příště
Komentáře
| RE: Hloubky zimy 02B | bacil | 19. 07. 2010 - 23:38 |
| RE: Hloubky zimy 02B | bara1982 | 20. 07. 2010 - 17:24 |
| RE: Hloubky zimy 02B | caroline | 21. 07. 2010 - 17:50 |
| RE: Hloubky zimy 02B | leušiq | 22. 07. 2010 - 15:09 |