Zraněný 11

 

Remus se zhluboka nadechl a zavřel dveře.

Jak se chová pes? Podíval se dolů, ale Sev-pes se bezstarostně rozhlížel kolem.

Zatím je to dobré. Pomyslel si Lupin a pak asi po stopadesáté ještě: měl jsem ho mít na vodítku.

Ale vodítko neměl a magická zvířata se na řetěz neuvazovala. A také něco v něm se vzpíralo tomu, aby dal psa na vodítko, jako by to byla příliš velká potupa.

Jenže, co když se něco stane, co když se vyděsí, a třeba se pokusí utéct nebo možná zemře. Co když někoho napadne. Všechny tyto myšlenky se mu honily hlavou.

Musím být připravený, abych ho znehybnil, ale mělo by to být v pořádku. Dnes je to teprve čtvrtý den, ještě stále nemá příliš jisté nohy. To je dobré, lépe ho tak zvládnu. Říkal si tuto litanii nejméně po stopadesáté první. Pravdou, ale zůstávalo, že to byl právě Lupin, který už nemohl v pokojích zůstat další den. Dokonce i on potřeboval na čerstvý vzduch a nedokázal se na krásně zelený trávník jen dívat z okna. A to se považoval za někoho, kdo je doma rád.

 

"Zůstaň blízko u mě." Upozorňoval psa, když spolu šli chodbou. Lupin udržoval pomalé a lehké tempo, aby pes neměl problém a pohodlně mu stačil. Uměl teď již chodit docela dobře a jeho stabilita se za poslední dny rychle zlepšila. Lupin doufal, že ho dnes venku přinutí také běhat. Podrbal Sev-psovi záda - ani se přitom nemusel vůbec ohýbat, pes byl dostatečně vysoký. Na svých dlouhých nohách Lupinovi dosahoval skoro až k bokům. Srst pod prsty byla hedvábná - protože ho ráno vykoupal. Probíhalo to daleko lépe, než čekal. Sev-pes byl velmi celkem ochotný čekat a nechat se vykoupat.

Vrátily se mu nějaké instinkty z dětství? Přemýšlel Remus. To by mohla být skutečně pravda, pokud byl jako dítě vychováván domácími skřítky, byl zvyklý čekat, až se o něj postarají. Teď po koupeli a důkladném vyčesání Lupin musel přiznat, že pes vypadal skoro hezky. Hedvábná srst byla uhlazená a zakrývala psovu nepřirozenou vyhublost.

Jak pes sílil a zvykal si na své nové tělo, jeho pohyby nabývaly na eleganci a důstojnosti, se kterou se pohyboval, jako muž.

V tuto chvíli se necítil ničím ohrožený a proto se jeho obvyklá pozorovací a hrozivá aura se neobjevila, což jistě nevydrží dlouho.

 

Zatím nikoho nepotkali, chodby byly prázdné. Lupin nahlédl do velké haly, když procházeli kolem, ale i ta byla prázdná. Snídaně dávno skončila a všichni studenti byli pravděpodobně venku nebo ve svých pokojích. Obrovské dveře vedoucí ven byly před nimi. Možná k nim dokáží dojít, aniž by kohokoliv potkali. Lupin sice chtěl, aby Sev-pes potkal více nových lidí, ale zatím na to nebylo nutné spěchat. Bude lepší, když ho nejprve unaví venku. Nyní stačilo jen projít prostranství ke dveřím a budou venku.

 

"Remusi Lupine." Zavolal známý přísný hlas za ním. "Co se to tu děje?"

Lupin se otočil na profesorku McGonagallovou. Podezíravě ho pozorovala, ruce zkřížené jedno obočí zvednuté.

"Jen beru psa ven, Minervo. Slyšela jsi, že se starám o psa, že ano?"

Obočí vyjelo ještě výš.

"Nepomýšlej na to, že by na mě fungoval ten tvůj smutný pohled, Remusi. Neplatil na mě, když jsi byl dítě a nebude ani teď." Probodávala ho očima. "A tohle není pes."

Lupin otevřel pusu, aby protestoval, ale ona pokračovala.

"Nemysli si, že můžeš oklamat mistra v přeměňování, Remusi. Tohle je přeměněný člověk."

Lupin sebou škubl.

"Ne tak nahlas, Minervo. Musí to zůstat tajné."

Přišla blíž, ohnula a podívala na psa. Hleděla mu do černých očí. Lupin se obával psovy reakce, ale ten jen oplácel McGonagallové pohled. Ta psa důkladně zkoumala a pak se jí oči rozšířily překvapením. Otočila se na Remuse.

"Remusi, uvědomuje si to?"

 

Remus si povzdechl. Předpokládám, že bylo bláhové si myslet, že bychom jí mohli oblafnout.

"Ne, právě teď nemá žádné vzpomínky. A nebude si to pamatovat, až ho proměníme zpátky."

Podívala se zpátky na psí tvář a potřásla hlavou. Potom zvážněla. Zvedla ruku a nechala si jí očichat. Pes položil opatrně nos pod její prsty a ona ho hned začala drbat.

"Dobrý nápad. Doufám jen, že mu pomůže."

"Neměli jsme příliš mnoho času na vymyšlení něčeho jiného. Albus ti může o celé věci povědět víc."

Přikývla.

"Připadalo mi, že odešel příliš rychle. Ani se nerozloučil. A také ta přehnaná historka o cestování." Rychle se nadýchla a stiskla rty - bylo na nich vidět, jak se mírně chvějí. Vzala psí tvář do dlaní a podívala se mu přímo do očí. "Nešťastné stvoření."

"Minervo, chápeš, že tohle je něco o čem nechceme, aby se příliš vědělo."

"Samozřejmě. Kdo další o tom ví?" postavila se, ale ruka jí dále spočívala na psí hlavě.

"Albus, Hagrid, Hermiona, Poppy a Dobby." vyjmenovával Lupin. "a teď ty."

Minerva zamyšleně kývla hlavou.

 

"Dobře. No pokud tě to uklidní, pochybuji, že by na to někdo další přišel. Ale i přesto bych ho neukazovala mnoha lidem."

"Nemám v plánu vzít ho na Příčnou, nic takového. Dál než do Prasinek se s ním nevydám."

Nepřestávala se dívat psovi do očí s rukou na jeho hlavě. Ten měl hlavu zakloněnou a pohled jí vracel.

Potom si zhluboka povzdechla a ruku stáhla.

"Tak běžte ven a užijte si nějakou legraci. Merlin ví, že na ni má nárok po všech těch letech."

S tím se rozešli.

 

Remus a Sev-pes prošli velkými dveřmi ven na sluncem zalité nádvoří. Remus musel několikrát zamrkat, aby si oči zvykly na jasné světlo. Byl uvnitř příliš dlouho. Sev-pes byl stále klidný a nevšímavý.

 

Bylo příjemné být zase venku. Lupin se nadechoval čerstvého vzduchu a protahoval si nohy rychlejší chůzí. Sev-pes mu stačil bez jakýchkoliv obtíží. Procházeli se otevřeným prostranstvím, které obklopovalo Bradavický hrad. Teď trochu rychleji? Lupin začal mírný běh a sledoval chvíli pozorně psa. Ten přešel lehce do poklusu vedle něj. Pohyboval nohama stejně jako při chůzi jen rychleji. Problém nastal, až teprve ve chvíli, kdy se Lupin rozběhl. Pes se sice o rychlejší klus pokusil, ale ten nestačil a nohy neměly daleko k zamotání se do sebe. Lupin zpomalil a nechal psa, aby ho dohonil. Sev-pes mu věnoval vyčítavý pohled potom, co došel k Lupinovi.

Hmm. Možná trochu povzbuzení? Lupin vytáhl červený míček z kapsy pláště.

 

"Tady, chceš si hrát?" řekl. Snažil se, aby to znělo nadšeně a držel míček jako by to byla nějaká vzácnost. Sev-pes na to koukal úplně bez sebemenšího náznaku zájmu.

No, dobrá. Uvidíme, jestli odoláš tomu, když ti ho hodím. Lupin zvedl ruku a hodil míček - ne moc daleko, aby si pes nemyslel, že nemá cenu za ním běžet. Ale i tak to bylo dobrých dvacet stop od něj.

Sev-pes sledoval, jak mu míček přelétl nad hlavou a spadl do trávy. Podíval se zpět na Lupina, a zavětřil.

"Podívej, támhle je běž pro něj." snažil se radostným tónem vzbudit jeho zájem Remus.

Sev-pes zívl a odvrátil pohled.

 

"Koukám, že tu máte malé trable?" ozval se za nimi Hagridův hlas.

Lupin se otočil a uviděl ho stát pár stop od něj. Tesák, Hagridův pes postával vedle něj. Lupin se zakřenil.

"No. Když vezmu v úvahu, že teprve před pár dny začal chodit. Myslím, že si vede celkem dobře." Pak se podíval na Sev-psa jak bude reagovat na Hagrida, ale pes zůstal stejně klidný, jako byl při setkání s Minervou. Hagrid kývl.

"Možná by mu to měl někdo ukázat. Poskytnout mu malou ukázku."

"Myslíš, že by mu to Tesák mohl ukázat?" zeptal se Remus.

Hagrid se bouřlivě rozesmál.

"Tesák by mu spíš mohl předvést, jak spát než jak aportovat. Ne, myslel jsem, že bys mu to mohl ukázat ty. Vím, že se dokážeš proměnit ve vlka i když není úplněk, zvlášť když užíváš Vlkodlačí lektvar."

Lupin se zamračil.

"Jen když budu vědět, že je poblíž kvalifikovaný čaroděj - pro všechny případy."

"Já tu budu, jestli ti to nevadí. A moje chatrč je támhle, pokud se předtím potřebuješ svléknout. Nebo se stydíš?"

 

Lupin polkl. Je to dobrý nápad. Jen jsem to nikdy nedělal s nikým jiným než se Severusem.

"Jsi si jistý, že by ti to nevadilo?"

"Nenechám si to ujít." prohlásil Hagrid.

"Dobrá tedy." řekl Lupin a zamířil do Hagridovy chatrče. Sev-pes šel s ním až do tmavé a vyhřáté místnosti.

"Všechno bude v pořádku. Stále to budu já, to přeci víš." Svlékl si šaty a položil je složené na křeslo. Sev-pes ho pozoroval s hlavou nakloněnou na stranu. Remus se zhluboka nadechl a soustředil. Během minuty byl tam, kde ještě před chvílí stál muž, obrovský šedý vlk, dokonce vyšší než černý pes před ním. Lupin-vlk popošel dopředu, blíž k psovi. Dívali se navzájem na sebe. Pak se Lupin otočil a otevřel dveře. Pes ho následoval ven do slunečního jasu.

 

Lupin-vlk klusal k Hagridovi. Hagrid zvedl červený míček a zašklebil se na Lupina.

"To je poprvé co tě pořádně vidím v téhle podobě. Viděl jsem tě, když jsi byl chlapec. Víš, když jsi ty a tvoji kamarádi běhali po nocích, ale to bylo jen zdálky. Přesto to byl ale pohled na vás čtyři."

Remus se na něj stydlivě díval. Hagrid se zakřenil.

"Není tu žádný důvod, proč se stydět. Teď, když je úplněk daleko, tak je to spíš jako bys byl zvěromág, ne?" prohlásil a zvedl míček.

"Takže, co kdybychom ukázali tomuhle chlapíkovi, jak si užít trochu legrace?"

 

Lupin vyskočil a šťastně vyštěkl. Podíval se na Sev-psa, který tiše stál a sledoval ho. Hagrid hodil míček a ten vylétl vysoko do vzduchu. Lupin se po něm vrhl. Jak skvělý pocit to byl. Protáhnout si své vlčí nohy, vidět jak se pod ním míhá zem a ta vůně trávy. Míček začal padat před ním - Lupin vyskočil do vzduchu a chytil ho, ještě než se dotkl země. Dopadl zpátky do trávy a pak se vydal směrem k Hargidovi. Míček pevně sevřený mezi zuby. Sev-pes se z místa kde stál, nepohnul. Jen se díval na Lupina s nadřazeným výrazem v očích.

 

Lupin zamířil přímo na něj, aby v posledním okamžiku uhnul. Sev-pes ustoupil dozadu a zíral. Lupin kolem něj pobíhal a dělal z toho, jak držel míček v zubech velkou šou.

No tak pojď, chyť ho, jen ho chyť. Ale Sev-pes na něj jen pohrdavě díval.

"To není dobré. Nebude běhat za míčkem. Možná by ses ho mohl pokusit vyprovokovat, aby honil tebe." Řekl Hagrid.

Lupin pustil míček na zem, stál před psem a přemýšlel. Sev-pes ho sledoval. Lupin vyštěkl, zamával ocasem. Pak vyrazil pryč, zastavil se asi dvacet stop daleko a podíval se zpátky. Sev-pes se ani nepohnul.

No dobrá. Řekl si a v duchu Remus a v duchu se zakřenil. Potom se obrátil a vyrazil kupředu jako dělová koule, mířil přímo na Sev-psa. Jen tentokrát se mu Lupin nevyhnul, ale narazil přímo do něj a porazil ho. Skočil na něj předními tlapami, takže se oba začali překulovat v trávě. Remus byl ve vteřině na nohou, radostně poštěkával a opět vyrazil pryč, tentokrát pomalejším tempem. Sev-pes se postavil napjatě na nohy a na jeho tváři bylo znát rozmrzelost. Stál jako socha a pozoroval Lupina.

 

A pak vystřelil za ním, hlavu skloněnou a tělo natažené. Lupin ho nechal přiblížit a pak znovu vyrazil vpřed. Oba dva běhali po louce. Lupin kličkoval a běhal do kola, uhýbal tu a tam na strany. Sev-pes blízko něj kopíroval každý jeho pohyb. Lupin se často ohlížel, aby se ujistil, že mu stačí. To, co viděl na kostnaté tváři, nebyla zlost ani radost, ale naprosté soustředění.

 

Lupin běžel zpátky - obíhal Hagrida a Tesáka (Tesák ležel na zemi, pozoroval je, ale nebylo na něm vidět žádný zájem, že by se k nim připojil). Hagrid se ohnul a zvedl míček. Pak ho opět hodil. Lupin vyštěkl a vyrazil za ním. Sev-pes ho následoval. Tentokrát Lupin nebyl dostatečně rychlý, aby chytil míček ve vzduchu. Dopadl na zem, skákal a pak se po ní kutálel. Lupin se ho snažil chytit - přidá se? Ale ne, pes se držel zpátky, jen sledoval vlkodlaka, jak uchopil míček do zubů a následoval ho, když se vracel k Hagridovi.

 

Hagrid vzal míček a házel ho znovu a znovu. Pokaždé za ním běželi oba dva. Ale Sev-pes se ho nikdy nepokusil chytit, nebo vzít do zubů. Zdálo se, že mu stačí běhat s Lupinem, tam a zpátky po louce. Nebo ho sledovat, když Lupin měnil trasu, uhýbal do stran a kroužil kolem dokola - dokud oba dva nebyli absolutně vyčerpaní. Lehli si na zem vedle Hagrida a těžce oddechovali.

Hagrid měl na tváři široký úšklebek.

"To byl nádherný pohled." Sedl si do trávy vedle nich. Natáhl se, pohladil Lupina po hlavě pak i Sev-psa, který lehce nastrčil hlavu pod velkou ruku.

 

Všichni leželi na trávě, vlk a pes ještě stále hluboce oddechovali a snažili se dech zklidnit, když zaslechli volání z cesty. Otočili hlavy a uviděli, jak se k nim přes trávu blíží Harry s Ronem. Lupin se ihned otočil v obavě na psa, který vypadal velmi obezřetně a napjatě, ale nic víc.

Je příliš unavený. Vstal, oklepal se a pak se opět položil vedle psa. Na místo mezi chlapci a jím. Sev-pes se přitiskl blíž, a Lupin cítil, jak je napjatý. Opatrně se přinutil uvolnit. Možná se to přenese i na něj. Svým chováním se snažil druhému psu dát najevo.

 

Harry a Ron k nim dorazili, oba se drželi od psa dál a zůstali na druhé straně vedle Hagrida. Pozdravili a šklebili se na Lupina, který jim to stydlivě oplácel a kývl hlavou.

Nikdy mě neviděli ve vlčí formě, rozhodně ne od té hrozné noci, kdy mě úplněk zaskočil. Uvědomil si Lupin.

Ani jeden z chlapců, ale nevypadal, že by z něj měli strach. Místo toho na něj hleděli s velkým zájmem.

"Je to v pořádku? Nevadí ti to?" zeptal se ho Harry.

Lupin zatřásl hlavou.

Vadí, ale jen trochu. Je pro mě dobré být s lidmi v téhle podobě. A také je to dobré pro Sev-psa, když jsem tu takhle s nimi.

"Viděli jsme vás z dálky. Byl jsi skvělý." Řekl Ron. Natáhl se a zvedl červený míček. "Možná můžeme pokračovat, pokud se vám chce."

"Hádám, že teď jsou už příliš unavení. Ale možná později." řekl mu Hagrid. Lupin zaštěkal a doufal, že to vyznělo jako ´ano´.

 

Chlapci se bavili s Hagridem. Evidentně famfrpálové hry se teď nekonaly, díky jakési rozepři mezi nimi a ostatními studenty. Tak Harry a Ron prozkoumávali Bradavické pozemky. Lupin je líně poslouchal, hlavu si položil do trávy. Sev-pes vedle něj napjatě ležel, ale nepohnul se, aby vyskočil, nebo začal na mladíky vrčet.

Pak se Harry podíval jejich směrem a ztuhl, ve tváři měl polekaný výraz. Lupin na něj upíral oči, ale Harry se nedíval na něj, díval se na psa. Remus se otočil. Tvář Sev-psa byla ztuhlá ve výrazu absolutní nenávisti s pohledem upřeným na Harryho. Přitom se krčil za Lupinem a pevně se k němu tiskl. Jen se tentokrát netřásl. Lupin si povzdechl.

Chová se stejným způsobem jako, když byl člověk.
 

Lupin si všiml jak má pes srst hrozně neupravenou, zplihlou a rozcuchanou. Visela mu v chomáčích, jako by se nekoupal celé týdny. Váleli jsme se v trávě, mohlo to způsobit tohle? Viděl ale, že je to horší než co by způsobilo těch pár kotrmelců v trávě. Bylo to skoro jako by stál vedle něj Snape ve své lidské podobě v té nejhorší náladě s mastnými vlasy a nenávistí v očích.

"Můžeš to nějak napravit Poppy?" zeptal se Lupin.

Madam Pomfreyová se podívala na psa sedícího na nemocničním lůžku před ní. Povzdechla si a zatřásla hlavou.

"Obávám se, že tohle je starý problém. Mohla bych udělat něco, co by to napravilo pro tenhle okamžik, ale za chvíli by se to stejně vrátilo."

"Co tím myslíš?"

Sev-pes tiše seděl. Jeho postoj byl důstojný, výraz na jeho tváři nadřazený, ale něco uvnitř něj se chvělo, a Lupin to nejen cítil, ale i viděl.

 

"Dělá si to sám." Řekla madam Pomfreyová. Hleděla smutně na psa a rukou mu lehce přejela po hlavě.

"Nevědomky, chápeš. Stává se to často v čistokrevných rodinách. Pamatuješ si na Jamesovy vlasy?"

Remus kývl.

"Vždycky byl pyšný, že vypadají, jako když právě opustil famfrpálové hřiště."

"Neměl by jiné, i kdyby se o to snažil sebe víc, musel by použít spoustu kouzel a lektvarů a přesto by to bylo jen dočasné. Stejně tak si mohl třeba změnit barvu očí, ale jen na chvíli, stejně by se mu pak vrátila ta původní."

"Takže ty tvrdíš, že Severus je odkázán na takové vlasy a vždycky je takové bude mít?" Chudák. A my jsme si vždycky mysleli, že neví co je to osobní hygiena.

"U něj je to trochu komplikovanější. Reaguje to na to, jak vnitřně o sobě uvažuje a jak se cítí."

"Aha. Celé dopoledne byl v pořádku, dokud se neukázal Harry. Pak se takhle velmi rychle změnil."

Madam Pomfreyová kývla.

"Ano. Obávám se, že s tím nemůžu nic dělat."

"Může se to změnit zpátky?" zeptal se. "Pokud začne o sobě myslet lépe?"

"No, ano mohl by. Potřásla zamyšleně hlavou madam Pomfreyová a pokračovala:

 

"Ale nikdy se z toho nedokázal dostat sám. Když jednou už začne vypadat takhle, je v tom jako by uvězněný. Je to nešťastný kruh. Protože se cítí špinavý a bezvýznamný - začne vypadat přesně tak, jak se cítí a pak se zase cítí takhle, protože tak vypadá."

Lupin sebou škubl.

"A co jeho zuby? Můžeme mu je vybělit a narovnat?"

"Ano to mohu udělat." Mávla hůlkou a zářivé bílé světlo se objevilo kolem psí tlamy. Sev-pes vypadal překvapeně, ale světlo zmizelo stejně rychle, jako se objevilo. Lupin mu přidržel jednou rukou tlamu a druhou nadzvedl pysky. Zuby, které byly vždycky žluté a křivé byly nyní rovné a čisté. Zářily jako bílý porcelán.

"Na tohle jsem čekala celé roky." Poznamenala madam Pomfreyová spokojeně.

Lupin poplácal psa po hlavě. Ten na něj sice zíral, ale přesto se k Remusově ruce přitiskl.

 

 

Lupin vzal psa opět ven ten večer. Na tichou procházku po večeři. Pes stále vypadal vyzáble a rozježeně. Lupin doufal, že díky pochvalám a povzbuzování, pes začne vypadat opět lépe, ale doposud se nic nezměnilo.

Přesto to bylo příjemné, být venku na čerstvém vzduchu a sledovat jak nebe přechází do ohnivě rudé a oranžové. Pak do hluboké modré a šedé, ve které začínaly zářit sem tam hvězdy. Měsíc stále ubýval, jak se blížil nov.

Do úplňku ještě pořád zbývají dva týdny - pomyslel si s hřejivým pocitem úlevy.

 

Když se on i pes otočili zpět k Bradavicím, uviděli Harryho, jak jde s Ronem dolů po cestě směrem k bráně. Sev-pes okamžitě zamířil pryč od nich směrem zpět ke škole, ale Lupin se dotkl jeho ramene a otočil ho tak, aby se s chlapci potkali. Mávali na něj hned, jakmile ho uviděli přicházet.

"Harry mě doprovází k bráně." Zubil se Ron a zvedal oči. "pro případ, že by Bellatrix na mě čekala venku."

Harry se na Rona zamračil. Ten se jen zakřenil a pokračoval. "Jako bych se nedokázal přemístit rychleji, než by se jí podařilo něco na mě zkusit. Myslím si spíš, že to je tím, že se nechce se mnou rozloučit."

Harry se na Rona zamračil ještě víc.

"Je to nebezpečné, Rone, a ty to dobře víš."

Ron pokrčil rameny.

"Měla na to celé léto, aby na mě něco zkusila."

 

Lupin polkl - my jsme se strachovali o Harryho, celé léto, drželi jsme ho tady v Bradavicích, a oni chodili takhle sami dva celý ten čas?

"Ale viděli jí tady až teď." Řekl Harry a znělo to jako by to dnes už opakoval po několikáté.

Ron pokrčil rameny.

"No jo. Nakonec jsem za společnost rád."

Lupin se pokusil usmát.

"Tak to se k vám přidám. Ke zvýšení té ochrany."

Sev-pes se k němu tiskl na straně, která byla dál od chlapců. Skoro cítil, jak pes upřeně pozoruje Harryho.

 

Lupin se díval na cestu před ně. Byla nyní již skoro tma, brána vypadala, jako obrovský stínový objekt naproti temně modrému nebi. Venku před branou Lupin rozeznával tmavou masu křovin okolo zdi, vzrostlé stromy opodál a konečně za nimi les. Skvělé místo pro úkryt, pro někoho kdo by věděl, že Harry a Ron půjdou tudy.

"Rone, nech mě jít za bránu prvního a zkontrolovat to."

Ron zakoulel očima, ale zůstal za branou.

 

Lupin se podíval na Sev-psa. "Hlídej chlapce." Řekl mu jemně tak, aby to chlapci nemohli slyšet. Sev-pes na něj jen zíral, ale jakmile Lupin prošel bránou, pes se pohnul kupředu a stoupl si mezi chlapce a bránu. Svaly měl napnuté a v pohotovosti. Remus se rozhlížel a větřil ve vzduchu. Necítil nic, co by tu být nemělo. Jen vůni rostlin, země a trávy a také vzdálenou vůni Prasinek. Dokázala by Bellatrix zamaskovat svůj pach? Mohla se udělat neviditelnou?

"Pojď teď ven, Rone, a rychle se přemísti." Řekl mu Lupin.

Ron se zašklebil.

"Oceňuji vaši starost, profesore." Prošel branou. Naposledy zamával Lupinovi a Harrymu. Potom zmizel.

 

Lupin to pozoroval a cítil se trochu hloupě - tolik obav pro nic.

No je lepší být opatrný než potom litovat. Říkal si pro sebe, když procházel branou zpátky.

Pes pozoroval Harryho, stále s tou nenávistí, ale nyní také s takovou intenzitou, až to bylo přímo alarmující.

Bere hlídání Harryho opravdu vážně, jako ho bral vždycky. Jakmile se ale Lupin vrátil, postavil se Sev-pes ihned vedle něj. Všichni tři se vrátili do Bradavic. Nebe bylo temné a na cestu jim nyní svítil už jen měsíc a hvězdy.