Zraněný 06

 

Stále bylo ještě brzo. Na východním horizontu se nebe teprve měnilo z tmavě šedého na jemnou růžovou, zatím co na druhé straně se stále držela noční obloha, i když hvězdy již zbledly. Pokud by byl někdo v Bradavicích tak brzo ráno vzhůru a podíval se z okna v tu chvíli, uviděl by obrovské, stříbrně šedé zvíře jak běží přes louku skoro neuvěřitelnou rychlostí. A pokud by měl opravdu dobré oči, všiml by si, že nese v tlamě balík. Musel by to, ale udělat rychle protože během vteřiny, bylo zvíře za branou. A ještě nádavkem pokud by ten někdo uměl číst myšlenky, slyšel by.

"Zatracené Bradavice a jejich proti přenášecí obrana!"

V ten moment kdy byl za branou, se Lupin se proměnil v člověka. Oblékl si ve vteřině šaty a ujistil se, že v jedné ruce drží pevně hůlku a v druhé zrcadlo. Naposledy se do něj podíval, ale Snape se zatím nepohnul. Stále stál uprostřed palouku a zíral na horu před sebou. Lupin se zhluboka nadechl. Srdce mu prudce bušilo, ale v tuto chvíli si nedovolil odpočinout. Sevřel pevněji zrcadlo, cítil skrz něj Snapeovu přítomnost. Pak zavřel oči a přenesl se.

Když je otevřel, zjistil, že stojí uprostřed palouku, který viděl v zrcadle. Ve shluku šedých a černých stínů, jen lehce prosvětlených růžovým světlem úsvitu. Snape stál přesně na tom místě, jak ukazovalo zrcadlo, jen nyní měl na tváři překvapení, které se změnilo v pronikavý pohled, když viděl, že ho Lupin pozoruje. Železná truhla, kterou Remus viděl předtím v pokoji, stála vedle něj.

Je plná věcí, kterých ses nemohl vzdát, ale nedokázal ses přinutit je zničit? Uvažoval Lupin.

"Co tady děláš?" zeptal se Snape. Světlo se dotklo hrany jeho tváře a ozářilo okraje pláště.

Lupin zvedl zrcadlo a naklonil hlavu.

"Sledovací kouzlo." Svíral v ruce hůlku tak, aby jí Snape viděl, ale nezvedl a nevyhrožoval s ní, jen ji měl připravenou. Lupin Snapeovu hůlku neviděl, ale jeho ruce byly lehce viditelné proti tmavému plášti.

Snape kývl. Pak se otočil a díval se do dálky na horu.

"Chystám se pozorovat východ slunce." Skrčil své dlouhé, štíhlé nohy pod sebe a posadil se na zem. Zády se opřel o kmen stromu. Celý ten pohyb vypovídal o pohodě, jako by to dělal už mnohokrát - přesně zde u tohoto stromu. Byl to starý strom, vysoký, zohýbaný a pokroucený. Kořeny tak dlouhé, že se na nich dalo sedět a větve

které se rozkládaly nad hlavou.

Lupin přemýšlel:

Nevěděl co jiného dělat, tak si Lupin sedl poblíž k vedlejšímu stromu. Hůlku měl stále připravenou. Snape nevypadal, že by si toho všiml. Lupin sledoval opatrně směr jeho pohledu, snažil se udržet si v pohledu jak horu tak Snapea.

Hora vypadala odtud ohromně. Tyčila se vysoko nad ostatní pahorky, které jí obklopovaly. Mohl skoro cítit její masivitu, cítit její vůni v chladném, vlhkém vzduchu kolem něj. Také se zdála daleko temnější než předtím, když byla nyní obklopena oblohou, která se nyní z lehce narůžovělé barvila do zářivé rudé.

Lupin se díval na Snapea, který to klidně pozoroval. Jeho bledá tvář se zdála strašidelná a zvláštní, jakoby se vznášela v prostoru osamocena. Růžové světlo úsvitu se mu odráželo na kůži a v očích. Jeho černé vlasy a oblečení splývalo se stíny pod stromem. Opravdový obrázek zlého čaroděje, temného pána, jak ho zpodobňovali v dětských knížkách, až na to, že temní páni nesedávali pod stromy s rukama kolem kolen, jako to dělali chlapci.

"A po východu slunce, co pak?" zeptal se Lupin.

Snape se usmál svým sarkastickým úsměvem.

"Co myslíš?"

"Zastavím tě." Řekl Lupin a zamířil na něj hůlkou.

Snape se na něj podíval.

"Proč?"

"Protože je to špatné."

"Znovu, proč?" zeptal se. "Je to můj život, moje vlastní existence. Konečně, po dlouhé době s ní můžu dělat, co chci."

"Ale ne tohle, co tolik ovlivní ostatní."

"Koho? Kdo se bude o to starat?" řekl Snape.

"Já."

Snape kývl. Světlo bylo nyní jasnější, již ne tak rudé jako předtím, a jeho tvář už nevypadala, jakoby se vznášela ve vzduchu. Lupin mohl teď vidět i detaily pláště, rozeznat je od kmene stromu.

"Ano. Věřím, že ty budeš. Ale to jsi jediný."

"To není pravda. Je tu Albus, a Minerva ... " hlas mu selhal.

Snape se usmál. "Dost krátký seznam."

"Ostatní učitelé. Zmijozelští studenti." Pokračoval Lupin.

Snape pokrčil rameny.

"Nejsem součástí jejich života, nebudou mě postrádat." Opřel si hlavu o strom a očima pozoroval horu. "Albus a Minerva budou cítit nějakou lítost, ale to pomine." Zavřel oči. "A pro všechny ostatní, pokud si budou myslet, že jsem prostě jen odešel, a jsem stále naživu, budou rádi, že jsem pryč. A pokud zjistí, že jsem mrtvý, budou cítit trochu lítosti a mluvit mezi sebou o "chudáku bastardovi", ale to vůbec nic neznamená." Podíval se přímo na Lupina. "Není tu nikdo, kdo by se opravdu staral. Kromě tebe."

"Albus se o tebe stará. Opravdu hluboce. Nepředstavitelně ho zraníš, když tohle uděláš."

"Albus se stará o všechny. Ale nejsem pro něj nijak důležitý, ne tak jako Harry. Nebo ty. Snášel mě, protože mě potřeboval."

"To není pravda."

Snapeovy oči se zaleskly. "Mojí cenu v jeho očích mi jasně demonstroval již před dlouhou dobou. Když pokus mě zabít nestál za víc než jen školní trest a hloupě zamumlanou omluvu od Blacka. Kdybych udělal něco podobného já někomu z vás, byl bych vyloučen." Odvrátil od Lupina pohled a ten ztuhl.

"Ano, Albus bude po mém skonu truchlit." Pokračoval. "Ale ne víc, než jako po ostatních, které jsme ztratili. To co cítí opravdu, je většinou jen vina. A lítost. To je jediná emoce, kterou jsem schopen vzbudit."

Lupin zatřásl hlavou. "Ty jsi absolutně přesvědčený, že by se o tebe nikdy nemohl někdo starat."

Snape se podíval na Lupina a jeho tvář zjemněla.

"Já vím, že ti to ublíží. Ale máš kolem sebe mnoho lidí, kteří tě milují a kteří rychle zaplní to prázdné místo, které po mě zůstane."

Lupin pomyslel na ty doby, kdy ho Snape pozoroval, když byl s Harrym a ostatními. Pocítil bolestné bodnutí.

"To není to samé." Řekl. "Miluji Harryho, Hermionu a ostatní studenty, ale jsou to děti. Právě objevují svět a věci, o kterých já už vím dávno. Ta propast je příliš hluboká." Podíval se zpříma do Snapeových černých očí. "Ty, ty jsi můj nejdražší přítel."

Snape se na okamžik podíval stranou.

Dostal jsem se blíž? Pomyslel si Lupin.

Pak se Snape na něj podíval.

"Chudáček vlkodlak, se musí přátelit se mnou, protože tu už nikdo jiný nezůstal."

"To není pravda. Přátelím se s tebou, protože tě mám upřímně rád." Oponoval Remus.

"Kdyby byli James a Sirius naživu, nebyl bys tu."

Lupin se zarazil úplně v šoku.

"Pokud by se teď James a Sirius tady objevili, zpátky z říše mrtvých. Rozesmáli by se a řekli by ti, ať mě tu necháš. Byli by tebou znechuceni, jen protože tu jsi."

"Pokud by tu teď byli, řekl bych jim, že jsi také můj přítel a že si nebudu vybírat mezi jimi a tebou."

"Nikdy bys to neřekl, pokud by byl James naživu."

"Jsem teď jiný. Už nejsem vystrašený, slabý kluk, který se bojí, že ho jeho přátelé opustí." Usmál se na Snapea. "Teď už vím, že kdybych se tě tenkrát, když jsme byli ve škole víc zastával a i kdybych se s tebou přátelil, stejně by zůstali mými kamarády. Možná by se stali i tvými."

Snape na něj zíral.

"Ne Lupine. Nikdy by mě nepřijali."

"Možná ne, ale akceptovali by to, že ty a já jsme přátelé. Mohli jsme být, víš to? Ty a já máme mnoho společného, dokonce víc než jsem měl s Jamesem a Siriusem. Máme oba rádi knihy. Stejně jsem byl vždycky tak trochu stranou jejich skupiny. Vždycky to byl James a Sirius a pak teprve já."

A Peter, který se pokoušel připojit, pomyslel si.

Snape nic neříkal.

"Prosím pojď se mnou zpátky. Pojď to aspoň na malou chvíli zkusit. Vůbec ses ani nepokusil zjistit, jaký může život být, teď když je po všem a ty jsi volný."

Snape na tohle neodpověděl. Lupin pocítil naději a pokračoval.

"Občas sis užíval ten čas, co jsme trávili spolu, ne? Teď to tak může být stále. Nemusíš se plížit kolem a předstírat něco co nejsi-."

"Tak moc jsem nepředstíral." Řekl Snape. "Nebyl bych schopný přežít, kdybych předstíral."

"Na tom nezáleží, máš teď před sebou budoucnost. Jsi talentovaný, inteligentní, je tu tolik věcí, které můžeš dělat."

Snape se na něj podíval.

"Tak teď je ta chvíle, kdy mi řekneš, že můžu být, čímkoliv budu chtít, ne?"

"Ne, samozřejmě, že ne. To nemůže být nikdo. Ale jsi v lepší pozici než většina lidí, se svými schopnostmi."

"Opravdu? Opravdu si myslíš, že přijmou Smrtijeda, že mu všechno odpustí a zapomenou?"

"Myslím si, že každý kdo má tolik talentu, že je schopen uvařit Vlkodlačí lektvar, bude mít otevřenou spoustu dveří."

"Možná zadních dveří, kde budu bezpečně držen z dohledu. Ale předpokládám, že i to musí pro tebe chudáčka vlkodlaka znít jako ráj."

"To opravdu neexistuje něco, co chceš?" zeptal se Lupin.

Snape se nepohnul a pak tiše řekl.

"Co chci je, že už nechci být sám sebou."

Lupin na něj zíral.

"Už nechci mít tohle odporné tělo, tuhle mizernou duši a tenhle nesnesitelný život. Chci se zbavit lidí, kteří na mě hledí s odporem a opovržením."

"Ne."

Snape natáhl ruce a díval se na ně.

"Víš, přemýšlím, jestli existuje nějaká část mého těla, která nebyla součástí něčeho odporného." Nechal ruce klesnout. "Vzpomínky jsou v mé kůži a možná i hlouběji."

"Vzpomínek se můžeš zbavit. Myslánka - ."

"To by museli vzít všechny mě vzpomínky, nebo skoro všechny. Už od narození a pak už by nic nezbylo." S odporem se usmál.

"Vůbec netušíš, jaké vzpomínky mám."

Lupin přemýšlel:

Nikdy jsem se ho nezeptal na jeho domov, jaký vedl život před školou. Harry mi řekl o tom, že viděl Snapeovi rodiče se hádat, ale to je tak všechno, co vím. Kromě příběhů o Snapeově rodinné historii. A jen Merlin ví, co musel vidět jako Smrtijed.

"Víš, že ani nejsem schopen vyvolat kouzlo Patronus."

Lupin se zamračil.

"Tomu nevěřím. Jsi dost silný."

"To ano, ale musíš mít šťastnou myšlenku."

To Lupina zarazilo.

"Ale já vím, že tu byly doby, kdy jsi byl šťastný. Viděl jsem je."Ale srdce mu pokleslo, když to řekl. Viděl jsem ho spokojeného. Ale viděl jsem ho někdy zažít opravdový okamžik štěstí?

Snape na něj pohlédl.

"Mám pár vzácných momentů, ale ty nevydrží. Vzpomínám si, že jsem byl šťastný, ale nemůžu si vzpomenout na ten pocit. Nemůžu ho vyvolat."

"Dobrá, tak teď máš možnost se to naučit." Pokračoval Lupin. "Už jsi s tím skončil, všechny hrůzy můžeš nechat za sebou v minulosti."

Snapeova tvář se zkroutila.

"Mluvíš o tom, jako kdyby to bylo tak jednoduché jako přejít z jednoho pokoje do druhého. Nejsou to věci, za kterými můžeš jen tak zavřít dveře." Zatřásl hlavou. "Kamkoliv půjdu, ponesu si je sebou."

Otočil se k Lupinovi. "Ano mám pár světlých okamžiků, kdy jsem mohl na chvíli zapomenout. Ty chvilky s tebou během úplňku," sklopil zrak. "Cením si těch okamžiků, myslím si, že jsou tím, co mě drželo při životě posledních pár let."

Lektvarista stále zíral na zem.

"Ale nakonec, musím se vrátit sám k sobě a být sám sebou." Zavřel oči. "Nechci už být sám, jen sám se sebou."

"Tak nebuď." Řekl Lupin. "Nabídl jsem ti to včera a nabízím ti to znovu. Pojď bydlet se mnou. Vím, že je tu část tebe, která si to přeje."

"Ano, bylo to lákavé. Žít v tvém malém domě, číst tvoje knihy, poslouchat muziku."

"Ano."

"Ano, to by bylo velmi hezké. Dokud by se neukázal Harry. Nebo někdo další z tvých přátel. Máš svůj život, Lupine a já do něj nepasuji. Přeji si, abych mohl, ale nepasuji."

"Můžeš se to naučit."

"Je mi skoro čtyřicet, Lupine, myslím si, že jsem za tím obdobím, kdy se chci něco učit."

"S tím nesouhlasím. Mám o tobě velmi vysoké mínění, Severusi. Myslím si, že se můžeš naučit, cokoliv chceš."

"Mohl bych se naučit zdání, aby to vypadalo, že zapadám. Ale nemůžu změnit své srdce. Nemám lidi rád. Mám rád tebe, protože opak je skoro nemožný, ale podívej, jak dlouho to trvalo, než jsem si na to zvykl."

"Protože nikoho k sobě nepustíš."

"Protože by byli zhrozeni z toho, co by zjistili, kdybych je pustil." Snape náhle vypadal jako stařec. "Ani tobě jsem neprozradil nic z toho, co nechci, abys věděl. A stejně bys to ani vědět nechtěl."

"Ne, já se jen neptám. Myslím, že vím dost. Ačkoliv, kdybys mi chtěl říct kdykoliv víc jsem připraven poslouchat."

"A tím ztratit dobré mínění jediné osoby, která na mě myslí v dobrém?"

"Cokoliv jsi spáchal Severusi, je to v dávné minulosti. Všechno jsi už mnohokrát odčinil."

Snape neodpověděl a Lupin se zhluboka nadechl.

"Vidím muže, který trpěl víc a zažil daleko víc hrůz a mizérie než je od jakéhokoliv člověka možné požadovat. A přesto teď, když přišel čas šťastného konce a ty jsi udělal mnohem víc než kdokoliv jiný, aby takový konec nastal a trpěl jsi pro to víc než kdokoliv jiný, ses rozhodl utéct."

"Šťastné konce nejsou pro Smrtijedy, nebo temné čaroděje." Snape se na něj podíval. "Remusi prosím nech mě jít."

Lupin ho dlouze pozoroval, hleděl na jeho podlouhou, štíhlou tvář se zlomeným nosem a neudržovanými vlasy visícími po stranách. Viděl, tvář chlapce, který je sledoval a pozoroval, který udělal vše, co mohl, aby jim zkřížil cestu. A přitom ve stejnou chvíli toužil být s nimi a být jedním z nich.

To již nyní není možné příteli, já jsem to poslední co zbylo. Zářivé hvězdy se spálily samy. A ty ses nakonec stal z nás všech tím největším hrdinou.

"Nemohu Severusi." Řekl. "To neudělám. Nenechám tě odejít." Držel hůlku namířenou přímo na Snapea. Snape se jen odvrátil a díval se na kolena. Lupin ho sledoval. Je mi to líto, omlouvám se.

"A co chceš dělat?" zeptal se, zatímco stále hleděl na svá kolena. "Zavřete mě v St.Mungu? Dáte mě do pokoje vedle Lokharta?"

"Samozřejmě, že ne. Ale jsou tu léčitelé, kteří ti mohou pomoci. To přeci víš. Jsem si jistý, že Albus bude schopný najít někoho správného. Někoho kdo ti pomů -."

"Petrifikus totalus!"

Snapeova hůlka vylétla vzhůru, rychle jako blesk a záblesk světla zasáhl Lupina dřív, než uslyšel slova kouzla. Nohy se mu přitiskly k sobě, ruce připažily k bokům a jeho záda se vyrovnala a ztuhla. Snape byl okamžitě u něj a chytil jeho ztuhlé tělo. Odtáhl ho od stromu a něžně položil na zem.

"Omlouvám se Remusi." Řekl mezitím, co si sundával plášť. "Kouzlo skončí za pár minut."

Sroloval plášť a podložil s ním Lupinovi hlavu. Lupin se pokoušel zoufale mluvit, ale jeho ústa byla zamrzlá. Mohl jenom mrkat. Snape se na něj podíval. Otevřel ústa jako by chtěl něco říct, ale pak se zastavil a jen se na něj chvíli díval. Pak se postavil, stále hleděl Lupinovi do očí.

 

Konečně se odvrátil. Máchl hůlkou, truhla se vznesla a připlula vedle něj. Položil na ní ruku. Díval se dopředu k hoře. Lupin to bezmocně pozoroval a bojoval proti kouzlu, i když věděl, že je to zbytečné. Proklínal sám sebe, že se nechal zaskočit. Sledoval Snapea jak se zhluboka nadechl a zavřel oči. Pak Lupin uslyšel hlas z druhé strany palouku a z křoví vylétlo světlo. Snape se otočil za zvukem a v tom okamžiku ho světlo zasáhlo přímo do hrudi. Spadl na zem jako podťatý strom, mimo dosah Lupinova pohledu.

Co se stalo? Přemýšlel Remus.

Slyšel někoho prodírat se křovím. A pak v ranním světle uviděl, jak na palouk vyšla Hermiona se stále zdviženou hůlkou v ruce. V druhé držela zrcadlo, dvojče toho, co Lupin sám držel ve ztuhlých prstech.