Invocare 029

"Promiň, že jsem se zpozdil." řekl Harry poté, co vystoupil z krbu.

Severus přejel mladíka pohledem od hlavy k patě: Vlasy rozcuchané ještě víc než obvykle, šaty se známkami spěšného oblékání... A ke všemu byl Harry udýchaný.

"Co jsi dělal?"

"Hrál jsem famfrpál a zapomněl jsem na čas."

Severusovi neuniklo, že jakmile Harry odpověděl, uhnul očima před jeho pohledem. Divné.

"Letošní famfrpálová sezóna dávno skončila."

Nebelvír si s pokrčením ramen sedl na své místo a podíval se na Severuse, který ještě pořád stál.

"To nebyl skutečný zápas, jen na poslední chvíli taková rozcvička a Mrzimorem."

"Něco mi zamlčuješ." Severusovi se podezřívavě zúžily oči, když se na něho Harry překvapeně podíval.

"Je mi líto, že tě musím zklamat, ale nejsi jediný, kdo umí číst z tváří. Takže?"

"Prostě jsem si chtěl zalétat." neochotně odpověděl Harry a snažil se udržet klidný výraz. "Je mi jasné, že po ceremoniálu... "

"Co - po ceremoniálu? Domníval ses, že ti zakážu hrát famfrpál?"

Z toho jak Harrymu poklesla ramena, Severus pochopil, že hádal správně.

"Vždyť vím, že s ním nesouhlasíš."

"Naopak, myslím, že v určitém směru je famfrpál užitečný, jak už jsem říkal."připomenul Severus, ale Harry, jak se zdálo, narážku nepochopil. Ostatně, vzhledem k okolnostem, to bylo možná lepší. Maska chladné lhostejnosti a nezájmu už beztak ze Severusovy tváře mizela dost často, i když se pořád snažil držet zvoleného rozhodnutí - alespoň prozatím. Možná později, po obřadu... Když budou mít čas zvyknout si na požadavky Podentes... potom, až Harry začne vnímat jejich důvěrný fyzický vztah, jako něco příjemného, a ne jako povinnost, kterou musí plnit. Potom možná bude připravený uslyšet, že Severus sdílí jeho pocity.

Ohledně chlapcovy domněnky "předpokládaného zákazu létání"... Severus si málem povzdechl nad tou ironii. Kdyby tak Harry věděl... Jak rád by mu vysvětlil, ujistil ho, že skutečně nemá v úmyslu změnit jeho otroctví v něco podobného zajetí a vězení. Harry dostane veškerou svobodu, jakou mu Severus bude moci poskytnout, v rámci podmínek rituálu. Ale vysvětlit to mladíkovi nyní by se rovnalo krachu. Za dvanáct dní projdou ceremoniálem.

Podle jeho příkazu a na jeho pokyn před ním Harry musí klesnout na kolena, vypít halucinogenní lektvar a přednést zaklínací prosbu ve staré hindustánštině. Vzápětí na to musí slepě následovat Severuse a podřídit se jeho vedení, když budou procházet další, složitější úrovní ceremoniálu, která chlapce uváže do otroctví... Ale stačí Harryho sebemenší zaváhání v kterémkoliv okamžiku, cokoliv menšího než naprosto upřímná touha vzdát se sám sebe vycházející z hloubi srdce - a jejich snaha bude zbytečná.

Není možné připustit, aby Harryho přání projít rituálem bylo ovlivněno, nebo záviselo na Severusově slibu ať už ohledně budoucnosti, famfrpálu, nebo něčeho jiného. Harry se musí nejenom bezvýhradně vzdát sám sebe, ale musí také být naprosto ochotný žít pod Severusovu vládou, podle jeho příkazů a za jakýchkoliv podmínek mu bude uloženo, nebo mu Severus bude chtít poskytnout.

Harry se natáhl a nalil do sklenice rudé burgundské víno, které Snape už předem otevřel, a nabídl ho lektvaristovi. Ten si víno vzal a točil se stopkou sklenky mezi prsty, dokud mladík nenaplnil svojí. Potom se Severus posadil do křesla naproti a přemýšlel, jak nejlépe začít naplánovaný rozhovor.

"Myslím, že si potřebujme vyjasnit několik věcí. Den určený pro ceremoniál se blíží. Jak víš, budu muset zanechat na tvém těle, svou značku."Strávil jsem dost času tím, abych našel nejlepší řešení toho problému."

Severus nebyl nijak zvlášť překvapený, když viděl, jak Harryho tvář zbledla. No, vlastně to bylo lepší než obvyklé zrudnutí, ke kterému měl z různých důvodů sklony. Severus měl v úmyslu si s ním o tom také promluvit, ale to teď mohlo počkat.

"Jak ses rozhodl?"

Lektvarista se napil vína a postavil sklenici.

"Pokud si pamatuji, měl jsi výhrady k další jizvě, nebo ke všemu, co by připomínalo Temné znamení. Nejsem povinný brát v úvahu tvé přání nebo se jím řídit. Nikdy. Je ti to jasné?"

Harry mlčky kývnul a Severus pokračoval:

Ostatně, tvá jizva stejně jako Temná značka, jsou nasyceny silnou magií. Je mi jasné, že podobné označení ti je může bezděčně připomínat, a tak našim vzájemným vztahům dodat... Nežádoucí podtón. Což si nepřeji. Ve tvém podvědomí by tato podobnost mohla vyvolat negativní asociace."

"Jakoby je slovo "otroctví", už nevyvolávalo samo o sobě."

"Ne bezpodmínečně." ohradil se Snape, ale dál raději mlčel, aby zbytečně neřekl víc. V této době byl v rozhovorech s Harrym vždycky ve střehu.

"Pokud si uvědomíš, že nemám zájem vyvolávat v tobě stejné pocity, jako já cítím vůči Temnému pánovi, pochopíš, že mám pravdu."

"Jo, to už jsi říkal, že nechceš být takovým pánem." zamumlal Harry, když se odvrátil. Takže co máš tedy na mysli? Nebo mě zase necháš, abych si to musel domyslet sám?"

"Kdyby to tak bylo, proč bych začínal tento rozhovor?"

Harry sklonil hlavu na stranu.

"Aby ses mi mohl vysmívat?"

"Jestli budeš mluvit takovým tónem - začnu." varoval ho Snape.

"Promiň." Harry zčervenal a znovu odvrátil oči. "Minulý večer ses zmínil o důvěře, víš..., pro mě to není zrovna lehké. Celé roky ses mi při hodinách vysmíval a ponižoval mě."

"Teď nejsme v hodině." namítl mírně Severus. "To, co se tu děje, nemá s hodinami nic společného. Možná tě to překvapí, ale já jsem byl celé roky přesvědčený, že ty provokuješ mě." - když Harry překvapeně otevřel ústa, lektvarista pokračoval:

"Připouštím, že jsem tu válku začal, ale na tom teď nezáleží. Co se týká označení... " Severus si zhluboka povzdechl a donutil se pokračovat. Snažil se nedat Harrymu najevo, jak hluboký odpor v něm téma hovoru vyvolává. Z kapsy kalhot vylovil malý kovový kroužek a prohlásil:

"Myslím, že tohle bude nejvhodnější."

Harry si od něj tu věcičku vzal a otáčel ji v rukách. Stříbřitý kroužek, téměř o polovinu menší než nehet na malíčku. Hladký povrch kotouče se leskl, ale po stranách byly vyryté runy.

"Co je to - náušnice? Propíchneš mi ucho?"

Severus se rozhodl tentokrát mladíkovi jeho omyl prominout. Ve skutečnosti to, že Harry neměl žádnou představu o tom, co drží v ruce, jen bylo důkazem jeho nevinnosti v podobných záležitostech.

"Ano, bylo by možné to použít i takovým způsobem." připustil Severus. "Ale potom by kroužek na tobě mohl vidět každý, takže si myslím, že bude lepší provléknout ho jinou částí těla."

Místo toho, aby položil nabízející se otázku, Harry svraštil obočí a namítl.

"Myslel jsem, že značka musí být viditelná."

"Ano viditelná, ale ne vystavená na odiv." upřesnil Severus a v duchu si vyčítal, že se nevyjádřil přesněji, když sestavoval synopsis. Rozhodně v několika bodech, měl věnovat víc pozornosti detailům.

Místo odpovědi Harry jen zamračeně přikývnul. Samozřejmě nijak šťastný nebyl a taky z jakého důvodu? Prostě jen se vším poslušně souhlasil.

Ta odevzdanost zanechávala v Severusových v ústech hořkou příchuť, která se nijak nezlepšila, když mladík konečně položil samozřejmou otázku.

"No - tak tedy kde?"

Místo odpovědi si Severus přesedl blíž k chlapci. Natáhl dlouhé prsty a začal postupně rozepínat bílé knoflíky Harryho košile. Děkoval Merlinovi, protože dnes v nebelvírově oblečení chyběla překážka, jakou představovala kravata.

"Tady."odpověděl nakonec Severus.

Uchopil mezi palec a ukazováček tmavou, mužskou bradavku. Harry nereagoval do té doby, dokud ji lektvarista lehce nestiskl.

"Ach... Tam...!" Mladík si odkašlal a několikrát polknul.

"No... Určitě lepší tady nežli někde jinde. Předpokládám, že už nepůjde nikdy sundat?"

"Samozřejmě to je pravda."

"Tak úplně tomu nerozumím. Dokonce, i když mi to... Připevníš magicky, skutečně nepůjde..." Harry se nad tou představou zamračil, ale pokračoval.

"nepůjde utrhnout násilím?"

"Kouzlo, které při tom bude použité, udělá kůži odolnou vůči fyzické síle."

Mladík se napřed hluboce nadechl a potom vydechl.

"Dobře rozumím."

"Bereš to lépe, než jsem předpokládal." nemohl si nepovšimnout Snape. Otevřeně řečeno, přinejmenším očekával námitky a protesty.

"Už jsi něco podobného říkal minule." připomněl mu Harry se sklopenýma očima a znovu červenými tvářemi.

Pravděpodobně, bude stále víc rozpačitý a v úzkých tím víc, jak bude večer pokračovat, ale vzhledem na jejich další očekávaný program, Severus nevěděl jak tomu zabránit.

"Myslím, že záležitost s tvojí značkou jsme vyřešili. Chtěl bych vědět, jak se ti vede teď, když nepoužíváš "Bezesný spánek". Přestal jsi ho užívat, jak jsem tě žádal?"

"Ano. Samozřejmě."

Hmmm. Mladík vypadal poněkud dotčený... Zajímavé. Ale navzdory tomu nijak nespěchal podělit se o detaily. Severus pocítil sklíčenost a rozčarování.

"Takže?"pobídl ho lektvarista. "Neužíváš ho už déle než týden. Vrátily se ti tvé sny v plné míře?"

Harry se začal odsouvat, dokud se nedostal do protějšího rohu pohovky.

"Ano." zašeptal.

"Budu velmi nespokojený, pokud to z tebe budu muset tahat, Harry."

Mladík stiskl rty a na malý okamžik si Severus myslel, že v jeho očích viděl záblesk vzdoru, který vzápětí pohasl.

"Ron se kvůli mně každou noc budí. Tohle chceš slyšet?"

Když si vzpomněl, že zvuk tlumící čáry jsou rozšířeny na postel Harryho přítele, Severus téměř litoval, že nepřikázal mladíkovi prodloužit užívání lektvaru do konce semestru. Na druhou stranu nemohl připustit, aby se Harry dostavil k ceremoniálu vyčerpaný nedostatkem přirozeného spánku. Halucinogenní lektvar by v tom případě mohl mít na chlapce tak silný účinek, že by nedokázal srozumitelně přednést zaklínadlo v hindustánštině.

"Znovu se vidím na hřbitově." pokračoval Harry a tentokrát tím poněkud uklidnil Severusovy obavy, že se mu zdají erotické sny, do té doby než dodal: "Jenže teď je všechno jiné. Teď tam jsi i ty."

"Jsem mezi smrtijedy?"

"Ne - nemáš masku." - Harry stáhl nohy pod sebe a svinul se do obranné pozice, ačkoliv Severus pochyboval, že si sotva uvědomuje, o čem ta posice vypovídá.

"Ne, myslím, že Vol..." s povzdechem začal znovu. "V každém případě nemyslím, že Temný pán ví na začátku o tvé přítomnosti. Všichni tě ignorují. Ale já zdálky vidím, že vaříš lektvar a místo paliva pod kotle používáš náhrobní kameny." mladík stěží polknul dřív, než pokračoval. "Přivoláváš děsivé věci... Jako části těl, z otevřených hrobů a ty se v kotli mění na jakýsi šedý sliz."

Severus ztuhnul, protože bylo trýznivé už jen poslouchat něco takového, ale věděl, že vyprávění ještě neskončilo, proto mladíka pobídnul.

"Ano? A potom?"

Harry se na něho jen letmo podíval dřív, než znova upřel pohled na své ruce.

"Přineseš mi pohár s lektvarem, který jsi právě uvařil. Ve skutečnosti to je Ohnivý pohár. Je plný po okraj a po stěně mu stékají husté, ohavně páchnoucí kapky. A tady se sen rozděluje a pokračuje různě. V prvním případě někdy říkáš "pij Pottere, - a nabízíš mě lektvar. Jsem svázaný, ale po tvých slovech se pouta ztrácejí a já přijímám pohár. Je tak horký, že mě sežehne prsty, ale já ho nepouštím a piju, jak jsi přikázal. Lektvar mě spaluje zevnitř. Bolest je tak ostrá, jakoby mnou projížděly blesky, ale já piju dál a nemohu se zastavit. A lektvar... Mě zabíjí."

Severus měl za to, že se přeslechl.

"Zabíjí? Doslovně?"

Harry přikývnul.

"Potom mě rozsekáš na malé kousky a hodíš do lektvaru, který Smrtijedi popíjí a připíjejí ti na tvé zdraví. V tu chvíli se většinou s křikem probouzím."

"To si umím představit." zamumlal Severus. " Bolí tě někdy během snu jizva, nebo potom, když se vzbudíš?"

Harry sevřel ruce do pěstí.

"Ehm,... Nevím. Skutečně to nedokážu říct. Myslím tím, že právě teď pálí skoro ustavičně. Takovou neustálou bolestí někde hluboko. Právě proto jsem udělal pokrok v nitroobraně. Uvědomil jsem si... Že co nevidět mi zaleze do hlavy a zůstane tam, pokud se nenaučím proti němu chránit."

"Neměl jsem tušení, jak často tě bolí."

"Teď už to není tak hrozné."

Severus se zamyslel.

"Bolest může zesílit. Není možné předpovědět, jaký vliv bude mít rituál na tvé spojení s Temným pánem."

Harry v prstech otáčel kovový kotouč s runami, který se měl stát jeho značkou, ale když zvedl hlavu, Severusovi bylo jasné, že mladíkovy myšlenky jsou zaujaté něčím jiným.

"O důvod víc přerušit kontakt s tím šílencem - nemyslíš? Pokud naše pouto zesílí a on uvidí, čím se tu zabýváš, určitě se mu to nebude líbit."

Určitě ne, pomyslel si Severus, ale nehodlal to probírat.

"Řekl jsi, že se někdy sen mění. Jaká je ta druhá varianta?"

"Severusi,...Netrpělivě začal Harry, ale lektvarista ho přerušil.

"Musíš se naučit působit mi potěšení, ale to také zahrnuje chápání náznaků. Nepřísluší ti posuzovat jakékoliv moje jednání, ať se týká vaření lektvarů, nebo čehokoliv jiného. V podstatě, žádným způsobem neneseš za mě a mé činy zodpovědnost." Opakoval Severus, nyní už lehce nevrlým tónem.

"Jak ještě končí tvůj sen?"

"No, je tu ještě jedna varianta. Místo toho, abys mě donutil lektvar vypít, vyleješ ho na mojí hlavu a... " Harry se zajíknul.

Severus mlčky čekal, ale mladík zůstal zticha.

"To tě také zabije?"

"Ne," hluše odpověděl Harry. "Hůř... Prostě zmizím. Jako bych vůbec neexistoval, ale Smrtijedi a Temný pán... Oni se také ztrácejí a zůstáváš jen ty.

Na plášti se ti objeví Merlinův řád, ale ne ten prvního stupně. Mimořádná medaile vyrobená pouze pro tebe. Nevzpomínám si, jak se jmenuje, ale je o mnoho prestižnější než řád prvního stupně. Přistoupíš k tomu místu, ze kterého jsem zmizel, a namíříš hůlkou na pouta, kterými jsem měl svázané ruce, ta začínají hořet a také mizí. Potom odcházíš."

"Z této noční můry se taky probouzíš s křikem?"

Harry zakroutil hlavou a položil kroužek-značku na stůl. Mluvil docela s jistotou, i když se mu třásly prsty.

"Nemohu křičet. Nakonec, já tam vůbec nejsem."

"Zřejmě ti nahání strach, že po provedení rituálu z tebe - doopravdy - nic nezůstane." zabručel Sverus.

Harry zavřel oči.

"Brilantní úsudek."

"Protože se budeš muset opravdu vzdát svého skutečného "já" je tvůj strach... Vysvětlitelný. To je důvod, proč jsem chtěl, abys přestal upadat do transu. Podentes nechce, aby ses změnil podle tvých vlastních představ o mých domnělých přáních.

"Vzhledem k tomu, že tvá přání jsou naprostým protikladem k mým... Och, nemyslím...," posteskl si Harry. "No, nevadí. Už jsme o tom mluvili minule. Co je - to je, a já se s tím prostě musím naučit žít."

Severus chtěl rychle opustit tohle téma, aby neřekl víc než, co bylo potřeba, a proto se raději vrátil k prvnímu snu.

"Ta druhá noční můra, ve které tě zabíjím... Nemáš vlastně v podvědomí obavy, že Podentes je past, nachystaná aby tě vydala Temnému pánovi?"

Harry otevřel překvapeně oči.

"Ne. Nemluv hlouposti." v okamžiku, kdy to vypustil z úst se zachvěl. "Promiň. Měl bych myslet na to, co říkám."

Severus přemohl nutkání povzdechnout si nahlas.

"Harry, to všechno je přímo spojené s tvou zbytečnou bázní ze zmizení. Uvědom si, že Podentes od tebe požaduje ne, abys zmizel, ale žil podle mé vůle a v rámci mých přání. Tvá osobnost nemá zmizet, jen se mi podřídit, a zasvětit se plnění mých přání." Copak jsi už zapomněl na rozhovor, který jsme vedli tenkrát, když jsme byli v Norsku?"

"Jo, vzpomínám. Ale abych řekl pravdu, moc tomu nerozumím. Hodně jsi mluvil o tom, že ti musím působit potěšení. Já prostě nevidím, jak to může jít dohromady s upřímností, na které také trváš."

"Možná by se mohly dobře snášet, pokud mě tvá upřímná slova a myšlenky budou poskytovat potěšení."

"Protiřečíš sám sobě..." namítal Harry. "To je paradigma..."

"Paradox." opravil ho chladně Snape. "Jistě - to je. Paradox je vlastně nejsilnějším prvkem, který obsahuje základ magie. Nebo bys mohl věřit, že všechno co ses sedm let učil na zdejší škole, odpovídá logice a dá se vysvětlit rozumem?"

"Ne, ale... v Norsku jsi řekl, že jsou věci, o kterých je lepší nemluvit. Například, to že bys spíš mohl být můj otec, ale to je skutečně pravda. A není to dokonce ani žádná urážka, přesto jsi mi zakázal o tom mluvit."

Severus zaujal v křesle pohodlnější posici a hodil si nohu přes nohu.

"Předpokládám, že jsem tím tehdy chtěl jen vyjádřit přesvědčení, že bude lepší, když se budeme navzájem držet zdvořilosti. Jinými slovy, existují témata, o kterých je lepší nemluvit. A tvrdil bych totéž, i kdyby Podentes nebylo součástí naší budoucnosti."

"Bez Podentes by mezi námi neexistovala žádná společná budoucnost."

Severus se lehce usmál.

"Samozřejmě. Jenže - a to je teď mnohem důležitější, - bez Podentes se budoucnost každého z nás ukáže jako pochybná, s výjimkou čistokrevných, kteří se nechají ovládnout Temným pánem. Což nás vrací k myšlence, kterou jsi ty nazval hloupostí. Proč bys mě jinak ve snu viděl jako zrádce, pokud bys právě z toho podvědomě neměl obavy. Přemýšlej, dřív než odpovíš - je to nesmírně důležité. Pokud mi nejsi schopný věřit doopravdy" - černé oči Mistra lektvarů ještě víc ztemněly - "pak je rituál odsouzený k nezdaru."

Kupodivu mladík se skutečně zamyslel, nežli odpověděl.

"Věřím ti." Přiznal Harry, a dokonce byl ochotný připustit, že slova zněla dost neochotně. "Mohl bys mi udělat ze života peklo. Co se týká toho snu, nevím, co říci. Nedokážu ho nijak vysvětlit, ledaže... Bojím se, že se něco může zvrtnout. A jestli se to stane - tak zemřu. Samozřejmě, že se mi zdá, jak mě zabíjíš, protože to skutečně můžeš udělat. Úspěch ceremoniálu záleží hlavně na tobě. Ten lektvar a veškerá naše příprava k ceremoniálu... Říkáš, že se jen musím řídit tvými pokyny a podřídit se tvému vedení. Ale co když nevíš dost, abys mě dokázal vést správně. Sám jsi tvrdil, že písemné zdroje odkud čerpáš informace o rituálu, jsou hodně kusé."

Naprosto přijatelná analýza snu, - pomyslel si Severus. Samozřejmě předpokládá, že Harry absolutně nepochybuje o Severusově loajalitě.

"Popis ceremoniálu a zmínky o něm se uchovaly také i jiných úryvků." ujistil mladíka. "A zaklínadlo je nejlépe uchovaná část písemností. Všechno bude v pořádku, pokud tvé přání a ochota budou upřímné a ty budeš přesně dělat to, co ti řeknu během celého obřadu."

"Nu kdo jiný, když ne ty by mohl vědět, jak rád se podřizuji příkazům." ušklíbl se Harry

Severus dal přikývnutím hlavy najevo, že postřehl tu ironii, ale namítl:

"Přesto ses i v tomhle zlepšil."

Harry si těžce povzdychl.

"A ty ještě říkáš, že se nemusím měnit?"

"Časem dospěješ a vezmeš na sebe přiměřenou odpovědnost." Mistr lektvarů pozvedl ruku, když ho mladík chtěl přerušit. "Jsem si vědom, že jsi od ranného dětství zvyklý přijímat zodpovědnost. Ale myslím, že se tvůj postoj právě mění. Přistupuješ k povinnostem víc jako dospělý člověk - dětství pominulo, Harry. To je ztráta nezralosti, ale ne sebe samého."

Harry stáhl přední díly košile zpátky přes hruď, ale knoflíky nezapnul.

"Nevím, proč se mě pokoušíš utěšit. Nemůžeš si myslet, že se budu jako otrok cítit šťastný."

Ne, to Severus nepředpokládal. Kromě toho, ta poznámka ho přinutila uvědomit si, že se dotkl nejbolestivějšího tématu.

"Necháme takových zasmušilých myšlenek." prohlásil a vstal. Natáhl ruku dolů k mladíkovi a postavil ho také.

"Měli bychom pracovat na prohloubení naší fyzické harmonie a ne oplakávat náš osud."

Harryho tvář znovu trochu zčervenala.

"Dobře. Hmm,... určitě chceš, abych šel pod sprchu. Sice jsem se už rychle opláchl po zápase, ale osprchuji se ještě jednou. A potom... No... Předpokládám, že mám dělat to, co minule."

Severusově pozornosti neuniklo, že se nebelvír vyhnul slovu "nahý". Znovu se divil, jak si vůbec mohl myslet, že má tento mladík nějaké zkušenosti. Teď, když Severus znal pravdu, žasl nad vlastní slepotou, vždyť Harryho rozpaky, zdráhavost a ostatní reakce na fyzickou důvěrnost, přímo křičely o panictví.

Mýlil jsem se, neviděl jsem jeho, ale mé vlastní předpoklady a to nejen co se týká sexu.

"Vlastně si myslím," pronesl opatrně, - "že dnes večer, bychom měli trochu postoupit blíž k našemu cíli. Stačí, když řeknu, že při rituální koupeli nebudeš svlečený jen ty, proto by bylo rozumné, aby sis víc zvykl na mé tělo."

Harry vypadal, že snad každou chvíli ztratí vědomí, což Severusovi připadalo opravdu nesmyslné. Vždyť mladík si určitě musel uvědomit, k čemu to všechno směřuje. Ale pak se mu v hlavě ozvalo to slovo - předpoklady. Při pohledu zpět byl lektvarista ochotný připustit, že Harry se tolik obával Severusovy role ve svém životě a toho co mu může udělat, že vlastní podstata jejich lekcí lásky mu unikala. Sevřel mladíkovu ruku větší silou.

"Osprchujeme se společně."

Harry se začal třást, což Severus neshledal nijak lichotivým a příjemným, ale rázně potlačil podráždění. Nicméně zřejmě ne dokonale, protože z jeho hlasu zaznívala nelibost, když poznamenal:

"Je to jen kůže, Pottere. Nebuď včerejší."

"Já," vydechl chlapec. "Řekl jsi, že pokud budu chtít, vždycky můžu zůstat samotný."

Severus div nezaskřípal zubama. Tady má důkaz, co znamená nepřemýšlet o tom, co říká, přesně tomu se snažil vyhnout - a před tím Pottera varoval.

Nezáleželo na tom, jak dobře chtěl s mladíkem jednat. Nic to neznamenalo. Roli hrálo pouze to, že se teď Harry stále držel jakési naděje. A všechny jejich přípravy k ceremoniálu budou k ničemu, jestli dovolí té naději, aby ovlivnila a zasahovala do Harryho přání dát sám sebe bezpodmínečně Severusovi.

"Řekl jsem, že zavřené dveře jsou dostatečné, abych věděl, že si přeješ soukromí." Opravil lektvarista mladíka tvrdým tónem. "Neřekl jsem, že tvá přání budou mít přednost a ukáží se jako důležitější než moje. Něco podobného se nestane nikdy. Je to jasné?"

Harry přikývnul, i když vypadal, jakoby mu bylo pořád špatně.

"No... Tak já půjdu." řekl tiše.

Přesto se stále nehnul z místa. Nakonec si Severus uvědomil, že pořád pevně svírá mladíkovu ruku takovým způsobem, jakoby říkal - nechci slyšet žádné další námitky. Možná stisk nebyl bolestivý, ale zřejmě byl Harrymu nepříjemný. Přesto se chlapec nevzepřel ani nezamračil. Neprotáhl si ruku, když ji Severus konečně pustil. Pouze čekal na povolení k odchodu.

A Severus mu ho nakonec dal - protože teď jinou možnost neměl.

 

Harry ztlumil v koupelně světlo dřív než se svlékl a vešel mezi kamenné zdi, tvořící sprchovou kabinu. Stačil jeden pohyb hůlkou a začala téci voda. Před několika dny si už sprcha zapamatovala jeho oblíbenou teplotu vody. Nevěděl, jestli je to tím, že si na něho místnost začíná zvykat, nebo jestli Snape změnil nějaké domovní zaklínadlo. Tak či onak, mohl se jen dohadovat, zda mírně teplá voda bude vyhovovat i Snapeovi. Mladík se cítil trochu sklíčený, když si uvědomil, že ho podobná myšlenka napadla. Proč by se měl vůbec starat čemu dává přednost Snape, pokud už Podentes nemá vliv na jeho myšlenky. Snad už se nezačíná snažit, aby se lektvarista cítil příjemně.

Ale ne, je to jen projev zdvořilosti. Uklidňoval se Harry. Nedá se říci, že by byl zvyklý se s někým sprchovat - pokud se do toho nebude počítat sprchování ve famfrpálové šatně, ale tam všechno probíhalo docela jinak. Tam v tom nebylo nic intimního, nebo osobního. Tam neměl pocit, že ho někdo chce okukovat, nebo si prohlížet. Zato teď ten pocit měl a musel se ze všech sil držet, aby nezhasl světlo docela, ale něco takového udělat nemůže. Snape by všechno okamžitě pochopil a i kdyby se zdržel jízlivých poznámek, vehnal by ho do úzkých jen tím dobře známým pohledem svých černých očí.

Přesně tím, který by říkal: jak se mi protivíš, vůbec si nepřeju se s tebou zabývat. Nebo by mu sdělil druhým, ještě horším pohledem: nechci se na tebedívat a jestli jsi to doposud nepochopil, jsi ještě hloupější než jsem předpokládal. Pokud je podobná úroveň hlouposti vůbec možná.

Ale Snape nijak nepospíchá, aby se k němu přidal - uvědomil si Harry. Dává mu snad čas, aby si zvyknul na nové podmínky? Před měsícem by Harry podobnou myšlenku okamžitě zamítl, ale po několika týdnech prožitých v lektvaristově společnosti si začínal uvědomovat, že Snape má... No dobře, ne zrovna soucit, samozřejmě tak silné emoce neprožíval. Ale na druhou stranu mohl být vůči Harrymu mnohem méně ohleduplný. Pochopitelně, někdy by se dalo lektvaristovo chování označit za jakékoliv, jen ne ohleduplné. Jenže tady se mluvilo o Snapeovi a ten se zrovna nedal považovat za ztělesněný soucit. Ale naprostým zloduchem také nebyl.

Takže bylo docela pravděpodobné, že mu Snape opravdu dává čas, zvyknout si na představu společného sprchování . A jestli má soudit dle předchozích zkušeností, tak si určitě zvykne. Teď už přece mohl například Snapea líbat bez ošklíbání. A i když si to nechtěl moc přiznat - lektvarista líbal velmi dobře. Přímo dokonale. Nebylo pochyb, že ruce měl také velmi obratné. Dokázal s nimi Harryho lehce dovést do naprosté euforie. Mladíkovi najednou bylo horko.

Natáhl se nahoru na poličku, kde nechal hůlku a ochladil vodu ještě víc.

V tom okamžiku se dveře koupelny hlučně otevřely - Snape se nijak nepokoušel vstoupit potichu. Harry počítal ještě s malým odkladem, než se druhý muž svlékne, ale jak zjistil, Snape se už o to postaral a sundal si oblečení ještě v ložnici. Během pár vteřin proud vody zesílil a teplota vody se sama od sebe zvýšila. Ve sprše bylo ve chvilce skutečné horko a dusno. Lektvarista to evidentně tak měl rád a jeho komnaty to věděly.

Jakmile se voda ohřála, Harry vycítil, že v kabince není sám. Silná ruka mu vzala hůlku. Snape ji položil vysoko na polici, kam Harry jak si uvědomil nemohl dosáhnout.

"Očekáváš útok?"

Harry stojící čelem ke zdi a zády ke Snapeovi zakroutil hlavou.

"Ne,"odpověděl a ve snaze uvolnit atmosféru dodal: "Ale nikdy neškodí dávat pozor, že?"

Snape neodpověděl a Harry se cítil zvlášť hloupě. Vůně mýdla začala plnit vzduch. Snape se myje - pomyslel si, ale pak ho napadla horší myšlenka - Snape se myje, aby mohli... po pravdě řečeno, Harry si nebyl jistý, co vlastně dnes večer budou dělat. Ve skutečnosti byl přesvědčený pouze o dvou věcech.

Za prvé: cokoliv bude večerní program zahrnovat, jeho tělu se to bude určitě líbit. A za druhé: kvůli získanému potěšení ho potom bude mučit svědomí.

"Už ses umyl?" zeptal se nevzrušeně Snape.

Harry zakroutil hlavou a trhnul sebou, když se mu před očima objevila bledá ruka. Vzal si nabízené mýdlo a začal se mýt. K čertu, copak nikdy neviděl Snapeovu holou ruku? Opravdu, to je toho. Ruka jako ruka, nic zvláštního. I když na ní samozřejmě bylo Temné znamení.

Ale teď mimo dosah nočních můr, Harry dobře věděl, že ho Snape nikdy Voldemortovi nevydá, a tak tu záležitost vytlačil ze své mysli. Skutečnost, že za ním stojí zcela nahý Snape, byla daleko víc znepokojující, než jakákoliv značka, dokonce ani ta, kterou bude muset dostat on sám.

Ale proč? Vždyť to byla jen kůže, jak řekl Mistr lektvarů.

Jen kůže... Harry si zakazoval o tom přemýšlet, ale zbytečně. Stále se držel myšlenky, že kdyby se otočil... - to ani za nic, leda na Snapeův přímý rozkaz - stejně by nic jiného, kromě té kůže neviděl. Zajímavé, je Snape tak bledý všude? Harry se snažil vyhnat z hlavy představy, které ta otázka vyvolala a raději se soustředil na mytí. Obvykle by se s takovou starostlivostí ve sprše nedrhnul, ale protože při odchodu z ní by se musel otočit a vidět Snapea, dával raději přednost protahování času.

Mytí za ušima netrvalo dlouho. Hmm, také si už dlouho pořádně nečistil nehty. Když tu proceduru zopakoval po třetí, veškeré důvody k dalšímu otálení zmizely. S povzdechem Harry vzal mýdlo a začal si umývat hlavu. Většinou to byla ta poslední etapa, kterou mytí končil.

Snape nepromluvil od chvíle, kdy mu podal mýdlo, až nyní...

"Nebylo by lepší použít šampon?"

Harry raději potlačil nutkání odpovědět nějakou jedovatostí, něco na způsob "řečeno člověkem, který v životě šampon neviděl". Tím spíš, že podobné urážky už nějakou dobu nebyly aktuální.

"Nevím, ve které lahvi je." řekl místo toho, mírně tlumeným hlasem a strčil celou hlavu pod proud vody, aby smyl pěnu z vlasů. Ve chvíli kdy se z pod něho vynořil uviděl, že Snape natahuje ruku s dobře ucpanou sleněnou lahvičkou, naplněnou hustou zelenou tekutinou. Ostatně, když si Harry trochu nalil do dlaně a znovu se namydlil, překvapila ho vůně jehličí.

Pánská vůně, pomyslel si Harry. Navíc pěna jakoby přetékala magií.

"Vsadím se, že jsi to připravil ty."

"Proč si to myslíš?"

Zvláštní, z nějakého důvodu ta otázka Harryho přivedla do rozpaků. I když nikdy nepochyboval o profesionalitě Mistra lektvarů. Možná se mu jen nechtělo něco takového přiznat samotnému Snapeovi.

No, ehmmm... nikdy dřív jsem něco takového neviděl... vypadá... " Harry se znova pokusil o vysvětlení.

"Připomíná mi balzám, který používáš při masážích."

Za ním stojící Snape se uchechtl.

"Zajímalo by mě jakým způsobem? Mají naprosto různé složení."

Harry znova strčil hlavu pod proud vody. Splachovaná pěna z vlasů mu stékala po zádech, přijemně uvolňovala a konejšila.

"Po obou zůstávají příjemné pocity." pokoušel se vysvětlit mladík.

"Ah, tak. Dobře, připouštím, že balzám jsem vyrobil a patří mě. Co se týká šamponu - ten je ze zásob domácích skřítků."

"Zvláštní, my takový nedostáváme."

"Samozřejmě, že ne."

Harryho obestřela vůně, ale ne jehličnatá. Tahle byla ostřejší téměř hořká s příměsí mýdlové pěny. Harry se nemusel obracet, aby věděl, že si Snape také myje hlavu.

Jak absurdní představa - Snape, myjící si hlavu. I když pochopitelně, v poslední době jeho vlasy byly čisté a upravené, takže Harry už před nějakou dobou přestal nazývat profesora "umaštěným". Neuvěřitelné, ale byl to fakt.

"Vzorec jeho výroby přizpůsobili speciálně pro mě a dodali prvky odstraňující stress." vysvětlil nakonec Snape. "Předpokládám, že to je další pokus neodbytných skřítků, jak zlepšit mojí náladu. "Podobné dary dostávají mnozí z učitelů, ale tento druh šamponu vytvořili pouze před pár lety."

"Dobby." vydechnul Harry.

"Pardon?"

"To je domácí skřítek. Vždycky se mi snaží pomoci. Jeho úmysly jsou dobré, ale někdy volí metody..." Povzdechl si Harry.

"Musel mě slyšet, jak si stěžuji, že mi stačí se na tebe špatně podívat a už odebíráš Nebelvíru body."

"Přeháníš."

"Vůbec ne. Jestli to vyrobil Dobby, je potřeba zkontrolovat jeho magii. Nebo myslím, že ne... protože určitě jsi ten šampon používal dost často."

"Vlastně jsem ho nepoužil nikdy. Kdybych si potřeboval udržet kontrolu nálady, sáhl bych po víc efektivní pomoci lektvarů. ale ty také nepoužívám. Dávám přednost tomu, abych ovládal veškeré mé schopnosti a smysly pro případ, možného povolání."

Harry se nepotřeboval ptát "povolání kam". Rovněž nehodlal diskutovat o Snapeově bláznivém plánu dál odpovídat na Voldemortovu výzvu. K čemu taky. Jen by znovu slyšel připomínku, kdo z nich v budoucnosti bude pánem a kdo otrokem.

"Ale pořád jsi ho nevyhodil." řekl Harry stále otočený zády ke Snapeovi. Zvláštní způsob, jak vést rozhovor, ale nic jiného by teď nesnesl. I když nepochybně i to bylo možné nazvat pokrokem, jestliže se dokázali klidně bavit - dokonce o něčem tak bezvýznamném.

"Samozřejmě. Je to prevence, jinak by se skřítkové mohli rozhodnout, že se musí stát se ještě vynalézavějšími."

Harryho cosi napadlo, ale napřed se o tom nechtěl zmiňovat. Jenže Snape mu víc než jednou opakoval, aby ze sebe nedělal bezmyšlenkovitého otroka- náměsíčníka. Sebral tedy odvahu a vypálil:

"Kéž by se podařilo domácím skřítkům pomoci ti... ehm... uvolnit se už před pár lety. Možná bychom spolu mnohem lépe vycházeli. Chci říct, dost na to, abych mohl pokračovat v lektvarech a nevyletěl odtud jak blbec ven."

Jenže to je jedno, bystrozorem stejně být nemůžu, tak proč mě to rozčiluje? ptal se v duchu sám sebe.

Ale z neznámého důvodu to mladíkovi přece jen vadilo.

Harry tu myšlenku zahnal.

"Je jedno, že jsme nevycházeli." poznamenal Snape. "Vzhledem na komplikované okolnosti naší situace. Nebudeme smět na veřejnosti udržovat přátelské vztahy, Harry. Ani po provedení ceremoniálu."

"Jo, kvůli Volde... Temnému pánovi." povzdechl si Harry, protože k tomu už nebylo co dodat. Pravděpodobně se bude muset po celou dobu ukrývat v podzemí a předstírat, že v Bradavicích vůbec není. Jako duch, který není vidět. Skončí jako Ufňukaná Uršula, odsouzený k tomu, aby se navždy pohyboval na jediném místě. Jenže na rozdíl od Uršuly a jejího záchodku, jeho jedinou společností bude Snape. Čím víc na to myslel, tím víc se cítil deprimovaný. Vždyť dokonce i Uršula mohla čas od času cestovat potrubím, že ano? Až do jezera.

Ale Harry takovou možnost mít nebude. Jestliže se bude muset skrývat, tak vůbec nebude smět vycházet ven. Ledaže pod otcovým neviditelným pláštěm... ale rozhodně si nechtěl lhát sám sobě a snít o tom, že ho ještě někdy bude znovu držet v rukou.

Co bude dělat celé dny, když Snape bude učit? Vlastně domyslet si to nebylo tak těžké. Nakonec lektvary vyžadují spoustu přípravných prací. Nepochybně skončí u kuchání nějakých malých potvor a nakládání jejich vnitřností do lihu, po celé hodiny , den za dnem.

O samotě, ve skličujícím podzemí.

Nicméně v noci sám nebude. Nebude sám ani v posteli...

Vzpomněl si, že někdy přece jen stráví noc sám - v době schůzek Smrtijedů - a rychle tu myšlenku zaplašil. Samozřejmě dával přednost Snapeově přítomnosti vedle sebe v posteli, než snášet příšerné noční můry, ve kterých se lektvarista na Voldemortův rozkaz, účastní hrůzných obřadů.

Harry přemýšlel, jestli nemá znovu opakovat svůj názor na to, že pokračovat ve špionážní kariéře není zrovna od Snapea rozumné jednání.

Ve skutečnosti to bylo přímo hloupé, a Harryho nikdy dřív ani nenapadlo charakterizovat Mistra lektvarů takovým slovem. Jak zkříží síly, jestliže Snape u Voldemorta upadne do nemilosti a bude zabit. A vůbec, jak dlouho může trvat, než se Voldemort dozví o jeho spojení se Snapem? Ta prokletá jizva na čele je jako přímé vedení do jeho mysli, a žádná nitroobrana Voldemortovi nezabrání se do ní dostat, pokud to bude skutečně chtít udělat.

Ale Harry moudře zůstal zticha. Snape dobře věděl, co si myslí, a očividně na to kašlal. Harry prostě dostane rozkaz mlčet. A pokud odmítne poslechnout, tak ho lektvarista donutí. Nejspíš pomocí polibku. Polibek tady ve sprše... nahá těla přitisknutá jedno k druhému... teplá voda je oba zalévá... Harry potřeboval utéci před tou představou a proto řekl první věc, která ho napadla.

"Víš, Dobby by neměl dávat šampon do skleněných lahviček. To je důvod, proč mudlové ve sprše používají plast."

Nebyla to zrovna žádná hluboká úvaha, očividně plácal hlouposti, protože Snape zůstal zticha.

Harry se dokonce začal domnívat, že lektvarista nikdy dřív neslyšel o umělé hmotě. To bylo dost nepravděpodobné.

"Kouzlo nerozbitnosti." nakonec pronesl Severus podivně napjatým tónem. To mladíka přivedlo do rozpaků. Takže lahvička byla začarovaná, aby se nemohla rozbít. No dobře. Úplně zapomněl na podivný Snapeův tón, když muž dodal:

"Mám ti umýt záda?"

Ó, Merline! Lektvarista se už tisíckrát dotýkal jeho zad. Masíroval je, hladil, líbal každičký jejich centimetr... tak proč se díky té prosté otázce Harry cítil, jakoby mu pod nohama ujížděla podlaha?

Protože za tebou stojí absolutně nahý. - úslužně mu odpověděl vlastní vnitřní hlas. Protože stačí pouhý krok zpět, nebo jen půl kroku a ocitneš sepřitisknutý k jeho nahému tělu.

"Ehm, jistě. Ano." vymáčkl ze sebe po chvilce Harry, protože dobře věděl, že odmítnutí by mělo za následek přednášku o jeho hlavní povinnosti ze všech - plnit Snapeova přání. Klidně mohl mít dovolené otevřeně se vyjadřovat, stejně bude a zůstane otrokem a u otroků se předpokládá, že se musí podrobit a poslouchat. A on skutečně chce svou povinnost splnit a stát se tím, čím má být.

Dlaně dotýkající se jeho zad, plynulými, kruhovými pohyby mydlí lopatky. Cítil, jak je vystřídaly špičky prstů, ale tohle nebyla žádná masáž. Bylo to obyčejné mytí a dokonce málem ledabylé. Celý proces zabral sotva minutu. Zřejmě Snape právě teď nechtěl zkoušet jeho trpělivost a překračovat určité hranice. Přesto, když se na chvíli zamyslel nad celou situací - společné sprchování, oba nazí pod dopadajícím proudem vody - vlastně vedla právě k tomu. Jako následující otázka.

"Poskytneš mi stejnou službu na oplátku?"

Harry nebyl tak hloupý, aby věřil, že to je skutečná prosba. Snape pochopitelně nepotřeboval pomoc. Nebylo to nic jiného, než posunutí hranic. Způsob, jakým chtěl donutit Harryho, aby se dotýkal jeho těla. Tentokrát bez Sensatusu. A Harry samozřejmě musí souhlasit. Jeho vlastní přání jsou bezvýznamná. Snape mu tu otázku objasnil puze před několika minutami, když dal mladíkovi jasně najevo, že soukromí může mít, ale pouze se svolením lektvaristy. Jenže kvůli čemu jinému tu vlastně je. Musí se připravovat k ceremoniálu, během kterého bude muset bezpodmínečně následovat Snapea a podřídit se jemu a jeho příkazům. Ne, lektvarista mu teď nedal přímý rozkaz, ale už mu dřív vysvětlil, že to není povinný dělat.

To Harry se musí naučit chápat narážky. A otázka o "opětované službě" byla zatraceně jasnou narážkou.

"Jo, samozřejmě." odpověděl Harry a snažil se zachovat bezstarostný tón. Počkal dokud neuslyšel, že se muž otočil, předtím než to udělal sám, ale stále byl nervozní, když bral do ruky žínku. Snape ji nepoužil, ale Harry se nechtěl dotýkat holých zad lektvaristy, bez ohledu na jeho záměry.

Namydlit žínku, dotknout se s ní zad... je to jen kůže, přemlouval se Harry. Stejná jako máš ty.

Ale takové jizvy neměl. Dokonce nic podobného neviděl. Staré jizvy časem vybledly a jen lehce vystupovaly nad povrch zad, kde se křížily a celý ho pokrývaly .

Harry se nebál, že stále bolí, přesto se nemohl přimět, aby po nich přejel žínkou. Možná to bylo svázáno s vlastní sedmiletou zkušeností s Voldemortovou snahou působit na něj přes jeho jizvu a vším ostatním, co prožil, když nevědomky spojoval jizvy s bolestí.

Přejel žínkou Snapeovi po ramenou a potom s ní klikatě sjel dolů tak aby se vyhnul jizvám.

"Nejsou nakažlivé." s lehce napjatými svaly na zádech, řekl tvrdě Snape.

Harry nechápal, co tím myslel, dokud mu nedošlo, že Snape pochopil jeho váhání jako znechucení a odpor. Samozřejmě jizvy nijak hezké nebyly , ale ani dotek, nebo pohled na ně žádný odpor nevzbuzoval. Harry uvažoval, rozumem chápal, že Snapeovi nezpůsobí žádnou bolest, když se jich dotkne. A Snape očividně chtěl, aby se ho Harry dotknul a čekal na to, takže...

Harry odložil žínku, namydlil si ruce a položil je na nejhorší jizvu. Zvolna přejel dlaní po hrubém, uzlovatém povrchu. Snape se ještě víc napjal a ostře se nadechl, jakoby opravdu cítil bolest a stěží ji mohl vydržet. Ale to nebylo možné.

"Nedají se zahojit nějakým lektvarem, nebo něčím jiným?" zaslechl Harry vlastní hlas. Nechtěl se ptát, ale jakási jeho část ta slova nedokázala zadržet.

"Myslím tím, že nevypadají jako jizvy od prokletí..."

"Nech toho!" přerušil ho druhý muž. Ještě jedna nedvojsmyslná narážka, tentokrát spíš podobná příkazu. Harry poslechl a v duchu se rozhodl, že položí otázku později, až Snapea napadne zahrát si tu svojí hru na otázky a odpovědi s polibky jako pokutou. Ne že by alespoň věděl, jestli k tomu vůbec někdy dojde.

Harry sundal ruce ze Snapeových zad a trochu ustoupil, aby dal lektvaristovi možnost smýt pěnu. Společná sprcha nebyla tak skličující, jak Harry čekal, ale to mínění se změnilo, jakmile lektvarista spláchl ze zad pěnu a obrátil se, aby nakonec nastavil tvář pod proud vody. Jeho hruď se tak ocitla přímo před Harryho nosem. Proč se vlastně tak lekl? Pohled na Snapeův obnažený trup pro něj nebyl nic nového. Ale tentokrát se cítil ochromený myšlenkou, že pokud sklopí oči, uvidí víc než by chtěl.

Nedívej se, nedívej se, nedívej se... znělo mu kolem dokola v hlavě. Ale k čertu, čím víc se snažil odvrátit oči, tím těžší bylo nepodívat se dolů. Jakoby jeho pohled byl přitahovaný magnetem.

Tak či onak, dřív nebo později to stejně uvidíš.- říkal mu hlásek uvnitř.

Harry pohlédl dolů.

A okamžitě toho litoval.

"Ohmůjbože!" jakoby zdálky zaslechl Harry sám sebe a vůbec si nepamatoval, že by otevřel ústa a promluvil. Udělal krok vzad tak rychle, že uklouzl, ztratil rovnováhu na hladkých dlaždicích a upadl. Skončil na zadku rovnou před Snapem a prskal, protože se nadechl vody ve chvíli, kdy se jeho obličej na okamžik ocitl pod proudem vody.

Jakási ruka sáhla dolů, uchopila jeho zápěstí a pomohla mu znovu se postavit. Harry sebou trhnul, jakmile se postavil na levou nohu.

"Zatraceně je to podvrknutý." pomyslel si. "Dobrý, alespoň stát můžu."

Přenesl váhu těla na druhou nohu a odhrnul z čela ofinu, aby mu dál netekla voda do očí.

"Jsi v pořádku?"

"Jo, dobrý." odpověděl Harry a díval se přes Snapeovo rameno. Cokoliv raději než se opět podívat dolů, i když jakási hrozně zvěavá část jeho mysli ho pobizela, aby zkontroloval jestli to, co viděl nebylo jen výplodem podrážděné obrazotvornosti.

Snape se rukou dotkl stěny někde nad Harryho hlavou a proud vody zmizel. Mladík předpokládal, že to vysvětlovalo proč lektvarista nepotřeboval ve sprše hůlku. Harry se soustředěně díval přímo před sebe a cítil se dost trapně, když si uvědomil, že si ho Snape určitě prohlíží a těm temným očím nic neunikne.

Rudý ke kořínkům vlasů raději zavřel oči a připravil se na nevyhnutelný, sarkastický komentář. Protože teď bylo všechno jasné, že? Nyní měl příležitost srovnávat a pochopit, že stadardům zjevně neodpovídá. Ne, že by chtěl, ale bylo nepříjemné cítit se nevyhovujícím, zejména v tomto smyslu.

"Jsi výborně stavěný." hlubokým, sametovým hlasem řekl lektvarista.

Harry by si dokonce mohl myslet, že to znělo jako pochvala, ale to určitě nemohl být ten případ a tak to pustil z hlavy.

"Je to díky famfrpálu, nebo ještě jiným fyzickým zátěžím?" zazněla otázka a cosi měkkého se přitisklo k mladíkově hrudi a ten si uvědomil, že mu Snape podává ručník. Harry ho vděčně přijal a hádal, proč lektvarista dosud nekomentoval to, co bylo zřejmé.

"No, zámek je opravdu obrovský, takže se dost naběháš než se dostaneš z jedné třídy do druhé. A Hagrid nás také hodně prohání po kopcích..."

Harry si uvědomil, že plácá nesmysly a raději se začal soustředěně utírat. Zůstal potichu a pootevřel oči, aby zjistil jestli Snape náhodou neodešel.

Bohužel. Lektvarista byl ještě tady a nespouštěl z něho tmavé oči jiskřící víc než kdy jindy. Harry neměl ponětí, co to může znamenat a nehodlal o tom přemýšlet. Jen prostě omotal ručkík kolem boků a druhou rukou odhrábl vlasy z tváře. Záměrně se nedíval dolů, aby zkontroloval, jestli se také Snape zabalil do ručníku.

"A teď marš do postele." pronesl lektvarista tak hlubokým hlasem, že Harrymu po páteři přeběhla třesavka.