Zraněný 15

 

Lupin se pomalu probíral. Poznal kde je po čichu. Nemocniční oddělení v Bradavicích. Už zase. Jsem unavený z toho, že jsem stále tady.

A pak si vzpomněl a začal panikařit.

"Klid, Remusi, klid." Ozval se hlas vedle něj a ucítil ruku na rameni, jak ho tlačí dolů.

"Všichni jsou v pořádku."

Čí je to hlas? Severuse? Přemítal, ale ne to bylo, když byl v nemocnici předtím. A Severus se o něj staral. Ne, ne to neznělo jako Severusův hlas, ale byl to velmi známý hlas.

 

Otevřel oči. Svět se mu zdál na okamžik zamlžený, pak se mu ale zrak zaostřoval. Uviděl nad sebou madam Pomfreyovou, jak se na něj jemně usmívá. V jejím pohledu zahlédl i starost, ale určitě by se takhle neusmívala, kdyby byly věci vážně špatné.

"Minulou noc jsi byl zraněný, ale Brumbál sem dostal všechny včas. Harry je v pořádku. Ron a Hermiona byli zranění také, ale oba jsou už doma. Ty jsi byl zraněný nejhůř, ale budeš taky v pořádku. Ačkoliv musíš opět nějaký čas strávit v nemocnici."

"A Severus?" podařilo se mu vydechnout.

"Ten byl také zraněný, ale bude v pořádku dřív než ty." Zvedla jedno obočí. "Po pravdě je tu něco, co bys měl vidět."

 

Sáhla pod jeho rameno a nadzvedla ho. Lupin viděl nyní už lépe. Nemocniční pokoj byl temný, ale nebyla to temnota noci, spíš šero časného rána. Byl úsvit, nebo blízko k němu a slabé světlo prostupovalo oknem. Madam Pomfreyová se pohnula dozadu, stále ho pod ramenem podpírala a uvolnila mu výhled na vedlejší postel.

Na ní ležel Sev-pes, nohy stočené pod sebou. A vedle něj tisknoucí si psa blízko k sobě s hlavou opřenou o jeho krk ležel, Harry. Oba v hlubokém spánku.

 

Lupin vyvalil oči a otevřel pusu dokořán.

"Našla jsem je takhle, když jsem ráno přišla."
 

Položila Lupina zpět na polštář.

"Půjdu ti nyní připravit lektvar - nebude to Severusova práce, ale bude stačit."

Lupin ležel a díval se na dvojici na vedlejší posteli. Ani jeden se neusmíval. Harryho tvář i ve spánku měla skoro zoufalý výraz, jak se tiskl k psovi.

A Sev-pes, co viděl na něm? Jeho tělo bylo napjaté i ve spánku. V dlouhé tváři a štíhlých tlapách nebyla žádná známka radosti, nebo souhlasu, nebo potěšení. Ne, to co na něm Lupin viděl, byla porážka.

 

Pak ho ta divoká myšlenka praštila.

Díval se na psa, jak leží napjatě na posteli.

Bojuješ proti tomu, ale je to tvoje přirozenost, že ano. Celý svůj život jsi někomu sloužil. Brumbálovi, před ním Voldemortovi, a komu asi ještě předtím? Luciusovi? Tvým rodičům? Ovládni nebo budeš ovládnut, to je všechno co znáš. Pokoušíš se být tím, kdo ovládá, ale nejsi v tom příliš dobrý, nedáváš do toho srdce. Můžeš na chvíli děsit své studenty, ale to nevydrží. Vyrostou a poznají, že nejsi tak děsivý. Už ani Neville z tebe nemá strach. Ach Severusi, jsi anachronismus, můj příteli. Časy, které produkovaly stejné lidi, jako jsi ty, dny starodávných aristokratických lordů jsou dávno pryč. Už takové věci neuznáváme. Obrátil svůj pohled na Harryho. Harryho tvář byla přitisknutá ke krku černého psa.

Pro Harryho je to jen pes, a psi jsou úžasní. Je skvělé je mít u sebe, když jste nešťastní. To jsem poznal za těch pár týdnů. Ale Harry tvým pánem nebude, Severusi. Dokážeš se naučit to, že pána nepotřebuješ? Lupin zavřel oči. Nevím, jestli mám být šťastný nebo smutný. Tohle je víc než teď mohu zvládnout. Jsme naživu a za to musím být vděčný. Všechno ostatní musí počkat.

 

Lupina probudilo teplé sluneční světlo na jeho tváři. Otevřel oči a podíval na hodiny na protější stěně. Bylo pozdní ráno. Obrátil hlavu na stranu, aby viděl na postel vedle jeho. Harry seděl na křesle mezi postelemi. Kolena přitisknutá k hrudníku, obemknutá rukama. Měl sice otevřené oči, ale měl v nich nepřítomný výraz. Za Harrym mohl vidět Lupin Seva-psa, stále spícího na posteli, stočeného do klubíčka.

 

Lupin se pohnul a pokoušel se posadit. To Harryho vylekalo.

"Profesore Lupine?" řekl a skoro vyskočil ze svého místa. Natáhl se pro polštář, kterým by mohl podepřít Lupinova záda.

Remus se usmál.

"Děkuji Harry." opřel se o polštář a zašklebil se. "Vypadá to, že se mi nechce opustit tohle místo."

 

Harry mu úsměv neoplatil. V jeho zelených očích byla úzkost, tvář měl bledou a protaženou. Posadil se zpět na křeslo.

"Byl jsi zraněný?" zeptal se Lupin. "Madam Pomfreyová mi řekla, že Ron a Hermiona jsou doma na zotavenou a ty jsi, že jsi v pořádku. Moc na to, ale nevypadáš."

Harry pokrčil rameny.

"Jsem v pohodě. Nemám ani škrábanec."

"To jsem rád." Oddechl si Lupin.

"No jo." zašeptal Harry. "Nesmíme dopustit, aby se velký Harry Potter zranil, že jo? Všichni ostatní mohou být zraněni, ale já musím být v pořádku."

"To už neplatí, Harry. Minulou noc jsi byl velmi statečný a velmi chytrý. Byli bychom všichni mrtví nebýt tebe."

Harry znovu pohnul rameny.

"Nebyli byste v první řadě v nebezpečí, kdyby nebylo mě."

"Myslím si, že Bellatrix se chtěla pomstít nám všem. Ty jsi byl jen na prvním místě v jejím seznamu."

 

Harry studoval špičky svých bot. Chvíli to vypadalo, jako by chtěl něco říct, ale pak pevně zavřel pusu. Lupin ho sledoval. Konečně se po krátkém okamžiku Harry nadechl a řekl.

"Chci, aby to už skončilo. Proč už nemůže být konec?"

"Bellatrix byla poslední."

Harry se zabořil hlouběji do křesla.

 

"Stále čekám na tu dobu, kdy budu moct bejt jen obyčejný člověk. Ne, HARRY POTTER, ne nějaké dítě z proroctví, pokořitel Voldemorta, nebo něco jiného. Jen být sám sebou, prostě obyčejný Harry."

Lupin se na něj smutně díval.

"Přeju si, abych ti mohl říct, že se to stane, ale nemohu, Harry. Udělal jsi určité věci, přijal jsi roli, která ti byla vnucena. A zhostil ses jí lépe, než kdokoliv z nás mohl doufat. Ale naneštěstí pro tebe, každý to moc dobře ví."

 

Harry nepřestával sledovat svoje boty. Zkroutil pusu jako by jedl něco hořkého.

"Opravdu? Opravdu jsem se jí zhostil tak dobře?" podíval se na Remuse. "Kolik lidí bylo zraněno kvůli mně, kvůli mým chybám? Kolik lidí kvůli mně zemřelo?"

"Tohle byla válka Harry. Lidé jsou ve válce zraněni, a také v ní umírají. Lidé, kvůli ní umírali ještě dřív, než ses vůbec narodil."

 

Harryho výraz tváře se nezměnil a ani nezvedl oči od bot.

"To byla situace, v které jsme byli, Harry. To, že budou lidé umírat, jsme všichni věděli. A nikdo nemůže být dokonalý, nikdo nemůže vědět všechno." Remus pokrčil rameny. "Většinu času pro většinu lidí jsou naše omyly a chyby nedůležité. Ale ne v takových časech."

Harry na to nic neřekl.

"Jediná možnost, jak by ses tomu všemu mohl vyhnout, by bývalo - od všeho utéct. Mohl jsi to udělat, ale neudělal."

Harry se otřásl.

"Samozřejmě, že neudělal. Nemohl jsem."

 

"Ne, nemohl jsi."řekl Lupin. "Harry, neříkám, že by ses měl dívat na naše ztráty, jako na nějakou nevyhnutelnou statistiku. Ale také neříkám, že bys měl nad každou přemýšlet, proč se stala, a přestože tím stejně minulost nezměníš, tak v budoucnu už takovou chybu neuděláš."

Harry se nepohnul, ale už tak zarytě na boty nezíral.

"Také bys měl truchlit," pokračoval Lupin. "Teď máme všichni čas truchlit nad všemi, které jsme ztratili." Podíval se opět na Harryho. "a myslím, že pro tebe a mě je tu jedna konkrétní osoba, kterou jsme oba ztratili."

 

Harry zavřel oči. Jeho tvář byla bledší než předtím.

"Sirius." Pronesl šeptem.

Lupin také zavřel oči a cítil bolest ve svém srdci. Dva roky, které uplynuly, ještě tu bolest nijak nezmenšily.

"Ano, Siria." Odpověděl jemně.

 

Harryho tvář se na okamžik zkřivila, jako by chtěl začít brečet, ale nestalo se tak.

"Je to moje vina" řekl chraplavě. "Hermiona měla pravdu, je to moje vina, kdybych udělal to, co se ode mě čekalo..."

"Nebyl to tvá chyba Harry. A Hermiona si to určitě nemyslí, byla na tebe jen rozzlobená. Řekla mi to."

 

Harry se podíval ostře na Lupina. Nic neřekl, ale v jeho očích byla taková zloba a agónie, až to Lupina vyděsilo.

"Bylo tu příliš mnoho věcí, které se ten den staly. Kdybychom změnili, třeba jen jedinou ten den se nemusel stát." řekl. "Také mám určitou část viny a vím, že Brumbál se obviňuje víc než by měl."

"A pak je tu taky Snape." Řekl temně Harry.

 

"Severus se držel příčetnosti zuby nehty. Dělal to nejlepší, co mohl. Opravdu vůbec nedokážu pochopit, jak to vůbec mohl zvládnout."

Harry se na něj tvrdě díval.

"Sirius vás dva rozeštvával, a já proti tomu neudělal vůbec nic." Povzdechl si. "jako obvykle."

"Sirius v tom domě ztrácel rozum a Snape ho dráždil při každé příležitosti, kterou měl."

"Ano, a naopak Sirius mu nedal žádný důvod, aby to nedělal. Severus se také blížil k šílenství, z života jaký byl nucený vést. Oba byli příliš zraněni." Lupin zavřel oči.

 

"Kdyby Sirius nestrávil celá ta léta v Azkabanu..."

Lupin cítil svůj vlastní pláč na krajíčku a zároveň hluboko uvnitř. Škubl sebou a zabořil se hlouběji do polštáře. Podíval se na Harryho.

"Kdyby mi to jen Sirius před všemi těmi roky řekl. Věřil bych mu." Povzdechl si.

"Samozřejmě bych nemohl příliš udělat." Řekl hořce. "Takový bezmocný vlkodlak, jako jsem. Ale věřil bych v něj. A Brumbál by věřil mě a Brumbál by mohl něco udělat."

 

"Proč ti to neřekl?" zeptal se Harry.

Lupin zatřásl hlavou.

"Nevím. Měl jsem za ním jít, Brumbál by mě za ním dostal. Ale já byl tak přesvědčený, že je vinen. Byli jsme všichni. James byl mrtvý. Lili mrtvá. Petr také, alespoň to jsme si všichni mysleli. Nechtěl jsem ho vidět, nemohl jsem ani unést myšlenku na něj."

Lupinovi klesla hlava na hruď.

"Tak tohle byl můj útěk. Protože já utíkal. Celý můj život se tu noc převrátil vzhůru nohama. Ztratil jsem všechno. Strávil jsem dvanáct bezútěšných let do té doby, než mě Brumbál našel a nabídl mi místo tady v Bradavicích." Podíval se na Harryho. "Měl jsem tě před Siriusem chránit, víš."

 

"Proč si Brumbál se Siriusem nepromluvil?"

"Proč Sirius nemluvil s Brumbálem? Vím, že Brumbál mu musel dát šanci." Remus zatřásl hlavou.

"Jenže Sirius musel být přesvědčený, že je to beznadějné, a že ani Brumbál mu nebude věřit. Sirius by se mi svěřil, myslím. Určitě by se mnou mluvil."

Lupin cítil na sobě Harryho pohled. Otočil se, aby se s ním střetl.

 

"Tak vidíš Harry, všichni máme své chyby a věci, které jsme měli udělat, ale neudělali. A to pak mělo děsivé následky."

"Nebyla to tvá vina. Sirius se měl někomu svěřit." Řekl Harry.

"Ano to měl." Lupin byl překvapen nad vší tou zlobou, kterou slyšel ve svém hlasu. "Vybral si raději utrpení v Azkabanu, než by někomu řekl, že tím zrádcem je Petr."

"Ale dostal se ven, jakmile věděl kde Pettigrew byl." Řekl rychle Harry.

"Ano. Přesně v jeho stylu, všechno si nechat na sobě. A pak se vydat na cestu osamělé pomsty. Pravděpodobně v hlavě neměl vůbec žádný jiný plán, než jak zabít Petra." Lupin zakroutil hlavou. "Musel být tak hluboce přesvědčený, že by mu nikdo z nás nevěřil, a že si všichni myslíme, že je smrtijed. A my si to mysleli, bylo tak lehké věřit, že je na straně zla, protože v něm vždycky slabý záblesk zla skutečně byl."

 

Harry se zamračil.

"Viděl jsi Snapeovu vzpomínku v myslánce. Opravdu nevím, proč si vybral a odstranil zrovna tuhle jedinou, když podobných jako tahle měl nespočet. Myslel jsem, že to bylo hlavně kvůli tomu, jak nazval tvou matku... Nikdy jsem se ho na to nezeptal." Lupin přivřel oči a znovu potřásl hlavou. "Ale viděl si Siria, tu krutost v něm. Myslím si, že by James nebyl ani z poloviny takový jaký byl, kdyby ho Sirius stále nepostrkoval."

 

"Nebyl krutý. Ne muž, kterého jsem znal." Řekl Harry.

"Ne, muž ne. Ani jako chlapec, alespoň po většinu času. Jenže i ty jsi viděl ten vztek."

Harry neodpověděl.

"Vždycky jsem přemýšlel, o té době kdy jsme byli kluci. Když Sirius poslal Severuse za mnou do Křičící chýše. Za tohle měl být vyloučený, víš. Pokoušel jsem si namluvit, že třeba zapomněl, jak nebezpečný jsem, protože on a ostatní se mnou trávili dlouhé noci. Ale ne, on to dobře věděl. Možná si myslel, že Severus bude lepší v sebeobraně. Pokoušel jsem se pro něj najít spoustu omluv, ale nemohu. Věděl, co dělá a přesto Severuse za mnou poslal. A Severus i s Jamesem unikli smrti jen o vlásek.

Jenže Brumbál ho nevyloučil. Byl k němu příliš mírný, vzhledem k tomu, co udělal. Myslím si, že Brumbál se obával také kvůli mně. Nejen kvůli tomu, že Sirius byl můj přítel, ale protože si myslel, že mé tajemství musí být zachováno. Ale také jsem si vždycky myslel..." Remus se zhluboka nadechl. "přemýšlel jsem také o tom, že se možná Brumbál obával toho, že pokud Siriuse vyloučí, tak se obrátí k Voldemortovi, stejně jako jeho bratr. Bylo nám tehdy šestnáct, a mluvilo se o tom po celé škole, stejně jako tyto minulé roky. Kdyby Sirius ztratil své přátele a vrátil se ke své rodině..." Lupin se otřásl. "Místo toho jsme ztratili Severuse. Jsem si jistý, že ta noc hrála velkou roli v tom, k čemu ho to dohnalo. Skoro byl zabit a pak se s ním ještě zacházelo, jako by na tom vůbec nezáleželo. Dokonce dostal školní trest, představ si."

 

Harry se mračil a na okamžik byl ticho. Pak se podíval na Lupina.

"Proč tě Snape... proč se tě pokoušel tu noc sledovat?"

"To nevím." Lupin neodolal a podíval se na psa.

"Nikdy jsem se nezeptal. Ale on moje tajemství nikdy neprozradil. Dokonce ho udržel všechny ty roky, co byl smrtijedem. Až do toho roku, co jsem učil v Bradavicích a do té noci v Křičící chýši, kdy se Sirius vrátil."

 

Harry se zašklebil.

"Omluvil se mi." Řekl Lupin, opět se podíval na nehybně ležícího psa.

"Nebylo to pro něj lehké, ale udělal to. Myslím, že ta noc ho dohnala ke zlomu." Suše se usmál.

"To že jsem byl zpátky ve škole, mu na klidu příliš nepomáhalo. Věřil, že Sirius i já jsme oba smrtijedi. A my věřili, že je zase on. I přesto, se tě pokoušel tu noc chránit."

"Ale já nebyl v nebezpečí."

"Jenže to on nevěděl." Řekl Lupin. "Ale ty jsi v nebezpečí byl. Ne od Siriuse, samozřejmě. Ale byl jsi v nebezpečí kvůli Petrovi. A taky jsi byl v nebezpečí díky mě - sice ne proto, že jsem byl smrtijed, jak si Severus myslel, ale protože jsem byl vlkodlak a ke všemu byl úplněk. Navíc jsem byl tak neopatrný a zapomněl jsem si vzít lektvar." Lupin zakroutil hlavou.

"Představuju si, jaké to pro Severuse muselo být, když tu noc viděl naše jména napsaná na mapě, Siriusovo a moje. V Křičící chýši. Jakou noční můru to v něm muselo vyvolat?"

 

Harry se opět mračil.

Lupin si povzdechl. "Jen protože vidíš někoho chyby, nebo jsi na něj rozzlobený, tak to neznamená, že je miluješ o něco méně. Nebo, že je zrazuješ. Sirius byl skvělý muž, ale také měl spoustu chyb."

"Nemohl za to! S takovou rodinou jakou měl, a ten dům..."

"Souhlasím. Ten domov z jakého přišel, byl noční můra. Pamatuji si, jaký byl v prvním ročníku. Kdyby nebyl zařazený do Nebelvíru, tak si myslím, že by se on a James nenáviděli. Stejně k tomu neměl daleko, i když jsme spolu bydleli v jednom pokoji. Přestože měl dobrý důvod být, takový jaký byl, neznamená to, že to bylo správné. Alespoň v některých věcech."

 

Harry se stále mračil. Lupin se na něho chvíli díval a pak řekl:

"Harry, byl to také jen člověk. My všichni máme své chyby. On, já, Severus - a pokud si myslíš, že to odkud přišel Sirius, byla noční můra, tak ani nedokážu pojmenovat, to z čeho přišel Severus. A to usuzuju jen podle toho mála, co o tom vím."

 

Harry na to stále nic neříkal.

"Nedělej tu samou chybu, jakou jsme dělali my, Harry. Nepokračuj ve staré hloupé zášti, jen kvůli tomu, že my jsme v ní pokračovali. Sirius by byl první, kdo by ti to řekl."

Ale Harry se mlčky otočil pryč a začal hladit psí hlavu. Sev-pes ztuhnul a Lupin viděl, že otevřel jedno oko.

 

Na druhém konci nemocničního pokoje se ozval hluk. Lupin se tam podíval a uviděl přicházet madam Pomfreyovou se dvěma tácy levitujícími po její straně.

"Potřebujete se oba najíst." Oznámila jim. "Ty, Harry, také. Je tu dost jídla i pro tebe, pokud máš hlad."

Jeden tác přistál vedle Lupina, a druhý zůstal vedle postele se psem. Madam Pomfreyová se na ní posadila, ale Harry vstal.

"Já ho nakrmím."

 

Madam Pomfreyová se podívala na Lupina, který přikývl.

"No dobrá tedy. To by mi opravdu pomohlo, musím toho ještě spoustu udělat." Postavila se a nechala je o samotě. Harry se posadil na postel vedle psa.

"Budeš ho muset asi krmit lžící, ale pokusí se tě k tomu přinutit, i když už bude schopný jíst sám."

Harry se usmál. Vzal lžíci z tácu a zabořil jí do něčeho v jedné misce. Pak jí držel před tváří psa.

 

Sev-pes se třásl. Černé oči se dívaly na Lupina a ten kývl.

"Vezmi si, to je v pořádku." Řekl mu. "Já tě teď krmit nemůžu."

Sev-pes zavřel oči a stále chvějící se natáhl krk a vzal opatrně plnou lžíci do pusy.

"Hodný pes." Pochválil ho Harry jemným hlasem. Poplácal psa po hlavě volnou rukou, zatímco nabíral druhé sousto. Pes se přesunul, stáhl nohy pod sebe. Velmi pomalu pak položil svojí hlavu Harrymu do klína.

"Hodný." Zašeptal znovu Harry, když mu dával další sousto do tlamy a drbal kostnatou hlavu.

Lupin se usmál a obrátil svojí pozornost k vlastnímu jídlu.