Invocare 022

 

V neděli seděl Harry s Ronem a Hermionou při snídani, obědu i večeři. Cítil, že z něho Snape nespouští oči a záměrně mluvil jen s Ronem, kterého upozornili, že s Hermionou zachovávají jakýsi "mudlovský zvyk" a proto spolu nemluví do konce zkoušek. Samozřejmě to znamenalo, že Hermiona musela také psát, ale dívka se k tomu postavila docela klidně. Harry zjistil, že se ho tak Hermiona pomocí podobné solidarity snaží podržet. Když byl Ron s nimi, mohli spolu mluvit, přes něho. Dokonce v celé té situaci dokázali objevit zvláštní druh humoru.

"Popros Hermionu, aby mi podala sůl." požádal Harry přes stůl Rona

"Vždyť sedí, hned vedle tebe, kámo." vykřikl Ron dřív, nežli mu to došlo. Potom se rozplynul v širokém úsměvu, naklonil se dopředu a prohlásil.

"Hermiono, podej Harrymu sůl."

Dívka podala Harrymu sůl a s úsměvem řekla Ronovi na oplátku.

"Řekni Harrymu, že potřebuji pepř."

"Harry, Hermiona potřebuje pepř."

Harry ji podal pepř a potom i slánku se slovy:

"Řekni Hermioně, že už jí nepotřebuji. A poděkuj jí, dobře?"

Ron jen zakoulel očima ke stropu.

Samozřejmě takové jednání nemohlo projít nepovšimnuté.

"Oni se pohádali, nebo co?" zeptal se Dean a přejížděl očima z Harryho na Hermionu, kteří sotva zadržovali smích.

"Vypadají, snad tak?" zeptal se Ron. "Nevšímej si toho. Říkali, že je to takový mudlovský zvyk. Podle mého se zbláznili ze stresu."

"Rone." vykřikla pohoršeně Hermiona. "My nemáme proč být ve stresu kvůli OVCím. Musíme jenom ukázat, co umíme. Ve skutečnosti, musíme přece být rádi, že budeme mít možnost předvést všechno, co jsme se za sedm let naučili."

"Vzkaž Hermioně, že normální lidi nepokládají závěrečné zkoušky za tak úchvatnou zábavu."

"Řekni Harrymu, že by se měl raději uvolnit." odrazila Hermiona.

"Vzkaž Hermioně, že pokud se uvolním, usnu přímo uprostřed písemné práce."

"Řekni Harrymu, že ovládá učivo dost na to, aby ji napsal i ve spánku."

"Proč si nezačnete raději dopisovat?" zvednul se Ron se smíchem. "S tímhle se mám smířit na celý týden? Podle mě jste se oba zbláznili."

Harry se také rozesmál a napsal: "Co řekneme, až zkoušky skončí?" Potom jí pod stolem podal tajně poznámku, aniž by zvedl pohled od talíře před sebou. Neměl zájem, aby Snapeovi došla jejich hra a na seznam zákazů přidal "žádné dopisování se slečnou Grangerovou."

Hermiona si lístek potají přečetla, odvrátila se a poznamenala si pod nos: "Něco vymyslíme."

Harry se podíval směrem k učitelskému stolu a uviděl Snapea, který ho bedlivě sledoval. Soustředil se proto na jídlo a dál už raději nic nepsal.

-------------------------------------------------------------------------

OVCe se ukázaly podobné NKÚ, pokud se nepočítal desetkrát větší stres. Konec konců, na těchto zkouškách závisela celá další kariéra.

Platilo to pro všechny, kromě Harryho. Myslel si, že bude jen uzlíček nervů, ale k vlastnímu překvapení, se cítil naprosto svobodný.

Jednou v životě, mohl kašlat na známky. Vlastně se jen držel Snapeovy rady a bral zkoušky jako možnost, objektivně odhadnout vlastní schopnosti.

Nedělal si starosti, jestli ho přijmou do školy pro bystrozory, nebo ne. Skládal zkoušky nezvykle uvolněný a bez strachu z výsledků.

Jako kdyby mohly nějak ovlivnit jeho život!

Zjistil, že Hermiona nemluvila zbytečně o důležitosti uvolnění.

Obvykle při písemných testech Harry svíral palce, mračil se, a se staženým obočím bojoval se silnou bolestí hlavy. Hrbil se ve školní lavici a snažil se rozpomenout na cokoliv, co souviselo s otázkou. Spojení mezi mozkem a myšlenkami jakoby bylo zablokované a on v takových případech psal naprosté nesmysly. Když si pak později četl, co napsal, sténal při pomyšlení, že Snape ho zbytečně za kreténa nepovažoval.

Při první OVCi, zkoušející sotva stačil dojít do středu místnosti, když si Harry uvědomil, že tentokrát nemá naprosto žádný smysl, aby se stresoval a nervoval. Nemá proč snažit se zapůsobit na nějakého ministerského poskoka svými známkami. A tahle myšlenka mu pomohla uvolnit se. Opřený na židli s jednou nohou nataženou a druhou ohnutou, si vzal lístek s otázkou. Mozek mu začal okamžitě vytvářet různé asociace, začal porovnávat a analyzovat rozličné magické elementy související se zadaným tématem. Najednou si uvědomil, že toho o zadané otázce ví docela hodně. Když potom začal psát, stěží stačil svým běžícím myšlenkám. Uvolnění se ukázalo jako neobyčejně účinné. Harry si slíbil, že určitě pošle Hermioně kytici. Vždyť mu to tvrdila celá léta.

Praktické zkoušky mu vždycky šly dobře, ale i ony tentokrát proběhly lehčeji, protože si nedělal starosti s výsledkem.

Jedna zkouška následovala druhou a opravdu všechno probíhalo hladce. Ve středu ráno si Ron povšiml Harryho nové jistoty, a z nějakého důvodu byl přesvědčený, že zapůsobil mudlovský zvyk "pro štěstí", a přestal mluvit jak s Harrym, tak s Hermionou. Harry se místo odpovědi jen smál - cokoliv pro povzbuzení ducha bylo dobré.

Jenže ve středu všechno sklouzlo od "normálního" k "nic moc" a skončilo naprostou katastrofou.

Podle rozvrhu byla ten den na pořadu zkouška z lektvarů. Písemná část ráno, praktická - po obědě.

Harry se uvolnil - stejně jako dělal každý den od pondělka, celý jeho postoj vyjadřoval lhostejnost. Ale jakmile vyhlásili téma, ovládl mladíka naprosto obvyklý stav - panika.

=Proveďte porovnávací analýzu slitin kotle a s tím spojených odlišností při krátkodobém a dlouhodobém vaření lektvarů. V odpovědi použijte všech šest kategorií standardních kotlíků. =

=Popište tři různé typy lektvarů a vysvětlete vzájemné působení kovu použitého k výrobě kotle, přísad a doby vaření na jejich magické a fyzikální vlastnosti. =

Jedna polovina Harryho mozku křičela "Bronz, měď, železo." v ten samý okamžik, kdy druhá křičela: "Koho se pokoušíš ošálit? V lektvarech jsi nula. Jsi v nich naprostý ignorant. Doslova cítil, jak se mu tělo nad stolem svírá a čím víc se snažil uvolnit, tím méně se mu to dařilo. Nejhorší bylo, že otázce rozuměl a odpověď dobře znal. O typech kotlíků se diskutovalo v každém ročníku a on o nich leccos věděl.

Přesto možnosti vzpomenout si na cokoliv, bránila pulzující bolest hlavy, prsty hloupě a zimničně svíraly pero tak, že se zdálo, že ho už už zlomí.

Ani jejich hra na dopisování, při obědě mu nedokázala zvednout náladu.

Snape na obědě nebyl a Hermiona nepovažovala za nutné schovávat se. Krasopisně Harrymu napsala:

=No tentokrát všechno prošlo hladce. Tak jednoduché otázky. Co myslíš Harry? =

Harry vytáhl hůlku a zamumlal "Incendio" a kousek pergamenu podpálil.

=Ó, Harry, - napsala na druhý kousek Hermiona. - Ostatní zkoušky ti šly tak hladce. =

Jenže dneska na lektvarech nevypadal jako suverén. Pomyslel si Harry, a napsal:

=V lektvarech jsem nula. =

=Neříkej pitomosti, nejsi žádná nula! =

=Ne. =

=Ano. =

=Ne. =

=Harry, to je jen kvůli tomu, že tě Snape ovlivňuje. To on ti namluvil, že nejsi k ničemu. Ale ty jsi schopný - jen tomu musíš věřit - a všechno bude dobré, uvidíš. =

=Ne. =

=Ano. =

Harry unavený hádkou zapálil i tento kousek pergamenu a uhasil zbytky v nedopité sklenici s dýňovou šťávou. Potom se odstrčil od stolu a vydal se do sklepení, kde měla každou chvíli začít praktická část závěrečné zkoušky z lektvarů. Dobře, že Snape při zkoušce nebyl přítomný, a nemohl ho znemožnit a všechno zkazit.

Ostatně Harry to i bez jeho přispění zvládl dokonale sám. Dokonce grandiózně.

----------------------------------------------------------

Bez ohledu na zkoušky se Snape rozhodl Harryho rozvrh neměnit. Proto ve středu po večeři mladík, jako jindy použil letaxovou síť.

Harry vylézal z krbu a držel si brýle, které mu málem sletěly z nosu. Přemýšlel, nad tím, že Snape se od začátku týdne chová nějak podivně.

Je to snad jen kvůli OVCím? Harry si samozřejmě všiml, že se mu už lektvarista neposmíval, nezasypával ho urážkami zjevnými i těmi maskovanými jako testující rozkazy. Tento týden prostě dovolil Harrymu, aby se jen učil. Dokonce ho ani nezkoušel jako předtím.

Krátce po příchodu mu sice nabídl pohár vína - pokaždé jiného, jak si Harry uvědomil, - ale nevyžadoval obvyklé polibky a mazlení. Místo toho se jen zajímal o průběh zkoušek ten den. Čistě a pouze jen si povídali.

Z jakéhosi důvodu to ale Harryho znervózňovalo. Každou chvíli čekal nekompromisní příkaz - "Svlékni si košili. Svlékni mojí košili. Sedni si před krb. Lehni si do postele." - Ale nic podobného Snape nevyslovil.

Ve skutečnosti se od soboty jeden druhého dokonce ani nedotkli. Harryho to zneklidňovalo a těšilo současně. Možná si Snape myslel, že se Harry už dověděl o potěšení všechno, co bylo zapotřebí. Jenže takové myšlenky ho chtě-nechtě přiváděly do stavu deprese. Harry si nechtěl sám sobě přiznat, že teď už byl Sensatus naprosto zbytečný. I bez něho cítil chvění dole v břiše, když Snape líbal jeho šíji dlouhými lenivými polibky.

Zaklínadlo ho pouze nutilo přiznávat, že ve skutečnosti se mu líbí všechno, co s ním Snape dělá - včetně masáže. Sensatus v něm vyvolával pocit ponížení, protože ho donutil nahlas sténat a popadat dech. Kupodivu se mu Snape kvůli tomu ani jednou nevysmál.

Harry čekal zlomyslný výsměch hned od začátku, když si poprvé dovolil ukázat podobnou slabost a byl překvapený, když žádný nepřišel. Pravděpodobně se Snape soustředil na to, aby Podentes fungovalo. Proto si asi uvědomil, že není v jeho zájmu, přivádět Harryho do rozpaků, nebo provokovat výsměchem jakékoliv jeho nepřátelské jednání.

Ale vynadat mu do hlupáků za to, co se stalo dnes při lektvarech, byla docela jiná věc.

V té době už celá škola věděla, jak zkazil praktické zkoušky, a rozhodně byl v obraze i Snape. A co se týká toho výsměchu, na ten určitě nezapomene. Je to přece jeho záliba a životní krédo - mučit nešťastné duše, kterým je jeho předmět nedostupný.

Když Harry přišel, Snape ve svých pokojích nebyl. Něco takového se nestávalo často. Harry si sedl na obvyklé místo na pohovce a začal si opakovat obranu. Zkoušky z ní byly na zítřejším rozvrhu. Ale daleko se nedostal. Myšlenky se samovolně vrátily ke kotlíku a z něho vycházejícím těžkým kotoučům modrého dýmu, stejně jako ke křiku studentů a zvonivému tónu ohlušujícího výbuchu...

Nevěděl, jestli uplynulo jen málo času, nebo celá věčnost, když se konečně otevřely dveře a vstoupil Snape. Třísknul jimi za sebou ze vší síly a napjatě sebou hodil do křesla. Výraz jeho obličeje hovořil sám za sebe, ale Harry dobře chápal, že se to, co se stalo, neodbude jen rozzuřenými pohledy.

"Takže to tobě musím poděkovat za to, že z laboratoře pro pokročilé lektvary zůstaly jen sutiny?" ledovým tónem přistoupil k výslechu Mistr lektvarů.

Harry si skousnul rty a přikynul. Přemýšlel, jestli se nemá omluvit, ale rozhodl se, že by narazil jen na urážky. Jako by se jim vůbec bylo možné vyhnout, naprostá ubohost, - pomyslel si smutně. Zkoušel uhodnout jak ho Snape potrestá, jestli ho přinutí čistit kotle, nebo ho odmění jedním z těch hrozných násilných polibků. Nebo něčím horším.

"Učil ses lektvary sedm let." potichu zavrčel Snape a tichý tón jeho slova dělal ještě hrozivější. Křik by alespoň znamenal uvolnění emocí. Tento zdrženlivý tón vypovídal, že nejhorší je ještě před ním.

Harry chtěl říci, že to vlastně byl Snape, kdo ho před měsícem vyhnal ze třídy, ale jaký by to mělo smysl. O měsíc víc, nebo méně - to je lhostejné, stejně by to nic nezměnilo. V lektvarech je beznadějný - to je ten problém. A snažit se svést vinnu na Snapea bylo zbabělé a naprosto špatné. Pokud si Snape všimne, že se Harry pokouší vyhnout odpovědnosti za svoje počínání, jeho vztek bude nekonečný.

"Ano pane." odpověděl.

"Severusi." štěknul mistr lektvarů. "Vysvětli mi, jak sis dokázal za sedm let nezapamatovat základní bezpečnostní předpisy a mohl jsi přehlédnout příznaky nadcházející katastrofy."

Harry nevěděl co říci. Nervozně se posunul dozadu, ale zbytečně, beztak už seděl vtlačený do kouta pohovky. Vstát, aby mohl odejít trochu dál, taky nebylo možné, to by příliš prozradilo jeho nervozitu. Samozřejmě, že Snape stejně vycítí jeho strach, protože Harry se cítil opravdu úplně na dně. Podíval se na své ruce a uvědomil si, že mačká a svírá látku kalhot.

"Jsem v lektvarech beznadějný." pronesl a chápal, že to jako vysvětlení neprojde. " Měl jsem skončit hned tehdy, když jsem odešel z tvé třídy."

Harry se připravil na nevyhnutelný příval urážek ze série: Měl bys - ale máš bleší mozek.

"No dobře, tak co se stalo?" povzdechl si Snape a podíval se na něj unavenýma černýma očima. Teď už dokonce nevypadal ani vzteklý, prostě jen rozladěný. - "Pozorovatelka se pokoušela o vysvětlení, ale zdá se, že ani ona tak úplně nechápe, jak jsi to zvládl udělat. A vzhledem k tomu, že právě jí sem poslali dohlížet na průběh zkoušek, především, aby byla zajištěna bezpečnost studentů,"-ušklíbl se profesor lektvarů - "leccos to vypovídá."

Měl být připravený na to, že ho Snape přinutí prožít ten hrozný den znovu. Ne, že by se Harry tomu chtěl vyhnout. Byl zvyklý, že ho žádali, aby opakovaně vyprávěl hrůzyplné historie, leckdy znovu a znovu. Harry si odkašlal, aby si pročistil krk a podařilo se mu opět najít hlas.

"Měli jsme připravit Selenského výtažek, " začal neochotně.

"Pro OVCe?" Zeptal se Snape se zvednutou hlavou. "To je dost pokročilé. No a? Co jsi udělal, spletl jsi postup přípravy?"

"Já... Ne tak úplně, profesore..."

"Severusi." alespoň tentokrát výčitka zněla mírněji, přestože v ní Harry stejně postřehnul pokárání. Ale nemohl se donutit nazvat profesora jménem. Vysvětlování nehody při lektvarech ho přimělo, aby se opět cítil jako hloupý student.

A proč něco předstírat. V tom co se týkalo lektvarů, hloupým studentem byl.

"Harry," Naléhal Snape. "Co se vlastně stalo?"

"Přidal jsem tuk hořkých mandlí," - začal se dusit Harry, - "a viděl jsem, jak lektvar růžoví, místo toho aby začal oranžovět."

"To znamená, že jsi do základu dal příliš mnoho stébel citronové trávy."

"Asi. Určitě. Věděl jsem kolik je potřeba přidat, ale já... Spletl jsem se při počítání." K čertu, tohle nemusel říkat.

"Neumíš počítat do devíti?" rýpnul si Snape. "Měl jsi to jednoduše vyřešit. Podívat se do svého zatraceného kotle, vylovit je a začít znovu."

"Jenže už se rozpustily," přiznal se Harry a Snape nahlas zasténal.

"Dračí krev byla příliš horká! Kolikrát to musím ještě opakovat - nikdy se nesmí nechat vařit."

"Zapomněl jsem," zamumlal Harry. "Byl jsem nervózní."

"Jsi chodící katastrofa." prohlásil lektvarista a vrtěl hlavou. "No myslím, že co následovalo, si mohu docela jednoduše domyslet. Lektvar zrůžověl a z kotle se začalo kouřit. Místo toho, abys přidal popel olše a zneutralizoval, tak začínající reakci jsi... Co jsi tak mohl udělat nejhoršího?" Pohrdavě sjel Harryho pohledem. "Á, už vím. Právě v tu chvíli ses rozhodl ochladit kotel zaklínadlem. Nepochybuji, že jsi dokonce přidal i vodu, přestože jsem nejméně stokrát říkal, - nikdy neředit dračí krev vodou. A kde, pro Merlina byla v tu chvíli ministerská pozorovatelka?

Harry pokrčil rameny a chtěl říci, že neví, ale místo toho pronesl:

"Je mi to líto. Eh... Je škoda hodně velká?"

Snape se na něho znechuceně podíval.

"Ó vůbec ne." naježil se. "Výbuch pouze zničil celou učebnu. Což je vlastně užitečné pro sklepení. A pochopitelně je přijemné ztratit vzácné ingredience v hodnotě tisíci galleonů, které jsem sbíral dvacet let!"

Harry o tom neměl tušení, i když stejně jako ostatní slyšel výbuch. Studenty vyvedli do chodby a poslali o poschodí výš, když se učebna naplnila modrým dýmem s vůní anýzu. Dokonce tedy i zástupce ministerstva byl schopný přehlédnout známky hrozící katastrofy.

"Nezničil jsem tvoje zásoby schválně." odpověděl Harry s odvrácenýma očima, neschopný pohlédnout na profesora lektvarů. Ach jo, jen kdyby dřív tak často nesnil právě o tomhle. Teď mu zničení Snapeovy třídy nepřineslo žádné potěšení. Naopak, cítil se hrozně.

"Já... Mohu zaplatit, abych nahradil škodu za ingredience? Myslím, že to je moje povinnost."

"Takže teď půjdeme přepsat tvůj dopis Gringotům a snížíme uvedenou částku o sumu, kterou mi zaplatíš?" posmíval se Snape. "Jak ušlechtilé, Pottere, nabízet zaplacení z toho co už se v podstatě stalo mým vlastním majetkem."

Ach ano, na to Harry nepomyslel.

"Větší problém představuje spíš to, jak teď bude obtížné některé přísady sehnat."- povzdechl Snape a pokračoval, - "Harry, ředitel mě požádal, abych ti něco sdělil. Nejsou to zrovna dobré zprávy. Praktické zkoušky z lektvarů odročili. Tvoji spolužáci nebudou nadšení, že kvůli tobě budou muset zkoušku opakovat."

"Podobné... nadšení jsem už viděl během večeře." zamumlal Harry. Bylo to hrozné. Když procházel kolem havraspárského stolu, jeden okamžik si myslel, že po něm budou házet pečivem.

"To ještě není všechno. Ministerský zástupce pro OVCe, trval na tom, že vzhledem k tvému selhání u praktických zkoušek, ti nebude dovolené opakovat zkoušku se zbývajícími studenty."

Harry zavřel oči a hrdlem mu stoupala nevolnost. Tak to je konec. Nikdy se nestane bystrozorem. Nakonec to věděl už před tím, že se jim nestane, vzhledem ke všem požadavkům Podentes. Díky tomu se také cítil uvolněný při ostatních zkouškách, přesvědčený, že v každém případě je pro něho práce bystrozora zakázaná. Ale nehledě na to všechno, jakási jeho malá část stále lpěla na snu, že někdy v budoucnu, po Voldemortově smrti, by mohl najít cestu jak skončit s otroctvím a směl by možná začít doopravdy žít.

Teď, i kdyby mohl tohle všechno získat, bystrozorská dráha částí jeho života nebude.

Samozřejmě po zničení Voldemorta, klesne důležitost bystrozorů, pomyslel si. Ale bez ohledu na Hermionino tvrzení, přece jen nebylo zrovna legrační přesvědčit se, že nemá dost inteligence, kterou bystrozor musí mít.

V tu chvíli si uvědomil, že Snape ještě pořád očekává odpověď.

"Ach, ano. Děkuji za informaci." vymáčkl hluše ze sebe.

Snape si zaklel pod nos, přivolal láhev z nočního stolku a nalil Harrymu víno. Obykle o víně diskutovali a lektvaristu bavilo, když se s ním Harry dělil o svůj názor. Tentokrát Harry vyprázdnil pohár naráz, dokonce se ani neošklíbal.

"Mohu dostat ješte pohár?"

"Zítra tě čekají OVCe," připomněl mu Snape. "A pozítří také."

"No jo." povzdechl si Harry. "V pátek mi možná nakonec nabídneš brandy, které jsem chtěl ochutnat na začátku. S tázavě zvednutým obočím se znova střetl pohledem se Snapem. Možná mi dokonce necháš celou láhev. Hmm, asi ne, nemyslím - rozhodně ne potom, co jsem zničil tvojí učebnu."

"Jsi polnoletý, můžeš pít jakýkoliv alkohol, když budeš chtít. Ale v pátek nebudu mít čas. Takže nemusíš chodit a sedět tu sám. Proč bys nešel třeba na stadion a trochu si nezalétal?"

Dal bych přednost zábavě s kamarády - jasně pokud se mnou samozřejmě budou vůbec mluvit."

Snape na něho rychle podíval temnýma očima.

"Máš na mysli slečnu Grangerovou?"

"Ale ne, spíš všechny ostatní." povzdechl si Harry. "No možná šesťákům to bude jedno."

"Zveličuješ. Na OVCe z pokročilých lektvarů byla přihlášena jen menší polovina tvých spolužáků."

"Solidarita," zabručel Harry.

"V každém případě," ostře pokračoval Snape, "Studenti pokročilých lektvarů budou velmi zaměstnáni. Budou muset skládat zkoušku znovu. V pátek večer. Právě proto odvolávám naši schůzku. Požádali mně, abych se jich zúčastnil spolu s tou zbytečnou ministerskou kvočnou. Ředitel si nepřeje zničení druhé laboratoře."

"S tím si nemusí dělat starosti," zamumlal Harry. "Já tam nebudu."

"Harry..."

"Promiň." Harry vyrazil do chodby, prošel přes ložnici a zamířil na WC. Mávnutí hůlky a na dveřích zacvakl zámek. Zatímco pustil vodu, aby vytvořil dojem, že si myje ruce, pokoušel se uklidnit. Měl chuť něco rozbít, ale protože byl ve Snapeových pokojích bylo sotva vhodné, podlehnout demoličnímu impulzu. Snape by určitě neocenil jeho činy, ani s následujícím reparo.

Za nějakou chvíli si opláchl obličej a ruce. V zrcadle se odrážela jeho smutná tvář. S bledou, skoro bílou barvou obličeje kontrastovala nachová jizva. Harry si přihladil vlasy při pokusu ukrýt ji a pak se z hluboka nadechl. Věděl, že se nemůže schovávat na WC celou noc a tak mávnutím hůlkou otevřel dveře.

Kupodivu Snape stál v ložnici, opřený o stěnu ve vzdálenosti několika kroků od dveří. Když ho Harry uviděl zamračil se a začal se ospravedlňovat.

"Říkal jsi sám, abych se cítil jako doma..."

"Říkal," přiznal Snape. "Ale nezamykej přede mnou dveře."

"Ach..." vydechl Harry. "Dobře. Jak hloupé s mojí strany. Nemyslel jsem, že mě tvoje dveře poslechnou, pokud bys skutečně chtěl vejít."

"O to nejde." odpověděl Snape. "Pokud chceš zůstat sám, pak stačí když zavřeš dveře."

"A...A..." opakoval zaraženě Harry. Nebyl si jist, jestli Snapa dobře pochopil. Bude skutečně respektovat zavřené dveře? I tehdy, až bude Harry jeho otrokem? Mladík byl příliš unavený, aby o tom přemýšlel, - možná to byla nějaká nová hra, kterou nechápal.

"A co chceš dělat, ohledně té zničené učebny?"

"Nic."

Harry ztuhnul, pomyslel si, že horší odpověď nemohl dostat, protože, tohle musela být očividná lež.

"Myslel sis, že tě uhodím?" posmíval se Severus, pro kterého bylo chlapcovo napětí lehce čitelné.

"Nebuď směšný. Už jsi mě viděl rozhněvaného. Takovým způsobem jsem nikdy nereagoval."

Harry se ostře nadechl.

"Á,- tak to je ten problém." vydechl Snape hlasem ostrým jako nůž. "Docela jsem zapomněl na tvá proslulá vidění - ty jsi přeci viděl, jak působím lidem bolest."

"Ne to jsem neměl na mysli," ohradil se Harry a obešel Snapea cestou do obývacího pokoje. "Jen prostě nevěřím lidem. Tak co se chystáš se mnou udělat?"

"Myslíš, tvoje potrestání," projevil mírný zájem Snape. "Čekal jsi odplatu, Harry? A snad vzhledem k tomu, že mě tak dobře znáš - možná Cruciatus? Cožpak jsem se už nezmínil, že mě nepřitahuje zbytečná krutost?"

Harry zdvihnul trochu brdu, ale zůstal zticha.

"Kupodivu, domnívám se, že ministerstvo tě už potrestalo dost." prohlásil Snape a změřil si mladíka pohledem temných očí. "Vrať se do nebelvírské věže a odpočívej. Podle mně dnes už bylo dost stresu. Zítra a v pátek se nemusíš chodit učit. Jdi si večer zalétat, rozumíš? Přijdeš až v sobotu."

Po těch slovech vešel do ložnice, zavřel za sebou dveře a nechal Harryho, aby odešel sám.

--------------------------------------------------------------------------------

"Tak, dneska jsi při lektvarech neměl štěstí." soucitně poznamenal Ron, když si Harry lehnul na postel.

"To už není otázka štěstí," zasténal Harry. "To je prakticky osud." Potom se zlehka podivil:

"Ty se mnou mluvíš?"

"Ale já jsem na pokročilé lektvary nebyl zapsaný." vysvětlil Ron. "I když dneska se mi zdá, že jsem zkoušky dělal také, protože jsem musel tolikrát poslouchat, co se stalo."

"To ne, já jsem myslel ten mudlovský zvyk pro štěstí."

"Aha, no počítám, že tvůj dnešní výkon té teorii udělal konec." pokrčil rameny Ron.

"Hermiona bude mít vztek." zasténal Harry.

"Harry, ona jen měla strach, bála se , že tě to mohlo zabít. Měl si s námi jít na večeři. Řekla by ti to sama. Nebo by chtěla, abych ti to řekl já."

Harry překvapeně zvednul hlavu.

"Myslíš?"

"Samozřejmě, že ano." odpověděl Ron a hodil po něm polštář. "Hele, nikdo ti nenadává. Dobře, možná Malfoy. Ostatní si myslí, že to nebyla tak špatná zábava. Vždyť víš, že jsme vždycky chtěli Snapeovu učebnu vyhodit do povětří."

"Hvraspárští to za takovou zábavu nepokládají."

"No jó to jsou havraspárští." prohlásil Ron. "Žádný smysl pro dobrodružství. Poslyš, Hermiona dokoce řekla, že to má své plus, protože teď má ještě dva dny na učení."

"To je Hermioně podobné."

"Určitě."

Harry mrsknul polštářem nazpátek.

"Fajn. Chceš si jít se mou zítra večer zalétat?"

"Copak ty se nechystáš na páteční zkoušku?"

"Učil jsem se už k smrti." Prohlásil Harry a vzpomněl si, co řekl Snape. Ne že by opravdu věřil Mistru lektvarů, když řekl, že Harry cítil příliš mnoho stresu. Kdypak se Snape staral o něčí stres? Vždyť právě on existoval, kvůli tomu, aby ho působil. Určitě nechtěl, aby se Harry přišel k němu učit, protože chápal nesmyslnost takto stráveného času. Harry nebyl intelektuál jako Hermiona, a žádné učení, nebo opakování to nemohlo změnit.

"Pojďme dolů na stadion a procvičíme si famfrpálové útoky. A v pátek večer taky. Stejně nemůžeme pořádně oslavovat, určitě ne, dokud ostatní neskončí s opakovanou zkouškou z lektvarů."

"Jasně." souhlasil Ron. "Zní to dobře. Oslavíme konec OVCí v sobotu."

"Dobře." nehádal se Harry, i když věděl, že pro něho účast na sobotním večírku byla zakázaná. Kvůli Ronovi si bude muset vymyslet nějakou výmluvu. Nenáviděl lhaní a strašně se mu protivilo, ale druhá alternativa byla ještě horší.

Hmm, výmluvy budou přece jen mnohem vhodnější.

"A, Severusi," pronesl Brumbál, jakmile Mistr lektvarů následující večer, za sebou tiše zavřel dveře ředitelské pracovny.

"Mohu ti nabídnout šálek čaje? Musíš prostě ochutnat tuto skřítkovskou směs, kterou si tak oblíbil Harry."

"Earl Black," odpověděl Snape. "A prosím v obyčejném šálku. Nepotřebuji vidět, jak moje pití, tancuje na tvém stole."

"Jak si přeješ." zamyšleně odpověděl Brumbál a zavřel oči. Za malý okamžik se potom s tichým lupnutím objevil domácí skřítek a oba je obsloužil.

"A teď, co pro tebe mohu udělat můj chlapče?" zeptal se ředitel. "Věřím, že jsi nedovolil, aby Harryho malá nehoda narušila mezi vámi ten pokrok, který jste jak doufám udělali."

"Malá nehoda?" Severus se rozhodl, že bude lépe nevracet se k tomu, co se stalo Harrymu během praktických zkoušek.

"Albusi, právě dotyčný pokrok , je to, co bych chtěl projednat." vysvětlil a polknul doušek čaje. Ano, právě takový měl rád. Připravený silný, s téměř nakyslou chutí a dost vřelý na to, aby skoro pálil, pokud zůstal v ústech příliš dlouho.

"Ach." Ředitel se na něho podíval přes půlměsíčkovitá skla brýlí, což vždycky Severusovi připadalo, jako projev směšných manýrů.

"Několik posledních dnů se Harry chová velmi podivně." začal Severus. "Ze začátku, jak jsem vám předtím říkal, šlo všechno dobře. Jak se dalo očekávat, zvykal si na myšlenku , že se mnou projde Podentes. Dokonce... Spolupracoval při nezbytných přípravách. Ale teď?" Severus pokrčil rameny. "Nerozumím tomu, co se děje. Zaujal jakýsi poslušný, rezignovaný postoj, který se mu naprosto nepodobá. Z mnoha důvodů mi to dělá starosti. Nejdřív jsem se obával hlavně toho, že se během rituálu nedokáže dostatečně zapřít a ovládnout - a tím všechno zmaří. Teď se mi zdá, že svou snahu zaměřil na pokryteckou přetvářku, která bohužel nedovoluje provedení ceremoniálu, dokud je Harry v takovém stavu - protože zaklínadlo jednoduše selže."

"Proč vlastně?" zajímal se Albus a hladil přitom svůj vrnící šálek.

"Podentes od Harryho vyžaduje naprosté, ochotné a dobrovolné odevzdání sebe sama. Jak ho ale bude moci prokázat, jestliže jeho pokora je jen jakási mazaná hra? Nemůže potlačit své pravé myšlenky. A zaklínadlo ten rozdíl pozná."

"Rozumím. A ostatní důvody?"

"Nelíbí se mi, že se Harry chová tak nepřirozeně. Albusi, před dvěma týdny mi odmlouval o stošest. Teď se doslova krčí, celý zastrašený. Kašlu na dvojitou, nebo trojitou sílu - nemůže porazit Temného pána s takovým postojem."

"Mluvil jsi s ním?"

"Při každém pokusu, mi pouze hodí do obličeje další novou dávku pokory. Řekl jsem mu, že přemýšlím o jeho chování, a on prostě požádal o upřesnění. Chtěl abych mu vysvětlil podrobněji, jak se má chovat, jen aby to mohl udělat."

"Hmm, z jeho strany naprosto logická prosba, i když chápu tvoje problémy."

"Jak se mám k němu dostat?" Severus s údivem slyšel ve svém hlase znít zoufalství.

"Zkoušel jsem na něm vyžadovat podrobení absurdním příkazům - ale on se jednoduše podřídí. A urážky naprosto nepůsobily."

"Urážky? To snad ne, Severusi! " řekl s výčitkou ředitel a nespokojeně mlaskl jazykem. "Vzhledem k podmínkám, jsou dost nevhodné nemyslíš?"

"Myslel jsem že se postaví alespoň na obranu svého otce. Dřív to vždycky udělal."

"Možná proto, že ho dřív nečekal osud, do konce života být otrokem toho kdo ho právě teď uráží. Možná jen projevuje opatrnost. Nebo snad... " Brumbál se odmlčel a jen si rukou zamyšleně pohladil vousy.

"Zajímavé... "

"Co...?" Severus se prudce naklonil kupředu, až čaj z jeho šálku vyšplíchl na talířek.

"Myslím, že přeháníš." začal Albus. "Myslím, že si trochu prochází depresí, což je celkem pochopitelné, nebo u něho začalo předčasně léto. Sevrusi, co vůbec víš o jeho rodině?"

"Jsou to mudlové a on s nimi tráví každé léto." odpověděl Severus a oči se mu podezřívavě zúžily. "Co bych měl ještě vědět?"

"Jen to, že Harry by vždycky dal přednost tomu, prožít prázdniny jinde. Několikrát žádal o dovolení odjet k Weasleyům, nebo zůstat tam. Samozřejmě, že jsem naléhal na jeho návrat k rodině."

"Samozřejmě," zamumlal Snape. Nepotřeboval další vysvětlování. Velmi dobře věděl, že to místo je pod ochranou krve Lilly. Ale jakou souvislost to má s Harryho nynějším chováním?

"Takže," pokračoval Albus. "Od té doby, co jsem mu na konci pátého roku vysvětlil, proč musí prožít každé léto s příbuznými své matky, už mě ani jednou nepožádal o něco jiného. Vidíš Severusi,- Harry je zvyklý, že jeho vlastní přání vždycky musí ustoupit kvůli něčemu důležitějšímu. Myslím, že se k tobě chová tak, jak je zvyklý chovat se každé léto. Dusí v sobě vlastní přání, aby dokázal splnit svou povinnost."

"Nebelvír." řekl s povzdechem Snape

"Přesně."

"Jenže, Albusi, ze začátku takový nebyl."

"Ne. Patrně potřeboval nějaký čas, aby si uvědomil, že leto, které je pro něho dobou sebeobětování, přišlo tentokrát dřív. Ve skutečnosti se tohle chování dalo očekávat. Na tvém místě bych se spíš obával o jeho stav v září."

"Když léto skončí." pochopil Snape a dopil čaj.

"Právě. Docela si zvykl snášet své vlastní příbuzné přes léto. Když mu ale dojde, že povinnost, ke které ho ceremoniál přinutil, je doživotní?" Albus se lehce zachvěl. "Nedokážu si představit, co bude dělat. Víš, že jedno léto nechtěně nafoukl svojí tetu. Samozřejmě , teď je starší a zralejší."

"Přinejmenším starší." Pronesl temně svůj komentář Snape. "Nicméně on ví, že Podentes je na celý život.

Vysvětlil jsem mu to, naprosto srozumitelně."

"On to ví tady," ukázal Albus na svůj spánek - "Ale ne tady." dodal a položil vrásčitou ruku na srdce.

"Ale prvního září mu to dojde." zamyšleně potvrdil Snape. "Ano, rozumím." Pomalu odložil prázdný šálek. Pak se zeptal:

"Proč stále říkáš, že byl nucený - snášet - své příbuzné. Co vlastně vyprovokovalo ten incident s tetou?"

"Podrobnosti neznám, ale Harry jen řekl, že ztratil kontrolu a pro příště se bude chovat víc obezřetně. Nechtěl, abych se do toho vměšoval a já to neudělal. Co ale vím, Severusi, je to, že Harryho doma nemají rádi. Slyšel jsi někdy, že by se Lilly zmiňovala o sestře?"

Severus si přehodil nohu přes nohu, opřel si záda a sepnul prsty.

"Ne. Pochopitelně jsem věděl, že je z mudlovské rodiny, ale vzhledem k tomu, že tenkrát byl Temný pán na vzestupu a stále mocnější, měla dost rozumu, aby v těch dnech nepřivolávala zbytečnou pozornost ke svému původu."

"Ah. Dobře, vyjádřil bych to tak: Prohlásit, že Petunie Dursleyová má aversi vůči magii, je velmi mírně řečeno. Celá rodina se doslova děsí kouzel. Slyšel jsem , že dokonce nestrpí, aby slovo - magie - bylo proneseno v jejich domě. Dokud se neobjevil Hagrid, neměl Harry ani tušení, že je čaroděj."

"Přinejmenším podivná metoda výchovy hrdiny magického světa, Albusi." poznamenal Snape a tvrdě se podíval na ředitele.

"Vím, že jsi chtěl, aby vyrůstal vzdálený od slávy. Minerva se o tom zmiňovala. Ale dát ho tam, kde mu budou skrývat pravdu?"

"Pomohl jsem mu přežít. Neveděl jsem, kolik let bude potřeba k návratu Voldemorta, a nevěřil jsem, že se jeho učedníci stáhnou, když zmizel. Tehdy jsme byli ve válce, vzpomínáš? Měl jsem obavy o Harryho život, a udělal, co jsem považoval za nutné."

Severus přikývnul. Dobře věděl, jak je těžké břemeno volby.

"Tihle mudlové ho měli vychovávat?" zeptal se Severus. "Tak mě napadlo, pokud tolik nenáviděli magii - jestli si svou nenávist nevylévali na Harrym?"

"Och... ano." přiznal Albus s lítostí jasně zřetelnou v pavučině vrásek, kolem modrých očí. "Všiml sis, že Harry je mnohem nižší než James v jeho věku?"

"To není možné přehlédnout. James byl stejně vysoký jako já, ale Harry dosahuje jen do této výše." odpoveděl Severus, a ukázal rukou sotva do výšky ramen.

"Určitě ještě povyroste." poznamenal Albus. "Pamatuješ si na Jamese jak vypadal, když mu bylo osmnáct, nebo dvacet? Jenže Harry se každé září vrací až chorobně hubený. Myslím, že by byl vyšší, kdyby jedl v létě stejně dobře, jako ve škole."

Najednou Harryho divné chování dostalo smysl.

Tu první společnou sobotu, samozřejmě nepožádal o víc jídla, protože byl zvyklý, že ho dospělí mohou trápit hladem. A stejně jako jeho chování u stolu, mohlo být tak hrozné, protože si zvykl hltat jídlo co možná nejrychleji - aby nepropásl okamžik kdy směl jíst.

Severus si povzdychl.

Alastor Moody se jim už několikrát pokoušel vysvětlit, že mudlovské příbuzenstvo Harryho zdaleka nerozmazluje, a dokonce se zmínil, že jednou musel vyhrožovat strýci. Artur Weasley se také mohl podělit o různé historky. Balíčky s jídlem každé léto, mříže na oknech Harryho pokoje, a ta hrozná scéna, kdy se Dursleyovi dokonce odmítali rozloučit se synovcem, když je na konci léta opouštěl.

Severus to všechno nechtěl vzít na vědomí. Nakonec Moody byl notoricky paranoidní a všude hledal zlo, a část toho , co říkal Weasly pocházela od jeho dětí - tedy ne zrovna spolehlivých zdrojů informací.

"Harry musel spát v přístěnku pod schody." pokračoval Albus. "Přitom jejich vlastní syn měl na poschodí dvě ložnice."

Severus chvíli zíral a pak se ušklíbl.

"Nu to je zjevná lež, Albusi. Přitom určitě vymyšlená samotným Potterem, aby k sobě přitáhl ještě víc pozornosti. Merlin ví, k čemu je chlapci zbytečná popularita."

"Není. O přístěnku jsem věděl, ještě dřív než přišel do školy. Dopis z Bradavic na jeho jméno, byl adresovaný právě tam.

Harry Potter, přístěnek pod schody. Varoval jsem Petúnii, že to už překračuje veškeré hranice a ona ho potom přestěhovala do pokoje. Víš o tom, že mu zabavovali a vyhazovali všechny jeho dopisy? Stále znova a znova. Nechtěli, aby se učil na kouzelníka. Nakonec jsem kvůli tomu za ním musel poslat Hagrida.

Ještě jeden posměšek - tentokrát naprosto přesvědčivý vypadl ze Snapeho, jako odpověď na ředitelovo sdělení.

"Proč si tedy nepomyslet, že jim spíš ve skutečnosti ta příležitost mohla udělat radost, zbavit se ho na několik měsíců, pokud pro ně představoval takové břemeno." - Severus se zamračil. Najednou ho samotného napadla odpověď. Pravděpodobně se báli, že jakmile se naučí kouzlit, použije magii proti nim.

"Ať tak, nebo tak nevím, jestli to měl být nějaký zvrácený projev lásky." poznamenal Albus. " Samozřejmě to slovo v dané souvislosti zní mírně řečeno nevhodně, - ale zdálo se, že jejich cílem bylo vyléčit chlapce z - nenormálnosti."

"Dobře. Možná bych měl také vědět zbytek toho všeho." prohlásil Severus. Vzpoměl si, jak se Harry obával, že na něj použije Cruciatus. "Nikomu nevěřím." prohlásil tenkrát.

Tehdy to řekl jen jakoby mimochodem, ale nyní v těch slovech Severus nacházel hluboký podtext.

"Jsem si jistý, že je v tom víc, že? Dobře tak mluv. Jak se jeho mudlovský strýc z něho pokoušel vyhnat magii?"

"O tom nic nevím." odpověděl Albus.

On nic "neví". Není to nějak zatraceně podivné?

"Ty jsi to prostě nechtěl vědět." obvinil ho Severus. "Protože pak bys možná musel něco udělat. Věnoval jsi hodně sil na zaklínadla zajišťující ochranu, než abys věnoval pozornost tomu, co se ve skutečnosti v tom domě dělo."

"Hmm," zabručel Albus a strčil si do úst citrónový bonbon. "A jak vysvětlíš svojí vlastní záměrnou slepotu, Severusi? Celou dobu jsi dobře věděl, že on ve skutečnosti není James.

"Nevěděl jsem, jak krutě s ním zacházejí jeho opatrovníci." procedil Mistr lektvarů.

"A kdybys to věděl - změnilo by se něco?"

Po menší chvíli rozpaků Severus poctivě odpověděl:

"Ne."

"Je zajímavé, že teď ti to lhostejné není."

"Teď je to moje zatracená odpovědnost, a ty to dobře víš." Vyštěkl Severus. "Musím najít cestu, jak zkřížit mojí sílu s jeho. Nemohu na to kašlat a chovat se jinak. "

"Přesně jak říkáš." zamumlal ředitel. "Takže - vraťme se k Harryho podivnému chování. Možná by bylo dobře svěřit se mu s vlastními obavami, co se týká ceremoniálu. A také bych nedoporučoval znovu se uchylovat k urážkám, nebo provokacím kvůli návratu jeho normálního chování. Bude moudřejší chovat se k němu tak, jak to hodláš dělat dál v budoucnosti."

Severus dobře věděl, že tohle znamenalo propuštění a zvedl se k odchodu. Byl už u dveří, když uslyšel, jak starý mág ještě dodává :

"Oh, a dovol mu znovu mluvit se slečnou Grangerovou, ano? Celé to předávání lístků vypadá dost hloupě, nemyslíš?"