Invocare 053

CAMBIARE PODENTES - INVOCARE

Autor : Jordan Grant

Překlad : Hajmi 50

Kapitola 40B

Zřejmě to bylo všechno, co musel říci.

Petúnie se rychlostí blesku vrhla po schodech nahoru do ložnice a okamžitě se vrátila se dvěma tabletkami v ruce. Přinést vodu se už neobtěžovala. Harry si ji musel obstarat sám, a tak pomalu sestupoval po schodech do kuchyně. Hlava se mu točila tak strašně, že div na schodech neupadl. Když cítil, že ho nohy neudrží, dovlekl se do obývacího pokoje a doslova upadl do jednoho z měkkých křesel.

Ta bolest. Zadek takové počínání neocenil – bolest ho sežehla jak zvenku, tak i uvnitř.

---

Teta mu celou dobu hleděla do očí, ale ne proto, že by si všimla, jak se synovec kroutí na sedadle a choulí se bolestí celý zkřivený.

"Doufám, že sis všimnul, jak jsi zamazal novou deku, kterou jsem šila pro Dudleyho, jako dárek k jeho návratu."

"E-e-e... " Místo odpovědi Harry spolknul tabletky a zapil je ze sklenice plné vody, která mu příjemně svlažila hrdlo. Teprve teď si uvědomil, do jaké míry je jeho organizmus dehydratovaný. Poslední co pil, byla kola, koupená na Towerském mostě. Fuj! Jen samotné pomyšlení na kolu v něm teď vyvolávalo nevolnost, která neměla nic společného s příliš velkým množstvím nápoje, které vypil za poslední dny.

Byla to spíš připomínka napadení.

---

Ostatně, nezáleží na tom, jestli mu je špatně nebo ne – ztratil spoustu krve, a to znamená, že musí hodně pít.

Zdaleka mu nebylo do smíchu při představě, že by se měl šourat do kuchyně, ale žádat tetu o pomoc, se mu chtělo ještě méně. Kdyby se nestala ta scéna s tabletkami, možná by ji o vodu požádal. Ale ne, patrně by se udržel, a zůstal ticho. Znal Dursleyovi příliš dobře.

Harry neviděl jiné východisko – vytáhl hůlku a vytvořil jednoduché přivolávací kouzlo.

Petúnie zaječela, když se dveře lednice otevřely dokořán a litrová lahev vody plula vzduchem k Harrymu. Chytil ji zdravou rukou a neohrabaně odšrouboval víčko, bez použití levé ruky. A pil, pil, a pil... "

---

"Co je? Co se děje?" vykřikl Vernon a vtrhnul do pokoje. Okamžitě se podíval na Petúnii, která se třásla hněvem.

"On si přivolal vodu pomocí magie!" zapištěla. "Ach, Vernone! To bylo hrozné, tak hrozné!"

"Upozorňoval jsem, že v domě nestrpím podobné odporné nehoráznosti!"

Harry, který se napil, pocítil úlevu a cítil se lépe. Dost na to, aby si uvědomil, do jaké míry jednal lehkomyslně, když sáhnul k magii. Konec konců vyhlídka, že bude muset použít magii znova, aby umlčel strýce, mu připadala stále víc lákavá.

"Měl jsem velkou žízeň."

"Tak proč se nechováš, jako normální člověk. Jdu a vezmu si. Nohu prozatím zlámanou nemáš!"

---

V tu chvíli Harrymu došla trpělivost a namířil hůlku na Vernona.

"Hleďte, aby se nezlomila vám!"

"Jak se opovažuješ mi vyhrožovat.!" zařval Vernon a odskočil zpět. Harry dokonce neměl ani tušení, že se ten tlustý chlap dokáže tak rychle pohybovat.

"Poslyš, nebylo by lepší někam na ten den odjet?" navrhla Petúnie manželovi.

"A nechat ho samotného v mém domě?" přimhouřil oči Vernon. "Kromě toho – já vůbec nechci, aby tu byl a ke všemu tu mával svojí hůlkou a vyhrožoval nám!"

---

Podle Harryho mínění, jim z této situace zůstala jen tři východiska: Mohl odejít a ztratit přitom ochranu krve – ale to udělat nesměl. Nebo použít Petrifikus proti oběma a v klidu počkat do večera. Nebo za třetí – přimět je, aby odešli z domu, tak jak to navrhovala teta.

A on věděl o spolehlivém způsobu, jak toho dosáhnout.

"Ještě jsem vám neřekl, co se mi stalo. Napadli mě - a tenhle dům je pro mě to nejbezpečnější místo."

"Kašlu na to, že... "

"Pro mě," přerušil Vernona hlasitě Harry. " Jenže Smrtijedům nestojí nic v cestě, aby sem vtrhli a zabili vás." - Samozřejmě to byla lež, ale to příbuzní nemohli vědět.

---

"S-smtrtijedi?" zařval strýc se škubajícím knírem.

Harry zapomněl na účinek těch slov, na ty, kteří je nikdy neslyšeli.

"Právě. Mimochodem, nemají zrovna rádi mudly. Takže bude pro vás a tetu Petúnii skutečně lepší, když odejdete."

"Ne! Bude lepší, když odejdeš ty!" Vernon zmlknul, když zpozoroval pohyb kouzelné hůlky.

"Dobře, budiž." zavrčel po kratší pomlčce. "Jdeme, Petúnie. Najdeme si něco, kde strávíme den."

---

Ale teta váhala. Harry si vzpomněl na ten letní den před pátým ročníkem, kdy ho po útoku mozkomorů Vernon chtěl vyhodit z domu. Tehdy Petúnie trvala na tom, aby synovec zůstal. Rozhodně byla férovější, než manžel.

"A ty... budeš v pořádku, jestli sem přijdou ti... hrozní čarodějové?"

Harry pokrčil rameny a snažil se zůstat lhostejný k její starostlivosti. I když jen tak nepatrné. Nenávidět Vernona bylo mnohem lehčí.

---

"Tady jsem v bezpečí. Ale to je sotva zastaví. Samozřejmě to neznamená, že určitě přijdou, ale pro všechny případy jsem vás musel upozornit. No tak nebo tak, dneska večer už tady nebudu."

"Bude lepší, jestli si pro tebe tvůj učitel přijde." řekl tvrdě Vernon.

*Jako bys mohl něco dělat, kdyby nepřišel. * odfrknul si v duchu Harry.

"Přijde určitě."

"Koukej, ať tu nejsi, až se vrátíme!"

"Tak se vraťte později. A už mě nikdy neuvidíte. Tentokrát doopravdy!"

Petúnie následovala manžela ke dveřím, ale před odchodem se obrátila.

"Jestli máš hlad... no, víš kde co je. Ach, ano... " Z kapsy šatů vytáhla lahvičku a postavila ji na konferenční stolek.

"Neber si jich moc najednou."

Vyšla ven a Harry zaslechl vrčení startovaného motoru.

---

Podíval se na zavřené dveře.

Proč mu tu nechala lék a nabídla jídlo? Harry si povzdechl. Z nějakého důvodu nesnášet jí bylo mnohem jednoduší, když se jí nestýskalo po Dudleym. Na druhou stranu ho hájila tehdy, když se v Malém Kvikálkově  objevili mozkomoři. A dneska se jen díky ní s Vernonem vyhnuli fackám. Dokonce i potom, co se dozvěděla, že je jejich život v nebezpečí kvůli přítomnosti synovce v domě, se Harry nemusel uchýlit k magii, aby mu dovolili zůstat.

*Najím se později. * rozhodl se Harry a zvedl ke rtům lahev s vodou. *Jen co dostanu hlad. Teďbych se měl vyspat... bez nočních můr... *

---

Jenže bez lektvaru na "Spánek beze snů" – s takovým štěstím nemohl počítat. Moc dobře si to uvědomoval, když unaveně zavřel oči a ponořil se do neklidného spánku.

Sobota,  13, června 1998  -  19:55

Probuzení bylo náhlé. Harryho vzbudilo hlasité bouchnutí dveří auta. V prvním okamžiku rozespalým mozkem prolétlo – Severus přijel. Ale rychle pochopil svůj omyl.

Dursleyovi se vrátili ze své vycházky.

Harry se s povzdechem podíval na hodiny, sedl si a protáhl si ramena. Celý den spal na pohovce na boku.

Proč tu Severus ještě není? Čekal ho kolem večeře. Copak si myslí, že mudlové večeří o půlnoci?

---

Zachvěl se, když ho zamrazilo. Schoulil se pod transfigurovanou dekou, přitáhl si ji výš a přikryl si ramena. Zlomenou ruku si Harry raději ponechal venku. Tření tkaniny o kost v místě otevřené zlomeniny jen zesilovalo už beztak nesnesitelnou bolestnou agonii. A jeho nefungující znecitlivující zaklínadla, už dávno přestala působit.

Na chodníku před domem zaklapaly podpatky Petúnie, která se blížila ke dveřím. Potom se ozval zvuk klíčů v zámku a tichá nadávka. Nakonec se dveře otevřely. Jistě, zamykat dveře byla hloupost. Obyčejný zámek nemohl zastavit smrtijedy, ani Dursleyovi. Jenže když Harry zůstal sám, vědomí, že jsou dveře nezamčené, ho začalo nesnesitelně znervózňovat.

---

"Ty jsi ještě tady?" vyštěkl Vernon sotva překročil práh a rozsvítil světlo.

"Očividně." Harry zdravou rukou vytáhl hůlku, ale bez jakéhokoliv záměru. Neměl v úmyslu svým jednáním jakkoliv provokovat spor. Ale i dobrých dnech se strýc choval nevypočitatelně. Když si cosi umanul – no Harry chtěl být raději připravený.

"Neopovažuj se mluvit se mnou podobným tónem, kluku!"

Harry potřásl hlavou, jakoby chtěl přivést myšlenky do pořádku. Celý den se pokoušel spát a neustále se budil díky strašným snům, jejichž krutost pořád stoupala. Bylo neuvěřitelné, že doposud nevyplašil sousedy a ti na jeho výkřiky nereagovali. Od včerejška nic nejedl. Někdy kolem poledne si přivolal ještě jednu láhev vody, ale obrazy plnící jeho mysl byly natolik strašné, že se na jídlo nemohl bez zachvění ani podívat.

"Netřes tady hlavou! Schválně jsme se Petúnií dlouho zdrželi na večeři. Doufali jsme, že tě tu po návratu už nenajdeme! A ty se tu místo toho rozvaluješ jako pán! Dohodli jsme se, že tu v tuhle dobu tady už nebudeš – nebo jsi na to zapomněl?"

"Ne, dohodli jsme se, že odejdu až se setmí - a ještě není úplná tma."

"Ale není ani světlo... "

"Ano, já vím. Podívejte se na stůl." řekl s povzdechem Harry. Na další hádky neměl sílu. Před nějakou chvílí si uvědomil, že stále má u sebe neutracené mudlovské bankovky, kterých se musel zbavit do ceremoniálu. Nejprve uvažoval o kouzlu Incendio, ale pomyšlení na možný vznik požáru ho přiměl tu možnost zamítnout. Ano, ještě pořád je mohl zničit po návratu do Bradavic, nebo dát Severusovi, peníze přece byly součástí dědictví – pokrevního majetku.

Jenže po tom, byť ubohém projevu starostlivosti Petúnie, cítil Harry lehkou sentimentalitu. Život v domě Dursleyových pro něho vždy představoval muka... Ale stejně tak dobře to mohlo být ještě horší. Mnohem horší.

---

Proto vytáhl z náprsní tašky peníze a levitoval je na stůl.

Možná v tu chvíli měl prostě jen chuť zkusit, jestli donutí Petúnii a Vernona dotknout se věci poskvrněné magií. Ostatně levitační kouzlo použil naprosto mechanicky. Nebo ho k tomu dohnalo chování Vernona spolu s jeho vlastní touhou předvést, že zdaleka netrpěl nouzí a nechyběly mu prostředky k existenci, ale právě naopak.

Bez ohledu na pohnutky, které ho k tomu dovedly, to udělal, a také toho okamžitě litoval. Ale už bylo pozdě.

---

Petúnie ztratila dech při pohledu na bankovky, rozsypané na stole.

Vernon zachrochtal – jenže zřejmě ne radostí. Když se obrátil k Harrymu, jeho tvář měla odstín červené řepy.

"Co jsi ještě dalšího natropil ty darebáku? Použil jsi svojí nenormálnost a vykradl banku? Nepokoušej se mě tvrdit, že to jsou poctivé peníze! Nikdy jsi v životě nic neměl. Stejně jako tvůj otec. Oba jste jen ničemní paraziti."

Harry stiskl hůlku a před očima mněl rudo.

"Takže je nechcete?"

"Já chci, abys okamžitě vypadl z domu, a ty to uděláš – o tom nepochybuj."

"Podle mne jsem zaplatil dostatečně za jednu noc, kterou tu budu nucený zůstat, pokud se můj učitel opozdí."

Vernon se podíval na peníze a přimhouřil malá prasečí očka.

---

"Cha! Podívejme se na chytráka. Myslíš, že si vezmu tvoje kradené peníze? Takové provokace dobře znám. Nestačil bych ani mrknout okem, a už by sem vtrhla policie!"

"Mám je od těch, co mě milovali." vykřikl Harry. "Proboha, strýčku Vernone, vždyť já se jen pokouším projevit zdvořilost. Tak se konečně rozhodněte, jestli je chcete, nebo ne!"

"Och, já si je vezmu – to si můžeš být jistý!" zahřměl Vernon, který přiskočil ke stolu. Shrábl bankovky do hrsti a nacpal je do kapsy, která se teď ošklivě vyboulila. "Jenže ne jako platbu za dnešní noc, ale za to, že jsem tě snášel celá ta léta. A uvědom si, že to je ještě málo, že to nestačí. Absolutně nestačí! Od té chvíle, co tě podstrčili na práh našeho domu, jsi dělal všechno, jen abys ztrpčil a otrávil náš život."

Během řeči obešel Harryho, jakoby odcházel do pracovny, ve které často trávil celý večer.

"Ale to je všechno, co za to dostanu, že kluku?"

Vernon zůstal stát za pohovkou, na které mladík seděl. Harry otočil krk, aby ho viděl a málem ztratil dech bolestí z náhlého pohybu.

"Strýčku Vernone, já... "

---  

To bylo všechno, co Harry stačil říci. Jakoby vycítil mladíkovu slabost, Vernonova těžká ruka se napřáhla a udeřila ho do tváře. Zatím co se Harry vzpamatovával z úderu, strýc mu vytrhnul z ruky hůlku.

"Cha-cha!" vykřikl Vernon. "A už žádné výhrůžky. Padej, ty holoto! Ven z mého domu! Okamžitě!"

I když Harry neměl hůlku, nehodlal podobné jednání snášet.

"Zůstanu, než přijde učitel."

"Zvedej se, darebáku!"

"Copak jste to nepochopili?" zoufale vykřikl Harry. Nezvedal se a nehodlal jít blíž k vstupním dveřím. "Jestliže z tohoto domu vyjdu – jsem mrtvý! Proč jsem se podle vás vůbec vrátil? Protože tohle je pro mě jediné bezpečné místo! Smrtijedi... "

"Ať si tě klidně seberou." vykřikl Vernon se vzteklou tváří potřísněnou slinami.

Odhodil Harryho hůlku, která se s bouchnutím odkutálela po podlaze. Potom se vrhnul kupředu, chytil mladíka za obě ruce a stáhnul ho z pohovky.

---

Když Vernon škubnul jeho zlomenou rukou, Harry málem ztratil vědomí. Vykřikl, jakoby ho rozřezávali. Ale křik strýce Vernona nezastavil.

Nepřestal synovce táhnout za ruce k vstupním dveřím, odhodlaný vyhodit ho na ulici.

Sobota,  13, června  1998  -  19:35

Už po několikáté se Severus zamračeně podíval na hodiny. Soumrak za oknem předpovídal brzký návrat Harryho, ale i když se lektvarista díval do krbu, jak chtěl a přál si, aby v něm vzplanul oheň, krb zůstával tmavý a studený.

Co Harryho zdrželo?

Severus seděl v křesle se sklopenou hlavou a pokoušel se nedívat do krbu. *Kotel, který sleduješ, nikdy nezačne vřít. * říkala ráda jeho matka. Jistě, tyto životní moudrosti, byly nesmyslné. Každý přece ví, že kotle je nutné sledovat.

Na rozdíl od letaxové sítě. Severus si z hluboka povzdechl a zkusil se uvolnit. Nechtěl dávat najevo znepokojení, kdyby se Harry přece jen ráčil objevit. Nedej Merlin, aby si mladík mohl myslet, že se Severusovi stýskalo.

---

Lektvarista přesvědčoval sám sebe, že mu prostě chybí sex. Což je celkem logické. V letech po znovuzrození Temného pána, si moc často věnovat se tělesnému potěšení nedovolil – znamenalo to příliš velké riziko. Během té dlouhé doby neměl ani žádného stálého partnera. V každém případě ne takového, který by s ním zůstal celou noc.

Nikdy neměl takového, který by při první příležitosti nevyměnil Severuse za někoho lepšího.

Ale Harry ho nikdy nebude moci opustit. Samozřejmě ta skutečnost ho ze začátku strašně popouzela. K čertu, proč bude muset snášet neustálou přítomnost Harryho Pottera?

---

Přesto už během prvního společného večera, když Harryho objímal a cítil, jak se mladík probouzí a vrcholí, se před lektvaristou ukázaly nezvratné výhody podobné smlouvy. Ne, on vůbec nechtěl otroka... skutečně nechtěl. Jenže jednou to tak bylo předurčené, a Severus sám na tom nemohl nic změnit...

Alespoň při tomto rozložení karet, bude mít to, o čem dřív nemohl dokonce ani snít. To, co by za jiných okolností neměl, vzhledem ke své popudlivé povaze a ne zrovna líbivému zevnějšku.

Někoho, kdo bude patřit pouze jemu.

Někoho, kdo nebude moci prásknout dveřmi při první Severusově jízlivé poznámce.

Někoho, kdo s ním zůstane v dobrém i zlém.

---

Hluboké pochopení toho vzrušovalo a současně vzbuzovalo strach. Nakonec Severus celá ta léta skutečně Harryho Pottera neustále ponižoval a urážel. A on sám si lépe než kdokoliv jiný uvědomoval, jak těžké je měnit ustálené zvyky.

Jenže zacházet tak s mladíkem, který se musel stát jeho milencem, by bylo přinejmenším kruté. A krutost neměl v povaze, bez ohledu na to, že k ní byl leckdy přinucen okolnostmi.

Při tom všem, bez ohledu na neshody v minulosti, v současné době Severus necítil sebemenší přání, zneužívat svou moc nad chlapcem. Dokonce i tehdy, pokud by se Harry ukázal tak namyšlený a rozmazlený, jak lektvarista předpokládal.

---

Místo toho, brzy zjistil, že Harry takový vůbec není. Po rodičích nezdědil nic, kromě trezoru v bance Gringottových, o kterém nevěděl, dokud nepřijel do Bradavic. Celé dětství prožil v domnění, že je chudý sirotek a podobné ocenění vlastní osoby sotva napomáhalo rozvoji arogance a povýšenosti – zaručeným přívlastkům bohatství. A co se týká rozmazlenosti... "

Harry si nemyslel, že by mu zůstal nějaký majetek v Surree. Možná měl pravdu, vzhledem k tomu, že ho příbuzní mořili hladem. Ne s Harry Potterem se v dětství očividně nemazlili. A to jak se vyjadřoval o tetě a strýci... z toho mála, co řekl... bylo jasné, že Harry a Dursleyovi se vysloveně neshodli v názorech na život.

---

*Slyšel jsi opravdu málo, jestliže to nazýváš neshodami. * Ozval se mu v hlavě Harryho hlas.

Ale teď se mladík opozdil a pro Severuse to bylo neočekávané. No což, mladík se má zřejmě lépe, než čekal.

Možná si uvědomil, že po ceremoniálu své příbuzné tak brzo neuvidí. Není vyloučené, že to považuje za návštěvu na rozloučenou a podřekl se o tom. Takové přiznání by mohlo vést k všeobecnému smíření, které dokáže přinutit zapomenout na minulé křivdy a nesrovnalosti. Možná tentokrát Harry cítí spokojenost uprostřed své rodiny. Což plně vysvětluje jeho zdržení.

---

Severus nervózně bubnoval do opěradla křesla a přemýšlel co dělat. Na jednu stranu nechtěl přerušit Harryho návštěvu. Ale na druhou, mladík už strávil s tetou a strýcem tři dny.

Přesto ho Severus nechtěl připravit o poslední minuty v kruhu rodiny, pakliže je chlapec potřeboval.

Najednou se Severus napřímil v křesle, když si uvědomil, že se naklání kupředu nedočkavostí. Ještě deset minut, pomyslel si. Povolí Harrymu zůstat ještě deset minut. Ale potom bude muset jít a přivést ho sám.

---

Přestože by to mohlo být docela riskantní. Severus si nebyl jistý, jestli dům Dursleyů nehlídají agenti Temného pána. Nepochyboval o tom, že Temný pán ví, kde dům je. Proto maskovací čáry nebudou na škodu. Pro každý případ.

Ne, Severus neměl ve zvyku, spoléhat se na svou příslušnost k úzkému kruhu blízkých Temnému pánovi, ani na zdánlivou imunitu, kterou podobné postavení údajně zaručovalo.

---

Ještě deset minut. Ne, už jen devět.

Potom měl Severus v plánu odletaxovat do tajného bytu a odtud se přenést do domu číslo čtyři v Zobí ulici. Tam zdvořile vysvětlí Harrymu, že velmi lituje, ale přišel čas rozloučit se. Nebo spíš... čas vrátit se domů.

Pokračování příště.

------------------------------------------------------------------------------------------