Hloubky zimy 06
2. srpen 2010 | 21.45 |
HLOUBKY ZIMY
Autor : Cosmic
Kapitola 6
Probuzení
Úvodem bych chtěla všem oznámit, že toto je první kapitola, kterou nám zkontrolovala naše skvělá beta Dark Angel. Trápit se s mými chybami a sestavit věty, aby byly čitelnější jí dá spoustu práce. Tak jí za její práci na této a budoucích kapitolách jí patří naše neskonalé velké DÍKY.
Kapitola šestá
Probuzení
"Ahoj Harry."
"Myro?! Co tu děláš?" zeptal se Harry, šokovaný a náhle nervózní. Byla sobota, počítal s klidným dnem bez toho, že by se musel obávat o své přátele. "Nemůžeš -."
"Nemůžu co, Harry? Jít dál?" Myra pozvedla obočí. "Schováváš tam něco nebezpečného?"
"Ne, ne," panikařil Harry mezi na decimetr pootevřenými dveřmi. "Ne, nic nebezpečného, přísahám."
Myra zatlačila a otevřela dveře překvapivou silou. Vstoupila do předsíně. Stála tam s rukama překříženýma na prsou a dívala se na Harryho, který nejistě svíral okraj dveří. Myra vypadala trochu naštvaně a odporovat jí, když byla naštvaná, nebylo dobré.
-
"Dobře," řekla. "Pokud tu nemáš něco nebezpečného, nebudeš mít nic proti tomu, když TO uvidím. Nebo JEHO."
"To není – myslím –" konečně se Harry vzdal a hluboce si povzdechl. "Dobře."
Prošel malou chodbou do svého obýváku, kde ležel Malfoy na pohovce. Měl nohy přikryté dekou a nepřítomně zíral před sebe, stejně jako celé předešlé dva týdny. Televize hrála a ukazovala mladou ženu s odbarvenými blond vlasy a s přílišným makeupem.
"Myro, tohle je Draco Malfoy. Mafoyi, tohle je má přítelkyně Myra," představil je Harry.
-
Jak se dalo očekávat, Malfoy se nepohnul ani o píď.
Oči nepřestávaly být upřené na televizi, bez toho, že by ji viděly. Myra tu stála s otevřenou pusou a dívala se na Malfoye s rozšířenýma očima.
"Malfoy je ochrnutý od pasu dolů," vysvětlil Harry, ukazujíc na kolečkové křeslo, které stálo v rohu pokoje. "Žije teď se mnou, protože nemá kam jinam by šel."
"Proč – se nehýbá?" zeptala se Myra a slabě se zamračila.
Harry si povzdechl a pozoroval podlahu. "Je v tomhle stavu už dva týdny," vysvětloval. "Nemluví, nevidí a vypadá to, že ani neposlouchá. Nevím, co je s ním. Je alergický na mudl – myslím je alergický na většinu léků."
-
"Alergický?" opakovala tupě Myra. Zatřásla hlavou, aby si jí vyčistila. "Ale co tu dělá? A proč není v nemocnici?"
"Neslyšela jsi, co jsem právě řekl? Je alergický na skoro všechny léky, tak pro něj nemocnice nemůže udělat vůbec nic." Harry se cítil mizerně. V jeho hlase zřetelně zaznívala frustrace, když pokračoval: "A co tu dělá? Jí, když ho krmím, spí v noci, dívá se na telku, když ho sem posadím. Sprchuje se, když ho sprchuju a po zbytek času zírá na stěnu."
Odmlčel se a podíval na Myru. "Rozumíš teď, proč jsem nechtěl, abyste sem přišli?"
Myra odvrátila pohled od Malfoye. "No, ve skutečnosti ne. Stále nerozumím, proč jsi nám to tajil. Co sis myslel? Že si budeme o tobě myslet míň, když pomáháš starému příteli? Proč by to mělo být špatné?"
-
V jejím hlasu nebyl hněv, spíš iritace a něco blízkého zvědavosti.
"Já nevím," zamumlal Harry. "Nevím, co byste řekli. Nechová se zrovna jako normální člověk. Nevěděl jsem, jaký byste na tohle měli názor."
Myra zvedla oči a lehce se usmála. "Harry, ty jsi tak hloupej, že tě chci občas praštit. Proč bychom si o tobě měli myslet něco špatnýho, když pomáháš příteli? Nebuď hloupej."
Harry se usmál na oplátku. Rozhodl se, ze nebude zmiňovat, že on a Malfoy nikdy nebyli přátelé. Připadalo mu to zbytečné.
"Proč se neposadíme a nedáme si čaj?" zeptal se Harry a zavedl Myru přes obývák do kuchyně. Postavil konvici s vodou na sporák, zatímco se Myra posadila k malému stolu. Oba byli zticha. Jediný zvuk, který bylo slyšet, byla voda, když se začala vařit.
Právě, když se Harry chystal nalít čaj, zazvonil zvonek.
-
"Promiň," omluvil se.
Opustil kuchyň a šel chodbou ke dveřím. Otevřel právě v okamžiku, kdy se Hermiona chystala zazvonit znova.
"Ahoj," usmála se. Vypadal překvapeně a proto pokračovala. "Ruším nějak?"
"Co? Ne, ne, ne vůbec ne," řekl Harry. "Jen jsem - překvapenej."
"Oh, to je pochopitelný," připustila. "Myslím, že bych byla taky."
Lehce se usmál. "Pojď dál," vyzval bývalou spolužačku, když si vzpomněl na vychování. Pomohl jí z kabátu a poznamenal, že boty může nechat, kdy chce. Všimla si Myřina kabátu, který si sundala ve spěchu, jak jí Harry vedl do obýváku ukázat Malfoye.
"Máš společnost?" zeptala se Hermiona.
-
"Kamarádka přišla na návštěvu," vysvětlil a ukazoval jí směr chodbou ke kuchyni. "Tohle je Myra. Myro, tohle je Hermiona Grangerová. Je to stará přítelkyně ze školy."
Myra k ní nátáhla ruku "Ráda tě poznávám." Hermiona se podávané ruky s úsměvem chopila.
"Taky tě ráda poznávám," odpověděla. "Tak jste vy dva -"
"Ne, ne zcela určitě ne," řekla Myra se smíchem, když Harry lehce zčervenal. "Jsme jen přátelé. A kromě toho Harry – "
" –Nechce v této chvíli přítelkyni," přerušil ji Harry a poslal Myře varovný pohled za Hermioninými zády. Myra vypadala chvíli zmatená, ale pak pochopila a kývla.
"Jo, chce zůstat svobodný," souhlasila. "Ačkoliv mu tvrdím, že s tím jak vypadá, by mohl mít koho by chtěl."
-
Hermiona zvedla obočí. "Víš, má pravdu. Minule jsem si tě neměla šanci prohlídnout, ale vypadáš dobře, Harry."
Harryho ruměnec se prohloubil. "Díky Mione," vypravil ze sebe a studoval podlahu.
"Tak odkud se vy dva znáte?" zeptala se Hermiona.
"Z univerzity." odpověděla Myra. "Chodíme na stejnou. Seznámil nás jeden můj známý."
"To je – hezké," Hermiona vypadala zaujatě.
Nastalo ticho a Harry cítil, že ho musí prolomit. "My... chystali jsme si dát čaj a koláčky. Dáš si taky?" zeptal se.
"Ovšem, proč ne," souhlasila Hermiona a rychle se podívala na Myru, která pokrčila rameny.
-
"Klidně zůstaň mě to nevadí."
"Nezůstanu dlouho," oznámila po chvíli Hermiona. "Potřebuju se vrátit do práce – ve skutečnosti jsem se zastavila, abych se podívala na Malfoye."
"Spí na pohovce," Harry mávnutím ruky naznačil směr do pokoje a postavil tác koláčků a čaj na stůl. "Nebo se možná dívá na televizi. Nevím. Je tak trochu – mimo, skoro celé dva týdny."
"Je? To je divné. Měla bych se na něj podívat," řekla Hermiona. Harry našel v lednici máslo a sýr a položil je vedle koláčků.
"Jak chceš. Já nevím co s ním," připustil Harry.
"Ty jsi sestra?" zeptala se Myra.
-
"Ne, jsem léč- jsem doktorka." Hermiona si nalila vodu do hrnku a hodila do ní čaj.
Myra pozvedla obočí v úžasu. "Vypadáš na doktorku mladá."
"Hermiona byla z naší třídy nejlepší, když jsme byli ve škole," chválil Harry a usrkl si čaje. "Je to ta nejambicióznější osoba, kterou znám."
"No, stále se učím," bránila se Hermiona a slabě se začervenala. "Bude to trvat ještě další rok, než dokončím školu. Co studuješ ty?" zeptala se zoufalá po změně tématu.
"Studuji právo, chci se stát advokátkou," odpověděla jí Myra.
"Jaký druh práva?" zeptala se Hermiona a zakousla se do koláčku s máslem a sýrem. "Harry, ty jsou výborný. Dělal jsi je sám?"
"Ano, vlastně ano," připustil Harry a opět se začervenal.
"Oh, promiň," řekla Hermiona a podívala se na Myru. "Přerušila jsem tě."
--
"To nevadí. Studuji rodinné právo," vysvětlila Myra.
Hermiona upřímně uznala: "To zní zajímavě."
"Ano je to zajímavé," potvrdila Myra. "Je tady spousta záležitostí, do kterých se můžeš dostat ...."
Jak se Hermiona a Myra ponořily do rozhovoru o rodinném právu, Harry vstal s čerstvě upečenými koláčky a čajem na tácu. Odešel z kuchyně, aniž by si toho obě ženy všimly a zmizel v obýváku. V televizi dávali nějaký film, muž držel v náručí ženu, která vypadala o polovinu mladší, líbal ji a zároveň vedli něco co vypadalo na vážný rozhovor. Další slaďárnu tedy.
---
Harry se posadil vedle Malfoye na pohovku.
"Mam tu koláčky," držel jeden před blondýnem. "Chtěl bys?"
Jak očekával, Malfoy neodpověděl. Harry si povzdechl a rozlámal koláček na kousky. Přidržel jeden kousek před blondýnovými ústy a on ho snědl.
"Je tu Hermiona," vyprávěl mu tiše Harry. "A taky Myra. Pokoušel jsem se držet Myru stranou – Nevím proč, ale snažil jsem se o to."
Dal Malfoyovi další kousek koláče. Ta situace nějak Harryho uklidňovala. Slyšel, jak se Hermiona a Myra baví v kuchyni, jejich hlasy byly jako zvuková kulisa. Venku bylo temně rudé nebe. Slunce zapadlo jen před pár minutami. Malfoy ležel na posteli, bledý a nevnímavý. Jeho postava vypadala pod pokrývkou malá, jako dítěte. Až na jeho obličej. Jeho tvář nesla stopy války. Jizvy zničily perfektní kůži a linie. Jizvy, které by neměl někdo tak mladý mít. Jeho vlasy nebyly upravené a nagelované jako když byli spolu ve škole. Harry neviděl důvod, proč by mu je měl gelovat, když bez gelu vypadaly dobře. Natáhl se a odsunul neposlušný pramen stranou.
-
Dal Malfoyovi dalších pár kousků koláče a přál si, aby věděl, co je špatně. Zjistil, že si přeje jako snad milionkrát v průběhu těch dvou týdnů, aby se Malfoy probudil z té strnulosti ve které byl.
"Jak dlouho si budeš na tohle zombie hrát?" zeptal se. "Protože, víš, není to moc zábavný se na to koukat."
Nevšiml si Hermiony a Myry, že dokončily jejich konverzaci a neuvědomil si, že obě nyní stojí ve dveřích mezi kuchyní a obývacím pokojem.
"Jak mu je?"
Harry nadskočil při zvuku Hermionina hlasu. Drobky, které zbyly na talíři, který držel spadly na pokrývku , kterou byl Malfoy přikrytý.
"Stejně jako mu je už dva týdny. Vůbec nevypadá, že by si všímal, že jsem tady," řekl Harry.
-
"To je divné," konstatovala.
"Je takový už dva týdny, od té doby, kdy horečka čtvrtý den co byl tady ustoupila. Je jako robot – kouše a polyká, když mu dám jídlo, pije, když mu dám vodu. A čůrá, když ho dám do koupelny. Vůbec už nevypadá jako živý. Jako by to byla jen prázdná schránka."
"Jak často mu dáváš jíst?" zeptala se ho Hermiona.
"Tři jídla denně a ovoce, když přijdu odpoledne domů."
"To zní dobře," přikývla Hermiona. "Ale jinak vůbec na nic nereaguje?"
"Ne, nereaguje," odpověděl Harry a zavrtěl hlavou.
-
"Možná bych ho měla vzít s sebou do nemocnice," navrhla Hermiona. "Můžeme provést nějaké testy a zjistit co se děje."
Harry zavrtěl opět hlavou. "Nic proti Mione, ale nemyslím si, že nějaké z těch tvých testů by mohly ten problém napravit. Myslím si, že je to všechno v Malfoyově hlavě."
"Přesto, nemyslíš si, že by bylo lepší kdybych ho odvezla? Vypadá to, že s ním máš spoustu práce."
"Ne, díky Mione, řekl jsem mu, že tu může zůstat, dokud se nebude cítit lépe." odmítl Harry s omluvným úsměvem. "A vypadá to, že mu ještě lépe není. A krom toho - zvyknul jsem si ho tu mít."
-
Myra stála tiše a sledovala jejich konverzaci, ale nyní promluvila. "Popravdě, souhlasím s Harrym. Dělala jsem před pár lety kurz psychologie a tohle vypadá jako by to bylo opravdu něco v jeho hlavě, spíš než něco, co by mohli odhalit testy. Mimo to Harry mi řekl, že Malfoy je alergický na léky."
Hermiona stiskla rty. "Fajn," řekla a znělo to mnohem chladněji než předtím. "Může tu zůstat. Ale víš, kde mě najdeš, pokud toho budeš mít dost. A jak ho znám ze školy, předpokládám, že to nebude trvat dlouho, než bude opravdu na obtíž."
Oba, Harry i Myra, na ní zírali, ačkoliv Myřin pohled byl o něco méně zřejmý než Harryho. "Mione, co je s tebou?"
"Se mnou?" Hermiona opět zněla příjemně. "Nic."
-
Harry se na ní zamračil. Vzduch byl naplněný napětím. Myra byla nyní ten, kdo prolomil ticho.
"Měla bych už jít." Její hlas zněl příliš výrazně ve ztichlé místnosti. Malfoy zíral před sebe stejně, jako předtím.
Harry na Myru kývl. "Bylo to – omlouvám se, že jsem ti to neřekl. Měl jsem jen pocit,
že je to osobní, předpokládám."
-
Myra se na něj usmála, šla pokojem do chodby a Harry jí následoval. Sundala si kabát z věšáku a oblékala se.
"To je v pořádku Harry, já ti rozumím, opravdu. Měl jsi své důvody. Stejně si nemyslím, že bych ti vůbec někdy byla schopná porozumět úplně."
Harry se na ní zašklebil. "Chceš říct, že jsem komplikovaný?"
"Něco takového." Objala ho a otevřela dveře. "Uvidíme se zítra na uni."
Harry kývl. "Jo, ahoj."
-
Myra odešla a Harry se vrátil zpátky do obýváku, kde Hermiona seděla vedle Malfoye a prováděla nějaká kouzla. Harry to pozoroval a nerozuměl ničemu z toho, co Hermiona dělala. Objevovaly se nad ní čísla a ona zřejmě věděla co znamenají, a tak to Harry nechal na ní. Konečně Hermiona vstala a otočila se k Harrymu.
"Jeho záda jsou teď daleko lepší," oznámila mu povzbudivě. "Kouzlo zmizí do dvou týdnů, přesně jak jsem řekla."
"Mám mu furt dávat ten lektvar?" zeptal se.
Hermiona přikývla a vytáhla lahvičku z batohu, který se náhle vedle ní objevil. "Tady máš nějaký navíc. Pro případ, že by ti došel."
Harry kývl. "Zatím jsem nikdy nevynechal."
Hermiona se usmála a pak se podívala na své hodinky. "No, budu muset taky jít – říkala jsem, že nemůžu zůstat dlouho." Šla k němu objala ho.
"Bylo fajn tě zase vidět. Možná příště můžeme jít na oběd nebo něco a, víš, popovídat si trochu víc," navrhl jí Harry.
Zase se usmála. "To zní jako plán."
"Oh, Hermiono?" zeptal se Harry, právě když byla na odchodu.
"Ano?"
"Jak jsi věděla, kde bydlím?"
Usmála se. "Podívala jsem se na všechny Harry Evanse v telefonním seznamu. Slyšela jsem sestru, jak ti říká "Evansi" místo "Pottere"."
"Oh, aha." Harry jí věnoval úsměv na oplátku.
"Tady Harry," řekla a podávala mu vizitku. "Moje adresa a telefon. Pokud mě budeš chtít vidět nebo si promluvit."
"Díky Hermiono."
"Nemáš zač. Ahoj Harry. "
"Ahoj Mione."
Pak také opustila Harryho byt a on opět osaměl s Malfoyem.
-
Šel zpátky do obýváku a uklidil drobky, které mu předtím spadly na deku. Ohnul se a shrnul je do ruky, zároveň narovnával deku.
"Tak Malfoyi teď jsi taky poznal Myru. Ne, že by jsi sis toho všiml, ale ...." Odmlčel se a díval se na blondýna na pohovce s výrazem, který by se divákovi mohl zdát jako smutný. Harry nebyl smutný, ne doopravdy. Byl spíše v depresi, stále víc s každým dnem, se kterým se Malfoyův stav nezlepšoval. Starat se o něj si na něm vybíralo daň. Byl to závazek na plný úvazek, od té doby co Malfoy přestal mluvit a jednat. Možná měl nechat Hermionu, aby si ho odvezla. Ale z nějakého důvodu se mu to nezdálo správné, zvláštní pocit hluboko v něm mu říkal, že Malfoy by měl zůstat tady, v jeho péči. Nevěděl proč, ale tomu pocitu důvěřoval.
-
Ale jak dny plynuly, narůstala jeho frustrace Malfoyovým stavem. Nechtěl si to přiznat, ale věděl, že jeden z důvodů proč chce, aby se Malfoy vrátil do svého obvyklého a otravného já, bylo, že na něm Harrymu začalo záležet.
Klekl si vedle Malfoye.
"Jen se probuď, proboha." zakřičel Harry. Lehce Malfoye praštil přes tvář. Pak si uvědomil, co udělal a cítil se špatně. Vylezl na pohovku a sedl si vedle Malfoyovi hlavy. "Omlouvám se." Zamumlal blondýnovi, který si toho samozřejmě nevšímal. Harry si prohrábl vlasy a ponořil se do polštářů, chtěl se do nich ponořit tak hluboko, až by úplně zmizel.
Seděl tu, poslouchal zvuky za oknem, ptáky jak šťastně štěbetají a vítr, který si pohrával s lístky stromů. Nechal svou mysl toulat, až se z ní vynořila starost, kterou měl se svou knihou. Byla to starost, o které si nechtěl dovolit přemýšlet. Ale problém byl, že Pally měla pravdu – nikdy předtím problémy s psaním knih neměl. S touhle to vypadalo, jako by nechtěla být napsaná. Slova mu z rukou neproudila tak volně a Harrymu ten pocit chyběl. Miloval psaní, miloval ho už roky. I u Dursleyových Harry psal, ačkoliv nic vážného, jako byly později jeho knihy.
Harry si dovolil na okamžik vyvolat svou vzpomínku na Hogwarts. Tam bylo spousta psaní, ale nic podobného novelám nebo povídkám. Všechno bylo čistě akademické – Hermiona vždycky v této části života zářila.
-
V polovině sedmého ročníku si začal Harry psát deník. Nezapisoval do něj každý den, stejně jako věděl, že to dělá Hermiona. Místo toho psal, když chtěl něco říct.
"Zase píšeš, Harry? O čem?"
Ron.
Bolelo vzpomínat na nejlepšího přítele, ale tohle byla dobrá vzpomínka. Tak ji Harry nechal pokračovat.
"O Snapovi," řekl Harry.
Ron udělal obličej. "Doufám, že to není nic pozitivního o tom zmetkovi."
"Ale Rone," šklebil se Harry. "Nevíš, že jsem do něj tajně zamilovaný. Do našeho vysokého, tmavého a tak, oh, přitažlivého profesora lektvarů. Trvá to už roky!"
Ron po něm hodil polštářem. "Sakra, budu mít noční můry."
"Tak vysoký, tmavý a, oh, tak protivný, spíš?"
"To se mi líbí daleko víc," souhlasil Ron. ""Hezký" a "Snape" v tý samý větě... " pokrčil rameny: "To by mělo být nezákonné."
Harry se rozesmál a dokončil zápis do deníku předtím, než odložil pero. "Chceš mě zase porazit v šachách?"
"Kdykoliv."
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ron ho porazil. Vždycky Harryho v šachách porazil. A od Ronovy smrti, Harry nikdy na šachovnici nesáhl.
Bylo to částečně kvůli Ronovi, že začal psát vážně. Bylo to potom, co opustil kouzelnický svět, potom, co všechno začalo být příliš těžké a on potřeboval nějak sdělit své pocity. Svou první knihu napsal za méně než tři měsíce a slova jím přímo proudila. Věty se spojovaly v poutavý příběh a vtahovaly čtenáře do hloubky. Pally byla první, kdo jí jeho knihu četl a první, která se do ní zamilovala. Po ní přišly tisíce čtenářů. A čtenáři nyní nedočkavě čekali na jeho novou knihu, která, i když jí ještě neměl dopsanou, měla vyjít na podzim.
-
Přemýšlel, jestli problém neleží v tom, že nyní psát musel. Nikdy předtím psát nemusel. Svou druhou knihu dopsal ještě než ta první dosáhla nějaké popularity a třetí zatímco si svět vychutnával jeho druhou. Nyní to byly skoro dva roky od vydání jeho poslední knihy.
"Společnost očekává tvou knihu do tří měsíců – a chtějí hrubý náčrt děje ve dvou týdnech."
Za dva týdny. Harry jim chtěl říct, ať se o něco tak nemožného pokusí sami.
-
Zadíval se oknem ven a byl překvapen jaká už je tam tma. Neuvědomil si, jak dlouho tu sedí, nevědomky hladí Malfoyovy vlasy a přemýšlí o knize a o Hogwarts. Povzdechl si a pokusil se vstát z pohovky.
V tu chvíli zaslechl slabý povzdech. Harry by si toho nevšiml, pokud by to nebylo již dva týdny, co Malfoy vůbec nějaký zvuk vydal.
"Malfoyi?"
Harry se otočil, aby vyděl Malfoyovu tvář a oči. Zamračil se. V Malfoyových očích nebyla žádná známka po probuzení. Stále jen prázdně zíral před sebe, bez zájmu a nevidomě. Začal si myslet, že to byla jen jeho představivost – naděje – která se příliš rozdivočela. Harry se právě opět rozhodl, že vstane a odejde, když Malfoy udělal něco jiného, co neudělal od té doby, kdy upadl do tohoto bdělého komatu.
-
Pomalu zavřel víčka a zamrkal.
Když se Malfoyovi oči otevřely znova, Harry mohl vidět, že nyní už nezírají tak slepě na stěnu před nimi.
"Malfoyi?" opakoval tiše Harry.
Malfoy opět zamrkal, ale neřekl nic. Přesto tahle reakce byla víc, než Harry viděl za celé dva týdny. Byl tím nadšený. Bylo zvláštní cítit radost z něčeho, co udělal Malfoy, ale Harry odmítal se nad tím zamýšlet.
Malfoyovi oči se zvedly a podívaly na Harryho. Vypadal zmateně a unaveně. Brzo je opět zavřel a tentokrát usnul. Harry se opět zabořil do pohovky a rozhodl se, že nemusí vůbec vstávat. Namísto toho seděl vedle Malfoye pár dalších hodin, nevědomky ho dál hladil po vlasech, uklidňujícím pohybem svých prstů.
Cítil se zvláštně mírumilovně.
-
-
---------------------------------------------------
Pokračování příště.
Komentáře
| RE: Hloubky zimy 06 | bara1982 | 03. 08. 2010 - 01:16 |
| RE: Hloubky zimy 06 | bacil | 03. 08. 2010 - 20:07 |
| RE: Hloubky zimy 06 | nade | 05. 08. 2010 - 18:07 |
| RE: Hloubky zimy 06 | zuzana | 13. 05. 2011 - 20:40 |