Hloubky zimy 02
19. červenec 2010 | 21.50 |
HLOUBKY ZIMY
Autor: Cosmic
Kapitola 2
Připomenutí
Sobota zářila jasným světlem. Začalo se ukazovat jaro, a přinášelo křik ptačích mláďat žebrajících u svých matek o potravu a hmyz, který se vracel ze všech možných míst, kde strávil zimu. Mělo také na svědomí šílené množství šťastných lidí. Slunce jim stoupalo do hlav a kamkoliv se Harry podíval, lidé se usmívali, povídali si a chodili po ulicích s přáteli. Kavárny byly plné lidí, kteří si kupovali jídlo sebou, aby si potom mohli na celé hodiny sednout do parku. Tam se pak s úsměvem bavili a užívali si života.
Jaro bylo také obdobím lásky, nebo alespoň to tvrdily časopisy. Možná proto se Harry cítil úplně sám, když šel dolů ulicí s nákupem v rukách. Pozoroval, jak se okolní páry líbají a objímají na okolních lavičkách.
Uplynul už skoro týden a půl od Dracovy nehody. A týden od té doby, kdy byl Harry v nemocnici naposledy a kdy na něj Malfoy znova křičel "Vypadni". Po té návštěvě se tam už nevrátil. Říkal si, že to stejně nepřináší nic dobrého, zvláště Malfoyovi, kterému hrozilo nebezpečí, že si zhorší zranění, pokud nebude v klidu.
Posměšný hlas v hlavě, ale říkal jinou věc. Tvrdil mu, že je slaboch a vyděšený. Harry si to nechtěl připustit, ačkoliv hluboko uvnitř, věděl, že by to mohla být pravda.
Od té doby co byl v nemocnici, dokázal zablokovat všechny nechtěné myšlenky ve své mysli. Jako poprvé když opustil ten svět, rozhodně zavřel dveře a odmítal o něm přemýšlet. Posunul se ve svém životě dál stejně jako tenkrát. Trávil čas u počítače a pokoušel se napsat pár vět pro svou novou knihu – pokus, ve kterém totálně selhal – a během týdne chodil na přednášky. Ponořil se do studia a vyhýbal se přátelům. Věděl, že ho Myra z dálky pozoruje a pokouší se uhodnout, o co jde. Stávala se stále zvědavější. Byla rozladěná a odhodlaná zjistit co se děje, stejně jako jeho další přítel Darius Alden.
"Víš, nemůžeš se jen tak před námi schovávat." Řekl mu Darius jen den předtím. "Přátelé existují z nějakého důvodu. A ten důvod není - odejdi od nich pokaždé když máš nějaký problém. I když musím říct, že ty se tak chováš."
"Podívej, je mi to vážně líto," řekl Harry.
"Já jen .. je to komplikovaný a zabralo by to moc času vysvětlit. Nech to být." Pokračoval a kopal při řeči do kamene na zemi.
Darius dobře vypadající, bohatý mladý muž s kudrnatými tmavými vlasy a vypracovanou postavou, ho počastoval zdviženým obočím. Ten pohled Harrymu připomínal ...
"Příliš komplikovaný?" řekl " Pak předpokládám, že to má co dočinění s tou tvojí záhadnou minulostí. Mám pravdu?"
Harry se otřásl, věděl, že nemá cenu zapírat. Nikdy nebyl moc dobrý lhář.
Stále se zdviženým obočím, Darius řekl "A ty si myslíš, že to pořád není moc dobrý nápad nám o tom říct?"
Harry frustrovaně řekl, "Ne! To není – nemůžu vám to říct. Nepochopili byste to."
"Zkus to."
"Ne. Teď ne. Já - já nejdřív si to musím srovnat pro sebe." Harry poslední část vyslovil s povzdechem. Podíval se Dariovi do očí. "Řeknu ti to, až tomu sám porozumím, okay?"
Darius si teatrálně povzdechl a rozhodil rukama ve vzduchu. "Dobrá," odpověděl. Pak mu věnoval zářící úsměv. "Teď tedy co myslíš, bude Myra tak laskavá a půjčí mi svoje poznámky? Opravdu jsem neměl čas si je minulý den dělat."
"A proč by měla? Odvažuju se zeptat, cos místo toho dělal? Nebo spíš s kým?" zeptal se Harry a potřásl hlavou, protože už stejně věděl, jaká bude odpověď. Neznal Daria tři roky jen tak pro nic za nic. Přesto byl vděčný za změnu tématu.
"Se skvělou malou věcí jménem Blossom. Jak příhodné jméno pro takovou krásnou malou květinku." Zakřenil se Darius při té vzpomínce.
"Kolik jí je? A jak jsi jí našel?" zeptal se Harry. Nebyl si jistý, jestli to chce vědět, ale přesto se zeptal. Poslouchat Daria bylo jako číst o životě celebrit, zábavné, ale ne až tak moc zajímavé a určitě ne něco, co by Harry chtěl dělat sám.
"Devatenáct," řekl Darius a pokračoval. "Je z Cambridge a plánuje se sem přestěhovat."
"Kdy se k tomu rozhodla?" suše se zeptal Harry. "Včera?"
"Ve skutečnosti ne." Opověděl Darius a předstíral, že je dotčený. "Hledá si tu byt."
"Ó, jsem si jistý, že jsi jí ukázal ty nejlepší části Londýna, že jo? Zvláště ty nejlepší postele v Londýně."
"Hele, hele nebuď takovej." Řekl Darius a díval se pobaveně na Harryho.
"Ale je to pravda. Nebo ne?"
Darius se divoce šklebil. "Je úžasná." Podotkl šťastně.
"Tím jsem si jistý." Okomentoval Harry toto sdělení s dalším zvednutím očí. Každá z Dariových objevů byla – úžasná. Harry přesto věděl, že dívka bude po pár týdnech historií, jako byly všechny před ní. Darius nebyl schopný s žádnou vážně chodit, nejméně s nějakou krásnou blondýnou (nějak věděl, že dívka je blondýna) jménem Blossom. "Musíme jít," upozornil Harry Daria."Hodina za chvíli začne."
"Fajn, už jdu." Protočil oči Darius. Víš, neřekl jsi mi, jestli si myslíš, že mi Myra, půjčí svoje poznámky nebo ne ..."
........................................................................................................................
Dnes byla sobota, Harry odemkl svůj byt a vešel dovnitř, ruce plné nakoupených potravin. V bytě byl hrozný nepořádek, protože se neobtěžoval uklízet celý týden. Ani ho to nenapadlo. Podíval se na hodiny – mudlovské hodiny – a předtím než mněl čas jí zablokovat, myšlenka mu projela myslí:
Návštěvní hodiny jsou do pěti.
Potřásl hlavou, aby jí vyhnal, nechtěl na něj myslet. Malfoy znamenal potíže ve velkých, tučných písmenech. Harry by ho neměl chodit navštěvovat, protože nějak věděl, že když tam, půjde ještě jednou, nebude schopen se znova otočit k druhému muži zády.
Jako ses k němu otočil zády předtím, posmíval se mu hlas v hlavě a Harry zaklel. Stejně už byl v nemocnici dvakrát. A neměl žádný důvod proč to dělat. Zvláště poprvé. On byl ale – ten hodný - , ten hrdina. Proto potřeboval vědět, jestli ta osoba, kterou zachránil je v pořádku. I když ta osoba byla jeho –bývalý?- nepřítel. Ale Harry nemohl dost dobře říci, že ten rozhněvaný mladý muž na nemocniční posteli, byl ten samý kluk, kterého znal ze školy a to samo řečeno .....
Zastavil prudce myšlenku. Věci se stávaly, věci, které nikdo nemohl prožít tak, aby na něm nezanechali stopu.
Ještě před tím než si to uvědomil, byl zase venku a kráčel směrem k nemocnici.
Oddělení bylo o něco živější než předtím, když Harry vešel. Ve velké místnosti s pohovkami seděla žena na kolečkovém křesle s dítětem na klíně a muž, o kterém Harry předpokládal, že je její manžel, stál vedle. Pár pokojů mělo nyní záclony roztažené a Harry viděl usmívající se rodiny a přátele kolem pacientů na postelích. Věděl, že jeho návštěva Malfoye nebude zdaleka taková.
Zaklepal a tentokrát se mu ruce netřásly. Nevěděl co má od návštěvy očekávat, ale věděl, že to je potřetí – to magické potřetí. Mohl se jen domýšlet, jestli to bude magické tím, že bude proklet a poslán do pekla nebo že Malfoy bude o něco méně chladnější. To nevěděl.
Z druhé strany dveří se ozvalo "Pojďte dál." A tak je Harry otevřel.
"Ahoj Malfoyi" řekl.
Konstrukce kolem horní části těla nedovolila Malfoyovi, aby se otočil, takže nemohl Harryho vidět, když vešel. Harry přesto věděl, že Malfoy by ho poznal i kdyby byl slepý a nemohl se spolehnout na nic jiného než na svůj sluch.
"Pottere." Dokázal to slovo říci, jako by bylo prokleté. "Jsi zpátky."
"Tvoje pozorovací schopnosti mě udivují." řekl Harry a vešel do pokoje a do Malfoyova pohledu.
"Stejně jako mě tvoje ignorance." odpověděl Malfoy a jeho oči sledovaly každý Harryho pohyb. "Proč jsi tady?"
Harry se díval z okna a předstíral, že si Malfoye nevšímá. Pak se otočil k Malfoyovi, a tváří k posteli. "Proč, samozřejmě abych tě viděl." Řekl a nebyl schopen vynechat z hlasu sarkasmus. Studoval pozorně podlahu před sebou, nežli se podíval opět na Draca. "Vážně? Doopravdy nevím."
"No konečně dostatečně výmluvná odpověď, pokud jsem někdy nějakou slyšel." Malfoyův hlas byl chladnější než led. "Nenuť mě, abych se opakoval."
"To myslíš ten křik vypadni, vypadni?" Harry napodoboval Malfoye vysokým dívčím hlasem. "Ne, to už znova slyšet nechci. Nikdy."
"Proč – jsi – tady?" řekl Malfoy pomalu, jako by mluvil k čtyřletému dítěti.
Harry vrátil Malfoyovi pohled a náhle zvážněl. "Řekl jsem ti, že nevím. Jediná věc, kterou vím je, že od té tvé nehody, mě bombardují myšlenky – vzpomínky, které jsem se snažil uzavřít. Chci – já nevím – chci, aby to přestalo."
" A jak, mohl bys mi říct, to souvisí s tím, že sem chodíš. Navštívil jsi mě třikrát ve dvou týdnech. Jak ti to asi má pomoci zastavit tvoje stupidní vzpomínky, aby tě už neotravovaly? A proč, by mě to mělo pro všechny svatý vůbec zajímat?" jeho tón byl kousavý a chladný jako led.
Harry si zoufale prohrábl vlasy. "Nevím!" řekl zase. "Prostě – já nev...."
"Jestli ještě jednou řekneš, já nevím tak ..."
"Uděláš co?" naštvaně odsekl Harry. "Prokleješ mě bez hůlky? Vstaneš a praštíš mě, když nemůžeš pohnout nohama? Zavoláš svýho zavřenýho tatínka, aby udělal špinavou práci?"
V ten moment kdy ta slova opustila Harryho pusu, jich litoval, ale nebyla už žádná možnost jak je vzít zpátky. I přes jejich společnou minulost, to co řekl, byla ta nejpodlejší rána pod pás.
To málo barvy v Malfoyově tváři zmizelo a on se díval na pokrývku, která ho do pasu zakrývala. Zamumlal něco, co Harry nepochopil.
"Já – já omlouvám se." Koktal Harry. "To jsem neměl – je mi to líto – "
Malfoy se podíval opět nahoru, hruď se mu prudce zvedala, oči plné vzteku a hněvu. "Běž do prdele, Pottere. Běž do prdele."
Tentokrát Malfoy nemusel na Harryho křičet. Odešel sám.
........................................................................................................................
Vůbec si nemohl vzpomenout, jak se tam dostal, ale náhle byl zpátky v kavárně. Stál ve frontě a hlavu měl prázdnou. Když se dostal k pultu, stále se nemohl rozhodnout, co si vlastně chce objednat. Dívka, kterou potkal minule, tu byla dnes opět. Dala mu latte a sýrový koláč s máslem stejně jako posledně. Jemně se na něj usmála a vzala si od něj peníze dřív, než je mohl spočítat, pak mu vrátila drobné a zavolala dalšího čekajícího ve frontě.
Harry věděl, že si o něm musí myslet, že je divný, ale v tuto chvíli ho to nezajímalo. Místo toho si sedl ke stejnému stolu jako posledně a pozoroval lidi, kteří chodili venku. Usmívající se tváře šťastných lidí. Harry přemýšlel, jestli bude jednou také jedním z nich. Nemyslel si to.
Musely uplynout hodiny, protože když se Harry probral ze zadumání, kavárna byla skoro prázdná. Jen dva další stoly mimo toho jeho byly obsazeny, a oba lidmi, kteří vypadali jako páry.
"Tak jste zpátky?"
Hlas dívky ho donutil nadskočit překvapením. Dívka přešla od pultu a nyní stála za ním.
"Oh, ano, " řekl Harry. "Bývám tu dost často. Jste tu nová?"
Kývla a pramen tmavých vlasů jí spadl do tváře. Odstrčila ho. "Začala jsem před dvěma týdny." Odpověděla mile.
"Baví vás to?" Harry si řekl, že by měl alespoň předstírat zájem, když už se zdálo, že jí jeho osoba zajímá.
"Je to fajn." Pokrčila rameny. "Přijemní kolegové a potkám spoustu lidí, když jsem za pultem. Ale výplata nic moc."
Pokusil se usmát. "To si myslím."
"No to vy asi neznáte, že jo? " zeptala se dívka a dívala se na něj. "Harry Evans, správně? Četla jsem vaše knihy."
"Aha." Bylo vše, co mohl Harry říct. "Líbily ... líbily se Vám?"
Její úsměv se rozšířil. "Miluju je. To jak zvyšujete postupně napětí – je skvělé! Nemůžu se dočkat další."
Harry se nepohodlně otřásl. "Díky." Řekl, pak se postavil a podíval na hodinky s předstíraným úžasem, kolik je hodin. "Víte, omlouvám se, ale musím jít. Já – já neuvědomil jsem si, kolik času už uběhlo."
Úsměv ji trochu povadl, ale pak se rozzářila. "To je v pořádku. Uvidíme se příště, až sem přijdete. Mimochodem jmenuji se Mona."
Napřáhla k němu ruku a on jí potřásl, i když si stále nebyl jistý, co si má o ní myslet. "Rád tě poznávám, Mono." řekl. Nakonec měl přece jen nějaké vychování, a že jí bere na vědomí, jí zřejmě udělalo radost. "Ahoj."
"Ahoj." Odpověděla mu, když opouštěl kavárnu.
Na horizontu se kupily mraky. Blížil se déšť.
........................................................................................................................
Pondělní ráno se Harry probudil v půl sedmé, když mu zazvonil budík. Zaklapl ho, převrátil se a upadl opět do spánku, jen aby se probudil o hodinu a půl později. Uvědomil si, že jeho první hodina začíná přesně za čtyři minuty. Vynadal sám sobě, vyskočil z postele a pokoušel se natáhnout si ponožky, zatím co si sypal do misky nějaké musli ke snídani. Jediný výsledek, který to mělo, byl ten, že převrhl misku a najednou měl ponožky zasypané cereáliemi. Povzdechl si a ztěžka se posadil na křeslo. Věděl, že tohle bude jeden z těch smolných dnů.
Místo, aby pospíchal do školy, si sundal ponožky, smetl z podlahy musli a vyndal chleba, aby si udělal topinku. Bude lepší, když vynechá první hodinu, stejně by nemělo cenu přijít na konec.
"Tak vy jste se rozhodl poctít naší hodinu vaší přítomností, pane Pottere. Jak milé od vás."
Prudce zvedl hlavu, když uslyšel ten hlas, tak čistě jako by Snape stál přímo u něj. Věděl, že je to hloupost – Snape tady nemohl být a ta rozumnější část Harryho mozku to věděla. Přesto si nemohl pomoci a rozhlédl se po bytě, jak podvědomě hledal ten dlouhý plášť a mastné vlasy. Když konečně ujistil sám sebe, že si s ním jen pohrává jeho vlastní představivost, unaveně se posadil a oddechoval jako by vyběhl nahoru po schodech.
Když se konečně dostal do školy, bylo to jen proto, aby si uvědomil, že měl raději zůstat doma. Dělal ze sebe blázna znova a znova, když mu profesoři položili jakoukoliv otázku. Pak když se setkal s Myrou v knihovně, Harry si nedělal žádné poznámky. Místo toho měl notes popsaný divnými klikyháky.
Myra mu vytrhla blok, když opouštěli knihovnu. Zamračila se, protože se její podezření, že Harry vůbec nevěnoval učení žádnou pozornost, potvrdilo.
"Harry co se děje?" zeptala se, jak ho vedla ven, aby se posadili na lavičku. "Vůbec jsi nedával pozor, když jsme byli v knihovně. Bojím se zeptat, jak ti to šlo na hodinách."
Harry zavřel oči a náhle nebyl na universitě. To nebyla Myra, kdo seděl vedle něj – byla to Hermiona.
"Harry mluv s námi, prosím. Můžeme ti pomoci?"
Když otevřel opět oči, byl vděčný za to, že je stále na půdě university. Myra se na něj v obavách dívala. Hnědé oči měla plné obav a starostí. Připomínala mu Hermionu v mnoha směrech.
"Myro, promiň, ale nemůžu ti to říct." Slyšel se Harry říkat. Znělo to vzdáleně, jako by už nebyl ve svém vlastním těle.
"Harry, chodíš tu jako nějaký zombie," řekla podrážděně Myra. "Darius tě nemůže přimět mluvit, já tě nepřinutím mluvit. Měl bys být rád, že je Candy v tuhle chvíli ve Francii, protože by ti nalila do krku čaj a mluvit by tě donutila."
Nad tímhle se Harry lehce usmál. Candy by se jen tak nevzdala, dokud by nevěděla co se děje, tím si byl jistý. Byla stejně sladká jako její jméno, ale když se něco stalo jejím přátelům, byla ve svém lovu za odhalením problémů neoblomná.
"Jak dlouho bude pryč?" zeptal se
"Tak to ne." Řekla Myra a probodla ho očima. "Nebudeš měnit téma, abys z toho tak lehce vyklouzl."
Harry zamumlal "Sakra" a ona jeho směrem poslala káravý pohled.
"Tak povídej." Řekla.
Harry se zamračil, chvíli o tom přemýšlel a pak zavrtěl hlavou. "Ne."
"Harry!" Začala být z něho frustrovaná, ale to bylo možná to, co Harryho podvědomí chtělo. Pokud jí podráždí, vzdá se a nechá ho na pokoji. A on se bude moct vrátit do svého báječného světa popírání a zapomenutí.
"Já tě nepřestanu otravovat, dokud mi neřekneš co se děje." Upozornila ho Myra.
Harry se zvedl z lavičky a podíval se na ní dolů. "Pak předpokládám, že mě budeš otravovat pěkně dlouho." Řekl chladně.
Otočil se a odcházel. Odmítl se ohlédnout zpátky a vidět její srdceryvný, zklamaný výraz, který jak věděl, má na tváři. Pokud by se podíval zpátky, zastavil by se, jeho vůle zlomila a on by jí všechno pověděl. A kdyby jí to řekl, jeho bolest by se jen prohlubovala víc a víc dokud by ho neovládla úplně –
"Harry nemůžeš na svých ramenech nést váhu celého světa. Nech nás, ať ti pomůžeme. No tak kamaráde."
Rozhlédl se kolem a hádal, kde se Ron schovává. Jeho hlas zůstával ve vzduchu, poletoval na jemném jarním vánku. Připomínal mu věci, na které nechtěl vzpomínat.
"Nech nás, ať ti pomůžeme ... no tak, kamaráde ...."
"Přestaňte!" zakřičel, rukama si zakryl uši, a rameny mu otřásal zadržovaný pláč. "Přestaňte, přestaňte, přestaňte!"
Pak se rozeběhl, z počátku pomalu, ale brzo přešel do úplného běhu. Oči měl slepé k okolí a byl to zázrak, že nezpůsobil nějakou hrozivou nehodu, když se řítil dolů ulicí. Věděl, kam míří, ačkoliv nevěděl proč. Nezáleželo na tom, myslel si. Běžel na jediné místo, kde hlasy utichnou, i když pouze na okamžik. Šel ke zdroji toho šílenství, důvodu proč si znova vzpomíná.
Nemocnice vypadala studeně, když zastavil, položil ruce na kolena a snažil se popadnout dech. Odmítal se zastavit na delší dobu, protože se obával, že by se hlasy ozvaly opět, pokud by měl čas přemýšlet o něčem jiném, než o tom jak se pořádně nadechnout. Proto otevřel dveře a vešel dovnitř.
Šel dolů chodbou, pak po schodech jeho nohy byly s každým krokem těžší. Uvědomil si, že nemá žádné právo sem přijít. Jediná věc, kterou udělal byla, že ublížil Malfoyovi a ačkoliv by mu to nemělo vadit - vadilo.
Sestry ho pozorovaly, ale neřekly mu nic, když procházel chodbou. Předpokládal, že slyšely jeho hádku s Malfoyem, při minulé návštěvě. Přesto ho nezastavily a tak je ignoroval. Oddělení bylo dnes v pracovní den tišší, než při nedělních návštěvách. Závěsy opět všude zatažené. Ty v Dracově pokoji byly zatažené pokaždé, kdykoliv sem přišel.
Zaklepal, počkal na pozvání a pak vešel.
Malfoy otočil hlavou asi tak o půl centimetru jak mu konstrukce dovolila. Harry věděl, že nemusel udělat ani to. Malfoy prostě věděl, že je to ....
"Pottere."
"Malfoyi."
"To nerozumíš tomu, že tě tady nechci?" zeptal se Malfoy. Vypadal unaveně, tmavé kruhy pod očima a čelo mu pokrýval pot. Harry se neodvážil zeptat na jeho zdraví. "Myslel jsem, že od minulé návštěvy jsi to schopný pochopit i ty."
"Podívej Malfoyi, nepřišel jsem se sem hádat - ."
"Tak proč jsi sem zatraceně přišel?" přerušil ho Malfoyi. "Já – tě – tady – nechci. Je to tak těžké pro skvělého Pottera, aby to pochopil?"
Harry cítil, jak jeho vztek narůstá. Vztek na oba na sebe, že sem opět přišel a na Malfoye, že je takový úplný hlupák. Musel se držet, aby neřekl věci, které by neměl.
"Skvělé, skvělé, úžasný Potter konečně pochopil, co to znamená zdržet jazyk za zuby." Popichoval Malfoy. "Ale není to příliš brzy?"
"No vypadá to, že ty jsi to ještě nepochopil." Odsekl mu Harry. "Víš, jak dlouho jsme – "
Byl přerušen, když se dveře otevřely. Menší, baculatá sestra vešla do pokoje. "Dobrý večer, pane."
"Dobré odpoledne," odpověděl příjemně. Ignoroval ledový pohled, kterým si ho Malfoy měřil .
"Je čas, aby se pan Malfoy umyl, takže když budete tak laskavý a počkáte venku?" Prohlásila sestra a ukázala nejasně směrem ke dveřím.
Harryho oči přejely od sestry k Malfoyovi na posteli. Draco ho sledoval mrazivým pohledem, ale Harry si pomyslel, že vidí, jak mu začínají červenat tváře při poznámce někoho jiného "umýt ho". Harry otevřel pusu, aby něco řekl, ale změnil názor. Slitoval se nad Malfoyem a spokojil se jen s tím, že řekl sestře. "Ano, samozřejmě."
Podíval se naposledy na ležícího Malfoye . Když šel ke dveřím, cítil, že se ho chladné stříbrné oči pokoušejí stále sledovat.
Dveře se za ním tiše zavřely a on se pomalu vydal dlouhou chodbou. Hlavu měl stále plnou myšlenek a vzpomínek. Ale Ronův tichý hlas ho opustil a za to byl vděčný. Ačkoliv Malfoy neudělal nic jiného, než že ho rozzuřil, zdálo se jako by to myšlenky zastavilo. Neútočily na něj tak tvrdě, jako to dělaly celou dobu na universitě, nebo ještě hůř předtím doma.
Došel zpět a minul Malfoyův pokoj. Dveře byly stále zavřené a on si uvědomil, že to zabere jistě víc než jen pár minut umýt osobu s tak vážným zraněním. Proto pokračoval dál do společenské místnosti, kde byla zapnutá televize a dva pacienti jí sledovali. Mladá žena, asi tak ve věku Harryho měla kapačku připevněnou k ruce a vypadané vlasy. Harry přemýšlel, jestli je tu na léčbě rakoviny. Seděla na kolečkovém křesle, stejně jako muž vedle ní. Ten vypadal starší. Pravou ruku a nohu měl v sádře a obvázanou hlavu. Oba sledovali zprávy.
Harry se posadil k oknu dále od těch dvou. Pohovka byla pohodlná a on se rozhlížel po něčem, co by mu pomohlo ukrátit si čas. Nezatěžoval sám sebe otázkou, proč zůstává v nemocnici, když Malfoy ho tu zcela jasně nechce.
Rukou prohrábl prospekty ležící na stole před pohovkou. Mnoho jich bylo o rakovině, medicíně jako takové, ale byl tu jeden o paralýze. Zvědavě ho zvedl.
Co je centrální nervový systém a proč se neregeneruje po zranění? Hlásal.
Centrální nervový systém (CNS) kontroluje většinu funkcí těla a mozku. Je složen ze dvou částí: mozku a prodloužené míchy.
Prodloužená mícha slouží ke komunikaci mezi tělem a mozkem. Když je mícha porušená, výměna informací mezi mozkem a ostatními částmi těla je přerušena.
Mnoho orgánů a funkcí v těle se po zranění zregeneruje bez vnějšího zásahu. Naneštěstí určité spoje centrálního nervového systému jsou specializované a nemohou se dále dělit a vytvářet nová spojení. To má za následek, že uzdravení při zranění mozku a prodloužené míchy je daleko složitější.
Složitost centrálního nervového systému způsobuje, že vytvoření správného spojení mezi mozkem a míchou je velmi obtížné.
Harry nevěděl nic a ani se nezeptal na současný stav Dracova zranění od té doby co se nehoda stala. Uplynuly od ní už celé týdny, a on byl tak zaujatý svou vlastní myslí a vzpomínkami, že zapomněl, že Malfoy byl při nehodě, která je svedla dohromady, vážně zraněn. Ale právě to byla holá skutečnost. Dracovo zranění, které utrpěl, bylo tak vážné, že ho odkázalo na kolečkové křeslo, možná na zbytek jeho života.
Na Harryho náhle dopadla realita.
Malfoy byl handicapovaný.
Nemohl hýbat nohama.
Nebude schopen vést život, o kterém vždycky mluvil. Bude muset mít lidi, kteří by mu pomáhali a dělali pro něj určité věci. A i když měl sloužící od chvíle, co se narodil, Malfoy to miloval jen z toho důvodu, že jim mohl dávat rozkazy, ale ne kvůli tomu, že by je potřeboval.
Komentáře
| RE: Hloubky zimy 02 | ivet | 19. 07. 2010 - 22:16 |
| RE: Hloubky zimy 02 | zuzana | 13. 05. 2011 - 19:01 |