Hloubky zimy 01B
13. červenec 2010 | 19.59 |
HLOUBKY ZIMY
.
Autor: Cosmic
.
Kapitola 1B
Odpoledne strávil touláním po městě. Nemohl se přinutit jít do školy. Měl jít, ale nemohl by jen tak prosedět celé hodiny, když se jeho svět zase obrátil vzhůru nohama. Malfoyův nedobrovolný návrat do jeho života vyvolal vzpomínky na život, na který chtěl raději zapomenout. Nechtěl vzpomínat. Obrátil se zády ke magickému světu z jednoho důvodu, dobrému důvodu a pak byl do něj vržen násilně zpět .....
Zahnal ty myšlenky pokusem říct sám sobě, že nebyl přiveden zpět ne doopravdy.
Stále se mohl k Malfoyovi a tomu životu otočit zády.
Stále se mohl k Malfoyovi a tomu životu otočit zády.
Vešel do své oblíbené kavárny Expresso house a objednal si kávu latte. Uvědomil si, že nic nejedl celý dlouhý den - vypadalo to, že ráno se zapomněl nasnídat a k obědu snědl jen jablko. Koupil si ke kávě vdolek a sýr. Stále s myšlenkami, které se mu točily v hlavě, zaplatil dívce za pultem a šel si sednout si ke stolu u okna. Pozdní odpolední slunce zabarvovalo nebe do temného oranžového nádechu, ale Harry si toho sotva všiml.
" Zachránil jsi mu život."
Tato myšlenka byla ze všech, co se mu točily v hlavě nejdůležitější, ta věta vystupovala jasně nad všechno. Dva hlasy opakovaly ta samá slova, jeden byl doktorky a druhý byl - hlas z minulosti, který by raději zapomněl. Nechtěl na to myslet, jen to přinášelo zpět vzpomínku na jeho selhání.
Tak seděl a díval se na západ slunce, dokud nebyla tma a dívka zpoza pultu přišla k němu, aby mu řekla, že již zavírají. Hubená, asi osmnáctiletá dívka nebo tak nějak čekala po jeho boku, dokud si neoblékl kabát.
"Omlouvám se." Mumlal Harry, když si všiml, že zbytek kavárny je prázdný.
"Tím se netrapte.
" Dívka se na něho příjemně usmála. Vzala hrnek a talířek a otočila se k němu, aby se zeptala, "Vám kafe nechutnalo, pane?"
"Cože?" zeptal se roztržitě Harry.
"Váš hrnek je stále plný," řekla, milým tónem. Vypadala zvědavě.
"Já - já no vypadá to, že jsem na něj nakonec neměl chuť."
Jen se na něj usmála. "Dobrou noc pane." Řekla, když otevřel dveře k odchodu.
"Dobrou - dobrou noc." odpověděl Harry.
.................................................................................................................
.................................................................................................................
Přišlo ráno a Harry se vydal do školy. Beztak už zameškal celý den a dost dobře nemohl ztratit další. Když mu ve tři odpoledne skončila poslední hodina, děkoval jakémukoliv bohu, který vládl světu za to, že z toho dne udělal pátek. Během hodin mu několikrát profesoři pokládali otázky a on nebyl schopen odpovědět ani na jednu z nich. Jeho mysl byla na úplně jiném místě.
I když se pokoušel jak chtěl potlačovat nežádoucí myšlenky, stále se mu vtíraly do mysli. Popravdě čím víc je zaháněl, tím víc myšlenek ho zaplavovalo. Jako přílivové vlny stávaly se stále silnějšími a silnějšími a bouraly všechny zdi, které si tak opatrně vybudoval kolem sebe.
"Harry!" výkřik přinutil Harryho zastavit se v půli kroku, aby se podíval, kdo na něho volá. Otočil se a ocitnul se tváří v tvář mladé ženě s dlouhými tmavými vlasy.
"Ahoj Myro," řekl Harry a pokoušel se přidat do svých slov citu. Setkání s přítelkyní nezastavilo vzpomínky a neochránilo ho před jejich vpádem do jeho mysli.
Všichni zemřeli .......
Myra ho poctila zamračením. "Nevypadáš moc šťastně." Řekla.
"Já jen - včera se něco stalo," řekl Harry. "Jen - nechci - "
"Nechceš o tom mluvit?" řekla Myra se zdviženým obočím.
Harry se na ní bezmocně podíval, přemýšlel, jak by reagovala, kdyby jí řekl všechno o světě, kterého byl kdysi součástí. Logická část jeho mozku odpověděla, že by byla vystrašená, zhnusená vyprávěním o něčem tak - nepřirozeném. Ozval se hlas, hlas strýce Vernona, říkající mu, že je zrůda.
Podíval se Myře do očí.
Podíval se Myře do očí.
" Omlouvám se." Řekl skoro šeptem. "Prostě nemůžu."
Začal se obracet, ale Myra ho chytla za rukáv. To, že byla o pár centimetrů menší než on, znamenalo, že se musela se dívat nahoru. Otevřela ústa, aby něco řekla, ale zavřela je se zamyšleným výrazem.
"Jsem tady." Řekla, "pokud mě budeš potřebovat, jsem tady."
-
Pokusil se usmát, ale měl pocit, že pokus bohužel selhal. "Díky." Řekl a odcházel s jejím upřeným pohledem v zádech.
To odpoledne seděl Harry zadumaně doma. Nevěděl co má dělat - chtěl zablokovat vzpomínky a nikdy se s nimi znovu nezabývat, ale kamkoliv se nyní podíval, viděl náhle věci, které se zdály být nějak spojené s minulostí. Navzdory jeho pokusům pořídit si všechno nové, když za sebou nechal svou minulost.
Nebo jak si přiznal, když utekl od své minulosti. Ve skutečnosti ji nikdy neopustil.
-
Konečně znechucen sám sebou, se postavil a popadl znova svůj kabát. Naplněn náhlou potřebou něco dělat, vzal si klíče a opustil byt. Skoro seběhl schody a ve vteřině opustil budovu. Od té doby co žil v rušnější části mudlovského Londýna, byl chodník jako obvykle plný lidí. Nevěnovali mu pozornost, když chvátal dolů ulicí, měl ve své mysli jasný cíl - nemocnici a ještě přesněji, jednotka intensivní péče.
Nemocnice hučela činností, stejně jako když tu byl Harry naposledy. Sestry a doktoři, všichni oblečeni ve známých zelenobílých uniformách. Pacienti ležící na postelích, někteří tiše, jiní křičící a konečně příbuzní a přátelé, všichni nervózní a unavení. Harry nezapadal do žádné skupiny, nebyl člen lékařského týmu, nebyl pacient - díkybohu - a nemohl se počítat ani mezi přátele, nebo příbuzné Malfoye.
-
"Uf, ahoj," řekl asistentovi na recepci. " Hledám Draca Malfoye?"
"Příbuzný?" zeptal se muž, viditelně nervózní.
"Přítel." Harry řekl navzdory předešlým myšlenkám.
"Byl přesunutý na třetí patro, pokoj 317," řekl muž. "Návštěvní hodiny jsou do pěti. Další?"
Harry byl zatlačen na stranu. Nevadilo mu to, vydal se chodbou ke schodům. Do třetího patra dorazil trochu zadýchaný. Slíbil si, že začne zase cvičit. Všechno co v současnosti dělal, bylo to, že chodil pěšky na universitu a zpátky domů.
Uvědomil si, jak hloupé to jsou myšlenky, když si vzpomněl, koho jde opět navštívit a proč.
-
Třetí patro bylo o mnoho klidnější než první. Harry si brzo uvědomil, že toto je oddělení pro lidi s dlouho trvajícími nemocemi nebo zraněními. Oddělení bylo tiché, i když ne úplně. Vypadalo mnohem více domácky s obrázky, fotografiemi na stěnách. Velkou místností s pohovkami, televizí, stereo zařízením, přehrávačem a množstvím videokazet a cd. Asi čtyřicetiletý muž seděl ve svém kolečkovém křesle a se zájmem sledoval TV, ani nevzhlédl, když ho Harry míjel.
Tyto pokoje měly také okna do chodby, ačkoliv většina z nich je měla zatažené. Harry rozuměl potřebě alespoň nějakého soukromí. Chápal, že ho zde nemohlo být příliš mnoho, když pacienti potřebovali pomoci s návštěvou koupelny a WC.
-
Pokoj 317, byl na konci chodby. Harry prošel kolem pokoje, kde dvě sestry upíjely čaj a o něčem se tiše bavily.
Před pokojem 317 se zastavil a zhluboka se nadechl. Závěsy tu byly také zatažené a Harryho to nepřekvapilo. Malfoy byl vždycky ten, který vyžadoval soukromí. Harry si všiml, že se mu třese ruka, jak jí zvedal, aby zaklepal na dveře. Motýlci mu poletovali - ne sloni mu dupali - v nervózním žaludku. Nevěděl proč je nervózní, tohle byl přece Malfoy, sice jeho školní Nemesis, ale nikdo o koho by se musel starat a nebylo tu nic, čeho by se měl bát.
Hlas v mysli mu připomněl, že když Harry viděl Malfoye naposled, zmiňovaný na něj křičel, aby vypadnul.
Uvědomil si, že nikdo mu neodpověděl na zaklepání. Rozhodl se vejít, řekl si, že Malfoy mu nemůže udělat nic horšího, než na něj křičet - zmáčkl kliku a otevřel dveře.
-
Malfoy spal. V pokoji bylo slyšet hlasy, ale Harry si uvědomil, že to je TV a dávají nějakou stupidní reality shou. Nebyla to žádná návštěva, která přišla za blonďatým pacientem na posteli. Odvážil se vejít dál do pokoje. Harry se zadíval na Malfoyův vzhled. Vypadal bledě, příliš bledý, než aby to bylo zdravé. Odřeniny viditelné pod obvazy na straně Malfoyova obličeje zesvětlaly, ale stále příliš kontrastovaly s jeho pokožkou. Konstrukce byla stále kolem Malfoyovi hlavy a trupu, aby ho chránila před pohybem. Přikrývku měl přetaženou až k pasu a levou ruku měl položenou na břiše.
Harry přešel k posteli a sáhl po ovladači, aby mohl vypnout TV.
Náhle bylo Harry zápěstí chycené v Malfoyově ruce a chladné oči ho pozorně sledovaly.
-
"Neříkal jsem ti, abys mě nechal na pokoji?" řekl nízkým a vražedným hlasem.
Harry se mu podíval přímo do očí. "Ne, naposledy jsi jen řekl, vypadni" odpověděl. Věděl, že tón jeho hlasu Malfoye rozzuří.
"Pak ti to tedy řeknu znova, VYPAD....."
"Malfoyi přestaň," řekl unaveně Harry. "Nejsme v ... nejsme už ve škole. Žiju v mudlovském světě a ty jsi v mudlovské nemocnici, ochrnutý od pasu dolů. Moje přítomnost tady by měla být ten nejmenší z tvých problémů."
Malfoy otevřel a zavřel pusu, několikrát v rychlém sledu. Harry se vyžíval v okamžiku, kdy dokázal Malfoye zbavit řeči. Uvědomil si, že od té chvíle co se rozhodl navštívit Malfoye v nemocnici, se jeho myšlenky nerozbíhají, tak jako předtím. V obavě, že by mohl ztratit schopnost zastavit nechtěné myšlenky, Harry obrátil svou pozornost zpět k blondýnovi před sebou. Draco vypadal opět zuřivě.
-
"Nevím, jak ses dozvěděl rozsah mých zranění." Řekl, opět vyrovnaným a vražedným tónem, "Ale věř mi, když říkám, že nechci, abys to věděl. Teď vypadni, než zavolám sestru."
Harry zvedl oči a vytrhl zápěstí z Malfoyova stisku. Přitom si všiml záblesku bolesti, slabého trhnutí. Připomenul si, že by měl být s blondýnem opatrnější. I když si to Malfoy nechtěl přiznat, byl při nehodě vážně zraněný. Malá část Harryho přemýšlela, proč se stará. Harry té části řekl, že nezáleží na tom kdo je ta osoba před ním a že nebude ubližovat nikomu, kdo prošel takovou nehodou.
Vypnul protivnou TV. I když byl k Malfoyovi otočený zády věděl, že ten pozoruje každý jeho pohyb.
-
"Ví někdo další, že jsi tady?" zeptal se konečně a otočil se zpátky k Malfoyovi.
Malfoy vypadal, jako když dohaduje sám se sebou, zda odpovědět nebo ne, po půl minutě Harry pronesl.
"No tak Malfoyi! Je to opravdu tak hrozné, že jsem tady? Že to vím?"
"No tak Malfoyi! Je to opravdu tak hrozné, že jsem tady? Že to vím?"
Malfoyovy oči se blýskaly hněvem tak známým z předešlých let.
"Vypadni." Syknul.
"To je jediná věc, kterou můžeš říct?" zeptal se Harry a jeho vlastní rozladěnost stoupala. "Vypadni! To jsi se ani trochu nezměnil? Jsi pořád ten rozmazlenej neřád, kterého jsem znal před tím?"
-
Malfoy vypadal, jako když se chce pohnout a jeho vztek se jen zvýšil, když si uvědomil, že konstrukce kolem něj mu v tom brání. Nezáleželo na skutečnosti, že ho právě ona udržuje při životě. Nechtěl nic jiného tak strašně jako vstát a praštit Harryho. To mohl Harry vidět úplně jasně napsané v jeho tváři.
"Vypadni!" křičel Malfoy znovu. "Vypadni, vypadni, vypadni!"
Jeho zlostný výraz pohasl, jak se Harry otočil a odešel z pokoje. Dveře za ním tiše zaklaply.
-
---------------------------------------------------------------
Pokračování příště
Komentáře
| RE: Hloubky zimy 01B | leušiq | 15. 07. 2010 - 13:20 |
| RE: Hloubky zimy 01B | bacil | 15. 07. 2010 - 20:49 |
| RE: Hloubky zimy 01B | hatifnatif | 16. 07. 2010 - 13:42 |
 RE(2x): Hloubky zimy 01B |
hajmi | 19. 07. 2010 - 02:40 |
| RE: Hloubky zimy 01B | ivet | 16. 07. 2010 - 16:45 |
| RE: Hloubky zimy 01B | canga | 19. 07. 2010 - 10:06 |
| RE: Hloubky zimy 01B | nade | 04. 08. 2010 - 20:41 |
| RE: Hloubky zimy 01B | zuzana | 12. 05. 2011 - 23:59 |