Invocare 020

"Harry," obrátila se na něj Hermiona druhý den při snídani. "Nechceš se projít se mnou k jezeru? Musíme si promluvit."

Harry měl pocit, jakoby mu vdolek uvíznul někde hluboko v krku a rychle ho zapil dýňovou šťávou.

"Hm... Mám dnes hodně práce, skutečně. Však víš, OVCe začínají v pondělí."

"Tohle je důležitější než zkoušky," vytrvale namítala Hermiona.

Kdysi dávno v tom druhém životě, by se Harry prostě smál, kdyby slyšel něco podobného od Hermiony. Teď se chtěl raději soustředit na své studium, protože moc dobře věděl, o čem bude řeč. Hermiona na rozdíl od Rona dobře věděla, že nemá žádnou přítelkyni.

Podíval se jí do očí tu noc ve společenské místnosti... A našel v nich výraz čistého zoufalství... Ach jo. Ona přece věděla, kdo je zodpovědný za jeho pomačkané, neupravené oblečení a oteklé rty.

"Na tom nezáleží, nemůžeš mi s tím nijak pomoct," Zavrtěl odmítavě hlavou Harry. "Po pravdě řečeno, neměli bychom o tom vůbec mluvit. Víš co je v sázce."

"To je důvod, proč jsem navrhla jít k jezeru."

"Hermiono... "

"Čekala jsem čtyři dny," přerušila ho a na chvíli se odmlčela. "Ale nebudu čekat déle. Jestli se mnou nebudeš mluvit, půjdu za ředitelem a řeknu mu, jak jsi vypadal tehdy v noci."

Harry rozhněvaně zvednul hlavu. Tak to by od přátel nikdy nečekal, takové vydírání - neměla být také zařazená do Zmijozelu. Existoval jen jeden způsob, jak se vypořádat s výhrůžkami. Konfrontovat ji s ředitelem.

"Jen do toho," poradil jí. Tento týden je heslo "karamelové přenášedlo"." Opravdu drží krok s Fredovými a Georgovými novými vynálezy.

Užij si ten rozhovor."

Hermiona prudce odhodila lžičku do talíře a odsunula vločky.

"Je ti snad jedno, jestli se profesor Brumbál dozví, co... ztlumila hlas až k šepotu. " O tom k čemu tě nutí?"

"On to ví," sklesle přiznal Harry, přitom ani nezvedl oči ze stolu.

"Tak si promluvím s profesorem, kterého se to týká."

Vzhledem k tomu, že Snape byl velmi dobře známý svou mírně řečeno pomstychtivostí v jeho hodinách, mohl chlapec s jistotou předpovědět:

"Nepustí tě ke zkouškám." řekl a vzpomněl si, jak mu Snape v 5.ročníku rozbil lahvičku s lektvarem.

"Harry jesli ti pořád ještě nedošlo, že jsi pro mne důležitější, než známky - tak jsi skutečně zabedněný." upřesnila Hermiona.

"Jdu za ním hned." Odsunula lavici, vstala a rozhodně zamířila ke dveřím.

Harry si nepředstavoval, že půjde rovnou do sklepení, promluvit si se Snapem. Ale vzhledem k tomu, že její minulé zasahování vedlo k té strašné hodině lektvarů... Zoufale zaťal pěsti. Právě teď, když přišel na to, jak se chovat. Posledních pár dnů se Snapem, proběhlo... No dobře, ne zrovna vesele, ale Merlinovi díky, alespoň v klidu. Ten násilím vnucený polibek se už neopakoval.

Proto ze všeho nejméně toužil po tom, aby nové Hermionino zasahování, Snapa opět rozzuřilo.

"Dobře," procedil Harry. Chytil dívku za rukáv a přinutil jí vrátit se na místo. "Takže jezero. Ale musím být v deset někde jinde, nemohu s tebou strávit celý den."

"Tak neztrácej čas a pojď."

"Musím si něco vzít z věže." zamračeně dodal Harry. "Počkej na mě u té velké skály."

-------------------------------------------------------------------------------

 

 

Moc se mu jít nechtělo, ale věděl, že se Hermiona nezastaví. Bude si s ní muset promluvit, ona se nevzdá, a Harry ji jednoduše nemohl dovolit, aby mluvila se Snapem. Mohlo by to narušit, křehkou rovnováhu, jejich vztahu. Kromě toho, Hermiona přece neví, že mu skutečně nemůže nijak pomoci. Bojovat proti Podentes je nemožné, a Snape v tom byl stejně, jako Harry. Byli v něm chycení oba.

Dívka seděla na trávě ve stínu strmé skály. Harry si sednul před ní na zem a zkřížil nohy.

"Musíme použít protizvuková kouzla, nežli o tom začneme mluvit." Upozornil Harry.

Hermiona lehce zčervenala a tak nějak podivně odpověděla.

"Udělej to sám. Bylo mi řečeno, že má kouzla jsou naprosto neadekvátní."

"To vypadá na Snapea," podotkl Harry. Hůlkou kolem nich opsal menší kruh a použil několik zaklínadel, jedno na druhé. "Tohle musí stačit."

Najednou Harry ani Hermiona nevěděli, co říci. Hermiona nejprve udělala jakýsi pohyb, potom jakoby se zarazila, potřásla hlavou.

"Harry..."

"Musím s ním spát." vyhrknul Harry

"On tě nutí s ním spát?" Nemohla popadnout dech Hermiona. "Oh, to je tak hrozný člověk!"

Harry zavřel oči a překvapeně si uvědomil, že s tím posudkem nesouhlasí. Určitě ne v tom slova smyslu, který měla na mysli Hermiona.

"Špatně jsem se vyjádřil," snažil se opravit. "Nemyslel jsem, že by mě on nutil. V každém případě ne teď. Oh, Merline, úplně jsem to zamotal.

On to dokonce sám taky nechce, Hermiono. To všechno rituál."

"Rituál?" zkusila se Harrymu podívat do očí, ale mladík po tom netoužil.

"Přeči si to." Vzdal se nakonec. Jedna jeho část nechtěla, aby se Hermiona seznámila s obsahem synopsisu. Přesto ho přinesl z věže, protože předpokládal, že jinak vysvětlit, co se děje bude nemožné. Vytáhl pergamen z kapsy kalhot a strčil ho dívce. "To je popis a vysvětlení Cambiare Podentes. Je to Snapeova práce."

"Hmm..." ozvala se a dál už bylo slyšet jen šustění pergamenu dohromady s Hermioniným sténáním a povzdechy. Harry musel potlačit přání utéct a nechat jí pergamen přečíst osamotě. Ale bál se dívčiny reakce, vždyť potom by musel všecho absolvovat znovu. Přitom i jen pro jednou mu to stačilo až až. Jenže to, co nakonec řekla, ho udivilo.

"Proč si myslíš, že všechno , co je tu napsané - je pravda?"

"Když mě to dal k přečtení řekl, že musíme projednat celou věc, jakmile ji pochopím. Dokonce navrhnul přizvat ředitele, kdybych se cítil stísněně v souvislosti... No s tím vším. Pokud si tedy nemyslíš, že je do toho zapletený Brumbál, pak ti nezbude než věřit všemu, co Snape napsal."

"No, to je pravda," zamumlala a v rozčilení mimoděk trhala trsy trávy.

"Harry, - a ty s ním ten ceremoniál provedeš? Opravdu splníš všechno co se tu říká?"

"Spíš všechny požadavky Snapea," povzdechl Harry. "Ano. Co jiného navrhuješ? Jak už jsem říkal ve Velkém sále..."

"Vím co je v sázce, - tiše dořekla Hermiona a znovu začala probírat listy pergamenu, když přejížděla očima po úhledných řádkách textu.

"Tady ta část, kde se mluví o Magii sexu - o tom , že ve vašem případě , má zvláštní význam. Už jsi se zeptal proč?"

"Ano, " přikývnul Harry, ale nevěděl jak odpovědět. "Snape mě to už vysvětlil, ale jde o jeho osobní věc a já nemám právo vykládat co mi řekl."

Hermiona si povzdechla.

"Víš přece, že jsem slyšela, co řekl Bins, když mluvil o "otroctví", ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude něco podobného."

"Mě také ne. Ale už to tak dopadlo, a já nemohu nic změnit. Vždyť ty také si nepřeješ mou smrt, ne? Nebo sledovat, jak Voldemort organizuje tu svojí genocidu?"

Hermiona si odfrkla.

"Prostě tenkrát v noci jsi vypadal takový rozhozený. Naježený a rozervaný."

"No, něco jsem plesknul bez přemýšlení a on mě potrestal."

"Co je to za trest - polibek?" a jako odpověď na jeho pohled dodala. "No ano, bylo to zřejmé."

"Jo, používá takové tresty." přiznal se Harry. Přitáhl si kolena k hrudi a obejmul je rukama. "Tak nebo jinak, trest zapůsobil. Nechci, aby se opakoval, proto jsem se začal chovat vůči němu velmi... Řekněme dejme tomu, obezřetně."

"Ale pokud je tohle všechno pravda," ukázala na pergamen, -"zkusí to znova."

Harry mněl chuť říci, že sex v sobě nemusí zahrnovat polibky, ale vyvolávalo to tak nechutné představy, že nemohl ta slova pronést nahlas. Kromě toho tou dobou už začal chápat, že by to nemusela být až tak pravda, v každém případě ne se Snapem.

"To není úplně tak," řekl místo toho. "Tu noc...Mezi jiným, vlastně právě potom, co jsi ho otravovala, kvůli mým zkouškám z lektvarů, jak už jsem řekl, mě potrestal. Použil... Násilí. Normálně takový není." Harry se zhluboka nadechl a přitiskl bradu na kolena.

"Och, Harry..." Hermiona naráhla ruku a projela mu vlasy na temeni.

"Opravdu, všechno není tak hrozné," pronesl mladík naléhavě. Nenáviděl její soucit, i když byl rád, že dokonce po tom, co se všechno dozvěděla, neošklivila si ho a dál se ho dotýkala. "Sice ze začátku to bylo dost těžké , ale posledních pár dnů, jsem pochopil, jak to všechno snášet.

Hermiona se ho snažila mlčky povzbudit a dál mu hladila vlasy.

"Je to lehké." přiznával Harry. "nechápu, proč jsem si na to nevzpomněl dřív. Asi proto, že mě dřív nikdy doopravdy netrestal."

Samozřejmě že Harry nepovažoval za trest ten první večer, kdy ho profesor donutil svléknout kravatu a vestu. Ne teď, kdy se stalo celkem běžnou zásežitostí svléknout si košili a dovolit Snapeovi dotýkat se ho, během jejich společných večerů.

"Jak tedy?" Zeptala se Hermiona.

Harry se zamračil a snažil se zformulovalt odpověď tak , aby byla jasná a pochopil ji i ten, kdo vyrostl v normální rodině.

"Je to dlouhá historie. Ty přece víš, že pobyt u mého strýce... no nebyla to žádná procházka parkem. Zvyknul jsem si chovat se k nim určitým způsobem, to je všechno. Protože oni mě doopravdy potrestali, když jsem jim šel na nervy. Takže jsem se jakoby... no dá se říci vypnul. Každé léto jsem si musel na ten postup znovu zvykat, ale s prvním výpraskem se mi paměť obyčejně rychle vrátila."

Harry teď začal také trhat trsy trávy a Hermiona ho znepokojeně pozorovala.

"Copak tě členové Řádu o posledních prázdninách nehlídali?"

"Jistě, pokoušeli se," přiznával Harry. "Ale víš, že Brumbál mně odtamtud nechtěl vzít - alespoň dokud příbuzenstvo představovalo menší nebezpečí, než Voldemort. A oni mi zatím nerozbíjeli hlavu, nebo něco podobného."

Hermiona mu přestala hladit vlasy, setřásla utržená stébla trávy a sevřela jeho ruku ve svojí.

"Zacházeli s tebou strašně, opravdu hrozně," přiznala. "Nevím sice všechno, ale o tomhle jsem přesvědčená. Ale jakou to má souvislost s tím, že vypínáš - přestáváš myslet? Jak to může pomáhat?"

"Lehko," vysvětloval Harry. A byla to pravda. U Dursleyů si to natrénoval. "Jednoduše se dostanu do takového stavu, kdy je mi všechno lhostejné. Já vím, Hermiono, řekneš mi, že jsem blázen..."

"Nejsem Ron."

"Nebo řekneš, že je to škodlivé na psychiku. Ale já jsem pochopil z vlastní hořké zkušenosti, - že je to mnohem lepší než tresty. Prostě přejdu do stavu, kdy na všecho kašlu a dělám to co mi přikážou. Jednoduše se... podřídím. Pomohlo mi to, když jsem pětkrát drhnul podlahu v kuchyni, protože první čtyři drhnutí nestačily, nebo když jsem strávil celý týden mytím oken. Prostě jen..."

"Poslechneš," dokončila za něho Hermiona.

"Bezmyšlenkovitě. Protože, když na to nemyslím, tak nemohu odmlouvat, nebo si stěžovat - a tak se vyhnu potrestání."

"A tak to probíhá i s profesorem Snapem?" v jejím hlase bylo zjevně slyšet pochybnosti.

"Funguje to dobře. Od té středy, co jsem začal."

"Harry... Jedná s tebou dobře? Myslím to doopravdy."

Harry se zamyslel.

"Ano, naprosto. Myslím, že je zaměřený na to, že musím... No, všechno chtít z vlastní vůle, aby to všecho fungovalo, proto on, ee..."

Zrudnul tak silně, že si myslel, že shoří. "Vypadá to spíš, jakoby se mne pokoušel svádět."

Hermiona jen polkla a trochu zakašlala.

"Opravdu." potvrdil znovu Harry. "Ten první den, co jsem s ním strávil, mně nabídl víno. Když mi potom stouplo do hlavy a já se cítil, jako když mě do ní praštíš, dal mně lektvar proti kocovině a nechal mně vyspat. A pak... Oh Merline, nemáš tušení, jak mi bylo příšerně, když jsem věděl, že bude po mně chtít fyzický kontakt, ale všechno co udělal bylo, že mi namasíroval záda a líbal na krk."

Harry odlehčeně vydechnul. Nikdy by nevěřil, že když jí všechno řekne, pocítí takovou úlevu, ale byla to pravda. Cítil se teď míň osamělý.

A potom, když se ohlédl a zrekapituloval si Snapeovo chování, musel uznat, že všechno mohlo být o mnoho horší. Hermiona, to nemohla samozřejmě pochopit, a nebylo čemu se divit s její povahou. Vždyť už dřív se dokázala brát za práva domácích skřítků. Nedalo se od ní tedy čekat, že by schválila otrockou smlouvu s jejími podmínkami.

"Snape se se mnou dokonce pokoušel po vašem rozhovoru učit lektvary." dodal Harry.

Zvedla hlavu a v očích se jí leskly slzy.

"To je... Domnívám se, že to už je něco. Ale řekl, že ti zakáže pracovat. To víš?"

"Jistě, všechno je to v synopsisu, vzpomínáš? Závazná smlouva mně zakazuje pracovat."

"Oh, ano." zamumlala. Bylo zřejmé, že zapomněla, což se Hermioně vůbec nepodobalo.

"Jistě, ve skutečnosti všechno v pořádku není," ujistil jí Harry. "Nedá se říci, že jsem šťastný, ale mohlo to být horší. Mnohem horší. "

"Ty..." polkla Hermiona a pak si nervózně sebrala vlasy do ohonu, který začala kroutit. "Víš, můžeš si kdykoliv se mnou promluvit... Jsem tady. Myslím to vážně. O čem budeš chtít."

"Víš," zašeptal Harry a opřel se o skálu, - "uvědomil jsem si, že rozhovor opravdu pomáhá. Ale těžko si mohu představit, jak budu mluvit o... no "ty víš o čem"."

"Ano, ale jak jsem řekla, o čem chceš, a ne jenom "no ty víš"," připomenula mu Hermiona.

"Jasně." Harry vstal a schoval už dost ošoupaný pergamen do kapsy. "Teď potřebuji slib, Hermiono. Že nikdy, nikomu, nic... "

"Za koho mě máš?"

"Ale ne, to jsem neměl na mysli," stisknul její ruku, přitáhnul dívku k sobě a objal ji. "Já ti důvěřuji. Víc, než komukoliv jinému to přece víš. I když vím, že nejsi klidná, což je přirozené. Ale musíš se ovládat a neběžet znova za Snapem, rozumíš? Nebo nedej Merlin, do toho zatahovat ředitele. Chápeš, že on stejně s ničím nepomůže? Zrovna tak, jako když mě poslal k Dursleyům, - protože cíl samozřejmě omlouvá prostředky. Naposled, když jsi se pokoušela bránit mě před Snapem, si svou mizernou náladu potom zahojil na mně."

Hermiona přikývla, ale Harrymu to nestačilo.

"Myslím to vážně," pokračoval a trochu ji od sebe odtáhl, aby mohl vidět výraz její tváře. "Například, jestli uvidíš, že jsem přišel v takovém stavu, jako k tomu došlo minule, nebo uvidíš, že jsem z něčeho rozčilený. Musíš jít za mnou, rozumíš? Jenom za mnou, Hermiono. Za nikým jiným. Dokonce ani za Ronem. Mám za to, že pokud někdy pochopí, co se děje, tak mu přeskočí. A to může skončit v Azkabanu, to snad chápeš?"

"Dřív nebo později se stejně všechno doví." prohlásila Hermiona.

"Rituál provedeme teprve po ukočení školy." vysvětlil Harry. "V krajním případě bude muset Ron dorazit do hradu, pokud mě bude chtít... No, zachránit. To mu dá čas, aby se uklidni a zamyslel. A teď přísahej."

"Půjdu jenom za tebou." slíbila Hermiona.

"Výborně." slabě se usmál Harry. Dobře chápal, že jeho úsměv nikoho nepřesvědčí. Samozřejmě, že nebyl šťastný, ale na to už byl zvyklý.

"Musím jít, můžeš třikrát hádat, kam. Nedělej si o mě starosti. Nemyslím, že mě bude mlátit jako strýc Vernon."

"Jaká útěcha." suše odpověděla Hermiona.

Harry zrušil ochranná zvuk tlumící kouzla a schoval hůlku.

"Já vím. Prosím tě, nenervuj se tak. Je to jedno, stejně nemůžeš nijak pomoci."

Po těch slovech se vydali do kopce zpátky k hradu.

------------------------------------------------------------------------------

 

 

Harry se připravoval to ráno na návštěvu Snapea stejně, jako to dělal od středy. Napřed byl opravdu rozlobený a nervozní - bál se toho trestajícího polibku, ale to bylo proto, že přemýšlel o polibku jako takovém, místo toho k jakému účelu měl sloužit: k potrestání.

No dobrá neměl mu říct parchante. Alespoň ne přímo do tváře. Vážně to přehnal.

A Snape ho musel potrestat. Jenže způsob potrestání měl jakýsi zvrácený smysl. Lektvarista tu příležitost využil k tomu, aby je posunul dál v tom jeho plánu - musíš si na mě zvyknout - a který, jak to vypadalo dodržoval. Stejně tak jako dřív přikazoval Harrymu, aby si sundal kravatu a vestu, později tričko. A ačkoliv byl polibek nepopiratelně fyzický, byl daleko více zamýšlen jako psychologický trest. Způsob jak ho zatlačit dál a vidět jak reaguje.

Ano, bylo jasné, že Snape bude dělat takové věci jako je tahle. Rád vyváděl lidi z míry i během hodin, také kladl různé děsivé otázky nic netušícím studentům. Slídil po třídě, aby je znervóznil, když už jim nedokázal přivodit infarkt tím, že vám náhle promluvil za zády ve chvíli, kdy jste ani netušili, že stojí za vámi.

Potom, co Harry pochopil, co se tu ve sklepení děje, cítil se daleko lépe připravený na to jak se s tím vypořádat. Jak řekl Hermioně, musel prostě sklouznout do klidné apatie, do které se naučil dostávat o prázdninách. Prostě plnit jeden příkaz za druhým a nemyslet na následky. Protože pak se s tím vším mohl vyrovnat.

Proto se teď několikrát v ředitelně zhluboka nadechl a protáhl se. Zvedl ruce nad hlavu, tam spletl prsty dohromady a snažil se je vytáhnout výš a zároveň tlačil dozadu, aby se zbavil jakékoliv napjatosti, kterou cítil. Pak si protáhl oba boky dokud se necítil úplně uvolněný. Na tvář si nasadil bezvýraznou masku a řekl sám sobě, že cokoliv se stane vrátí se do nebelvírské věže před večerkou. Cokoliv se stane - prostě to přestojí.

Tentokrát si mohl říct ještě jednu další ulidňující věc, cokoliv se stane může si promluvit s Hermionou. No dobrá, pokud bude chtít. Ale bylo příjemné vědět, že tu je. Opravdu příjemné.

Připravený na otrocký výcvik - pomyslel si a vstoupil do plamenů v krbu.

 

 

Dobrá mohl si myslet, že je připravený, ale první věc, kterou mu Snape řekl byla z prvu tak bizardní, že si napřed myslel, že neslyšel správně. Jedna věc byla poslat ho, ať jde zpátky a přinese si plášť. Nakonec ten plášť tu noc skutečně potřeboval. Ale tohle?

"Běž a vem si na sebe košili jiné barvy." Řekl mu Snape, když si ho prohlédl od hlavy k patám, s malám úšklebkem na rtech.

"Koši... košili jiné barvy?" opakoval Harry rozpačitě. Právě se chtěl zeptat proč, ale ty tři dny ve kterých zapadl do poslouchací rutiny v něm vyvolaly příliš mnoho vzpomínek na léto a pamatoval si, že otázka PROČ znamenala, říkat si o problémy. Obvyklá odpověď byla - Protože jsem to řekl - což nestálo za slyšení. A také odpověď občas byla následována tím, že se nad jeho hlavou začala stahovat mračna. Ne, že by ho Snape uhodil. Harry si uvědomil, že toho se nebojí. Snapeovy tresty by znamenaly něco daleko horšího. A to něco zavánělo intimitou.

Takže místo otázky proč, si Harry raději ujasnil.

"Umm, nějaké určité barvy?"

Snape mu věnoval zvláštní pohled, jako by očekával něco jiného, dřív než odpověděl. Nádherně odhadnutelnou odpovědí.

"Zelenou."

Samožřejmě. Ne že by Harryho modrá košile byla nějak nebelvírská, když mu v mysli vytanuly barevné provázanosti jednotlivých kolejí, ale přesto se to dalo odhadnout.

"Dobře." Odpověděl a přenesl se zpět.

 

 

Hermiona si četla ve společenské místnosti, když vešel zpátky. Obočí jí vylétlo vysoko překvapením a na rtech se jí zformovala otázka. "Tak brzo?"

Harry jen pokrčil rameny a mávl na ní. Když došli do pokoje - díky bohu, že všichni jeho spolubydlící byli někde a užívali si sobotní ráno - Harry zavřel dveře a rukou naznačil, že nejsou zabezpečené a musí být opatrní v tom co budou říkat. Hermiona kývla a on se na ní usmál. "Zřejmě potřebuju košili jiné barvy." přiznal.

Zároveň si svlékl tu, co měl na sobě a začal prohledávat svojí truhlu.

Hermiona na něj zírala. "To si ze mě děláš legraci?"

"Ne, vúbec ne. Dostal jsem rozkaz, že akceptovatelná je jen zelená."

"Zelená!"

Harry zvedl jedinou zelenou košili, kterou měl. Nepatřila mezi něco, co obvykle nosil v sobotu, ale nebyla tak formální jako jeho bíla ke školní uniformě. Tahle byla také propínací, ale neměla límeček. Popravdě Harry jí měl docela rád i přes její zelenou barvu, kvůli které ji tak moc nenosil. Příliš dráždila jeho vnitřního zmijozela.

Hermiona překonala první šok a rozhihňala se.

"No jasně klidně se směj." Reptal Harry jak se oblékal. "Ty nebudeš ten někdo kdo si jí bude muset za chvíli zase sundat, kvůli nevyhnutelné masáži zad."

Hermiona si přikryla pusu rukou. "Um, nezmiňoval jsi se o tom už jednou předtím? Jsou časté?"

Harry na ní zíral, trochu překvapen její přímočarostí, ale pochopil, že mu tím chce naznačit, že jí může říct cokoliv. A stále víc a víc si toho začal cenit. " No jo, časté. Pokaždé." Vysvětloval.

Tentokrát spolkla svůj smích. " A jsou alespoň .... no příjemné?"

Harry jen koukal. "Proč máš tak dobrou náladu? Dole u jezera ti to nepřišlo tak směšné."

"Já vím." Hermiona se přestala smát, i když trochu humoru jí zůstalo v očích. "To jen to.... převléknout si košili Harry? To je tak hloupý způsob jak tě zkoušet, to je všechno."

"Zkoušet mě?" Harrymu se to nelíbilo, připomínalo mu to příliš Dursleyovi.

"No, nemyslíš si doopravdy, že zelená barva je nějak důležitá, že ne? Mimochodem ti sluší. Vyniknou ti oči."

"Vážně, díky." Zavrčel Harry a zastrkával si spodek košile. Pak se kouknul do zrcadla jestli mu někde nekouká zapomenutý kus lemu.

"Vážně," potvrzovala Hermiona.

Harry se otřásl, jako by mu tady něco unikalo a na něco zapomněl. Hmm sobota. Snape říkal něco o sobotě ... nenos si knihy ... ne něco jiného.

"Oh." Náhle prohlásil. "Ještě jsem se měl vrátit pro tohle." Lovil hluboko v truhle dokud nenašel klíč k trezoru u Gringottových a pak sebral ještě dopis z banky z šuplíku svého nočního stolku. "Mám přinést tohle."

Hermiona neměla trezor, ale poznala klíč z všech těch dob kdy byla se svými přáteli v Příčné ulici. "Majetek." Zamumlala a náhle zmizely všechny stopy jejího humoru. "To musí opravdu bolet."

"A to nevíš ani polovinu." Zamumlal potichu Harry. "No povím ti to potom, jo? Musím zpátky."

"Trvalo ti to dlouho." vytknul mu Snape.

Harry ze sebe oprašoval popel a pozoroval, jak mizí jakmile dopadne na podlahu. Perfektní zaklínadlo, přesto, zajímalo by ho, jak často ho obnovovali.

"Kde ses zdržel?" zajímal se důrazně Snape, svým sametovým barytonem, i když Harry zachytil podivný tón. Jakoby cosi hledal.

Harry to nechápal.

"Nikde, jen jsem pár minut mluvil a Hermionou," odpověděl. "A taky jsem si vzpomněl, že musím najít klíč." strčil ruku do kapsy a pokusil se vytáhnout klíč spolu s dopisem z banky, ale místo toho vytáhl synopsis.

Snape zdvihnul obočí.

"Nosíš ho sebou?"

Harry měl podezření, že přiznání, že ho někomu ukázal, by bylo sotva přijato s jásotem, proto jen pokrčil rameny a odpověděl.

"Ano. Prostě ho nemohu nechat v ložnici. Co kdyby ho někdo našel?"

"Zapomněl jsi, že je možné ho přečíst jen v tvé přítomnosti? Myslím, že už jsem tě s tímto faktem seznámil"

"Ano, říkal. Promiňte pane...Eh... Tedy Severusi."

"Neomlouvej se, to je vedlejší." mávnul rukou lektvarista a prohlížel si ho od hlavy k patě. "Hmm. Předpokládám, že to by šlo. Takže. Nasnídal ses dobře, nebo jsi byl ráno opět příliš rozčilený na to, aby ses dost najedl?"

"Mněl jsem párek a vafle," klidně odpovídal Harry a díval se při tom před sebe nepřítomným pohledem.

"A co lektvar," pokračoval Snape, "pomohl ti? Tvoje noční můry přestaly? Bereš ho každý večer, jak jsem ti řekl?"

"Ano."

"Škoda." zareagoval podivně lektvarista.

Harry pozdvihl obočí a zaujal své obvyklé místo na pohovce. Uvědomil si, že čeká, jestli ho Snape seznámí se svým plánem, ale k tomu samozřejmě nedojde.

"Ano, škoda," zamyšleně pronesl Snape, a stále si pozorně mladíka prohlížel. "Kdyby ses zdržoval, jak jsem ti přikázal, tak teď už by se ti zdály zajímavé sny. Samozřejmě
Bezesný spánek je potlačuje. Řídil ses mými pokyny?"

Harry začal mít divný pocit, že se tu děje ještě něco, co mu zatím uniká a co nechápe.

"Ano." odpověděl, zaklonil hlavu na opěradlo a zavřel oči a mysl taky. Stejně nevěděl, co od něho Snape chce.

"Opravdu?" popichoval lektvarista, ale Harry se nenechal vyprovokovat.

"Opravdu." potvrdil klidně.

"Neobtěžuje tě to?"

"Hmm. No možná trochu. Totiž, zdá se, jsem přece normální."

"Kdy jsi naposled zažil orgasmus?"

To už Harry nevydržel. Při té otázce se mu oči otevřely samy od sebe. Spousta odpovědí mu probíhala hlavou. Mohl by říci: "zatraceně to není tvoje věc... Co na tom sakra záleží...A v jakém století jsi ho naposledy zažil ty, umaštěnče?A ta nejlákavější verze byla: "Ee... Orgasmus? Co to je?"

Ale když zvednul hlavu a podíval se na Snapea, setkal se s černýma očima, ze kterých svítilo vzteklé odhodlání. Viděl rty zkřivené úsměškem a pochopil, že otázka je past. Takže prověrka, jak by řekla Hermiona.

Snape Harryho provokuje a čeká na odpovídající reakci.

Ale to se nedočkáš. Pomyslel si Harry. Vůbec, jaký smysl by mělo rozčilovat se, pokud by jediným výsledkem bylo, že tě přimáčknou na stěnu a budou tě líbat. Nebo něco horšího.

"Asi... Je to asi dva a půl týdne, nebo něco kolem toho," odpověděl klidně a znovu zavřel oči. Přesně tak, prostě kašli na to. Odpovídej na jeho otázky, dělej oč tě požádá a kašli na to, do té doby, než tě pošle zpátky do věže.

Snape vydal jakési zamručení, a Harry znova otevřel oči. Kupodivu lektvarista vypadal ještě víc rozladěný, než když se Harry zajíkal při odpovědi.Potom se mu náhle v očích objevilo divoké odhodlání, jakoby ho napadla zářivá myšlenka.Opravdová prověrka, která dotlačí Harryho na samou hranici, a zdaleka to nebude jen převlečená košile.

"Půjdeme do knihovny," úlisně pronesl Snape s tak spokojeným výrazem tváře, jakoby věděl něco, Harrymu neznámého. "Vezmi sebou dopis od Gringottů. Musíme něco dokončit."

Sobota, 23, května 1998, - 10:48

  

Severus sledoval, jak mladík s obavami vstává. Alespoň něco, nějaký pokrok. Naprosto pokorný Harry působil divným dojmem, který se Severusovi vůbec nelíbil a trochu ho přiváděl do rozpaků. A navíc, tohle přece nebyl opravdový Harry Potter, což znamenalo jediné, tento styl jednání nesmí dál pokračovat.

Severus měl v úmyslu použít šokovou terapii. Podentes vyžadovalo smíření, ale ne takový stav celkové ušlápnutosti a neschopnosti vyjádřit své mínění. Mimo to, z toho, co mistr lektvarů o ceremoniálu věděl, takové chování bylo nebezpečné. Nikdo se nemůže přetvařovat do nekonečna. Proto byl nakonec výbuch nevyhnutelný a Severus byl povinný hlídat a zabránit tomu, aby k němu nedošlo právě během rituálu. Zabránit? Severus se zamračil. Věděl daleko víc, než co napsal v synopsisu. Během obřadu bylo potřebné dost ponížené chování, které samozřejmě ukončí tuto hru na otroctví, nebo cokoliv jiného to je, a to pravděpodobně očekávaným výbuchem.

Severus předpokládal, že naprosto absurdní požadavky, jako byla výměna košile, vyvolají u Harryho přirozenou reakci.

Když neuspěl, rozhodl se, že otevřený rozhovor o sexu způsobí, že chlapec zrudne, začne se zakoktávat a bude se snažit vyhnout tématu. Severus na to tolik spoléhal. Málem neudržel zklamaný povzdech, když musel hádat, co bude muset udělat, aby rozbil tu otrockou podobu Harryho a prodral se k jeho osobě skrz vystavěné překážky.

Ale potom na stole uviděl zmuchlaný synopsis a vzpomněl si na Harryho poznámku o klíči. Zároveň si připomněl mladíkovu stísněnost při představě, že se musí vzdát svého majetku. Dokonce to tenkrát napsal do svého seznamu otázek: Je možná dohoda o tom, že dostanu všechno nazpátek? Možná je docela pravděpodobné, že cesta ke skutečnému Harry Potterovi, vede přes věci, které zdědil po otci.

Severus prošel knihovnou a sedl si za stůl. Gestem poručil Harrymu vzít si židli od jídelního stolu. Když se potom chlapec posadil naproti němu - a od sebe je dělil rozsáhlý, hladký, lakovaný povrch stolu - lektvarista se nenuceně zeptal:

"Prostudoval sis obsah bankovního trezoru?"

"Ano." Harry vytáhl z kapsy dopis, trochu ho uhladil a přiložil klíč na vyznačené místo.

Pod obrázkem zamračeného goblina, netrpělivě klepajícího nohou, se objevil stručný seznam majetku s vysvětlivkami.

"Ehm... Jsou tu kupní smlouvy na několik domů. Nikdy dřív jsem o nich neslyšel. A něco, čemu se říká Purselova hůl."

Severus zvednul obočí.

"Pro rozpoznání jedu. A finanční výkaz?"

"Oh, spousta galeonů," mávnul rukou Harry. "Hmm - z toho odstavce to jde těžko pochopit, ale myslím, že za těch posledních sedm let, trezor vydělal víc procent na úrocích, než se mi podařilo utratit.

"O tom pochybuji. Studium v Bradavicích stojí spoustu peněz."

Opatrně , aby nepohnul přiloženým klíčem z místa, si přitáhnul pergamen k sobě. Byl lehce zklamaný naprostou absencí očekávané Harryho reakce. Nyní stačilo požádat o dovolení podívat se na pergamen. Dokonce i goblin na obrázku to chápal, a s vyčítavě hrozil prstem. Ale dokud Harry nic neřekne, strážce dopisu se neodváží text skrýt.

No, pokud Harry nereaguje na krutost, možná je na čase zkusit zlomyslné urážky.

"Hmm... James se topil v penězích," poznamenal Snape. "To množství je přímo ohromující. Konečně budu moci přidat ještě jedno křídlo k mému sídlu."

"Nic... Naopak. Harry se na své židli uvolnil ještě víc. Okázale předváděl, jak dobře a pohodově se cítí, a je spokojený s událostmi kolem. Jenže Severus bezpečně věděl, že jeho skutečné pocity, nemají s pohodlím nic společného.

"Tvůj tatíček si vždycky myslel, že si za své zlato, může koupit všechno co chce. Zkusil to ještě jednou lektvarista a schválně spokojeným pohledem hladil dopis od Gringotů - doslova, jakoby byl očarovaný tím obrovitým majetkem.

"Předpokládám, že ve většině případů mohl mít pravdu. V každém případě tohle je to, co k němu přitahovalo Lilly. Tohle a čistokrevnost. Vždyť jsi to sám viděl - Evansovou sotva zajímaly jeho vlastní schopnosti."

Ale opět žádná reakce, i když si všimnul, že Harryho pohled se stal naprosto neproniknutelný. Severus dostal ohromnou chuť ho udeřit. V paměti měl obraz mladíka, který drze prohlašoval " Můj otec se nevytahoval ". Oči mu při tom hněvivě svítily doslova jakoby říkaly, jak si vůbec Severus dovoluje něco takového říkat. Současná snaha vyrovnat se s urážkami, nebyla Harrymu podobná. Zejména pokud se jednalo o urážky jeho rodičů.

Jenže, pokud urážky nevyvolávají stále žádnou reakci, tak je potřeba zkusit něco ještě něco jiného. Tentokrát strčí Harrymu nos do tvrdé reality: bude se muset vzdát svého zlata.

"Piš Gringottovým," Ostře přikázal Severus a hodil chlapci pero a pergamen. "Začni: "Já, Harry James Potter, dávám Gringottově kouzelnické bance následující pokyny:

"A teď," řekl Severus, "vezmi klíč, polož ho pod napsaný text a přitiskni na něj dlaň. Pronesu uzavírací zaklínání. Jakmile udělám přestávku, musíš nahlas přečíst to, co jsi napsal. Až skončíš, budeš muset zřetelně a pravdivě odpovědět na mé otázky.Je ti to jasné?"

"Ahm, přečíst a odpovědět."

Severus vytáhl hůlku, aniž by zvedl klíč z dopisu, dotknul se každého Harryho prstu a pronesl: "Veritas scribere et veritas signeo" - a vyčkávavě se podíval na mladíka.

Harry rychle přečetl napsaný text a trochu se mu rozšířily oči, když z pergamenu zmizelo poslední napsané slovo a potom celý text.

"Jsi Harry James Potter?" zeptal se Severus.

"Ano."

"Napsal jsi tyto pokyny vlastní rukou?"

"Ano."

"Vyjadřují tyto pokyny tvojí nepopíratelnou vůli?"

"Ano."

"Veritas mostrato," dokončil Snape a hodil mu obálku. Teď mi dej klíč a dopis adresuj na "Gringottovu kouzelnickou banku, oddělení zrušení účtů", - s poznámkou "Důvěrné - pod klíčem".

Harry poslechl a Severus div nezaskřípal zubama. Čekal od mladíka námitku, že není povinný odevzdávat klíč před obřadem... Samozřejmě, přemýšlel Severus, když Harry dělal seznam svého majetku, předání zlata mu i tehdy vadilo nejméně. Nebelvír se víc snažil, aby uchránil neviditelný plášť a čistý list pergamenu. Očividně mu tyto předměty byly dražší než nějaká hromada galeonů.

Severus chtěl, aby se Harry stal takový jako dřív, opět sám sebou, a tohle byla jistá metoda, jak mu vrátit jeho drzou povahu.

"Dobře," prohlásil mistr lektvarů a zamknul klíč s listinou do zásuvky. "Předpokládám, že tohle byl dobrý začátek, takže teď si vezmu i zbytek zděděného majetku. Dojdi pro něj."

Teprve teď mladík alespoň nerozhodně strnul, a to už něco znamenalo. Ale potom vstal a se slovy "Vrátím se za chvíli." klidně opustil místnost.

Když slyšel, jak letaxová síť odnáší Harryho, který se vydal pro požadované věci, Severus sklonil hlavu na stůl a pomyslel si. Tak to bylo nečekané překvapení. Proč se ten hloupý nebelvír nemůže vzdát toho pitomého chování a nestane se sám sebou?