Madurare 022
24. červenec 2011 | 20.13 |
CAMBIARE PODENTES - MADURARE
Autor : Jordan Grant
Překlad : Hajmi 50
Kapitola 22
Kapitola 22 -
Úterý, 1, září 1998 - 19:05
-
*Ti prvňáci jsou tak malí. *-pomyslel si Harry, když okukoval chlapce a dívenky vcházející za McGonagallovou do Velkého sálu. * Malí a vzrušení *.
Celý houf přímo vřel radostným očekáváním, přestože některé děti byly nervózní. Malá blonďatá holčička vypadala, že se co nevidět rozpláče a chlapec s hnědými vlasy nervózně přešlapoval z jedné nohy na druhou.
-
Harry se napjal, když si vzpomněl na svůj první večer v Bradavicích.
McGonagalová prvňákům jen stručně vysvětlila, jak probíhá zařazování, ale to málo je stěží dokázalo uklidnit. Všechno pro ně bylo tak nové a zvláštní.
No alespoň v letošním roce bude v Bradavicích učitel, který si uvědomuje, že mudlorození potřebují zvláštní podporu, než si zvyknou na magický svět.
Harry zamířil pohled na protější konec profesorského stolu, kde seděl Bryerson. Škoda, že nesedí vedle sebe. Harry si uměl představit, jak by každé ráno plánovali hodiny obrany a každý večer probírali jejich průběh...
-
Místo toho seděl vedle Severuse. To také samozřejmě nebylo úplně špatné.
V posledních dnech se skoro nehádali. V každém případě ne, pokud měl Harry na paměti nutnost ovládat své rozhořčení... zkrátka, ohledně všeho.
Někdy si Harry dokonce myslel, že se z nich konečně stali přátelé. Určitým způsobem.
Ale ať byli přátelé, nebo ne – Harry se cítil nesvůj, když teď seděl vedle Severuse a měl pocit, že je všichni v sále okukují. Nedokázal s lektvaristou vést nenucený rozhovor – to by ihned přilákalo pozornost.
Zejména studentů. Hned by si šuškali:* vždyť Harry toho člověka strašně nenáviděl?! *
Ale na druhou stranu... možná měl Severus pravdu a už to neznamená takový problém, vzhledem k tomu, že teď jsou oba učitelé.
-
Přesto Harry nemohl dokonce ani pomyslet na to, že by někomu umožnil zjistit, do jaké míry se s lektvaristou sblížili.
Brumbál si to patrně také uvědomoval. Nemohla to být jen náhoda, že na druhé straně vedle Harryho u stolu seděl Hagrid. Takže si Harry měl s kým povídat.
-
Když zazněly první noty tradiční písně Moudrého klobouku, mladík na své trápení zapomněl.
Jako obvykle klobouk zpíval o tom, že síla kolejí je v jednotě i v různorodosti.
Přesto Harry zvednul hlavu, když zaslechl sloku, která očividně vyčnívala z ostatního textu.
-
Ačkoliv výzva se skrývá za každou zdí
odvážný muž dá všechno, co má.
Čím víc my žádáme, tím víc on dává,
tak musíme se starat a dbát, aby žil.
Poslední slova mladíkem otřásla. Bylo absolutně zřejmé, že klobouk tím mínil právě jeho.
Harry se zdaleka nepokládal za odvážného, ale zcela určitě dával všechno, co mohl.
A bylo pochopitelné, že magický svět – nebo možná jen Brumbál – bude žádat stále víc.
-
Ale co znamenala poslední věta? *Tak musíme se starat a dbát, aby žil...*
Cožpak zkřížení sil nemusí zaručit, že z konečné bitvy vyjde nejen neporažený, ale také živý? Ve skutečnosti si doopravdy nikdy nepřipouštěl možnost, že se tato bitva může stát tou poslední i pro něho. Že vším prošel, jen aby při porážce Voldemorta zemřel také.
-
Harry lehce potřásl hlavou.
Po tom co se stalo na jeho narozeniny, ho nejednou napadlo, jestli by nebylo lepší zemřít hned, než se tak trápit. Dokonce i teď jakoby vzpomínky na prožité utrpení v jeho nitru otevíraly bezednou propast.
Ne, Harry se nechtěl znovu vracet do té pohlcující, strašné temnoty, kde celý svět zastínilo jedno neustále se opakující slovo: otrok, otrok, otrok.
Nemohl si dovolit vzdát se.
-
*Samozřejmě že ne. *-pomyslel si Harry a rty mu zkřivil úsměšek.
On přece musí být tím "odvážným mužem" z písně Moudrého klobouku. Jaká hrůza. Dokonce i Moudrý klobouk věděl o jeho předurčení.
To se ale Harrymu nelíbilo.
Vůbec se nelíbilo.
Na druhou stranu už s tím nemohl nic dělat.
Budiž, ještě že ostatní učitelé o ničem neměli ani tušení.
S výjimkou Severuse a Albuse o zaklínadle věděl jen Bins.
Například reakci McGonagalové na jeho tajemství si Harry ani nedokázal představit.
-
Jenže jednou stejně bude muset sebrat odvahu a kápnout božskou.
To mu bylo jasné ještě před tím, než slyšel novou píseň klobouku.
I když spíš by se dalo říci – že jestli se mu podaří žít dostatečně dlouho, jednou bude muset všem prozradit skutečný stav věcí.
-
"Všechno v pořádku?" -zeptal se Severus. Podle toho jak to znělo, mluvil, aniž by pohnul rty.
"Ano." -odpověděl stručně Harry a trošinku posunul židli blíž k Hagridovi. Ale v ten okamžik také ztuhnul na místě, když si uvědomil, že by ho Cambiare Podentes mohlo potrestat za pokus utéci od Severuse.
Na to si nesmí dovolit ani pomyslet.
Severusovi byla patrně jasná příčina Harryho pohybu. Během celého zařazovacího ceremoniálu nepronesl ani slovo. Dokonce i tehdy, když pronikavý hlas McGonagalové vyvolal jméno, které Harry absolutně nečekal, že by mohl uslyšet.
"Charles Bole."
-
Bole?!
Čas se zastavil.
Harryho zalila slepá zuřivost a oči mu překryla krvavá clona. Když se protrhla a zrak se mu vyčistil, uviděl sedět na židličce hnědovlasého chlapce, kterého si povšiml už dřív.
Teď chlapec nervózně nevypadal, pomyslel si Harry a sevřel pěsti. Bylo jasně vidět, že se chlapcův horní ret chvěje jen úplně nepatrně. Patrně se ušklíbal. Zmijozelové to tak vždycky dělali.
A Charles Bole byl právě zařazený do Zmijozelu.
Jak by o tom někdo mohl pochybovat?
Kam jinam by se taky mohl dostat?
-
Harryho rty se mimoděk roztáhly v chladném úsměšku.
Charles Bole byl dokonce navenek podobný svému staršímu bratru. Nebo bratranci?
Nejdřív to Harryho do očí tak neuhodilo, protože chlapec stál spolu se zbývajícími prvňáky dost daleko.
Ale nyní, když ho viděl jen několik stop od učitelského stolu, zmýlit se nebylo možné.
Stejné vlasy, stejné oči a dokonce rysy tváře...
-
Harry strašně chtěl vyskočit z místa a chlapce udeřit. Určitě je stejný, jako ostatní členové jeho rodiny.
Surový, bezcitný – skutečný budoucí Smrtijed. A pravděpodobně na to ještě hrdý!
Harry ho nenáviděl od prvního pohledu, a bylo lhostejné, že mladý zmijozel nebyl tím mužem, v jehož rukou doopravdy trpěl. Dokonce ani ten fakt, že se Severus už za něj dávno pomstil, mu nepomáhal zvládnout hněv.
Co na tom, že je starší Bole mrtev.
Jeho mladší verze Smrtijeda byla naživu. Nacházela se přímo před ním a Harryho krev přicházela do varu jen při pohledu jejím směrem.
-
Stěží poslouchal Brumbálovu uvítací řeč. Nevnímal ani, že ho ředitel představil jako nového Bradavického učitele.
Teprve, když ucítil, jak ho Hagrid dost citelně šťouchl loktem do boku a řekl: "No tak dělej, Harry!" -otočil se a tupě se na poloobra podíval. Má dělat, co?
Severusova ruka kradmo škubla za jeho hábit a naznačila mu tak, co se od něj čeká. Mistr lektvarů ho nutil, aby vstal. Všichni přítomní v sále se na něj dívali, a nebylo to kvůli tomu, že by viděli Snapeovo důvěrné gesto. Ve tvářích žáků bylo vepsané... očekávání.
-
Ah, vstát! Pochopitelně.
To bylo to, co se mu pokoušel Severus naznačit.
Harry se zvedl a cítil se při tom jako naprostý idiot. Patrně všichni pochopili, že z toho, co říkal ředitel, neslyšel ani slovo. Několik studentů na vzdálenějším konci nebelvírského stolu si svíralo rukou ústa a zadržovalo smích. Sedmáci. Jeho kamarádi.
Ginny byla mezi nimi, ale nesmála se. Dívala se přes celý sál na Harryho s naprosto ztraceným výrazem.
*Zřejmě s ní už Ron mluvil. *-pomyslel si Harry. *O tom, že se mi líbí kluci. *
Litoval, že je kvůli tomu tak zraněná. Dobře věděl, co člověk cítí, když vidí, jak mu sen uniká před nosem.
Ne, že by si doopravdy myslel, že by mohl být něčím snem, ale Ginny se tak k němu vždycky chovala.
Harry si znovu sedl. Bylo by mnohem jednoduší, kdyby si ho nepřipouštěla tak blízko k srdci.
Jaký mělo smysl, aby bylo o dalšího nešťastného člověka víc.
-
Během pokračujícího Brumbálova proslovu se už Harry snažil bedlivě poslouchat, o čem ředitel mluví.
A ne zbytečně. Bryerson byl žákům také představen. Harry zaujatě otočil hlavu a doufal, že zjistí o novém profesoru ještě něco dalšího, ale ředitel opakoval jen to, co už věděl.
Nakonec oficiální část skončila. Před Harrym se na stole objevila celá hora jídla. Ve Velkém sále vždycky byl hojný výběr a velkorysé porce – za což byl Harry mimochodem velmi vděčný – ale mísy, které před ním stály teď, byly opravdu gigantické.
Ah, to je pro Hagrida.
Harry si položil na svůj talíř několik kousků grilovaného kuřete a zbývající větší část nechal pro vedle sedícího poloobra.
Studenti i učitelé začali jíst a v sále ihned nastal hluk.
-
"Měl jsem tě upozornit předem." řekl tiše Severus.
Harry sebou trhnul a letmo se podíval napravo i nalevo.
Nikdo je nesledoval.
Studenti se sice občas podívali na profesorský stůl, ale nepoulili oči, ani si neukazovali prstem. Nic podobného se nedělo.
Na co ho tedy měl Severus upozornit předem, bylo zcela jasné i bez dalších slov.
Uvnitř Harryho se znovu zvedla vlna hněvu. Zaťal zuby a jeho pohled se mimoděk zastavil na ničemném chlapci sedícím na kraji zmijozelského stolu.
_
"Ty jsi to věděl."
"Jenom jeho jméno. Viděl jsem seznam rozesílaných dopisů před několika týdny."
"Pochopitelně. Díky, že ses se mnou o tu informaci podělil,"-zamumlal Harry.
"Nemyslel jsem si, že bude tak podobný svému bratru."
"Nechci o tom mluvit." -odmítl Harry. Otočil se celým trupem na židli, a zaujatě se zeptal Hagrida, na jaké další zvláštní bytosti se mu v poslední době podařilo narazit.
Severus vyrazil neurčitý mrzutý zvuk, ale už se o Charlesu Boleovi ani nezmínil.
Ani během večeře a ani později večer.
-
Ze zahajovací slavnosti pochopitelně odcházeli každý zvlášť.
Harry se odebral do horních pokojů, kde dlouho přecházel po obývacím pokoji, a nervózně svíral pěsti pokaždé, když se mu v duchu vynořila Boleova tvář. A nezáleželo na tom, kterého z těch dvou tvář to byla.
Nakonec se rozhodl, že zbytečné chození k ničemu nevede a měl by raději jít spát.
Převlékl se do pyžamových kalhot a pověsil si do skříně hábit, který mu daroval Severus.
Když si ho před večeří oblékal, připadal si zodpovědný a dospělý. Jenže svět kolem něho se mu znovu okamžitě rozpadl na kusy.
Nechtěl být profesorským asistentem, jestliže to znamenalo potkávat se Charlesem Bolem při každé hodině obrany prvních ročníků.
Ještě že ve zmijozelském famfrpálovém družstvu nebude. Prvňáci hrát v týmu nesměli.
-
Harry s povzdechem prošel magickými dveřmi do Severusovy ložnice.
"Nechci o tom mluvit." - zopakoval dřív než lektvarista stačil říci byť jen slovo.
Severus prostě jen přikývnul a zvoucím gestem odhodil pokrývku. Harry si lehl na svoji stranu tváří ke zdi, celé tělo napjaté hněvem. A nejenom na Bolea.
Severus mu měl říci, s kým se bude muset setkat. A ke všemu Harry nechtěl sedět ve Velkém sále vedle lektvaristy.
"Smím si přesednout k Bryersonovi?" -zeptal se a nenáviděl ten samotný fakt, že se musí ptát.
"Možná si s ním budu potřebovat promluvit o hodinách a tak..."
-
Několik okamžiků Severus mlčel a potom tiše řekl:
"Jestli se tolik obáváš řečí, že se dokonce ani nemůžeš přinutit, abys mě v přítomnosti jiných lidí oslovil, pak se asi sotva budeš cítit lépe, když všichni uvidí, že dostávám tvou poštu. Musíš sedět vedle mne, aby to vypadalo, že ji dostáváš ty."
"Oh." -na poštu Harry zapomněl. I když jak mohl? Vždyť on dokonce nemá právo ani dostat korespondenci, která je adresovaná jemu... Napřed sovy a teď Moudrý klobouk... zřejmě už všechny magické bytosti věděly, že není osobnost. Věděli, že je věc – pouhý otrok.
Skřítkové to pravděpodobně také vědí, ale Brumbál se nějak postaral, aby to nikomu nemohli říci. Ani studentům.
Alespoň Harry v to doufal.
-
S povzdechem se smířil s tím, že bude muset sedět vedle Severuse všem na očích.
Ale potom jeho myšlenky postupně přeskočily na zítřejší ráno a začátek vyučování.
Začátek jeho nové práce. Práce, na jakou se nikdy nepřipravoval. Samozřejmě v obraně zdaleka nebyl nejhorší, ale umět něco dělat, a umět to vyučovat – bylo něco úplně jiného. Co když Bryersona zklame? Co když ho studenti nebudou poslouchat? Co s tím ničemným klukem ve třídě?
I když počkat... prváci ve středu obranu nemají.
Ale přesto – dvakrát v týdnu se s nimi bude muset setkávat.
Tu noc Harry dlouho, velmi dlouho nemohl usnout.
-
Středa, 2, září, 1998 - 8:55
-
To ráno mu sovy ke snídani nepřinesly žádný dopis.
Harry o tom přemýšlel, když kráčel k učebně obrany. Vlastně poštu tak brzo ráno obvykle nepřinášely a Severus to dobře věděl. Takže nic strašného by se nestalo, kdyby Harry seděl na jiném místě.
Jenže Harry si uvědomoval, že by nemělo žádný smysl znovu tu otázku otvírat.
Dobře, kašle na poštu. Alespoň to, že Harry sedí vedle Severuse nikoho neudivilo, ani nepřekvapovalo, nikdo se na ně nedíval s nevyřčenou otázkou v očích. Ani ti studenti, kteří si pamatovali, jak silně Harry vždycky nenáviděl Severuse.
-
Nenáviděl – v minulém čase. Teď už žádná nenávist neexistovala.
Harry si smutně pomyslel, že zaklínadlo by neopomnělo uvrhnout na něj pořádný trest, kdyby si podobný pocit dovolil. Věděl to, i když se v magické smlouvě o jeho pocitech nic neříkalo. Pouze o chování a tom co dělá.
Nebo například nedělá, jako když se nerozběhl odevzdat do lektvaristových rukou svůj nečekaný příjem v tu samou chvíli, kdy se dozvěděl o jeho existenci.
-
Vzhledem k okolnostem se dalo mluvit o štěstí, že Severus od něj nic nevyžadoval v posteli.
Protože, copak měl Harry právo cokoliv odmítnout?
Vždyť v té prokleté smlouvě bylo vysloveně řečeno:
*Být nejenom otrokem, ale zotročeným tělem, podřizujícím se každému přání svého majitele. *
-
Mladík cítil, jak mu po zádech přejel odporný chlad.
Och, bože. Kdyby Severus byl jiný... tedy kdyby byl takovým typem muže, jakým si o něm dřív Harry myslel – byl by to prostě nesnesitelný život.
-
Ne, necítil k Severusovi nenávist. Nezlobil se už ani kvůli Boleovi mladšímu, protože taková maličkost byla dávno přeškrtnutá jinými o hodně důležitějšími činy.
Severus k němu byl neustále laskavý. Opravdu dobrý. Byl dobrým společníkem. Severus byl přítelem. No alespoň do té míry, do jaké je možné přátelství mezi lidmi s takovým rozdílem věku.
Přítel. Severus je jeho přítel.
A co Harry? Jaký byl k Severusovi Harry v těch několika posledních týdnech? Patrně by mu měl nějak vynahradit své ohavné chování. Například koupit nějaký dárek. Sežene něco během příští výpravy do Prasinek...
-
Když Harry došel k učebně obrany, u dveří už přešlapoval hlouček druháků.
Mladík se k nim div ze starého zvyku nepřidal, ale rychle si uvědomil, jak hloupě by vypadal, kdyby čekal na povolení vstoupit do učebny. Není zrovna nutné právě tím začínat první pracovní den v postavení učitele.
Harry přešel podél skupinky žáků, strčil do dveří a vešel do učebny.
-
"A, Pottere." - přivítal ho Bryerson, vycházející ze sousedního kabinetu. -" Takže už nastal čas?"
Zdálo se, že nový profesor se sám pokouší překonat nervozitu. Harry potřeboval několik vteřin, aby si to domyslel. Z nějakého důvodu tohle pochopení mladíka uklidnilo – vypadalo to, že není sám komu se třesou kolena a obává se setkání s třídou.
"Všechno bude v pořádku, profesore." -řekl tiše. Obvykle Bryersona neoslovoval titulem, ale teď to bylo na místě. -"Mám je vpustit?"
Bryerson si zkontroloval čas na hodinkách na ruce, a povzdechl.
"Pusť."
-
Později, když přemýšlel o průběhu svého prvního dne, jako učitele – nebo přesněji asistenta – Harry usoudil, že to vlastně nešlo tak špatně.
Samozřejmě se to neobešlo bez obvyklé reakce na jeho jizvu. Žáci poulili oči, ochali a šeptali si.
Harry byl trochu udivený, vždyť nynější druháci už byli v Bradavicích vloni. Ale vlastně ho tak často neviděli – jen během famfrpálových zápasů.
V celku to byl dobrý den.
A výrazy na tvářích studentů, když pochopili, že hned na začátku budou psát testy?
Ovšem Harry nebyl o nic méně překvapený, když mu na konci hodiny Bryerson podal balík pergamenů, a požádal ho, aby zkontroloval práce.
-
"Jenom pravopis, gramatiku a interpunkci?"
"Byl bych ti vděčný, kdybys také vyznačil největší skutečně hrubé chyby. Samozřejmě si to potom všechno pozorně přečtu."
Harry kývnul, i když byl z tloušťky balíku trochu zděšený. Panika zmizela, když s testy začala následující třída, a Bryerson Harrymu dovolil začít s kontrolou hned, aby zbytečně neztrácel čas.
Znamenalo to, že díky Bryersonovi, nebude muset strávit čtením testů celý večer.
Nakonec nezkontrolované zůstaly práce pouze jedné třídy.
-
Špatné bylo jen to, že Harry v té době už sotva dokázal myslet, když se musel prodírat neuvěřitelnou spoustou úplně pitomých odpovědí. Bylo jasné, že Severus ne nadarmo mluvil o domácích pracech studentů, jako o naprostém blábolu. Harry se zamračil.
Nemohl uvěřit, že v podstatě vůbec někdo mohl napsat něco takového. Jakoby studenti naposledy otevřeli učebnici obrany snad před deseti lety a ne před pár týdny.
-
Jedna ze čtvrťaček zaplnila celý list anekdotami. A co horšího – směšnými anekdotami.
Harry se sotva udržel, aby se nerozesmál nahlas.
Musel se kousnout do tváře, aby si udržel vážný obličej.
Hrozně by ho zajímalo, co Bryerson udělá s prací Flory Fartheringdaleové.
Zřejmě nevěřila, že profesor bude jejich testy doopravdy kontrolovat. Nebo se jí mladý profesor zalíbil, a ona se rozhodla takovým způsobem na sebe upozornit.
-
Najednou se vtipy Harrymu přestaly zdát směšnými. Stiskl zuby a znovu si přečetl všechny anekdoty a vyznačil všechny – dokonce i ty nejmenší mluvnické a pravopisné chyby. To už bylo lepší.
Teď už test Flory Fartheringdaleové vůbec nevypadal působivě.
"Víš, Bradavice neuvolňují na kancelářské potřeby tolik peněz." - zašeptal tiše Bryerson, když se podíval Harrymu přes rameno.
"Podívej, nespotřebuj všechen červený inkoust, dobře?"
-
Harry cítil, že rudne, ale nebyl si jistý, jestli to bylo kvůli žertovné výtce, nebo kvůli tomu, že Bryerson jak zjistil, velmi příjemně voněl. Ale ne kolínskou.
Spíš čistou mužnou vůní. Vůní jeho samého.
-
Mladík před sebe položil další list a kývnul na důkaz, že pochopil výčitku.
-
-
Pokud nechcete nechat koment, nezapomeňte na hodnocení. Děkuji.
-
-
Komentáře
| RE: Madurare 022 | lucik | 24. 07. 2011 - 21:00 |
 RE(2x): Madurare 022 |
m-a-mprovasi | 24. 07. 2011 - 21:12 |
| RE: Madurare 022 | lady corten | 24. 07. 2011 - 21:25 |
| RE(2x): Madurare 022 |
m-a-mprovasi | 24. 07. 2011 - 21:47 |
| RE: Madurare 022 | giuditta | 24. 07. 2011 - 21:56 |
| RE: Madurare 022 | grid | 24. 07. 2011 - 21:56 |
| RE: Madurare 022 | mononoke | 24. 07. 2011 - 21:58 |
| RE(2x): Madurare 022 |
mamba | 25. 07. 2011 - 18:35 |
| RE: Madurare 022 | miriabar | 24. 07. 2011 - 22:04 |
| RE: Madurare 022 | kvik®blbne.cz | 24. 07. 2011 - 22:31 |
| RE: Madurare 022 | nixerwil | 24. 07. 2011 - 22:58 |
| RE: Madurare 022 | nade | 25. 07. 2011 - 00:47 |
| RE: Madurare 022 | mája | 25. 07. 2011 - 10:38 |
| RE: Madurare 022 | clare | 25. 07. 2011 - 11:10 |
| RE: Madurare 022 | donna | 25. 07. 2011 - 11:20 |
| RE: Madurare 022 | salazaret | 25. 07. 2011 - 15:24 |
| RE: Madurare 022 | sharlaid | 25. 07. 2011 - 15:47 |
| RE: Madurare 022 | mamba | 25. 07. 2011 - 18:29 |
| RE: Madurare 022 | bara 1982 | 25. 07. 2011 - 22:42 |
| RE: Madurare 022 | assez | 26. 07. 2011 - 18:10 |
| RE: Madurare 022 | severina | 26. 07. 2011 - 23:16 |
| RE: Madurare 022 | eliots. | 27. 07. 2011 - 08:14 |
| RE: Madurare 022 | symphony | 27. 07. 2011 - 22:33 |
| RE: Madurare 022 | saskya | 28. 07. 2011 - 16:02 |
| RE: Madurare 022 | anina1 | 29. 07. 2011 - 15:42 |
| RE: Madurare 022 | larkinh | 31. 07. 2011 - 16:57 |
| RE: Madurare 022 | zuzana | 14. 08. 2011 - 23:33 |
| RE: Madurare 022 | accuracy | 10. 02. 2012 - 22:52 |