Zraněný 12

 

Lupin zamrkal, pak otevřel oči. Bylo ráno. Povzdechl si a protáhl se pod dekou, pak se zamračil. Natáhl ruku.

Pes vedle něj nebyl. Lupin rukou šátral a pak dokonce i nohou, ale druhá půlka postele byla prázdná.

Možná je v koupelně? Vyklouzl z postele a šel ke dveřím, když ale nakoukl dovnitř, pes tam také nebyl. Obývák. Rozhlédl se, pohovka byla prázdná, a jak mu oči bloudily pokojem, všiml si, že dveře na chodbu byly otevřené. Spěchal k nim a vykoukl z nich, chodba byla prázdná.

 

Ztuhl v panice. Kdo ví, jak brzo pes odešel, mohl být kdekoliv, dokonce teď už mohl být i pryč z bradavických pozemků. Pak si vzpomněl na zrcadlo. Nepoužil ho od toho rána, před pěti dny, kdy jeho pomocí sledoval Severuse k hoře. Spěchal ke svému nočnímu stolku, vytáhl zrcadlo a podíval se do něj.

Viděl křoviny a keře, které lemovaly hradby kolem bradavické brány. Za okamžik, byl schopný rozpoznat psa, který se plížil ve stínu pod křovinami s nepřátelským pohledem v očích. Lupin si povzdechl.

Vím, na co se kouká. Pomyslel si a pootočil zrcadlem.

A přesně jak předpokládal, uviděl Harryho kráčejícího po cestě k bráně.

Jde naproti Ronovi. Je tohle Ronův poslední celý volný den? Ron určitě přijde brzy, aby si pořádně užil poslední volný den, než začne pracovat. Lupin se zamračil. A znova tu byl Harry, opět zcela ignorující všechna bezpečnostní pravidla, která pro něj stanovili, když šel k bráně úplně sám.

Harry došel k bráně, ale jestli by porušil pravidla úplně a prošel by branou, to se Lupin nikdy nedozvěděl. Sev-pes vylétl ze křoví, vrčel a štěkal. Chlupy na krku měl zježené. Harry v údivu ztuhnul. Pes po něm chňapl a Harry ustoupil od brány.

 

Pes přestal vrčet, ale nehnul se od brány a očima plnýma nepřátelství pozoroval Harryho. Otočil se jen tehdy, když se za ním ozvalo jemné prásknutí a před branou se objevil Ron. Ten při průchodu branou ostražitě pozoroval psa a snažil se od něj zůstat co nejdále, jak jen to šlo. Pak se Ron podíval na Harryho a jeho ústa se pohnula. Musel něco říct a Harry na to jen pokrčil rameny. Oba mladíci se vydali směrem k Bradavicím. Když byli od brány dál, Sev-pes se otočil a šel pomalu za nimi. Bylo na něm vidět, že je připravený zahnat chlapce do zámku, kdyby se náhodou rozhodli toulat.

Konečně byli uvnitř hradu a Sev-pes s nimi. Otočili se na něj a zasmáli se. Pak se vydali směrem k nebelvírské věži. Pes je sledoval pohledem, jak odcházejí.

Pak se otočil a vypadal zmateně. Obracel hlavou nejprve jedním směrem a pak druhým, jako by byl ztracený.

Ne, neztratil se, jen si není jistý, kterou cestou se vydat. -uvědomil si Lupin. Pootočil zrcadlem, aby se podíval. Pes se díval do chodby, která by ho zavedla do Lupinových pokojů. Pak otočil hlavu, Lupin viděl tmavou chodbu vedle schodů vedoucí do sklepení a ke starým Snapeovým pokojům. Pes se váhavě vydal ke schodům a dolů.

Remus si natáhl plášť přes pyžamo a opustil své pokoje. Tiše za sebou zavřel dveře a vydal se k velkému vchodu. Když tam dorazil, pes nebyl nikde k vidění, ale on pokračoval dolů po schodech a pak dál chodbou.

A tady pes byl. Stál před dveřmi Snapeových starých pokojů. Celým tělem vyjadřoval rozrušení. Otočil se na Lupina a z hrdla se mu ozvalo zakňučení, pak znovu vrátil pohled na dveře. Lupin si vedle něj kleknul a podrbal ho na hlavě.

 

"To je v pořádku." Řekl ze zvyku. Ale všechno v pořádku není. Může otevřít dveře? Snape určitě svou ochranu odstranil. Lupin natáhl ruku a otevřel západku. Dveře se otevřely.

Pokoj uvnitř byl temný a prázdný. Nebylo v něm nic, co by ho odlišovalo od ostatních pokojů v Bradavicích. Všechny stopy po předchozím obyvateli byly pryč. Pes vstoupil opatrně dovnitř. Zastavil se uprostřed a rozhlížel se po holé zemi a prázdných policích. Remus stál vedle něj a položil mu ruku na záda, prsty zabořil do kožichu.

Pes se nehýbal.

Něco hledá, ale tady to není. Pomyslel si Lupin. Tohle už není tvůj domov. Pak se s bodnutím v srdci zeptal v duchu sám sebe,- kde je vlastně teď tvůj domov Severusi?
 

Dřepl si vedle psa a ten se o něj opřel. Lupin mu položil ruku kolem krku. Oba tam tak zůstali pár minut. Pak se Remus postavil a jemně zatlačil psa ke dveřím. Sev-pes zaváhal, ale otočil se a vyšel za Lupinem ven. Pak s ním prošel chodbami zpátky do Lupinových pokojů.

 

Remus se zamračil, když pozoroval Sev-psa, jak zírá z okna. Harry a Ron musí být venku.

Lupin měl nepříjemný pocit, že se Severus takhle bude chovat navěky. Ať už bude pes, nebo člověk. Zloba a zoufalství byly příliš hluboce zakořeněné v jeho povaze.

Ale zdá se šťastnější jako pes, nebo, alespoň to tak vypadá. Dokáže víc vyjádřit svojí náklonost k těm pár lidem, o které se stará. Pokoušel si namluvit Remus. Není to snad pozitivní krok? Ale zůstane mu to, až se vrátí do lidské podoby? Lupin potlačil úsměv nad představou, jak by se Snape v lidské podobě pokoušel dát hlavu do jeho klína. Dokázal si až příliš živě představit Snapeovu tvář při pouhém návrhu něčeho takového.

To odpoledne vzal Lupin psa ven na procházku po okolí. Sev-pes s tím vypadal přiměřeně smířený a držel se blízko Lupina.

 

Zůstává se mnou pro svou ochranu, nebo aby chránil mě? Přemítal Lupin. Pravděpodobně kvůli obojímu.

Procházeli se kolem jezera, dokud nedorazili k velkému kameni, který zasahoval až do vody, a byl celý vyhřátý letním sluncem. Starý přítel ze školních let. Lupin na něj vylezl a natáhl se na něm. Sev-pes na něj také vyskočil a lehl si vedle něj. Lupin se líně usmál. On a ostatní, James, Sirius a Petr tu sedávali častokrát, když byli studenti. Podíval se koutkem oka na psa. Sev-pes ležel na břiše, krk a hlavu nataženou na hladkém temném kameni. Oči měl napůl přivřené, vypadal spokojený stejně jako Lupin. Natáhl se a podrbal mu psí kostnatou hlavu, psův ohon se mírně zahoupal.

Pak zvedl hlavu a našpicoval pozorně uši. Ale nebylo to znepokojeně. Lupin se ospale posadil a uviděl vysokou postavu, jak kráčí kolem jezera, stále dost daleko. Tahle silueta se nedala s nikým jiným splést, byl to Brumbál.

 

Zdál se ztracený v myšlenkách, když šel pomalu po břehu jezera.

Nevidí nás, uvědomil si Lupin. Sev-pes vydal malé úzkostlivé zakňučení. Ztuhl jako by chtěl vstát, ale Lupin mu položil ruku na záda a jemně řekl. "Lež."

Pak se Brumbál podíval nahoru a uviděl je. A usmál se. Lupinovi se ulevilo, ani za nic nechtěl rušit Brumbálovo přemýšlení. Oplatil mu úsměv. Brumbál se k nim vydal rychlejším krokem. Když dorazil ke kameni, začal na něj vylézat i přesto, že měl na sobě dlouhý těžký plášť. Lupin ho chytil za ruku a pomohl mu nahoru. Sev-pes slabě vrtěl ocasem, odplazil se tak, aby ležel mezi oběma Lupinem a Brumbálem.

 

Brumbál si oddechl a pohladil psa po hlavě.

"Je to už dlouhá doba, co jsem tu také seděl. Nepamatuju si, že by to bylo předtím tak obtížné sem vylézt." Řekl s malým úsměvem. Lupin se usmál zpátky.

"Já jsem zase přemýšlel, že to bylo už dávno, co jsem tu byl."

Brumbál chvíli jen mlčky seděl.

"Věci na ministrestvu nejdou dobře?"

Ředitel si povzdechl.

 

"Jdou tak dobře, jak se dalo očekávat, předpokládám. Prošel jsem tímhle tolikrát, a už vím, že problémy světa se nevyřeší tím, že se vybere nová skupina politiků. A to včetně mě." Dodal na konci s kývnutím.

Lupin otevřel ústa, pokoušel se říct něco utěšujícího, když se ozval v dálce výkřik a všichni se za ním otočili. Skrz stromy Lupin viděl famrpálové hřiště a víření těl na košťatech. Nemohl, ale určit jestli jsou mezi nimi Harry a Ron. Nikdo z nich neměl Harryho způsob létání nebo Ronovy nezaměnitelné rudé vlasy, které by byly rozeznatelné i na takovou dálku.

 

"Stále přemýšlím, o té době. Po Grindewaldovi, víš. Měl jsem tolik nadějí. Zlo bylo poraženo a svět se zdál plný možností..." sledoval hráče famfrpálu, jak radostně kroužili kolem.

"A pak se po chvíli objevil Tom." - Brumbál si povzdechl. "Koho opomíjíme tentokrát Remusi? Jaké ztracené dítě, které jsem zklamal je teď někde tam venku. Dítě, které se stane dalším Voldemortem?"

 

 

"Myslím, že se ptáš na vševědoucnost, která je nad síly jakéhokoliv člověka." Řekl jemně Lupin. "Trvalo to mnoho let než se z chlapce, Toma Riddleho stal Voldemort. A udělal to ze své vlastní vůle. Lidé nemohou být dobří jen proto, že jim to někdo řekne, nebo chce, aby takoví byli. Musí se rozhodnout sami."

"Takže," Brumbálovi zářily oči smíchem. "Ty mi říkáš, že jsem příliš arogantní, když si myslím, že jsem jediná bašta mezi dobrem a zlem. A když věřím, že je to má chyba, pokud se věci vyvinou špatně."

"To jsem neřekl. Jenže my všichni na tebe spoléháme víc, než bychom měli." bránil se Lupin.

"Ale co když já jsem to přijal pro jakýkoliv důvod, který snad navrhneš. Pro tu moc. Tu odpovědnost. A možná i pro slávu."

"Ne, nikdy jsem tě nepovažoval za někoho, kdo se honí za slávou. Nebo za někoho, kdo lační po moci. Vždycky jsem tě viděl jako někoho, kdo dělá ty věci, které je třeba udělat. A díky Merlinovi, že takový jsi."

 

"Co bylo třeba udělat, bylo uděláno." řekl Albus unaveným a starým hlasem. Podíval se dolů na psa vedle sebe zarmoucenýma očima. Sev-pes vzhlédl a oči upřel na Brumbálovu tvář. Lupin nějak vycítil, že Brumbál si je vědom hráčů na famfrpálovém hřišti, jejichž vzdálené výkřiky doléhaly skrz stromy až k nim. Vědom těch dětí, které tu byly přes léto, protože neměly jiné místo kam jít. A Harryho, který tam s nimi nebyl. Harryho, který zůstal sám se svou zlostí.

"Nechci obětovat žádné další dítě. Už to dál nedokážu snášet." Pronesl Brumbál s nekonečným smutkem, a vzal do dlaní hlavu Sev-psa.

"Vím, že Severus tě nikdy nevinil za cokoliv špatného, co jsi mu podle tebe udělal." Naklonil Lupin hlavu a podíval se na psa.

"Myslím, že by byl spokojený s tím, kdyby mohl jen takhle sedět vedle tebe do konce svého života."

 

"Uctívat mě a ležet mi u nohou, takovým způsobem jakým byl zvyklý u Voldemortových?" Brumbál zatřásl hlavou. "Ne, to není žádný život, pro nikoho. A," dodal po chvíli "nebylo by to dobré ani pro mě. Ne Remusi, je lepší, když bude mít opravdové přátele, jako jsi ty. Kteří budou stát PŘI něm a ne NAD ním."

"Stejně si myslím, že tě má rád. Na tom žádnou změnu nevidím."

Brumbál se díval dolů na psa, kostnatou hlavu stále v rukách a nic neříkal.

Chvějí se tomu starému muži ruce? Je to chvění vidět i v jeho očích? Přemítal Lupin.

Láme mu to srdce, když se dívá na Severuse. Neodvažuje se si ho pustit blíž, protože Severus by pak nikdy nebyl schopen postavit se na vlastní nohy. Lupin se podíval na psa a přejel mu rukou po páteři.

A pak mu projela hlavou chladná a ostrá myšlenka - Kde ses to naučil? Kdo tě to naučil?

 

"Mám obavy," řekl jemně Lupin. "vypadá to, že se vrátil ke svému starému chování a neudělal žádný pokrok. Vím, že to není ještě nijak dlouho. Ale vypadá to jakoby byl opět uzamčený ve své staré nenávisti. Alespoň k Harrymu. Nevím jak mu z toho pomoci."

Brumbál hladil psí hlavu.

"Budeme muset počkat. Dobře jsi řekl, že to není ještě dlouho. Musíme mu dát čas."

Lupin kývl.

 

"A Harry také. Bojím se o něj." Podíval se opět na famfrpálové hráče. "Je v něm tolik hněvu."

"Má spoustu důvodů, proč být rozhněvaný." Souhlasil Albus. "Zklamal jsem Harryho stejně, jako jsem zklamal Severuse. Harry byl nakonec přece jen naše zbraň."

"Měl jsi opravdu jinou možnost? I kdyby tu nebylo proroctví o porážce Voldemorta, nepotřeboval by stejně ochranu? Nemusel by i tehdy žít s rodinou své matky?"

"Mohl mít alespoň kontakt s kouzelnickým světem. Mohl vyrůstat s pocitem, že není sám. A extrémní krutost jeho rodiny k němu mohla být zmírněna." Potřásl trpce hlavou Brumbál. "Ale ne, Harryho existence musela být držena v tajnosti."

 

"Přemýšlím, jak vůbec dokázal vyrůst v tak dobrého člověka, když musel žít s takovou rodinou." Řekl Lupin a Brumbál se usmál.

"Myslím, že má odolnost svého otce, ale matčino srdce. Je smutné, že Lilliyni rodiče nebyli naživu. Mohl by žít s nimi." Znovu poplácal psí hlavu a podíval se na Lupina. "Tohle je poslední den, který pan Weasly může celý strávit s Harrym. Doufám, že se pak Harry rozhodne a stráví více času s tebou. Což by ti mohlo pomoci s oběma, se Severusem a s Harrym dohromady."

Remus kývl. "Uvidíme."

 

Zůstali na kameni, dokud se slunce nepřesunulo blíž k západu a stíny stromů se natáhly přes jezero. Teprve potom slezli z kamene, vydali se zpět do Bradavického hradu, a pak pokračovali do velké haly na večeři.

Začarovaný strop zobrazoval jak se nebe mění z modré do červené a nakonec oranžové barvy zapadajícího slunce. V hale zněl hlasitý hovor, i když jaksi tlumenější, než během školního roku. Většina učitelů již byla, usazená kolem jejich stolu, ale studenti stále ještě přicházeli. Minerva se usmála na Brumbála, když si sedal vedle ní. Lupin si sedl na své místo na vzdálenějším konci stolu. Sev-pes vypadal zmateně.

Jsme vedle tvého místa, že.- Lupin se naklonil a poklepal nohou na místo vedle sebe. Sev-pes se na něj tázavě podíval a Remus se na něj usmál. Pak se pes postavil vedle něj a natáhl se pod stolem. Když se Lupin konečně usadil, všiml si, že právě do velké haly přišel Harry s Ronem. Podíval se dolů na Sev-psa a jak předpokládal i on je zahlédl mezi záhyby ubrusu. Psí tělo bylo napjaté a jeho zuřivý pohled upřený na ně. Lupin zakroutil hlavou a podíval se zpátky na Harryho. Harry s Ronem se posadili k nebelvírskému stolu, sami, jejich bývalí zmijozelští přátelé seděli zpět u svého zmijozelského.

Harryho tvář nesla stejný zuřivý výraz, jako Sev-psa.

Náhle hluboko uvnitř pocítil Lupin prázdnotu.

Skutečně jetohle způsob jací budou už napořád, Harry a Severus? Oba sžíráni a ovládáni svojí zlobou? Lapeni v tomto chování, odhánějící od sebe všechny, kteří se o ně obávají. Otřásl se. Ne tomu nevěřím. Je to jen současné stádium, ve kterém jsou uzavřeni, ale oba dva se z něho mohou vymanit a nechat ho za sebou. Zvlášť Harry, je mladý a určitě se z toho dokáže dostat. Remus se podíval dolů na psa, stále ztuhlého ve svém zlostném postoji s pohledem upřeným na Harryho.

"Ty taky. Také se z toho dokážeš vymanit." Řekl nahlas.

Sev-pes se na něj podíval, zúženýma očima psím způsobem. Naštěstí se objevilo jídlo. Lupin naplnil talíř a položil ho dolů na zem. S úlevou viděl, jak pes obrátil svou pozornost k jídlu a přestal se dívat do prostoru mezi ubrusy.

 

Následující ráno se Dobby tvářil trochu ostýchavě, když přinesl snídani. Lupin viděl, že na tácu bylo dvakrát tolik jídla, usmál se na Dobbyho a kývl. A skoro ve stejném okamžiku kdy Dobby zmizel, se ozvalo zaklepání na dveře.

"To jsem já Harry." Hlásil tlumený hlas za dveřmi.

Sev-pes hluboce zavrčel.

"No tak chovej se slušně." Napomenul ho Lupin a zavolal. "Pojď dál, Harry."

 

Dveře se otevřely a Harry vešel. Na tváři měl mrzutý výraz, ale když se na něj Lupin usmál, dokázal mu jeho úsměv oplatit dřív, než se posadil do křesla.

"Doufám, že nevadí, že jsem přišel bez pozvání."

"Vůbec ne." odpověděl Lupin a podíval se na psa. Sev-pes zle koukal, ale ležel bez pohybu na svém místě na pohovce. Lupin položil jeho jídlo vedle a poplácal ho po hlavě. "Hodný pes." Pak si naložil jídlo pro sebe. Harry se soustředil na svůj talíř a jedl rychle.

 

"Máš nějaké plány na dnešek?" zeptal se opatrně.

Harry pokrčil rameny. "Ron dnes začíná pracovat, takže jsem tu zbyl jen já."

"Tak tedy žádný famfrpál?" zeptal se a naklonil hlavu. Tohle je nebezpečná otázka.

Harry divoce bodal vidličkou do vajec a ztvrdla mu tvář.

"Ne."

Lupin zůstal klidný.

"Aha, ale tady v Bradavicích je toho tolik, co se dá dělat. Ještě nikdo tohle místo kompletně neprozkoumal, ani Pobertové ne."

 

Vidlička zacinkala o talíř a Harryho tvář ztvrdla ještě víc. Strčil si sousto do pusy a kousal ho jako by bylo z kůže.

Bez Rona žádná zábava.- pochopil Lupin"Pokud bys chtěl, já... no, půjčím si koště od madam Hoochové. Můžeme si dnes zalétat."

"Možná jindy profesore. Dnes ne."

Á tady je někdo rozhodnutý, že se bude utápět v mizérii. Pokoušel se zoufale přemýšlet. Podíváme se, jestli může invalidní vlkodlak středního věku pobavit mrzutého mladíka. Nemohl na nic přijít. Kdyby to byla Hermiona, bylo by to jednoduché. Prostě by navrhl návštěvu knihovny. Ale s Harrym to nešlo.

 

Harryho oči zabloudily na Sev-psa, který ani na okamžik na něj nepřestal zírat, dokonce i když jedl. Harry mu chvíli oplácel stejně zlý pohled.

Sev-pes vyskočil na nohy na pohovce, vrčel, cenil tesáky a přikrčil se ke skoku jako by se chtěl na chlapce vrhnout. Lupin okamžitě popadl hůlku a vykřikl pár slov. Vrčení přestalo, zuřivý výraz z psí tváře zmizel. Položil se na pohovku a přivřel oči.

Lupin vedle něj pokleknul, hladil ho po hlavě a tiše na něj mluvil. "To je v pořádku, všechno je v pořádku." Stále a stále dokola opakoval. Pak se usadil zpátky do křesla s rukou stále položenou na psí hlavě.

 

Harry se sarkasticky usmál.

"Dobrý trik."

Lupin se smutně díval na Sev-psa.

"Je to kouzlo, které jsem speciálně pro něj našel. Neuspí ho, ale velmi ho... uvolní. Doufám, že mu to pomůže. Víš, jsi tu teď, blízko něho a možná by si dokázal uvědomit, že mu neublížíš."

Harry přikývl. Klekl si vedle pohovky a pokoušel se položit ruku na hlavu psa. Ten se ale odtáhl a zvednuté pysky odhalily bílé tesáky. Hluboké zavrčení se mu ozvalo z hrdla. Harry se zamračil a posadil se zpátky. "Mizerný pes. Proč se o něj vůbec někdo stará. Nedávají se vzteklý psi utratit?"

Lupin se zhluboka nadechl.

"Někdy. Ale tenhle za to stojí."

"Nevidím důvod proč." Poposedával Harry v křesle.

 

Lupin měl ruku stále na psí hlavě a hladil mu uši.

"Co si myslíš o .... Stvoření, které nezná nic jiného, než krutost, ale které se přesto vydá do nebezpečí a zachraňuje tím životy. A dokonce ne jen jednou, ale mnohokrát."

Harry pokrčil rameny. "Stejně je pořád vzteklý."

"Ano."

Harry pokrčil ramena znovu.

 

Harry s Remusem zůstal celé ráno. Bylo to velmi neuspokojivé - pro oba dva. Harry omítl každou navrhovanou zábavu, kterou Lupin nadnesl a vypadal, že jediné co chce je ležet v různých polohách na křesle. Vypadat mrzutě a odpovídat jednoslabičně na každou otázku. Lupin se nakonec rozhodl nechat ho být, lepší mít mizernou náladu v něčí společnosti než být jinde a mít mizernou náladu osamotě.

Oběd měli také v Lupinově pokoji, což bylo podle Lupina lepší než se Harryho zeptat jestli si nepůjdou sami dva sednout k opuštěnému nebelvírskému stolu. Oběd byl stejný jako snídaně. Po obědě chtěl Lupin trvat na společné návštěvě Hagrida. Pokud nedokáže rozveselit Harryho Hagrid, tak alespoň mohl ještě o trochu víc zmírnit tu mizérii.

 

Jenže náhle se ozvalo zaklepání na dveře.

"Profesore." Zavolal známý hlas.

Lupin se nedokázal ovládnout a neusmát se, ale zároveň se varovně podívat na Harryho. Harryho tělo ztuhlo, a i když mu nemohl Remus vyčíst nic z tváře, pocítil nutnost rebélie a zavolal.

"Pojď dál."

Dveře se otevřely a objevila se Hermiona, usmívající se ostýchavě ve dveřích.

Harry se nepohnul.

Lupin rychle řekl. "Pojď dál. Právě obědváme, můžeš se k nám přidat. Posaď se." Žvatlám.

Hermiona se podívala na Harryho a usmála se na něj.

Ten se postavil. Lupin zadržel dech.

Na Harryho tváři se objevil úšklebek. Třemi kroky byl u Hermiony. Objal jí a držel v pevném objetí. "Hemiono." To bylo vše, co řekl.

Hermiona se také ušlíbla a Lupin si všiml slzy, kterou měla v oku.

"Taky tě ráda vidím, Harry. Chyběl jsi mi."

Lupin se s povzdechem úlevy opřel o opěradlo křesla. Párkrát poplácal Sev-psa po hlavě. Alespoň něco nyní vypadalo lépe, pro Harryho. Ocas lehce bouchnul do pohovky a stále znehybněný pes se opřel do Lupinovi ruky.

"S tebou musíme ještě stále zapracovat." Zamumlal si pro sebe Remus. "Ale na to máme čas."