V nesprávném čase - 22
2. říjen 2011 | 23.02 |
Time out of Place
Autor : Cosmic
Překlad : Hajmi 2003
Kapitola 22
Kapitola 22
-
Lektvar Althidia
-
Probudil se do teplého a příjemného pocitu, o kterém věděl, že ho má z Léčitelova doteku. Jen, jak ho informoval jeho mozek, by mu ho nikdo neměl být schopen dát až na Draca...
Draco?
Otevřel oči a zjistil, že je v tom, co předpokládal, že byla mrzimorská společenská místnost, celá dekorovaná v žluto-černé barvě. V místnosti byly velké pohovky a nízké stoly, v rohu byl také velký krb. Místnost byla plná lidí, kteří byli bledí a tvářili se velmi vážně.
-
"No, konečně ses probral." Zavrčel Draco. Seděl vedle Harryho na křesle.
"Ty – jsi vzhůru? Jak?" zeptal se.
"Posilující lektvar." Odpověděl jednoduše Draco, předtím než se sehnul a Harryho lehce políbil. Když se narovnal, pokračoval. "Jsou tu lidépři, co potřebují naši pomoc."
Harry kývl, když se mu vrátily vzpomínky na všechno, co se za uplynulých 24 hodin stalo.
Od vize, jejich odchodu do Bradavic, útoku i toho, jak se vydal uzdravit Freda a Angelinu mezi stovky smrtijedů.
-
Postavil se, stále ještě trochu nejistě. Draco mu poslal vlnu síly skrz jejich pouto a Harry se hned cítil jistěji. Pak se oba, on i blondýn, dali do práce a pomáhali ostatním zraněným čarodějům a čarodějkám v místnosti. Draco si nevzal tolik posilujícího lektvaru, aby mu to vrátilo možnost chodit, takže ho po místnosti přenášel a levitoval Remus Lupin.
Harry poznal Susan Bonesovou, Lavender Brownovou, Deana Thomase, Padmu a Parvati Patilovou – Colina Creeveyho – ten tedy vyrostl! – a ještě několik dalších. Mladší bratr Colina Creeveyho, Denis byl zraněn. Harry k němu spěchal a prohlédl ho. Madam Pomfreyová dělala co mohla, aby mladíka vyléčila, ale zdálo se, že to nepomáhá. Denisova tvář byla čím dál tím bledší a jeho dech slabší a přerývanější.
-
Harry cítil tíhu na plicích, ale nebyla to bolest z průstřelu, tahle bolest byla způsobena kletbou. Informoval o tom madam Pomfreyovou, a ta ihned začala zkoušet protikouzla. Harry položil ruce na Denisovu hruď. Soustředil svou sílu na to, aby ulehčil mladíkovo dýchání. To se zlepšilo na pár minut, než madam Pomfreyová našla to správné protikouzlo. Kletba byla zrušena a Denis se po chvilce probral.
Harry byl na cestě k dalšímu zraněnému, když se Colin vrhl ke svému mladšímu bratrovi a sevřel ho šťastného objetí. Pohled na všechny ty zraněné členy řádu byl depresivní. Harry cítil bolest a obavy sálající za všech, a jediné co ho drželo při zdravém rozumu, byla síla, kterou mu Draco dodával.
-
Nedávej mi tolik síly. Potřebuješ jí víc. Řekl mu Harry, zatímco každý pracoval na jiném pacientovi v jiné části místnosti.
Je mi fajn. Poslal mu odpověď Draco. Harry na to nic neřekl, nemusel. Jeho pocity byly Dracovi zcela přístupné. Členové řádu nepřestávali odcházet a přicházet do místnosti. Venku bylo vždy něco kolem čtyřiceti čarodějek a čarodějů. Hlásili co se děje a bojovali proti smrtijedům, jak nejlépe uměli. Zatím ale měli jen velmi malé úspěchy. Zatím se žádný smrtijed nedostal dovnitř Bradavického hradu. Smrtijedi, ale měli obklíčený celý hrad a nikdo nemohl dovnitř ani ven.
-
Uprostřed toho všeho seděla Ginny a sledovala všechny, jak přicházeli a odcházeli. Harry slyšel, jak rozdává instrukce spolu s Brumbálem přes náhrdelník.
Brumbál a nejmladší Weasleyová ho také informovali o tom, co se doposud stalo.
"Mnoho studentů je ještě tady, nebyli jsme je schopni dostatečně rychle dostat pryč ještě před útokem." Řekl Brumbál. "Voldemortovi se nějak podařilo prolomit mé štíty a vztyčit kolem své vlastní, takže nemůžeme ven a ani nikdo dovnitř. Děti jsou tak nuceny zůstat tady."
"Cesta krby je také odříznutá." Pokračovala Ginny. "Nemůžeme venku nikoho kontaktovat. Pokoušeli jsme se poslat sovy, ale zabili je hned, jak si jich všimli."
"Takže jsem poslal Remuse a Minervu spolu se všemi dětmi, kterým nebylo ještě šestnáct ukrýt se do sklepení. Také všechny starší, kteří chtěli jít. Zabarikádovali dveře těmi nejsilnějšími kouzly a já zvenku ještě zvedl své štíty. Mají přikázáno nevycházet, dokud jim někdo z řádu nepřijde říct, že je to bezpečné."
"Sirius se vydal za nimi, aby se pokusil přivést ty starší studenty, kteří by byli ochotni pomoci bojovat. Měl by se za chvíli vrátit."
-
"Hannah Abottová se stará o mudly, kteří jsou tu." Přebrala si slovo zase Ginny. "Jsou všichni v jedné ložnici nahoře. Zatím nechceme, aby vycházeli ven. Smrtijedi zatím neudělali na hrad přímý útok. Jen nás obklíčili. Mudlové co jsou tady, jsou vytrénovaní ve střelbě a mají na sobě neprůstřelné vesty. Rozdala jsem jich také tolik kolik jsem mohla čarodějům."
V rohu místnosti seděla dvě děvčata, kouzlila malé předměty, které pak dávala do neprůstřelných vest. Takové vesty, pokryté tolika ochrannými kouzly,co jen bylo možné, pak dívky předávaly lidem v místnosti.
-
Harry stále koutkem oka sledoval Draca. Blondýn pokračoval v pití posilujícího lektvaru, za což později, až vyprchá jeho účinek, jak věděl, velmi zaplatí. To Harrymu dělalo starosti a děsilo ho to. Chtěl každému říct, že Draco tohle dělat nemůže a neměl by to dělat. Přesto jeden pohled na tvář jeho přítele mu řekl, že pokusit se ho zastavit v tom, co dělal, by bylo nemožné.
Právě léčil mladou ženu, osmnácti nebo devatenáctiletou. Předpokládal, že musela právě teď čerstvě dostudovat. Vyšla z Bradavic přímo do války... Tohle nebyla pěkná budoucnost a Harry si zoufale přál, aby již bylo po téhle bitvě všemu konec.
-
Ron si k němu přišel sednout. Uvazoval si svojí vlastní neprůstřelnou vestu. Druhou měl v ruce, pro Harryho.
"Jak je na tom?" zeptal se Harryho, který pokračoval v léčení mladé ženy.
"Myslím, že za pár minut bude v pořádku. Dal jsem jí trochu lektvaru Keyahla." Povzdechl si.
"Bude v pořádku." Opakoval ještě jednou, ale jeho oči se už na ní nedívaly.
"On bude taky v pořádku." Řekl mu Ron, když si všiml, kam se Harry dívá. "Je silný."
"Já vím, že je." Řekl Harry a zavřel oči. Jen v duchu si dodal "Ale ne tak silný".
Seděli tiše vedle sebe. Ron začal opatrně vestu Harrymu navlékat tak, aby nemusel sundat ruce z dívky. Barva se jí vracela do tváří, ale ještě stále potřebovala nějaký čas léčivý dotek.
"Zeptal jsem se ho, jestli bude Leův kmotr."řekl Ron.
Harry se na něj zakřenil.
"Hermiona mi řekla, že se ho zeptáš. Co na to Draco řekl?"
"Chvíli na mě zíral, jako by tomu nemohl uvěřit. A pak řekl tím svým milým vrčivým hlasem "Jsi si jistý, že chceš za kmotra Malfoye?""
"Co jsi na tohle řekl ty?"
"Řekl jsem - samozřejmě, ale popravdě jedinou věc co chci, jsou tvoje peníze." Zašklebil se Ron, Harry si dovolil nad tímhle se usmát a Ron dodal:
"Jen na to něco zavrčel, a pak souhlasil."
BOOM!
-
Zdi hradu se otřásly, pár lidí v místnosti vykřiklo.
Znělo to, jakoby někde blízko vybuchla bomba.
Ron rychle nasadil Harrymu vestu a postavil se.
Brumbál ke všem promluvil.
"Začalo to..." řekl smutně ředitel. "Všichni, do vstupní haly. Musíme dát příchozím pěkné přivítání."
-
Mrzimorská společenská místnost byla skoro prázdná. Zůstala tu jen madam Pomfreyová, šest zraněných čarodějů a mladá žena, kterou Harry léčil – Harry a Draco. Harry tu zůstal, i když všichni členové řádu odešli s Brumbálem. Potřeboval dokončit léčbu dívky předtím, než se připojí v boji k ostatním. O zbývající raněné se postará madam Pomfreyová, jejich zranění nebyla tak vážná.
Draco byl na druhém konci místnosti a léčil jednoho z těch šesti čarodějů. Vypadal unaveně a jeho oči se zdály stále víc zamlžené. Když byl čaroděj před ním uzdravený, probudil se. Draco v tu chvíli sám upadl na postel, jeho tělo v sobě už nemělo žádnou energii. Harry se k němu rozběhl.
-
Na stolku pár stop od postele stál posilující lektvar, který pro Draca vyrobil Snape. Harry popadl ten nejsilnější - lektvar Imara - a odzátkoval ho.
Dracův dech byl přerývaný a tvář popelavě šedá.
Oči měl zavřené, vypadalo to, jako by upadal do bezvědomí.
Harry přiložil lahvičku blondýnovým rtů a nalil mu lektvar do úst. Bylo toho víc, než bylo zdrávo, víc než bylo pro tělo zvládnutelné, ale Draco umíral.
Harry to cítil.
Druhý chlapec automaticky polkl.
Během okamžiku se mu zachvěla víčka, otevřel oči a panenky měl opět jasné.
-
Ani jeden z nich nic neřekl, oba věděli, že dávka, kterou Harry Dracovi právě dal, byla smrtelná.
Ale také oba věděli, proč to udělal a že není čas to probírat. Draco se nejistě postavil, a oči se mu překvapením rozšířily, když si uvědomil, co to znamená. Opět mu fungovaly nohy.
"Měli bychom jít." Řekl tiše.
Harry kývl. Prošli společenskou místností ke dveřím. Ještě než prošli dveřmi, Harry Draca zastavil.
"Vezmi si tohle na sebe."
Podával mu neviditelný plášť.
Draco natáhl ruku - Harry viděl, jak se mu chvěje - a vzal si plášť.
"Tak takhle to bylo, když jsem viděl v Prasinkách jen tvojí hlavu." Zamumlal a prsty přejížděl po jemné látce pláště.
-
"Není dost velký pro nás oba. Tak si ho vezmi ty. Je tu větší šance, že to zvládneš ty než já. Já vždycky můžu se smrtijedy bojovat, ale ty jsi teď příliš slabý.
"Harry." Řekl Draco, hlas měl neuvěřitelně jemný a vůbec se nepodobal hlasu Malfoye, kterého Harry znal šest let.
"Já mám sílu s nimi bojovat, a nechci, abys to ty byť jen zkoušel." Pokračoval Harry. Buď Draca neslyšel, nebo se ho rozhodl ignorovat.
"Harry..."
-
Když Chlapec-který-přežil dál mluvil, hlas se mu lehce třásl.
Draco pořádně chytil plášť a natáhl se, aby Harryho políbil. Harry zmlknul a zavřel oči.
Svoje zoufalství s Dracem sdílel v polibku. Rukama objal Draca kolem pasu, když mu blondýnovy prsty zajely do černých rozcuchaných vlasů.
Potom se od sebe odtrhli a Harry si uvědomil, že mu tečou slzy.
Harry Potter brečel – nebrečel už celé roky...
"Ššš." Konejšil ho Draco a stíral mu slzy z tváří svými prsty. Když se Harry podíval do Dracových šedých očí a uviděl, jak jsou naplněny láskou a oddaností, jeho obrana se naprosto rozpadla. Rozbrečel se Dracovi na rameni.
-
"Není to fér, není to fér, není..." mumlal znova a znova.
Draco věděl, že nemají moc času a musí se odtud dostat. Lektvar Imara při nejlepším vydrží účinkovat jen pár hodin. Pak bude bezmocný a – mrtvý.
Přesto ho v tu chvíli nemohlo od Harryho nic odtrhnout. Ačkoliv po pár minutách, když Harryho vzlyky ustávaly, Draco neměl jinou možnost.
-
"Harry, no tak." Odtáhl se Draco slabě. "Musíme jít."
Harry kývl a pokoušel se utřít si tváře hřbety rukou. Cítil se trapně, jak se před Dracem chová, ale Draco se v tu chvíli natáhl a znova ho políbil.
"Nikdy tě neopustím Harry." Řekl jemně. Zvedl Harryho ruku a přejel prstem po prstenu na jeho ruce. "Neopustím tě."
Harry se dotkl řetízku a kývl. "A jestli to uděláš, najdu si tě."
Draco se na něj jemně usmál. "Podařilo se mi v tvé blízkosti zůstat celých šest let. Takové malé věci jako tři měsíce v nějaké budoucnosti a nějaký jed to nezmění."
Harry kývl a Draco cítil, jak se pokouší přesvědčit o pravdivosti těch slov. Když znovu promluvil, byl jeho hlas plný pocitů, které cítil. Zvedl ruku a podržel Dracovu tvář v dlaních, užívající si ten dotek. "Musíme jít."
Tentokrát kývl Draco, ještě naposled Harryho políbil.
Harry mu vtiskl něco do ruky.
"Tvoje hůlka. Budeš jí možná potřebovat. A ještě tohle." Pokračoval. "Víš jak to použít."
-
Blondýn kývl a převzal zbraň. Dal si hůlku i zbraň do pouzder na opasku. Pak si přetáhl neviditelný plášť a vydali se ke schodům do vstupní haly. Harry zůstal v blízkosti za ním a ujišťoval se, že Draco nezakopne a nespadne. Schody a chodby kolem byly bolestivě tiché, ale bylo slyšet křik z venku. Ozval se hluk zbraní a Harry začal uvnitř cítit bolest. Věděl, že Draco cítí to samé, a tak se držel ještě blíž při něm.
-
Pak se konečně ocitli v poslední chodbě před vstupní halou a propuklo peklo.
Náhle byli obklíčeni smrtijedy, čaroději a čarodějkami řádu.
Harry cítil, jak se od něj Dracova přítomnost vzdaluje a směřuje k osobě ležící na zemi.
Cítil bolest a utrpení lidí kolem sebe. Nebyla to bolest jen členů řádu, ale i smrtijedů, ti leželi také na zemi zranění nebo dokonce mrtví.
Jen těsně se vyhnul kletbě Cruciatus, kterou smrtijed poslal jeho směrem. Poslal zpět tím směrem
omračující kouzlo a pak s dalším mávnutím hůlky svázal temně oblečeného muže kouzelnými provazy.
Cítil se bez neviditelného pláště jako nahý.
Přesto měl lepší pocit, že ho má raději Draco než on.
-
"Pottere!"
Nemohl se zmýlit, komu tento hlas volající na něj patřil.
Severus Snape stál u těla na zemi a chránil ho před útočníky. Harry k němu běžel, pokoušel se co nejlépe o to, aby na sebe neupozornil. Tělo na zemi patřilo bradavickému studentu - zmijozelské dívce, soudě podle barev její uniformy. To bylo vše, čeho si byl Harry schopný všimnout předtím, než jí začal léčit. Byla v bezvědomí díky kletbě, takže jí mohl jen poskytnout energii, než se probere. To se ukázalo těžší, než se zprvu zdálo, protože se snažil věnovat pozornost i tomu, co se dělo kolem něj, zatím co pracoval.
Prohrávali, to mu bylo jasné.
Cítil to uvnitř, pocit mizející naděje v lidech kolem něj. Věděli, že bojují proti přesile.
Věděli, že zemřou.
-
Dívka na zemi se pohnula, a jakmile to udělala, Harry jí opustil a přesunul se k dalšímu.
Někdo na něj stále dohlížel, aby tak nemusel dělat obojí, chránit se a zároveň léčit.
Nemohl vůbec brečet, když našel první osobu, která na léčitelskou energii nereagovala.
První osobu, která byla mrtvá.
Neměl čas truchlit nad mladým mužem s neznámou tváří, který ale někde určitě měl rodinu a přátele. Místo truchlení nad ztrátou těchto lidí Harry přešel k další oběti a doufal, že tu se mu podaří zachránit.
Na louce před Bradavicemi byly stovky lidí. Většina z nich patřila k nepřátelské straně, to Harry věděl. Ne víc než osmdesát nebo devadesát členů řádu se stačilo přenést, nebo přepravit krby do Bradavic než na ně zaútočili.
-
"Harry!"
Otočil se, když uslyšel své jméno. O vteřinu později si uvědomil, že to na něj nezavolal přítel, ale smrtijed. Kletba Cruciatus mu udeřila do zad. Spadl na špinavou, mokrou zem s křikem v agónii. Neviditelný žár se mu rozléval po celém těle a on nemohl dělat víc, než jen se bezmocně svíjet na zemi.
Pak nemohl dělat ani to, protože smrtijed na něj poslal znehybňující kouzlo.
Jeho tělo ztuhlo, i když tvář měl stále zkřivenu bolestí.
"Ale, ale co to tu máme!"
Temná postava se objevila nad ním. Harry si úplně dokázal představit, jaký úšklebek skrývala maska. V tu samou chvíli ucítil díky poutu někde blízko Dracovu přítomnost.
Nedělej to Draco. Běž pryč."
"Proč?"
Harry na to nemohl odpovědět, protože kletba Cruciatus ho zbavila veškeré energie. Chtěl křičet, chtěl něco roztrhat, chtěl se dostat ven ze svého těla. Poutající kouzlo ho, mu ale nedovolilo udělat vůbec nic. Neviděl Draca, jen cítil, jak se druhý chlapec vzdálil.
Pak to Harrymu došlo, právě iniciovali kouzlo Audiosis beze slov.
-
Smrtijed ukončil Cruciatus, ale ponechal Harryho v poutech.
"Velká výhra." Zasyčel a obcházel Harryho. "Můj pán bude velmi potěšen."
Harry neposlouchal nesmyslené žvatlání smrtijeda, jak se stane jedním z Voldemortovi nejbližších mužů. Místo toho se soustředil na to, aby našel Draca zároveň na způsob, jak se z téhle situace dostat.
Můžu je znehybnit kouzlem. Řekl mu Draco v myšlenkách.
Ne! Je jich tu moc a nepřineslo by to nic dobrého. Draco nech mě tu. Běž uzdravit někoho, kdo to potřebuje.
Neopustím tebe a tu tvojí hloupou nebelvírskou statečnost, ty hlupáku! Zakřičel mu Draco v hlavě. A pak následovala litanie kleteb, které Harry, jak předpokládal, byly namířeny na smrtijedy a jejich pána, spíš než na Harryho.
-
Náhle Harry uslyšel, "Stupefy!" odněkud nad sebou.
Věděl, že Draco udělal přesně to, co mu říkal, aby nedělal. Jeden smrtijed se sklátil k zemi. Pak slyšel Crucio! a svět se opět propadl do sžíravé bolesti. Křik mu proklouzl i skrze rty, přestože byly stále znehybněné kletbou. Byla to neuvěřitelná bolest. Bylo to příliš...
"Je tady někdo ukrytý kouzlem neviditelnosti." -vykřikl smrtijed.
"Najděte ho!" zakřičel zpátky ten, co stál nad Harrym. "Jsem si jistý, že je to náš mladý pan Malfoy."-dodal, a vrátil se pohledem na Harryho.
-
Ukončil jak svazovací tak i kletbu Cruciatus krátkým slovem a mávnutím hůlky.
Škubnutím zvedl Chlapce-který-přežil, ze země.
"Můj pán tě nechce příliš zraněného." Sykl mu do ucha. "řekl nám, že ti chce věnovat speciální péči." Smrtiijed Harryho magicky spoutal.
Následovalo ohlušující ´Prásk´ a Harry si uvědomil, že Draco použil svojí zbraň proti jednomu ze smrtijedů. Zavřel oči, cítil únavu po celém těle, které vydalo příliš mnoho léčivé energie a trpělo kletbou Cruciatus. Viděl jak smrtijedi vytahují hůlky a míří jimi směrem, odkud vyšel výstřel. Pak je slyšel metat kletby do prázdného vzduchu.
Přestaň... Draco... běž... do... společenské místnosti, stačil říct Dracovi, než jeho svět opět potemněl díky smrtijedově kletbě.
-
Když se znovu probudil, cítil pálení kolem zápěstí. Byl k něčemu připoután, možná ke kůlu, ale nevěděl to určitě. Díky magickým poutům nebyl schopen se otočit. Krvácel z několika ran a cítil, jak ho usychající krev škrábe. Donutil se otevřít oči. Potřeboval vědět, co je kolem něj.
Také blízko u sebe cítil něčí přítomnost – Dracovu?
Jeho srdce mu řeklo, že je to jeho partner. Harry mu v duchu nadával, že neposlechl a nešel do společenské místnosti. Přemýšlel, kolika způsoby si zmijozel mohl tato slova vyložit. Byl příliš slabý na to, aby se mu podařilo s ním navázat spojení. Mysl měl zastřenou a nesoustředěnou stejně jako oči.
Nebe bylo plné mračen a to činilo okolí ještě šedivější a temnější. I když bylo pozdní poledne, slunce nebylo vidět. V dálce Harry viděl Bradavice a poprvé v životě se mu jeho početné černé věže zdály nepřívětivé.
-
"Harry Potter! Konečně se opět setkáváme."
Harry odvrátil pohled od hradu – jeho útočiště – k hadímu muži před ním.
Temný plášť kolem něj vlál. Štíhlé, nelidské prsty se tiskly k sobě a nezdravě bledá kůže strašlivě kontrastovala s černým pláštěm. Vypadal přesně, jak si ho Harry pamatoval ze svého čtvrtého ročníku a z každé noční můry, kterou od té doby měl.
Plochý nos s rozšířeným chřípím, ohavné, krvavě rudé oči upíral na Harryho.
-
"Voldemorte." Sykl Harry, když sebral všechnu sílu, která mu zbývala.
"Oh... stále tak... troufalý. Proč Harry? Zemřeš." Vyštěkl na něj Voldemort.
Harry neodpověděl, jen na něj zíral. Náhle cítil, jak mu bodavá bolest projela tělem.
"Tady vidíš, co se stane, když se mi někdo postaví." Pokračoval Voldemort.
Kývl na další smrtijedy, všichni nesli v náručí těla. Přes tu všechnu bolest to byl pro Harryho neuvěřitelně skvělý pocit, protože to znamenalo, že alespoň někdo z těch mnoha lidí žije.
Nemáš žádnou naději, mladý Pottere."
-
Volddemort uhnul trochu na stranu, když dva smrtijedi kráčeli kupředu s někým mezi nimi. Dlouhé šedé vlasy byly špinavé a jeho plášť a oblečení roztrhané. Harry viděl spoustu krve.
"Nééé!" zakřičel, protože věděl přesně kdo to je. A také věděl, že je zcela jistě mrtvý.
Tohle už jednou viděl v Dracově vizi, ale vidět to ve skutečnosti? Chtělo se mu z toho zvracet.
Albus Brumbál konečně padl, jediný čaroděj, kterého se Voldemort vždycky bál, byl pryč.
Harry cítil, jak ho opouští veškerá naděje.
Viděl také nezaměnitelné rudé Weasleyovské vlasy, a poznal, že je to jeden ze starších bratrů. Jen netušil, jestli je to Bill nebo Charlie.
-
Náhle mu vyschlo v krku a v žaludku, jako by měl olovo. O kousek dál někdo stále krvácel a trpěl bolestmi. Harrymu pukalo srdce, když věděl, že ta osoba je stále naživu.
Ta osoba - dívka slabě zasténala.
Doufal, že si smrtijed, který jí pokládal na zem, nevšimne, že je stále naživu.
"Vidíš to je přesně to, co se každému stane, mladý Pottere." Mluvil dál Voldemort.
"Bojuješ a bojuješ, ale nakonec, to nic neznamená. Není tu žádné dobro nebo zlo - jen moc."
"Zabil si mé přátele!" zařval Harry, hrozilo mu, že se rozbrečí při pohledu na Brumbála ležícího na zemi tváří dolů.
"Ano, to jsem udělal, a teď udělám stejnou věc s tebou. Čekal jsem na to skoro 25 let. Rozluč se se světem, Pottere. Avada..."
"Néé!"
-
Hůlka byla hrubě vytržena z Voldemortovi ruky a plula vzduchem.
Plášť sklouzl a Draco se tak stal zcela viditelným. Obě hůlky,Voldemortova i jeho vlastní, mířily na Temného pána.
"Ah, mladý Malfoy," sykl Voldemort na Draca. "Přemýšlel jsem, proč tě moji smrtijedi ještě nechytili. Vypadá to, že sis vypůjčil Potterův neviditelný plášť... Velmi působivé. Ale nemyslíš si opravdu, že já potřebuji hůlku."
Harry chtěl křičet na Voldemorta, aby si místo Draca vybral jeho. Věděl, ale že by to bylo zbytečné. Byla tu jen smrt, a čekala je oba.
-
"Crucio." pronesl Voldemort a černé světlo mu vystřelilo z konečků prstů. Harry v sobě ucítil, narůstající vztek a zlobu, když viděl, jak se jeho láska zmítá sem a tam v bolestech a křičí. Cítil uvnitř sebe pálivou bolest, ale tu rostoucí vztek potlačoval stále víc a víc. V jeho světě náhle neexistovalo nic kromě Draca a Voldemorta. Jednoho miloval a druhého nenáviděl.
Vzepřel se v magických poutech, které ho držely u kůlu a ty náhle povolily. Voldemort se sehnul nad Draca a zvedl obě hůlky.
Harry na dvě milisekundy stál bez hnutí, než si uvědomil si, že je volný. Pak ho opět ovládla zuřivost a vrhnul se k Voldemortovi.
-
Srazil Voldemorta na zem, popadl svou hůlku a zamířil jí na jeho srdce.
Předtím než měl Temný pán možnost reagovat, Harry vykřikl slova kletby. Ve stejný okamžik se Dracovi podařilo vytáhnout svou zbraň a vystřelit kulku.
"Avada Kedavra!"
"PRÁSK!"
Z hůlky vystřelilo světlo a spojilo se s kulkou.
Společně zasáhly Voldemortovo tělo, přesně v místě srdce, pokud nějaké vůbec měl. Temný pán se vzepjal, zatřásl, než konečně spadl na zem a znehybněl.
Jeho tělem se postupně začalo šířit černé světlo. Nejprve jen z pár míst, ale pak víc a víc - dokud se celé v tom světle neztratilo. Následoval oslnivý záblesk, který Harryho oslepil.
Když se světlo rozplynulo, rozplynul se i Voldemort. Na místě nezbylo vůbec nic, jen spálený pruh trávy.
-
Zdálo se jako by se svět na dvou místech zastavil. Jedno bylo místo, kde předtím byl Voldemort a druhé kde stál Harry. Ten zůstal úplně nehybný a zíral na nyní prázdné, spálené místo. Cítil, jak mu v hrudi bije srdce a slyšel sám sebe, jak těžce oddechuje. Byl v šoku. Kolem něj se mezitím svět opět probral. Štíty Temného pána zmizely. Čarodějky a čarodějové, všichni kterým byl odepřen přístup na toto místo když Voldemort štít vztyčil, běželi přes pole.
Během minuty bylo postaráno o všechny zraněné.
Lidé brečeli, objímali se, křičeli a smáli. Zbývající smrtijedi se pokoušeli utéct, ale bez jejich pána neměli šanci. Rozzuřená populace kouzelnického světa je měla brzo všechny pod zámkem.
Harry stál paralyzovaný stále na stejném místě.
Naprosto zapomněl jak se hýbat. Sledoval lidi kolem sebe a cítil se podivně osamocený.
Dokud...
"Harry..."
Slabý, tichý hlas se ozval ze země.
Následovalo slabé zakašlání, které znělo Harryho uším hrubě a děsivě. Otočil se a běžel k Dracovi. Ten ležel na zádech, tvář měl špinavou a unavenou. Zbraň, která vystřelila smrtící kulku na Voldemorta ležela vedle něj. V koutku úst měl kapku krve a ta se zvětšovala, jak blondýn nepřestával kašlat. Slabé tělo se chvělo při každém pohybu.
Harry věděl, že Draco umírá.
-
Jediný pohled na něj mu to potvrdil.
Energie z lektvaru vyprchala díky Cruciatu a on nyní umíral. Každou vteřinou se vzdaloval víc a víc. Jeho tělo bylo slabé, křehké a tvář tak bledá, že se zdála skoro průhledná.
"Draco." Harry zamumlal a zvedl druhého chlapce do náručí. Draco položil hlavu na Harryho hruď. Ten ho pevně držel. Pokoušel se ho zahřát a vyléčit, i když věděl, že tu není šance.
"Omlouvám se... že jsem neposlouchal..." řekl Draco hlasem, který nebyl silnější než šepot.
-
"Ššš, nemysli teď na to." Zašeptal mu Harry. Odhrnul Dracovi vlasy z tváře. "Budeš v pořádku."
"Miluju tě, to víš, že jo?" zeptal se a dotkl Harryho hrudi třesoucí se rukou. Látka byla rozervaná a Draco vypadal, jako by náhle něco uviděl. Slabou rukou odhrnul látku a odhalil tetování na Harryho prsou. "D" obtočené hadem. Tetování, kterému Harry až do téhle chvíle nerozuměl. "D" na pravé straně, nad jeho srdcem reprezentovalo Draca – Draca, kterého měl ve svém srdci.
Možná to byl zmijozel, ale stále byl při něm, byl tu pro něj, podporoval ho a miloval...
Vždycky při něm...
"Ty ho máš také." Zamumlal Draco. Přejel rukou po tetování a řekl.
"Hezké..."
Pak vedl Harryho ruku ke své vlastní chvějící se hrudi a odtáhl špinavou a rozedranou látku. Bylo tam také tetování. Jeho, ale bylo velké "H", které strážil lev.
-
Harry cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Oči se mu plnily slzami.
Chápal, že ztratí jedinou osobu, kterou opravdu a hluboce miloval. Věděl, že to nikdy blondýnovi neřekl a dokonce i v tuto chvíli, kdy mu Draco umíral v náručí, měl potíže mu ta slova říct. Uvědomoval si ale, že musí. Věděl, že by si nikdy neodpustil, kdyby je nevyslovil.
"Já – miluju tě." Řekl Dracovi a něžně se dotkl jeho tváře.
Šedé oči se při těch slovech rozzářily a Draco zašeptal: "Nebuď hlupák. Pottere... nebreč..."
Harry věděl, že to je zbytečné a dnes už podruhé nechal téct slzy volně po tvářích. Draco ho držel, ale Harry cítil, jak se pevný stisk postupně uvolňuje a uvolňuje. S posledních sil si ho mladý umírající chlapec přitáhl a přitiskl rty na jeho.
-
Políbili se, v tom polibku byla ukryta láska a slib. Oba si ho pokoušeli zoufale zapamatovat, ten pocit doteku rtů, jemných a hřejivých, protože věděli, že tohle už nikdy nepocítí.
V tom polibku byl také slib, i když ani jeden z nich nevěděl, co vlastně slibuje. Oba odmítali tu myšlenku, že tohle je polibek rozloučení.
Kolem nich se shromáždili lidé a sledovali srdcervoucí rozloučení těch dvou mladých mužů.
Nikdo z nich se o nic nepokoušel, protože všichni věděli o jedu.
Věděli, že Draco umírá, neboť ani tomu největšímu mistru lektvarů se nepodařil najít protijed.
-
Když se od sebe konečně odtáhli, Dracovy oči byly kalné.
Ještě pořád se snažil dívat, ale jako by byl slepý. Jeho oči se rozhlížely, ale zdálo se, že nic nevidí. Když si to uvědomil, Draco se přitiskl k Harrymu blíž. Pak se přestal úplně hýbat. Už se nepokoušel bojovat proti jedu a jeho vlastnímu tělu, protože věděl, že stejně nevyhraje.
Poprvé v životě to Draco Malfoy opravdu vzdal.
"Běž dál... pokračuj žít... Harry," zašeptal, než se propadl do bezvědomí.
Harry ho pevně držel.
-
Viděl, jak přestává dýchat a cítil, že slabé bušení srdce se zpomaluje. Právě v tu chvíli, když tu seděl s rukou na Dracově hrudi, si vzpomněl na lahvičku lektvaru ve svém opasku.
Na lektvar, který ještě nepoužil.
Lektvar Althidia a náhle cítil, jak ho tíží na boku.
Pokoušel se ho vytáhnout bez toho, že by pustil Draca. Ještě stále odmítal chlapce pustit z rukou. Pátral horečně v paměti, co si o tom před měsícem četl, když si poprvé uvědomil, že Severus Snape je ten největší mistr lektvarů na světě.
Althidin život...
-
Teprve teď velmi něžně položil bezvědomého Draca na zem.
Držel jednu ruku na jeho hrudi a cítil každý úder jeho srdce. Každá vteřina byla vzácná.
Věděl, že to nebude dlouho trvat a Dracovo srdce udeří naposled.
Soustředil se na jejich pouto srdcí a nechal Draca jít.
Stále cítil z Draca slabou energii. Ta energie ale neustále slábla.
Věděl, že tak bude jednodušší určit, kdy nastane ten okamžik a Draco odejde.
Namočil si ruce v lektvaru Althidia a ujistil se, že neukápl, ani jedinou kapičku.
Pak se ozval konečný povzdech a Harry ucítil, jak Dracovo srdce naposled udeřilo.
-
Čas se zpomalil, jediná věc na světě byl Draco.
S jedinou věcí na mysli Harry, položil ruce na Dracovu hruď. Silná vlna ho vtáhla dopředu do Draca. Velmi jasně zářící světlo vycházelo z obou jejich těl, ačkoliv Harry si toho jen stěží všímal, jak se soustředil na úkol, který měl. Světlo zastínilo vše kolem nich. Čarodějové a čarodějky stojící kolem nich zmizeli. Jako velká ústa spolklo okolní svět nejdříve světlo a pak naprostá temnota.
Svět byl tichý a jediné co ticho narušovalo, byl zvuk dýchání. Harry si ničeho z toho nebyl vědom, jediné co mu běželo myslí, bylo: Žij, Draco žij...
-
-
Dnes ještě před půlnocí závěrečná kapitola.
-
Nezapomeňte na hodnocení. Díky.
.
.
Komentáře
| RE: V nesprávném čase - 22 | nade | 02. 10. 2011 - 23:44 |
| RE: V nesprávném čase - 22 | zuzana | 04. 10. 2011 - 19:14 |