Madurare 044B

CAMBIARE PODENTES - MADURARE

Autor : Jordan Grant

Překlad : Hajmi 50

Kapitola 44B

Zlatíčka moje, myslela jsem, že vám dodám celý závěr kapitoly, ale už se několik dnů necítím nejlépe a práce mi vůbec nejde. Abych vás nenechala úplně na prázdno, posílám vám, co jsem stihla – no a taky jsem vás nemohla nechat čekat na to vánoční překvapení.

Kapitola 44B

-

Čtvrtek, 24. prosince 1998 - 17:29

-

Hábit byl té nejtemnější černé barvy s ostře smaragdovým, hedvábným lemováním.

Bylo by divné čekat něco jiného, když ho vybíral Severus.

Samozřejmě Harry si od té doby také koupil nějaké šaty sám.

Sice si v době kdy ještě mohli cestovat, z každého místa které navštívili, přivážel domů v první řadě turisty oblíbené upomínkové předměty, ale vybral si i pár věcí, které mohl nosit.

Pochopitelně nic formálního. O výběru tohoto druhu oblečení nic nevěděl. Vlastně si ani nemyslel, že by je někdy potřeboval. Tedy pokud by se nekonal další ples, kterého by se, jako zaměstnanec musel zúčastnit.

Ovšem jak často se takové slavnostní plesy pořádaly, to Harry nevěděl.

Když o tom přemýšlel, trochu mu přejel mráz po zádech, protože si ve stejnou chvíli uvědomil, že by si docela rád se Severusem zatancoval - i když se něco takového stejně nestane.

Společná večeře byla jedna věc, ale tanec na věřejnosti?

Studenti by z toho mohli dostat psotník...

* Nebo možná taky ne *, prolétla mu hlavou plíživá myšlenka.

 * Patrně větší část mudlorozených by určitě byla v šoku. No, takoví jako Hermiona, asi ne.

Ti z kouzelnických rodin by to dokonce i mohli přejít - zejména když nás od jisté doby už se Severusem mnohokrát viděli pohromadě.

Jen stěží si teď někdo vážně myslí, že ho nenávidím... *

Harrymu už dokonce ani nevadily šaty ve zmijozelských barvách - přestože si ještě stále pamatoval, jak strašné bylo, ocitnout se v postavení loutky, které Severus vybírá veškeré oblečení.

I když se nakonec jeho výběr ukázal, jako docela dobrý.

Opravdu, když se Harry podíval na sebe do zrcadla, musel uznat, že zelené lemování podtrhuje barvu jeho očí a černá zas odpovídá barvě vlasů - které v tuto chvíli vypadaly trochu chaoticky, vzhledem k tomu, že samo slavnostní oblečení volalo po jejich vzorné úpravě, místo tradičního vrabčího hnízda.

Harry popadl svou hůlku a začal odříkávat zaklínadlo, které mělo přinutit vlasy, aby zůstaly poslušně ležet. Dřív byla všechna podobná kouzla absolutně neúčinná, ale před pár týdny Harry objevil, že když při nich použije jen nepatný dotek zkřížených sil, vlasy vydrží poměrně dlouho slušně upravené.

Chvíli potom, co skončil se svým účesem, se v zrcadle za ním objevil Severus, a přidal se k němu se zvláštním výrazem ve tváři.

"Opět tvé vlasy?"

Jistě, lektvarista pokaždé věděl, když Harry použil jejich zkřížené síly. Vždycky to věděl.

V závislosti na tom, co Harry dělal, ho o tom informovalo malé bodnutí slabosti. Někdy stačilo jen na nepatrné klopýtnutí, ale občas bylo dost silné na to, aby ho donutilo posadit se.

Harry tento fakt pokládal za součást svého života otroka.

Věděl, že nesmí Severusovi lhát a samozřejmě neměl žádné právo tajně používat magickou sílu svého pána bez jeho vědomí. S tím vším se už Harry smířil.

Možná by mu takové omezení mnohem víc vadilo, kdyby se Severus choval, jako odporný, despotický tyran, ale zatím Harry nemusel  - a ani před lektvaristou nechtěl skrývat, že čerpá magii ze společného zdroje.

"Jo," -odpověděl nakonec poněkud tvrdě.

Během odpovědi se pokusil nechat za sebou myšlenky na smrt a ničení. Otočil se, aby si druhého muže dobře prohlédl. Jeho hábit byl stejně černý, jako ten Harryho, ale z nějakého materiálu, který vypadal hladší a lesklejší. Lemování bylo v tlumeně šedé barvě, a Severusovy vlasy se vedle něj zdály mnohem černější a uhlazenější, než obvykle.

"Vypadáš dobře," -přiznal Harry stále trochu chraplavým hlasem, i když teď už z jiného důvodu. Severus vypadal víc než jen dobře, což bylo zvláštní, protože zároveň ve stejné chvíli mohl Harry říci, že lektvarista nebyl člověkem, který by se dal nazvat hezkým. Přesto v něm bylo cosi nepředstavitelně působivého a magnetického. Podle mladíkova názoru to bylo lepší než jakýkoliv líbivý zevnějšek.

Harry se přisunul blíž, zvedl ruce a otočil je kolem zadní části Severusova krku.

Přitáhl si mužovu hlavu dolů a zašeptal těsně proti jeho rtům.

"Podívej se na nás - oba jsme slavnostně nastrojení, a přesto nikam nejdeme. Myslím, že bych raději slavil s méně šaty na sobě..."

"Stále nejsi spokojený? Ani po té sprše?"

Jejich rty se spojily, když Harry začal Severuse líbat.

"Samozřejmě že nejsem. Ty ses neudělal, a jestli jsem se od tebe něco naučil, tak to, že člověk nemůže být opravdu spokojený, dokud jeho milenec necítí totéž... "

Harryho přerušil jakýsi na nervy jdoucí zvuk.

Naléhavý - podobný klepání - no spíš bouchání na dveře.

Ale zvuk byl slabý, takže musel přicházet ze sklepení.

Severus se rychle vyvinul z Harryho objetí.

"Patrně bych měl otevřít."

"Stejně, kdo by to mohl být?" Zajímal se Harry a uhlazoval si rukou vlasy.

Pochopitelně ze zvyku, protože ty mu ještě stále pevně ležely na hlavě. Ale Harry byl prostě zvyklý si svou kštici uhlazovat po celou dobu. Nebo se o to spíš snažit.

"Albus by zavolal krbem, kdyby se něco zvláštního stalo, a já jsem nikdy neslyšel, že by domácí skřítek klepal..."

Severusovi se trochu zablýsklo v očích, když líně protáhl:

"Troufám si tvrdit, že když otevřu, budu nespíš vědět, kdo to je."

"Dobře, jak chceš." Harry se stále cítil naštvaně, že někdo jejich večer přerušil.

"Otevři dveře a vyhoď každého, koho tam uvidíš, a potom můžeme pokračovat tam, kde jsme přestali."

"Zcela určitě. Řeknu každému... co vlastně chceš, abych jim řekl?"

* Nemusel by to říkat tak pobaveně *, -pomyslel si Harry.

No a co, že měl Harry rád hodně sexu, byl přece mladý. To nebyl důvod, aby si z něj kvůli tomu Severus dělal legraci. I když... jak znal Severuse, mohl docela dobře předpokládat, že tak jedná, protože se tím cítí potěšený.

"Zmizte!" odpověděl Harry, který se rozhodoval, jestli se má také začít smát.

"Jo, řekni to komukoliv - tedy pokud to nebude Albus. V tom případě mu můžeme říci, že víme, že není voyeur, takže nebude chtít zůstat..."

Teď už se Severus doopravdy nahlas rozesmál.

"Myslím, že přesně to udělám."

"Jasně, udělej."

"Udělám. Tím si buď jistý."

Severus odešel jako vždy, s vlajícím hábitem.

Nemusel chodit po schodech, i když Harrymu by stejně nedělalo starosti, kdyby ho někdo viděl. Magický průchod ho ve vteřině přenesl do sklepení.

Nejspíš tam je u dveří některý z učitelů, který přišel Severuse požádat, aby mu uvařil nějaký speciální lektvar, nebo cosi podobného. V takovém případě bude nejrychlejší způsob, jak se vrátit k Harrymu, slíbit, že to Severus co nejdřív udělá.

Jenže to vůbec žádný jiný učitel nebyl.

Klepání náhle ustalo a bylo nahrazeno hlasem Hermiony.

"Dnes večer vypadáte tak svátečně, profesore Snape."

"Děkuji, slečno Grangerová," -odpověděl Severus a pokračoval:

"Harry mě požádal, abych vám předal vzkaz. Říkal, že vy oba máte... "

Věta byla sotva napůl pronesená, když se Harry vrhnul magickými dveřmi do Severusových pokojů a hnal se k hlavním dveřím.

 Musel zastavit téměř smykem, aby nevrazil do lektvaristy, který stál naproti Ronovi a Hermioně. Dorazil právě včas, aby slyšel konec věty.

"...chvíli počkat, než přijde dolů."

"To jsem neříkal," -vykřikl Harry, jen aby si v příští vteřině uvědomil, že jim Severus po tom všem nakonec * aby vypadli * neřekl.

A v té další mu bylo všechno jasné.

Samozřejmě, že Severus Rona s Hermionou nevyhodil.

Zvlášť když je zřejmě sám pozval.

Tak to bylo to tajemství, které před ním skrýval, a které bylo zdrojem jeho pobavení, když byl Harry naštvaný, kvůli jejich příchodu.

Na malou chvíli prostě šokem ztratil řeč.

Severus pozval Rona a Hermionu na večeří?

Jistě, v poslední době nic nenamítal, když Harryho přátelé přišli na návštěvu, a nevadilo mu, že Harry bude blízko Hermiony. Ale to bylo nepochybně jen proto, že kouzelná smlouva byla tak specifická.

Lektvarista si nepřál, aby Harry mluvil s někým jiným o jejich sexuálním životě. A to teď Harrymu smlouva zakazovala.

Kromě toho už Severus dobře věděl, že se Harry nikdy o Hermionu nezajímal.

Díky tomu si také možná uvědomil, že nemá žádný důvod k žárlivosti...

Harryho myšlenky byly náhle prudce přetrženy, když si mladík uvědomil, jaké slovo mu právě proběhlo hlavou.

Byl snad tohle důvod, proč byl Severus určitou dobu tak špatně naložený, a proč zcela bezdůvodně Harrymu zakázal s Hermionou mluvit?

Abys mohl na někoho žárlit, musíš být do toho člověka... ehm, ne, to ne.

Ale možná k žárlivosti stačilo jen mít o dotyčného zájem.

To už bylo víc pravděpodobné.

Zejména když teď Harry věděl, jak moc ho Severus od začátku chtěl, uměl si představit, že jeho postoj mohl být projevem čistě sexuální žárlivosti. Takže ano.

Nakonec možná slovo »žárlivost«, nebude až tak daleko od pravdy.

Ale teď už žárlivý není, když pozval Rona a Hermionu na štědrovečerní večeři.

"Neřekl jsi, abychom počkali?" -Ron zvedl obočí, když se vrátil k matoucímu způsobu, jakým je Harry přivítal.

"Ovšem, že nic takového nemohl říct," -odpověděla mu Hermiona lehce nadřazeným tónem. - "Vždyť dokonce ani nevěděl, že přijdeme, že. Překvapení!"

"Překvapení!" Ozval se o půl vteřiny později také Ron.

"Jo dobře, jsem překvapený," -zamumlal Harry a šlehl letmým pohledem směrem k Severusovi. - "Něco takového by mě nenapadlo."

"Proto vypadáš trochu pobledle?"

"Ehm... jo," -odpověděl Harry Ronovi a vděčně se chopil nabídnutého vysvětlení. - "Mohl bys mě porazit peříčkem, ještě pár takových překvapení a dostanu infarkt. Opravdu jsem si myslel, že klepe někdo jiný."

"Většinou obtěžují studenti, kteří mě žádají o pomoc ohledně lektvarů," -řekl Severus hlubokým sametovým hlasem, když uváděl jejich hosty dovnitř. - "Harry mi řekl - nejsem si jistý, jestli jsem si to slovo správně zapamatoval - abych každému u dveří řekl * ztrať se *. Ano, myslím, že to je přesný výraz. Zřejmě se domníval, že právě to hodlám udělat. Samozřejmě si nedovedu představit, proč..."

Ron po Severusově vysvětlení vypadal trochu otřeseně. A jak by ne, když přímo před jeho očima dal Severus najevo, že cítí nutkání Harryho škádlit. Ten Severus, kterého znal, by se nikdy k podobnému hravému chování nesnížil.

A právě v tu chvíli si Harry uvědomil jedno.

Bylo jen dobře, že tu jeho přátelé byli a že tu byli právě teď. Mohli alespoň vidět, jak dobře Harry v těchto dnech se Severusem vychází. Mohli je vidět společně, jako...

 Harry div nezalapal po dechu, když si uvědomil, jak musí vypadat z pohledu někoho jiného, i když Ron a Hermiona už všechno věděli. No, přinejmenším většinu.

Dopisy, které jim poslední dobou posílal, byly veselé, ačkoliv jim nemohl psát cokoliv důvěrného. Tedy ne, že by jim tak jako tak podobné věci psal.

Hermiona se začala mračit.

"Harry, to snad ne! Ty jsi chtěl, aby profesor řekl studentovi, který přišel prosit o pomoc, aby se ztratil?"

*Jí se to lehce říká *, -pomyslel si Harry. Ona se nikdy nemusela zabývat neustálými žádostmi stovky studentů. Pochopitelně, jen málo z nich mělo odvahu obtěžovat zrovna Severuse mimo učebnu, nebo jeho kancelář, ale v tomto případě šlo jen o podstatu, na které nezáleželo.

"Je Štědrý den," -řekl s pokrčením ramen.

Vzpomněl si, jak za ním jeho přátelé vždy stáli. Zasloužili si, aby se dozvěděli pravdu. Měl by jim za jejich pomoc ukázat, že všechno jde velmi dobře, a oni si skutečně nemusí o něj dělat žádné starosti - proto dodal:

"Dokonce i učitelé mají nárok na osobní život, víš. Občas chceme být sami."

Ronovy tváře dostaly trochu tmavší odstín růžové, než obvykle.

"Jestli jste dnes chtěli být sami, tak... "

"Přestaň. Já jsem nevěděl, že jste pozvaní," -přerušil ho rozumně Harry. "Myslel jsem, že budeme večeřet jen ve dvou. Nechtěl jsem, aby nám sem lezli studenti a dožadovali se vysvětlení, jaký je rozdíl mezi zlatoočky a křídly víly. Ale jsem hrozně rád, že vás oba vidím. Celé hodiny jsem přemýšlel, proč Severus navrhnul, abychom si oblékli slavnostní hábit."

"Zdá se, že na večeři ve čtyřech moc chuti nemáš," -bručel trochu Ron.

"Oh ticho, Rone. Je Štědrý den."

"Cítím to stejně, slečno Grangerová," -řekl Snape.

Z nějakého důvodu Hermioniny tváře také poněkud zrůžověly.

"Hermiono. Jsme už všichni dospělí a přátelé," -řekla nakonec.

Ron se po jejím prohlášení tvářil trochu nejistě, ale pak souhlasně přikývl, i když přitom vypadal, jakoby neustále čekal nějakou jízlivou urážku.

Ale Snape jeho očekávání nenaplnil.

"Potom Severus," -odpověděl jen na Hermioninu nabídku, a zeptal se:

"Prosím, posaďte se. Dáte si něco k pití?"

"Výběr vína nechte na Severusovi," -doporučil Harry a chtěl se posadit do křesla. Na poslední chvíli se rozmyslel a posadil se na pohovku.

"Na rozdíl ode mne, on ví nejlépe, které je opravdu dobré. Mně většinou chutnají ta sladká, dezertní."

Severus se usmál, ale takovým způsobem, že Ron a ani Hermiona si ničeho nevšimli.

Celý ten efekt byl velmi jemný. Ve skutečnosti se jeho úsměv projevil jen v mírném zvrásnění kůže kolem očí. Harry, když mu to došlo, se musel divit, kdy se on sám stal tak dobrý ve čtení Severusových nálad.

"Dal bych si ohnivou whisky," -prohlásil Ron.

"Pokud si přejete, ale po whisky si nebudete moci dokonale vychutnat jídlo."

"Oh. No pak si tedy dám víno," -odpověděl Ron.

Jak si Harry všiml, Ron se sice posadil, ale ještě stále se nedokázal podívat přímo na Severuse. Dřív by Harry předpokládal, že se tak chová, protože se mu nelíbí představa Severuse a Harryho, jako milenců.

Ale teď mohl vidět v čem je skutečný problém.

Ron prostě Snapea neměl zrovna rád, a přestože byl kvůli Harrymu ochotný se chovat společensky, neměl to nejmenší tušení, o čem by si měl s bývalým profesorem povídat. Když se nad tím Harry zamyslel, zřejmě to i vysvětlovalo Ronovu žádost o trochu opojnější nápoj než víno.

"Tak, co budeme mít k večeři," -zeptal se Ron, a zvláštně při tom zamával rukama, jako by měl problém s položením otázky a musel si s nimi pomáhat.

"Nemám tušení. Já jsem tenhle večírek neplánoval. Severusi?"

Lektvarista se sehnul a zvedl podnos, který se objevil na malém stolku vedle krbu. Pak se otočil zpět.

"Pečená husa s různými oblohami na výběr a vánoční dort, jako dezert. Myslím, že burgundský Pinot Noir, by bylo ideální víno k této večeři. Ale pro začátek bych navrhoval trochu šampaňského na přípitek."

Harry pocítil zvláštní nutkání zeptat se, jestli se opečený chléb* hodí k huse, ale nějak se mu ho podařilo zvládnout. (* toast = v angličtině = topinka i přípitek)

Nebyl si jistý, co ho vlastně ponoukalo, chovat se tak dětinsky.

Ale možná to nebylo tak těžké.

S Ronem a Hermionou tady se patrně vrátil časem a znovu se cítil, jako student. A jako studenti by nikdy nevečeřeli se Snapem.

* Se Severusem *, -opravil se v duchu, a měl sto chutí sám sebe jen tak pro pořádek nakopnout.

Pokud nechcete nechat koment, nezapomeňte na hodnocení. Díky