Zápisník Salazara Zmijozela

Zápisník Salazara Zmijozela

Autor : Hajmi 50

část 1.

-

Zlatíčka, - protože nestíhám překládat CPM, tak abych vás moc nešidila, rozhodla jsem se  uveřejnit nové zpracování své povídky ZSZ. Někteří z vás si ji budou pamatovat ze stránek Sallome. Tam jsem ji musela, ale podstatně krátit. Doufám, že se vám její delší verze bude líbit stejně, jako ta krátká.

-

-

Zápisník  Salazara Zmijozela  -  část 1

-.

Naprosto ztuhlý Harry Potter stál u dveří domu číslo 4 v Zobí ulici a nevěřícně se díval, jak jeho strýc Vernon rovná tři objemné kufry do zavazadlového prostoru svého zánovního auta. On sám měl u nohou postavenou svoji školní truhlu, na které trůnila klec s Hedvikou.

Právě před hodinou, když umyl nádobí od snídaně, mu strýc Vernon s podivným zábleskem v očích přikázal, aby si okamžitě sbalil všechny své věci i tu odpornou sovu a vypadl před dům.

Byly to jen tři dny, co se vrátil z Bradavic do Zobí ulice na prázdniny. Věděl, že tu bude muset kvůli pokrevní ochraně zůstat nejméně celý měsíc, ale teď to vypadalo, že tu nebude ani celý týden. Pochyboval, že by ho Dursleyovi vzali sebou – ať už jedou kamkoliv. Ale co s ním, v tom případě, mají v úmyslu udělat? Neměl z toho dobrý pocit. Uvědomil si, že ho ani sebenepatrnější náznak v jejich chování nevaroval, že je něco v nepořádku a začala se v něm zdvíhat panika.

Ano, když ho strýc odvážel z nádraží, kupodivu si odpustil svou obvyklou přednášku o jeho odporné povaze a osobě, prošpikovanou příslušnými výhrůžkami. Cesta tentokrát proběhla hladce a v naprosté tichosti. Jenže Harry to přičítal skutečnosti, že ho na nádraží doprovázel Allastor Moody s Pastorkem, kteří se s ním rozhodli počkat, až si ho strýc převezme. Po svém příjezdu do Zobí ulice si raději okamžitě zalezl do svého pokoje a nevystrčil z něj nos, dokud mu teta Petůnie večer nezabouchala na dveře a mlčky mu nestrčila do rukou talíř s dvěma chleby se sýrem a lahví minerálky.  Druhý den byl od snídaně zaměstnán prací na zahradě a v domě se moc nevyskytoval. Stejné to bylo i další den, buď pracoval venku, nebo byl zavřený u sebe v pokoji. Jen těžko si tedy mohl něčeho všimnout. Ale přece jen...

Z domovních dveří se vykolébal Dudley a táhl za sebou objemný batoh. Vernon zavřel kufr u auta, udělal dva kroky Dudleymu naproti a pomohl mu hodit batoh na zadní sedadlo. Dudley se s funěním posadil vedle batohu a zabouchl dveře. Vernon došel zpět k hlavním dveřím, počkal, až jako poslední z domu vyjde také Petůnie a zalovil rukou v kapse kalhot.

Harry zděšeně přihlížel, jak vytahuje klíče, zavírá dveře a zamyká oba zámky. Odjíždí...!!! To přece... oni opravdu odjíždí!!!  To přece nemohou... bože, co ochrana krve...

Teprve když strýc vykročil, aby také nastoupil do auta, přinutil se Harry pohnout.

"Strýčku, Vernone. Kam jedete? Kdy se vrátíte?" – vyhrknul chvatně. Veškerá hrdost v tuhle chvíli byla pryč. Právě teď mu šlo o život. Viděl, jak Vernon zvažuje, jestli má zachovat svůj postoj – nikoho nevidím, kdo to tedy mluví – nebo má využít poslední šanci se té odporné zrůdě vysmát do obličeje. Škodolibost nakonec vyhrála. Vernon Dursley se zastavil, podíval se na synovce nenávistným pohledem a řekl:

"Jedeme do Itálie, kluku. Vrátíme se až na konci prázdnin."

"A co já. Co bude se mnou?"

"Proč by nás mělo zajímat, co s tebou bude. Měli jsme tě na krku dost dlouho. Jdi si, kam chceš. Ať se o tebe postarají ti tví úchyláci.  Už tě nechceme nikdy vidět. Zrůdy nepatří mezi slušné lidi. Pro mě-za mě, klidně můžeš třeba chcípnout někde pod mostem."  S posledním nenávistným odplivnutím se Vernon Dursley nasoukal za volant, zabouchl dveře a auto se rozjelo.

Šokovaný Harry začal horečně přemýšlet, co by měl dělat.

Nemůže tu jen tak stát před domem. Neodvažoval se příliš vzdálit. Věděl, že ochrany končí přibližně deset metrů od zdí domu. Ale tady vepředu je moc na očích. Musí se dostat alespoň dozadu na zahradu. V první řadě otevřel klec a pustil Hedviku ven. Pak klec schoval mezi keře růží. Popadl truhlu za ucho a začal ji táhnout za dům. Trvalo to hodnou chvíli a stálo ho to dost sil, ale nakonec ji měl na zadní terase, za plotem zahrady. Přinést klec už bude hračka.

Vracel se pro ni k růžím lemujícím hlavní vchod do domu a začal přemýšlet o dalším kroku.

Možná by měl požádat o pomoc paní Figgovou, bylo by to nejrychlejší. Ale to by musel opustit ochranu domu a vlastně ani neví, jestli je paní Figgová vůbec doma. Navíc je moták a těžko by mu dokázala pomoci, kdyby k něčemu došlo. Ne nejlepší bude napřed poslat Hedviku, aby našla Brumbála, nebo nějakého profesora v Bradavicích – i kdyby to mělo znamenat, že přenocuje tady venku na zahradě. No a co – vždyť je léto. Teprve jestli Hedvika pomoc nesežene, riskne návštěvu u Figgové. Škoda, že se ještě neumí přenášet, ale to by zase mohl čekat, že ho ministerstvo nechá vyloučit ze školy pro nepovolené kouzlení nezletilých – a takové komplikace teď navíc opravdu nepotřebuje. Takže napřed dopis. Naštěstí má své věci v truhle.

Právě tahal z růží Hedvičinu klec, když opět zapracovalo jeho příslovečné štěstí a on uviděl paní Figgovou jít s nákupní taškou po ulici.

"Dobrý den, paní Figgová, to jsem rád, že vás vidím. Mohl bych s vámi na chvilinku mluvit?" Pozdravil dost hlasitě, aby přilákal ženinu pozornost.

"Ahoj, Harry. Copak potřebuješ?" Drobná, nenápadná paní se zastavila a pak udělala pár kroků směrem k němu.

"Paní Figgová, musím vám položit jednu důležitou otázku," – řekl Harry teď už tlumeným hlasem. Usoudil, že paní Figgová je už také uvnitř bariéry kterou ochrana domu pokrývala a vykročil jí vstříc. Zastavil se až těsně před ní a tiše se zeptal:

"Paní Figgová, jak rychle se můžete spojit s Brumbálem, nebo někým jiným?"

"Harry, co se děje?" zeptala se a zadívala se na něj nezvykle pozornýma a bystrýma očima. Naštěstí nečekala na odpověď a hned pokračovala. "Mohu Albusovi zavolat letaxem přímo do Bradavické ředitelny, ale také tam nemusí být."

"Prosím vás, zkuste to okamžitě. Je to naléhavé. Dursleyovi odjeli na celé prázdniny a vyhodili mě z domu. Zatím se nechci odtud vzdalovat, ale také tu nemohu moc dlouho zůstat. Musím dát někomu vědět, co se stalo. Pomůžete mi, prosím?"

"Počkej tu. Uvidím, co se dá dělat." 

Paní Figgová se otočila a rychlým krokem zamířila ulicí ke svému domu.  Netrvalo dlouho a Harry ji viděl, jak se vrací zpět.     

A nešla sama.

-

"Rémus," -vydechl šťastně Harry a s úlevou se usmál.

Lupin ve svém tradičním ošoupaném tvídovém saku kráčel vedle paní Figgové.

"Ahoj, štěně. Zase problémy," -položil řečnickou otázku a objal jednou rukou chlapce okolo ramen.

"To bude v pořádku, jen klid."

"Réme," -vymáčkl ze sebe Harry a najednou ucítil, jak se teď, když z něj napětí trochu vyprchalo, proti své vůli uvnitř drobně roztřásl. - "Rád tě zase vidím. Je to už tak dlouho."

"Já vím, Harry. Tak pojď, musíme tě co nejdřív dostat na Grimmauldovo náměstí."

"Takže zůstanu tam?"

"Ano. Brumbál si myslí, že to bude nejbezpečnější. Nevíme, jak dlouho tady ještě pokrevní ochrana vydrží teď, když tě tví příbuzní prakticky vyhodili. Musíme si pospíšit. Kde máš věci?"

"Vzadu za domem, nechtěl jsem je nechat tady na očích."

"Dobře,"- řekl Lupin a otočil se k paní Figové, aby jí poděkoval a rozloučil se.

Harry se na drobnou ženu srdečně usmál, potřásl si s ní rukou a zdvořile jí poděkoval za pomoc.

"Doufám, že vás ještě uvidím. Hrozně jste mi pomohla a to nejenom dnes," -prohlásil, když si vzpomněl na svůj soud na ministerstvu. - "Moc vám za všechno děkuji."

"Nemáš zač, Harry," -odpověděla paní Figová a poplácala ho po ruce. - "Jsi hodný chlapec a já bych ti přála konečně trochu štěstí. Tady jsi ho moc nezažil. Hlavně na sebe dávej pozor, ano?"

"Budu, paní Figová, slibuju."

-

Jakmile se ocitli v bezpečí Siriusova domu Harry si uvědomil, že určitě nezůstane bez dozoru.

"Zůstaneš tady se mnou, Rémusi?"

"Jen dnes večer. Zítra ráno musím pryč. Mám nějakou práci."

"Tak kdo tu se mnou bude? Neříkej, že mě tu Brumbál nechá samotného."

"Nevím, ale Albus se tu za chvíli má ukázat. Určitě ti všechno poví."

"To jsem zvědavý, koho vybere," – brblal polohlasně Harry, zatímco dal vařit vodu ve velké konvici a sháněl čaj, hrnky, cukr – a vůbec kontroloval, co je tu k jídlu. Ráno se nestačil najíst, protože musel podle tetina přání dát kuchyni dopořádku a pak honem balit. Teď už mu docela kručelo v žaludku.

Zaměstnával si ruce, aby nemusel přemýšlet, kdo mu bude dělat společnost po zbytek prázdnin, ale tak nějak si říkal, že ten zvláštní pocit v žaludku není zapříčiněný jen hladem. Moc dobře si uvědomoval, s kým ho měl Brumbál tendenci dávat nejvíc dohromady.  A z praxe věděl, že jeho intuice je docela dobrá. Ach jo. No ještě stále má naději.

Bohužel moc dlouho nevydržela. Právě s Remusem pili čaj, když v krbu zahučelo a objevily se zelené plameny.

Albus Brumbál vystoupil důstojně z krbu a uhladil si svůj fialový hábit. Harry se na něj letmo usmál a během pozdravu napjatě sledoval plameny za jeho zády.  Znovu vyšlehly do výšky a stačil jen malý záblesk černě, aby Harrymu blesklo hlavou * vždyť jsem to věděl *.

Temná postava, která elegantně vykráčela z krbu, nemohla patřit nikomu jinému, než obávanému a neoblíbenému profesorovi lektvarů – Severusu Snapeovi. Muž se ostražitým pohledem rozhlédl kolem a pokývl na pozdrav  Lupinovi. 

Brumbál mezitím už začal Harryho zpovídat. Chtěl do posledního slůvka přesně vědět, co mu vlastně Dursleovi řekli. Během chlapcova vyprávění se jeho tvář chmuřila stále víc. Když Harry skončil, ředitel si povzdechl.

"Nu, Harry, jak to vypadá pokrevní ochrana tvé matky, je skutečně pryč.  Budeš muset zůstat tady, ale chtěl bych od tebe slib, že bez doprovodu nikam z tohoto domu neodejdeš. Měl bys tu být v bezpečí, ale tam venku, jakmile Voldemort zjistí, že nejsi u svých příbuzných, budou tě všichni jeho přisluhovači hledat.  Profesor Snape tu s tebou zůstane a zajistí tvou ochranu. Doufám, že se budeš řídit jeho pokyny.  Je to všechno pro tvé bezpečí. A Harry, chtěl bych také, abys s profesorem Snapem  během prázdnin pokračoval v lekcích nitroobrany. Je důležité, abys ji zvládl. Rozumíš?"

Harry během Brumbálovy řeči zalétl pohledem k lektvaristovi, který na něj nehnutě hleděl, jakoby čekal na výbuch protestů. Něco takového, ale Harry neměl v úmyslu.  Stejně mohl s takovou žádostí napůl počítat, ale přesto nehodlal jen tak na všechno kývnout.  Snape mu už tak hrozně nevadil, protože v minulém roce se jejich vzájemný vztah přece jen zlepšil. Vcelku byl ochotný s Brumbálovým požadavkem souhlasit, ale chtěl za to získat ještě něco navíc.

"Dobře, pane řediteli. Udělám, co chcete, ale také bych něco chtěl. Budu se řídit pokyny profesora Snapea a opravdu se budu snažit nitroobranu zvládnout, pokud mi na oplátku profesor slíbí, že se mě jí pokusí skutečně naučit."

Harry se tentokrát klidně zahleděl do temných očí a pátral v nich po odpovědi, ale na zlomek vteřiny se v nich mihlo jen cosi podobného překvapení. Nakonec se Harry dočkal malého souhlasného přikývnutí a tak pokračoval, ale nyní už svou žádost adresoval přímo profesorovi.

"Děkuji, pane. Chtěl bych vás ale požádat ještě o další lekce. Příští měsíc budu plnoletý a budu smět kouzlit bez omezení. Potřebuji umět bojovat. Prosím, budete mě učit? Vím, že nikoho lepšího nemohu najít a slibuji, že se budu opravdu snažit."

Snape se bez pohnutí díval na chlapce před sebou. Říci že byl překvapený, bylo slabé slovo, ale nebyla to Harryho žádost, co ho vyvedlo z míry. Prosím... ten kluk ho prosil!!! Severus udělal zvolna dva kroky kupředu, zůstal stát přímo před mladíkem a přísně si ho měřil. Možná nastal čas zjistit, nakolik upřímně Potter svou žádost myslí.

"Pane, Pottere," – promluvil chladným tónem. – "Na rozdíl od vašeho přesvědčení, že nemám o prázdninách co dělat, vás musím ujistit, že mě čeká spousta jiných povinností, které mi zabírají veškerý můj čas. Pokud vám obětuji část volna, které mi zbývá, mám také podmínku." Chvíli čekal, jak ten spratek přijme fakt, že ho to také bude něco stát. Když mu Harry mlčky kývnutím dal najevo, že poslouchá a rozumí – pokračoval.

"Budu od vás vyžadovat naprostou poslušnost a dodržování disciplíny. Budete si bez řečí plnit své povinnosti a podle potřeby mě se vším pomáhat. Nehodlám poslouchat jakékoliv vaše protesty. Budete dělat, co vám řeknu a chovat se uctivě. Pokud jste ochoten tohle slíbit – vyhovím vaší prosbě."

"Slibuji, pane,"- řekl Harry pevně. Znal  Snapea dostatečně, aby si uměl představit, k čemu se právě dobrovolně zavázal. Budou to tvrdé dva měsíce – ale na druhou stranu tím může hodně získat. A nebude to znamenat jen zbytečnou dřinu, hladovění a rány, jako u Dursleyů. No nějaké nadávky ho neminou ani v tomto případě, ale vcelku na tom bude líp.

"Uvidíme," – odpověděl Snape ponuře na Harryho slib.

Kupodivu Brumbál se ani jednou do Harryho rozhovoru s profesorem nevmísil. Jen se zájmem poslouchal a teprve teď se rozhodl připojit s poznámkou.

"Výborně, chlapci. Jsem rád, když vidím, že se umíte domluvit, " – prohlásil a zpoza brýlí opět zasvitly veselé hvězdičky v modrých očích. –"Harry, s kouzlením nemusíš čekat do svých narozenin. Ochrany na tomto domě znemožňují, aby se ministerstvo o tom dozvědělo," – sdělil s úsměvem Harrymu a obrátil se na Snapea.

"Severusi, děkuji. Věděl jsem, že se na tebe mohu spolehnout. No, chlapci, věřím, že si už poradíte sami, takže vás opustím.  Mám nejvyšší čas. Už jsem měl být dávno někde jinde. Harry, nezapomeň na svůj slib. A ty, Severusi, nebuď na něj příliš tvrdý."  Během řeči přešel ke krbu, nabral si plnou hrst letaxového prášku, tiše vyslovil adresu a zmizel v plamenech.

"Ouha, ani jsem mu nestačil říct díky a nashledanou," – uvědomil si Harry.

"Měl naspěch. Arabelina zpráva o tom co se s tebou děje, ho zastihla právě na odchodu. Stačilo pět minut, a už by byl pryč," – vysvětlil mu Lupin a prohrábl mu vlasy.

"Myslím, že půjdu zkontrolovat laboratoř. Musím vědět, co bude potřeba doplnit. Pottere, dnes ještě máte volno, ale zítra si vysvětlíme přesné podmínky naší spolupráce," – sdělil Snape chladně  Harrymu  a vyrazil ke dveřím.

Mladíkova odpověď – "Ano, pane," – lektvaristu zastihla už mezi nimi.

"Nu, štěně, nebudeš to mít zrovna lehké, ale chtěl jsi to sám, takže ti přeju hodně štěstí, "- ušklíbl se na něj povzbudivě Lupin. –"Raději by sis měl jít taky vybalit." Doporučil ještě Harrymu a šel si nalít další hrnek čaje. – "Albus se nám postaral o zásoby, tak udělám k obědu nějaké sendviče. Vrať se tak za hodinu a nezapomeň to říci i Severusovi. Zítra se už budete o sebe muset postarat sami," – zavolal ještě na chlapce.

"Jasně, Remusi" – odpověděl Harry a vesele se na Lupina usmál.  Když pak stoupal po schodech k pokoji, kde obyčejně bydlel, přemýšlel nad nastávajícími prázdninami.  Jak budou asi se Snapem vycházet? On tedy je pro hladký chod připravený udělat maximum, takže bude záležet na Snapeovi. Nezbývá než doufat, že taky nebude mít zájem o nějaké boje – tedy pokud se nebude jednat o ty cvičné.

 -

-

Nezapomeňte prosím na hodnocení. Děkuji.

-

-

-

-