Invocare 011

 

Bylo dost nepříjemné, že Harry musel zmeškat vycházku do Prasinek. Ale lhát Ronovi a Hermioně - bylo ještě horší než myslel. Jenže co by jim mohl říci?

<< Potřebuji jít do sklepení kvůli tréninku se Snapem. Budu mu muset dovolit.>>
Něco takového by sotva dokázal vyslovit. Vždyť ani v duchu sám pro sebe tu myšlenku nedokončil, protože neměl tušení, co s ním chce Snape dělat.

Oh Merline, přece ho Snape nechce líbat, že ne? Harry ze všech sil zatínal zuby do vlastní ruky. Snažil se potlačit začínající hysterii. Samozřejmě, že ho Snape nebude líbat! To je přeci hloupost. Vždyť jejich cílem je naučit Harryho přijímat od Snapea slast, potěšení - a ne aby zvracel hnusem během... No toho, co se bude dít.

"Harry, jseš v pořádku?" zeptala se Hermiona. Harry si teprve teď uvědomil, že je ještě stále ve společenské místnosti a chce vědět, proč s nimi nejde do Prasinek.

"Aha," vydechnul Harry a snažil se lépe skrýt své zděšení, které ho zalévalo. "Prostě musím toho ještě spoustu přečíst... Učit se lektvary sám je mnohem těžší, než jsem myslel. Zůstanu přes den v knihovně a zkusím alespoň něco si nacpat do hlavy."

Hermiona se zamračila.

"Jestli chceš, tak také do Prasinek nepůjdu. Vymyslela jsem takové výhodné zjednodušení, aby šlo lépe si zapamatovat přidávání přísad do složitých lektvarů..."

"Ale ne, jen jdi, jdi!" odmítl Harry a začal horečně hledat vhodné důvody. Nebylo to nic jednoduchého, protože v hlavě měl stále jen tu jednu myšlenku: << Co se mnou Snape chce dělat?! >> "Zjednodušení mi nepomůže - chybí mi praxe, to je ten problém. A teď žádnou nemám, vždyť víš."

"A jak ti tedy pomůže knihovna?" Hermiona natáhla ruku a odhrnula mu z čela zcuchané prameny vlasů.

"No v každém případě musím udělat všechno co je v mých silách!" prudce odpověděl Harry.

"A požádal jsi o pomoc profesora Snapea?"

"Ale ovšem," zamumlal Harry. Ještě ani jednou si sebou do sklepení nevzal učebnici lektvarů. I když to bylo neuvěřitelně hloupé - a on to velmi dobře věděl - ale po sedmi letech výsměchu a ponižování se nemohl zabývat lektvary spolu se Snapem. O ostatních předmětech mohli mluvit a všechno bylo v pořádku, ale lektvary... S tímto předmětem bylo svázáno příliš nepříjemných vzpomínek. - "Bude jen řvát, že jsem úplně tupý, Hermino."

Zamířil k východu, ale zarazil se jako vrostlý do země, když uslyšel Hermioninu tichou otázku:

"Je to všechno kvůli proroctví, že?"

"O čem to.

.." prudce se otočil zpátky.

"No... Nemluvíš o něm od toho dne, kdy tě ředitel odvolal z hodiny přeměňování, ale je zřejmé, že ti leží v hlavě."

<< To je dobré,- přemýšlel Harry. Neví, kam chodím každý večer, když lžu, že se musím učit každý večer sám. >>

"To už je vyřešené," řekl nahlas a rozhlédl se, aby se přesvědčil, že jsou ve společenské místnosti sami. Přesto ztišil hlas, když pokračoval.

"Zatím nemusíme... Zatím není třeba s tím nic dělat - dokud nedokončím školu. A potom... No, slyšela jsi to sama."

"Och, já tě dobře chápu," těžce si povzdechla Hermiona. "Je mi jasné, proč ho nepožádáš o praktické cvičení v laboratoři po vyučování. Určitě dáváš přednost tomu, nevidět ho vůbec - alespoň do té doby, kdy už nebudeš mít na výběr."

"Ano dal bych přednost," s hořkou ironií potvrdil Harry a znovu vykročil k východu s portrétem.

"Zapomněl sis učebnice!" udiveně vykřikla Hermiona.

"No, jo!" Harry vyběhl po schodech zpět do ložnice a knížky si vzal. Musel si vzít i lektvary, aby Hermiona nedostala podezření. Přátelsky jí mávnul na rozloučenou. Ze všech sil se snažil, aby vypadal tak, jakoby ho celý den nečekalo nic jiného než četba knih a ne seznámení s tím, co měl Snape na mysli pod potěšením.

 

"Řekl jsem ti, že si nemáš brát učebnice!" vyjel na něj Snape, jakmile Harry vystoupil z krbu. Harry sebou lehce trhnul. Uvědomil si, že je měl nechat v pracovně ředitele. Pokrčil rameny a položil knížky na krbovou římsu.

"Vzal jsem je jako krytí. Hermiona by nevěřila, že jsem nešel do Prasinek, protože se musím učit."

"Hm." Snape se ušklíbl a přejel ho pohledem. "Vždycky se tak oblékáš o víkendu?"

Harry ztuhnul a prohlédl si své obnošené modré džínsy a svetr se jménem Kudleyských kanonýrů. No co, mohlo to být i horší - teď neměl na sobě nic od Dursleyů, ale jen to, co si koupil sám. Alespoň v tomhle oblečení mu bylo dobře.

"Promiňte pane. Chcete, abych si oblékl školní uniformu?"

"Severusi," opravil ho Snape. "Zopakuj to."

"Severusi," zachmuřeně, poslušně pronesl Harry. "Mám se vrátit a převléknout?"

"Ne. Jenom se pokouším seznámit s tím, co ti budu muset koupit. Přece si pamatuješ, že mi musíš odevzdat všechen svůj majetek.?"

Harry zamžikal.

"Dokonce i šaty?"

"Všechno."

Harryho bezděčně napadlo, v čem bude muset podstoupit obřad iniciace.

"Jen mi neříkej, že budu muset stát nahý před svědkama."

"Ne." Snapea přepadl náhlý záchvat smíchu. "Oblečení ti zajistím - nedělej si starosti."

Harry neměl chuť sdílet se Snapem jeho veselí a dál se na něj díval s kamenným výrazem na tváři. V poslední době se jeho život skládal ze společnosti Snapea, přípravy na blížící se OVCe a hrůzy z nadcházejícího rituálu Podentes. Kvůli tomu všemu se cítil jako pouhý uzlíček nervů.

"Posaď se," pobídl ho nakonec Snape. K Harryho údivu si sám sedl na své obvyklé místo. Do této chvíle si myslel, že se Snape posadí blíž k němu - nebo něco takového, jako začátek toho, kvůli čemu dnes přišel.

"Napijem se." rozhodl se Snape a lehký úsměv změkčil obvyklou přísnost jeho tváře. "Něco silnějšího než tvůj oblíbený máslový ležák."

"Skotskou," Ano, něco malého na povzbuzení - přemýšlel Harry.

"Chci, aby ses uvolnil, a ne odpadl," suše poznamenal Snape a roztržitě odhazoval z čela prameny černých vlasů. Harry nemohl uvěřit vlastním očím. Tisíckrát mohl sledovat to gesto v hodinách lektvarů - sice během vaření lektvarů ho Snape nikdy nedělal - ale ani jednou co si pamatoval se tyto prsty nedotýkaly čistých vlasů. Bylo prostě strašné - uvědomit si, že ten muž změnil své mnohaleté zvyky a skutečně si umyl hlavu.

Harrymu se najednou udělalo zle. Snad to Snape neudělal kvůli tomu? Snad se ho nechystá dotýkat?... Na jednu stranu to vypadalo jako projev starostlivosti... Ale Harryho to vůbec netěšilo. Strnul děsem při představě, jak se ho tyto vlasy budou dotýkat.

"Neporazí mě, když něco vypiju." Harry přece jen v sobě našel sílu ohradit se, protože cítil, že bez dávky alkoholu příští události nepřežije.

"To tvrzení je založené na osobní zkušenosti?"

"E-e... Ne."

"Zkusíš to tedy příště. A zatím se podívám, jak se na tobě projeví pohár - dobrého vína."

Vína? Harry zrudnul. Přechází snad Snape do stádia svádění?

"Nekoukej tak," podotkl mistr lektvarů. "Vždyť jsem řekl, že do konce školy nedojde k žádným důvěrným fyzickým kontaktům."

"Tak... Co konkrétně chcete... E-e... Chceš, dělat?"

Místo toho, aby použil přivolávací kouzlo, Snape vyšel z místnosti a za chvíli se vrátil se dvěma křišťálovými poháry a lahví s francouzským nápisem na etiketě. Zátka sice vyletěla z lahve pomocí magie, ale víno už bylo nalito mudlovským způsobem. Snape podal Harrymu pohár s aromaticky vonícím rubínovo-červeným obsahem.

"Pij jen po malých doušcích," poradil mu. "Musíš cítit chuť."

"Neodpověděl jsi na můj dotaz," připomenul Harry a nepatrně se napil. Bylo to dobré. Víno mělo výraznou, sytou chuť po ovoci a lehce klouzalo do hrdla.

"Nejsem povinný zodpovídat tvé otázky, nebo ti skládat účty," sdělil mu Snape a nalil si pro sebe půl poháru vína. "Ty a já se nebudeme nacházet ve stejném postavení. A bude lepší, jestli si to zapamatuješ."

"Ano, pan...Severusi," stačil se včas zarazit Harry. "Ale budu se cítit jistější, když to budu vědět."

"Chvíli společně posedíme, vypijeme si trochu vína a vyřešíme nějaké obchodní otázky. Potom vyzkoušíme malé zaklínadlo, které jsem vymyslel speciálně pro tebe."

"Pro mne?" zopakoval chraptivě Harry a rychle polkl velký doušek vína.

Snape na něho hodil pohoršený pohled, ale komentář si nechal pro sebe.

"Ano. Zaklínadlo, které učiní mé dotyky... Řekněme pro tebe snáz přijatelné."

Ještě jeden doušek - tentokrát trochu mírnější.

"Zaklínadlo - to není tak špatný nápad."

"Ale musíme dávat pozor," vysvětloval Snape. Pokud bude příliš často používané, nebo se ukáže jako nevhodné, může jeho magie vstoupit do rozporu se zaklínadlem Podentes. Nicméně si myslím, že nyní do doby provedení rituálu, nebude nijak škodit."

Několik dalších minut Snape jen mlčky upíjel víno, i když Harrymu se zdálo, že tekutina v poháru neubývá. Potom podal mladíkovi svitek pergamenu.

"Sepiš tady všechen svůj rodový majetek."

Harry už skoro svůj pohár vypil a cítil, jak se kolem všechno začíná rozpíjet v příjemném oparu. Přesto mu to nijak nebránilo chápat, co se po něm chce. Jen nevěděl, co znamenají Snapem použitá slova. Vyrostl přece mezi mudly a opravdu se moc nevyznal v právnických termínech, natož v těch, které se užívaly v kouzelnickém světě.

"Ale co se konkrétně myslí pod rodovým majetkem?"

Snape zvedl obočí, ale upřesnil:

"Všechno co máš ve vlastnictví a dostal jsi to od pokrevního příbuzného v přímé linii - otce, matky, děda, babičky a tak dál."

Harry namočil pero do inkoustu a sklonil se k nízkému stolku, postavenému před pohovkou. Na pergamen napsal číslo svého sejfu v Gringottově bance.

"Jen nevím, kolik je tam peněz."

"Ty jsi nikdy nepožádal skřety o výpis?"

Harry se zamračil.

"Nevěděl jsem, že to je možné. Je nutné přímo požádat skřeta, který tě doprovází do trezoru nebo to jde jinak?"

"Doporučoval bych poslat sovu s dotazem?" Snape položil před Harryho ještě další list pergamenu. "Napiš rovnou hned teď."

Harry vzal znovu pero - a nerozhodně ztuhnul. Jak by měl nejlépe začít? "Drazí Gringottovi"?...

"No v čem je problém?" vyštěknul Snape. "Nechceš, abych věděl, kolik prokletých peněz ti nechal ten tvůj za svatého pokládaný tatíček? Ale já to musím vědět, Pottere, abys nemohl vyvést nějaký tvůj obvyklý idiotský trik a nedal například Weaslyům část svého rodinného majetku. Ty přece kašleš na to, že takové úmyslné porušení povinností s tvé strany, by zničilo naši vyhlídku na iniciaci Podentes."

"Problém," skrz zaťaté zuby promluvil Harry, "je v tom, že jsem nikdy nepsal dopis ani do mudlovské banky, natožpak do magické. Co mám říci?"

"Říkat nic nemusíš, musíš napsat," ušklíbl se Snape. "Ale pokud jsi takový nevzdělanec, tak piš, co ti budu diktovat.

Začni: Já Harry James Potter, tímto dopisem žádám o zaslání kompletního výkazu o stavu mého trezoru ve vaší Gringottově bance. Žádám také, aby do výkazu byly zahrnuty úroky, které budou vyměřeny k 17. Červnu letošního roku a to včetně toho dne. Protože se ujímám samostatného řízení svých finančních záležitostí, žádám, aby výsledky nebyly předávány jakýmkoliv dalším osobám, které měly přístup k obsahu mého trezoru. Místo toho žádám o zaslání klíčem ověřeného výpisu prostřednictvím stejné sovy, která vám přinese tento dopis a na uvedenou adresu.

Příjemci s klíčem - Škola čar a kouzel Bradavice." Snape udělal přestávku a dodal: " A teď to podepiš."

"Proč právě 17. Června?" zeptal se Harry.

Protože po něm projdeme Podentes. V té době už budeš týden absolventem, takže budeš mít dost času, abys dal do pořádku své záležitosti. Máš ještě jiný sejf s penězi?" Harry zakroutil hlavou, načež Snape kývnul a opět naplnil jeho pohár. "Dobře. V tom případě sepiš ostatní rodinný majetek."

Harry si povzdechl.

"Pravděpodobně mám ve vlastnictví trosky domu v Godrikově dolu, ale jistě to nevím. Nikdo mi o tom nic neřekl."

Snape pokrčil rameny.

"Doklady k domu mohou být uložené ve tvém trezoru. Až přijde odpověď z banky, dozvíme se to. V každém případě jsem přesvědčený, že dům ti patří.

Zapiš ho."

"Nikdy jsem v trezoru, když jsem tam byl, neviděl nic jiného, kromě peněz," zamumlal Harry při psaní.

"Skrývající kouzlo," odpověděl Snape. Obvyklý způsob ukrytí dokumentů. A teď vypiš, co jsi po otci ještě zdědil."

Harry se zamyslel.

"Podle mne, už nic dalšího není."

"Nic dalšího?" nedůvěřivě se zeptal Snape.

"Nic!" důrazně zopakoval Harry. "Totiž teta se strýcem mi svého času nějaké věci dali, ale ty se přece jako můj rodový majetek nepočítají - sám jsi to řekl. "

"Ale já se domnívám, že máš neviditelný plášť, nebo ne?"

Harry zblednul.

"Nemůžeš mi ho vzít!"

"Přežiješ, pokud se nebudeš moci beztrestně courat po hradu. O to ti jde?"

"Je to prakticky jediná věc, která mi po otci zbyla."

"Nepodstatné. Budu ji muset zabrat, abychom mohli iniciovat zaklínadlo." Snape povzdechl a znovu si uhladil vlasy. Kdyby Harry neznal svého profesora, mohl by si myslet, že je rozladěný. Ale to nebylo možné. Vždyť přece mistr lektvarů tolikrát žádal Brumbála, aby Harrymu neviditelný plášť zabavil. "Zapiš ho! Takže další?"

Harry se podřídil, ale se zjevnou neochotou. Alespoň že ho za to Snape nezačal kárat, jedním ze svých idiotských trestů, nechtěl, aby si třeba něco svlékl.

"Dobře, co ještě?" pokračoval Snape. "Musí ještě něco být. Neříkej, že plášť je to jediné, co jsi dostal od Jamese."

Harry si sice vzpomenul na Pobertův plánek, když uslyšel tu větu, ale teď potřásl hlavou.

"Stěží se to dá započítat k rodinnému majetku," řekl a rozhodl se, že ho dá do úschovy Ronovi.

"Ale jestli ano - a ty mně to neodevzdáš..."

"Já vím, já vím." vybuchl Harry. "Zaklínadlo nebude fungovat. Já zemřu a Voldemort povstane ve vší velikosti a začne pobíjet kouzelníky nalevo i napravo a taky ve středu."

"Řekni =Temný pán=." zavrčel Snape. "Okamžitě!"

"Temný pán," zamumlal Harry. Do prdele - vždyť Snape mu všechno bere. Všechno to, co ho dělá jím samým. Ale možná právě tohle je samotná podstata, té příšerné kletby Podentes.

"Proč bys mi nepřenechal právo, abych sám posoudil, co je tvým rodinným majetkem a co ne?" projevil výhrůžný zájem mistr lektvarů. "Víš dobře, že mám mnohem víc zkušeností v otázkách týkajících se majetku, nemluvě už o magii."

"Ta věc patřila čtyřem kamarádům - já myslím, že každému stejným dílem," vysvětloval Harry. "Dva z nich jsou ještě naživu."

Snape si uvědomil, co bylo řečeno a pohled mu potemněl.

Tvůj otec a další tři. Předpokládám, že mohu lehce uhodnout o kom je řeč."

"Jasně, že můžeš," řekl Harry. Byl rád, že Snape nepokládal za nutné, vyjmenovávat Poberty jednoho po druhém. Uplynuly už dva roky, ale mladík stále nemohl slyšet Siriusovo jméno, bez staženého hrdla. Jenom myslet na něj bylo těžké. Harry dopil víno, při marném pokusu utlumit bolest.

"Jak se ta věc k tobě dostala," zeptal se Snape.

Harry si těžce povzdychl. "Dostal jsem ji."

"Lupin?"

"Nejdřív od někoho jiného, ale potom ano, Lupin. No, e-e... Zabavil mi jí, ale když jsi ho donutil dát výpověď, dal mi jí."

"K ničemu jsem ho nenutil, odešel sám."

"Zařídil jsi to tak, že nemohl neodejít, tak jaký je v tom rozdíl," vyštěkl Harry.

"Vzhledem k tomu, že si před tím div nedal, tebe a tvé kamarády k večeři, si myslím, že by ses k tomu mohl stavět míň emocionálně a víc s rozumem. Protože ale, rozum nikdy nebyl tvou silnou stránkou, bude lépe, když téma Lupin uzavřeme. Teď co se týká posouzení té věci: je to rodinný majetek. Zapiš ho."

"Pokud to někomu má patřit tak Remusovi," namítl Harry.

"Který se vzdal jakýchkoliv práv na ni, když ji dal tobě," jízlivě odpověděl Snape.

"A co se týká Červíčka?" zeptal se Harry.

"Ach, ano Červíček. Odpověz pravdivě, Harry tohle rodinné vlastnictví, o kterém mluvíme, - je to obyčejná, nebo magická věc.?"

"Magická," neochotně přiznal Harry.

"Otec se svými kamarády tuhle magickou věc vytvořil sám, nebo ji získal jinak?"

"Vytvořili ji sami." zaskřípal zubama Harry.

"Velmi dobře vím, jak fungovala tahle malá skupina," oznámil Snape. "A mohu ti přesně říci, že Peter Pettigrev ani prstem nehnul, aby nějak pomohl, při jejím vytváření. Udělal ji Potter, Black a Lupin, proto de facto, jsou jen oni jejími majiteli. A teď ji vlastníš ty - takže to je předaný rodinný majetek. Zapiš ho."

Harry vydal krátký zoufalý výkřik, ale potom na seznam napsal << Prázdný list pergamenu. >>

"Upřímně doufám, že už nemáš další majetek, zděděný po otci," poznamenal Snape. "Je to všechno nepříjemné..." znova se napil vína - tentokrát hladina v poháru poklesla, i když ne příliš. "Ne? A co od matky? Máš nějakou její věc?"

"Ne, " zavrčel Harry.

"Je velmi důležité vyplnit ten požadavek přesně a správně," připomněl mu Snape, jakoby to Harry sám nevěděl. "Naprosto nic? Třeba nějakou maličkost, nebo ozdobu - něco co si vzala na svatbu? Nedala něco sestře a ta zase tobě?"

"Ne, nic." trpce řekl Harry. Snape jak se zdálo, byl lehce překvapený a zaražený. Ale Harrymu byly lhostejné jakékoliv jeho pocity.

"Od dědy a babičky?" napovídal Snape.

"Od nich také nic."

"Dobře," kývnul mistr lektvarů. "Znamená to tedy, že jsme s rodovým majetkem skončili. S druhým bodem to bude lehčí. Zapiš všechny zbývající věci, které mi budeš muset odevzdat během ceremoniálu, ale jen ty, které jsou magické. Nemohu si vzít žádný tvůj majetek, kromě magických předmětů a toho co jsi zdědil v přímé linii."

"Opravdu nic nezvedne náladu tolik, jako menší dávka černého humoru," pomyslel si Harry a začal se smát.

"Proč bych ti odevzdával něco, kromě toho, co ti budu nucený dát?"

Snape zkřížil nohy a s nadřazeným úsměvem si změřil pohledem mladíka, který se brzo bude muset stát jeho majetkem - zároveň s jeho vlastními na seznamu zapsanými věcmi.

"Možná proto," protáhnul, "že ti nemohu dovolit používat věci, které nebudu vlastnit sám. Domnívám se, že budeš chtít, aby se v mém opatrování a péči ocitlo minimálně tvé koště, sova a hůlka."

"Oh, hůlka?" vydechl Harry.

"Ano, náhradní hůlka by se mi docela mohla hodit," ledabyle poznamenal Snape a pozorně sledoval Harryho. " Chystáš se ještě dlouho nedýchat?"

Harry, který byl bez sebe rozčilením, se po těch slovech nadechl.

"Přece mi ji nechceš sebrat?"

"Domníval jsem se, že zemřeš udušením dřív, než ti to dojde," posměšně pronesl Snape. " Takže nic z toho nechceš? Doposud jsi ji nezapsal."

Harry se zamračil a zapsal: Hůlka, Kulový blesk, sova Hedvika, album fotek, rozbité zrcadlo.

Ať přemýšlel, jak chtěl, nic jiného ho nenapadlo. Párkrát zafoukal na inkoust, aby rychleji uschnul - i když se stejným úspěchem mohl použít zaklínadlo - a podal seznam Snapeovi.

"Rozbité zrcadlo?" zvědavě se zeptal mistr lektvarů. "Je kouzelné?"

"Ano."

"Co dělá?"

"Teď už nic. Je rozbité." usmál se Harry a postavil na stůl prázdný pohár tak prudce, až zazvonil. V tuto chvíli by raději pohárem mrštil kamsi...

Snape mu ho naplnil potřetí i když musel vidět, že se Harrymu už pořádně točí hlava.

"Myslel jsem, že nechceš, abych se skácel." poznamenal Harry.

"Nějak nejsi schopný se uvolnit."

Harry se otřásl hořkým smíchem.

"Jak chytré. Z napjatého stavu se dostanu rovnou cestou do bezvědomí - škoda plýtvat na mne takovým pitím."

"K čemu ti je rozbité zrcadlo, Harry?" vytrvale se ptal Snape.

"Nerad používám obyčejné," opovážlivě zalhal Harry. Právě teď kašlal na celé mizerné Podentes a Snape může jít někam taky. Rituál ještě nezačal, takže Harry prozatím není povinný plnit všechny ďábelské požadavky svého profesora.

"Obyčejné tedy nepoužíváš?" překvapeně opakoval otázku Snape.

"Ano. Něco se ti nelíbí?"

"Začínám si myslet, že přílišné užívání alkoholických nápojů, v tobě trochu vyvolává agresivitu."

"Ne, agresivním mě dělá, to psaní seznamu věcí, které ti budu muset odevzdat. Nebo možná pokusy uhádnout, co jsi naplánoval na druhou část našeho vzdělávacího programu."

Snape odlevitoval seznam přes celý pokoj a skrz otevřené dveře vedlejší místnosti, a teprve pak řekl.

"Myslím, že teď poobědváme."

"Proč mi nemůžeš říci, co se mnou hodláš dělat?" zoufale vykřikl Harry.

"Protože si musíš smířit s tou myšlenkou, že já se sám nebudu svazovat jakýmkoliv slibem," odpověděl přímo Snape.

"Vždyť já o žádný slib nežádám!"

"Žádáš. I když si začínám myslet, že to děláš nevědomky. V každém případě ti doporučuji, Harry, přestaň se rozčilovat kvůli tomu, co nemůžeš ovlivnit a ani změnit. Jdeme, je čas k obědu."