Invocare 015

 

Ve skutečnosti Severus, samozřejmě, viděl Harryho v neděli. Ve velkém sále, u snídaně.

Pevně se rozhodl, že se nebude dívat Harryho směrem, zejména potom, co mu chlapec dal jasně najevo, že si všimnul, jak ho Snape sleduje během jídla.

Chladná lhostejnost... Nevěnuje nebelvírskému stolu jediný pohled, nemluvě o tom, aby sledoval, jak mladík zdvihá vidličku a vkládá ji do úst.

Severusova tvář vzplála žárem a jeho tělo opět zachvátila známá bolest.

Pokusil se soustředit na toast. Pečlivě kontrolovanými a proto na pohled zlostnými pohyby ho namazal máslem a navrch citrónovým džemem. Jistě kolegové si nemohli nepovšimnout Severusovy špatné nálady, ale on si žádného z nich nevšímal, jen lehce pozdvihl hlavu. Žádný z kolegů-učitelů necítil dost odvahy, aby projevil zájem a zeptal se na příčinu nálady mistra lektvarů. Žádný, kromě...

"Jak se cítíš v tomto nádherném nedělním ránu, Severusi?" vesele se zeptal Albus Brumbál a posadil se na prázdnou židli hned vedle. Oči mu, jako obvykle zářily za půlměsícovitými brýlemi. "Je všechno v pořádku s tvým... Ah, speciálním projektem.?"

Speciálním projektem, no ovšem. Severus pocítil silné přání si před ředitelem uplivnout, ale místo toho vyvolal na tváři úmyslně bezstarostný výraz, stejný, jako se stále pokoušel ukazovat v Harryho přítomnosti.

"Postupuje." lakonicky odpověděl Severus. "A co váš... Přidružený projekt? Už jste se spojil s kolegy, o kterých jsme mluvili?"

"Můj také postupuje." Brumbál pomalu přikývnul. Všechno musí být včas hotové, i když upřímně doufám, že to nebude třeba."

"Také v to doufám, řediteli." Snape si obratně nabral a položil na talíř párek a rozřezal ho na rovnoměrná kolečka. Pak pohlédl úkosem na starého muže.

"Něco dalšího?"

Albus zamrkal a přenesl pohled na nebelvírský stůl.

"Hm... Ano. Jakmile skončí OVCe, chtěl bych mluvit s vámi oběma - projednat některé organizační podrobnosti."

"Jsem přesvědčený, že jsme schopni si s nimi poradit sami," chtěl naznačit Snape, ale Albus se jen dobrácky místo odpovědi pousmál, a Snape přiznal svoji porážku. "Jak si přejete, řediteli."

Organizační detaily... Neměl ponětí, co tím Brumbál myslí. Ale jak Albuse znal, mohlo to být samozřejmě cokoliv. Opravdu cokoliv.

 

Jakmile ředitel odešel, Severus se rázně zakousl do toastu, a ponořil se do přemýšlení o tom, co se mohlo za Albusovými slovy skrývat. Tím pádem zapomněl na své dřívější rozhodnutí a roztržitě sklouznul očima tam, kam se těsně před tím díval Brumbál - směrem k nebelvírskému stolu.

Jestlipak Harry snídá, nebo je tak rozrušený ze včerejšího večera se Severusem, že znova ztratil chuť k jídlu?"

Harry snídal a jako obvykle, předváděl hrozné způsoby - v ruce držel kus tučné anglické slaniny. Ke všemu ještě tím kouskem mával na všechny strany, při hádce s - nikým jiným než - s Hermionou Grangerovou. A nebyl to běžný vzrušený rozhovor - Severusovi se zdálo, že je mladík rozzlobený. Harryho tvář přímo hořela, a to mu živě připomenulo včerejší večer. Mistr lektvarů polknul a zkusil odvrátit oči, ale nemohl.

Našpicoval uši, ale přes okolní hluk, který ve Velkém sále panoval, nemohl nic slyšet.

V ten okamžik slečna Grangerová máchla rukou směrem k učitelskému stolu a na jeho stranu. Ale Harry jen potřásl hlavou, mrsknul nedojedený plátek slaniny na talíř a něco vztekle pronesl. Potom odsunul lavici, zamířil k východu a přitom si utíral ruce o modré džínsy.

Severus se mimoděk otřásl.

Dívka měla dost odvahy, aby se setkala s jeho pohledem - a on si mohl v jejích očích přečíst odsouzení. Nato vyskočila a vyrazila ze dveří vzápětí za Harrym.

Pan Weasley, jak si Severus povšimnul, celou dobu sledoval hádku kamarádů, jakoby to byl kouzelnický souboj, a neustále přebíhal očima z jednoho na druhého. Postupně jak se spor rozhoříval, vypadal stále víc rozčilený a jednou dokonce vstal, něco řekl slečně Grangerové a přikryl její ruku svojí.

Ta nějakou dobu ten dotyk trpělivě snášela, ale potom jeho dlaň setřásla, když vyskočila a zamířila za Harrym.

A Ronald Weasley jí utéci dovolil, jakoby doposud nepoznal, že mezi těmito dvěma zjevně panuje romantický vztah - pokud se má vyjádřit mírně. Myslel si snad, že po takové hádce, při takovém žhavém utrpení, milenci sotva dosáhnou omluvy jen s pomocí obyčejného polibku.

Sotva! Severus byl také kdysi mladý, a i když ho nepřitahovaly mladé dámy, principy zůstávaly stejné. Podobné půtky, byly půdou pro srdeční dramata.

Vždycky to vedlo čistě jen k jednomu!

Zachvácený vlnou rozčilení a kypícího vzteku, Severus rozhodným krokem zamířil z Velkého sálu ke schodům vedoucím do Nebelvírské věže.

----------------------------------------------------------------------------------------------

 

Severus nepřemýšlel, co řekne, když je načapá pohromadě. Víc se obával, aby je stačil nachytat dřív, než Grangerová udělá konec Harryho odhodlání zachovávat zdrženlivost. Dokázal si velmi dobře představit ten obrázek - vztekem stažená tvář Harryho, tepající žilky na skráních, tělo stažené jako pevná pružina - čekající na příležitost, jak dát průchod hněvu... Ó ano, Severus opravdu báječně věděl, jak hravě se dá tento pocit změnit - a jak lákavé je vylít si hněv ve víru bláznivých objetí a otřesů.

Všechno si to velmi živě představoval, zatímco spěchal vzhůru po schodech a dlouhýma nohama překračoval dva schody naráz - a najednou se srazil s Harrym, který šel proti němu směrem dolů. Mladík byl sám, pouze s koštětem v ruce. Severus přejel celou jeho nepříliš vysokou postavu pozorně temnýma očima.

 

Od té doby, kdy Harry opustil Velký sál, uplynulo sotva pár minut a velkou část té doby musela chlapci zabrat cesta do věže a zpátky. Také vlasy neměl rozcuchané víc než obvykle a oblečení vypadalo stejně až na mastnou skvrnu přesně na štíhlém boku. Když si všimnul profesora o pár schodů níž, mladík se na něho zadíval přímým a bezelstným pohledem. I Přestože se tělo Harryho trochu napjalo, jak Severus pochopil, nebylo to z pocitu vinny, ale spíš díky znepokojení a rozčilení. Normálně by to bylo dost zábavné. Přece včera večer v Severusových pokojích nedělali nic, kvůli čemu by se mohl červenat. A zatím, když Severus vystoupal ještě pár schodů a vyrovnal jejich výšku, Harry doslova ve tváři hořel.

Severus se cítil najednou trochu hloupě, když vyšlo najevo, že se za Potterem hnal zbytečně. Ten zatím vůbec neměl v úmyslu, nechat Grangerovou, aby ho svedla k jednání, které by přivedlo do nebezpečí uskutečnění rituálu Podentes. Místo toho se Harry rozhodl jít si zalétat, aby se zbavil vzteku a napětí. Postup trochu dětinský, ale samozřejmě vhodnější, nežli první varianta.

"Ehm... Spletl jsem si snad rozvrh, profesore?" zeptal se tiše, skoro šeptem Potter, potom co se napřed rozhlédl po okolí, aby se přesvědčil, že je nikdo neposlouchá. Ten hloupý mladík naprosto zapomněl na proklaté portréty, které přímo lapaly všechno, k čemu došlo na chodbách a zbožňovaly klevetění.

Severus se sice pokoušel přesvědčit Albuse o tom, že některým z nich není možně věřit, zejména teď v době války, ale ten se svým věčně blaženým úsměvem, místo odpovědi jen vykládal o báječných nových sladkostech, objevených Weasleyovic dvojčaty.

"Rozvrh se nezměnil." odpověděl Severus.

"Rozvrh? Zajímavé, copak na tom rozvrhu mají?" rozlehlo se chichotání z nakreslené cirkusové arény vzadu za Harrym. Otázku položil zmalovaný klaun, který na obraze jezdil na kole.

"Doplňující lekce." zavrčel Snape, aby ho umlčel. Nemohl dopustit, aby se rozneslo po hradu, že profesor Snape pořizuje pro Harryho Pottera, jakýsi záhadný rozvrh.

Harry zbledl.

"Promiňte," zamumlal, protáhnul se vedle Severuse a dokonce ho jemně odstrčil stranou. S nepřirozeně rovnými zády pokračoval v chůzi po schodech dolů.

Severus tiše zaklel a s rozevlátým pláštěm, jako křídly, zamířil do sklepení.

---------------------------------------------------------------------------

 

 

Při obědě se všechno opakovalo.

Severus se pokoušel nedívat Harryho směrem, ale ke své ostudě se neudržel. Harry opět jedl rukama a hádal se slečnou Grangerovou. Tentokrát to vypadalo, že se rozzlobil ještě víc - chytil talíř a přímo s ním vyrazil ze sálu. Slečna Grangerová se samozřejmě vydala za ním, ale pan Weasley naprosto předvídatelně, zůstal za stolem a dál se cpal. Tentokrát se ani nepokoušel míchat do hádky - a nepokoušel se je zastavit, když utíkali. Zase.

Vždyť Ronald Weasley byl s nimi ve věži celou dobu. A očividně samozřejmě věděl, to co hned nepochopil Severus - mezi těma dvěma už nebyl žádný fyzický vztah, i když vzájemná přitažlivost rozhodně zůstala. Z jakého jiného důvodu by se mohl Harry na dívku zlobit. Zřejmě jí chtěl, ale nemohl si ten přepych dopřát. A samozřejmě slečna Grangerová se ho pokoušela rozčílit, aby ho vyprovokovala - tahle taktika skvěle působila na většinu mládeže.

Ale Harry se projevil, jako silnější. Disciplinovanější. Severus si podrážděně uvědomil, že našel důvod, proč nesnesitelného mladíka obdivovat. A přitom důvod, nijak nesouvisející s fyzickou přitažlivostí.

V každém případě tenhle pár už sledovat nebude.

 

Jednotvárné chování Harryho, na které si Severus už stačil zvyknout, se při večeři náhle změnilo. Pobavení Mistra lektvarů zmizelo, a on dokonce pocítil něco podobného zklamání. Kromě toho pochopil, že neustálé pokusy slečny Grangerové zviklaly a nalomily Harryho odhodlání. Samozřejmě pokud nepředpokládal, že se Harry přece jen úplně vzdal.

Ale k tomu, podle všeho ještě nedošlo.

Vytrvalost slečny Grangerové, může ale Harryho dohnat k tomu, aby hledal východisko... Východisko, které nebude v rozporu s Podentes. Jestli na nějakou jejich schůzku už přišel trochu vzrušený...

Vcelku se u večeře stalo jasné, že je Harry unavený hrou slečny Grangerové. Sedl si od ní trochu dál, na druhý konec stolu a pečlivě se vyhýbal pohledům, které na něho vytrvale házela. Opravdu zajímavé. Stačilo, aby se přestal hádat a bavit s kamarády, a jeho společenské způsoby se okamžitě zlepšily. Severus si povzdechl a přemýšlel, že vlastně není čemu se divit. Už při hodinách lektvarů velmi dobře pochopil, že Potter je schopný soustředit se jen na jednu věc. Buďto míchal lektvar, nebo přemýšlel nad následující přísadou. Dělat to najednou se mu nedařilo. A stejné je to i nyní - buď se hádá, nebo jí vidličkou.

 

Dnes večer jedl vidličkou a vypadal osaměle mezi hlučnou společností třeťáků, kteří na něho zbožně koukali, ale obávali se na něj promluvit, i když jen z těch nejnevinnějších pohnutek. Harry tomu nevěnoval pozornost, jen se mračil a systematicky žvýkal hovězí hruď s nastrouhanou řepou. Řepou, opravdu! Na talíři byla podobná bramborům, ale Severus si nemohl s ničím splést ten pach, když procházel podél nebelvírského stolu a mířil do knihovny. Kdyby k tomu nedošlo v Bradavicích, ale nějakém jiném podniku - pomyslel si Severus - určitě by se zmýlil, vždyť řepu nemá nikdo rád. Ale domácí skřítci v Bradavicích, velmi vážně přistupovali k osobní volbě jídla, a proto Severus usoudil, že Harry opravdu cítí divnou oblibu k tomuto jedlému kořenu, i když ho rozmazává po talíři. Severuse docela začalo zajímat, co by se objevilo na Harryho talíři, při jejich společné večeři, kdyby jídlo neobjednal už předem.