Zraněný 08

 

Lupin se podíval dolů na psa, který měl kostnatou hlavu položenou na jeho klíně. Velký, vystouplý a špičatý nos pokrývaly krátké chlupy, které se za lícní kostí začaly prodlužovat. Dál za ušima už tělo pokrývaly dlouhé chlupy, ne tak husté jako měl Lupin, když byl ve své vlčí podobě, ale rovné a slabé, že jen stěží zakrývaly kosti a šlachovité svaly. Ale přesto byly měkké a hedvábné, což musel Lupin uznat, když je pročesával prsty. To zvláštní zvíře, vypadalo jako oživlý kostlivec.

Je to proto, že je tak vyhladovělý, nebo to je přirozené pro tento druh? Přemýšlel Lupin.

Psovy dlouhé nohy, které visely přes okraj pohovky, byly kostnaté a šlachovité jako tělo. Tlapy měl okrouhlé a roztažené s velkými drápy.

Lupin nepřestával rytmicky drbat psí hlavu, přejížděl kolem uší dolů přes líce. Občas zajel rukou i na krk a na boky, aby si pes zvykl na dotyk. Pes se nepohnul a ani nevydal žádný zvuk od té doby, co mu položil hlavu do klína. Jediným pohybem byl jemný pohyb hrudi, která se zvedala a klesala, jak dýchal. Lupin ho nechtěl vyrušit a tak tam kromě pohybu ruky seděl nehybně také.

 

Naneštěstí se Lupin bude muset pohnout a to brzy. Měl nepohodlně plný měchýř - tím veškerým čajem, který vypil u Hagrida.

Pospíším si, jen udělám rychlou návštěvu koupelny. Spí, ani nebude vědět, že jsem pryč. Pomyslel si a nepřestával mu jednou rukou hladit hlavu, zatímco mu druhou zajel pod tlamu. Zvedl těžkou hlavu a vyklouzl s pod ní. Položil jí zpátky na pohovku, a když už stál, ještě mu párkrát přejel po čumáku. Záležitost v koupelně vyřídil během minuty a hned se vrátil do obývací místnosti. Pes už ale na pohovce nebyl.

 

Lupin zpanikařil. Očima okamžitě zajel k vchodovým dveřím, ale ty byly zavřené. A nejen zavřené, také zamknuté kouzlem. Zabezpečil je zaklínadlem tak, aby je mohl otevřít jen on. Pes tedy nemohl pokoje opustit. Musel tady stále někde být.

Ložnice? Podíval se tam, nakoukl pod postel, do šatny, ale pes nikde. Bude tedy někde v obýváku. Jakmile se Lupin vrátil do místnosti, otevřely se dveře do koupelny.

 

Dlouhý, černý nos se objevil u spodní části dveří. Lupin pozoroval s pusou úžasem dokořán, jak se pes vyplazil po břiše z koupelny. Mířil pomalu a odhodlaně zpátky na pohovku.

Lupin nahlédl do koupelny. Voda v toaletě se točila, ale vše ostatní bylo v pořádku a čisté.

No, tohle jistě věci ulehčí, pomyslel si Remus. Otočil se nazpět. Pes se stále plazil po podlaze.

Lupin se ho pokoušel zvednout, ale pes ho odstrčil a pokračoval dál.

Protože mu to známé je, uvědomil si s hrůzou Lupin.

 

Pes dosáhl pohovky a podařilo se mu na ní vylézt. Lehl si na bok, tak jako předtím.

Skutečně, není v tom moc velký rozdíl, jak by si lehl člověk a schoulil se. Uvědomil si Lupin. Předtím si toho nevšiml. Ale pes na pohovce najednou začal větřit okolo a z hrdla mu uklouzl tázavý zvuk.

Hledá mě. Uvědomil si Lupin a rychle se posadil zpět. Pes mu opět položil hlavu do klína a oddechl si.

Chudák Severus, chudák Se ... opakoval si neustále.

 

Lupinovi náhle pamětí projela vzpomínka na sebe, v době kdy byl malý. Ležel v náručí své matky během úplňku ve své vlčí formě, protože tehdy byl ještě příliš malý a nebyl nebezpečný.

 

Tiché zapraskání vzduchu oznámilo Dobbyho příchod s tácem jídla.

"Dobby nese snídani pro profesora Lupina." Řekl. Mávl prstem a stůl se odsunul od stěny a zastavil se, až byl v Remusově dosahu. Dobby pak na něj tác položil.

"Dobby bude nosit profesorovi jeho jídlo. A Dobby také ví o profesorovu psu." Díval se opatrně na velké černé zvíře na pohovce, když to říkal a pak se vrátil pohledem na profesora.

"To je velmi speciální pes." Řekl významným tónem.

On to ví, asi opravdu nemá cenu pokoušet se oblafnout domácího skřítka. Pomyslel se Lupin s povzdechem.

"Ano Dobby. Je to velmi speciální pes."

Dobby se naklonil blíž a prohlížel si spícího psa od čumáku ke špičce ocasu.

"Tohle je spektrální pes. Ti jsou velmi zlý a velmi zuřivý." Podíval se na Lupina. "Jsou také, ale velmi loajální a ochranitelští ke svým pánům." Lupin kývl. To znělo přesně jako Severus.

"Možná ho dokážeme naučit, že nemusí být zlý." Prohlásil Remus.

 

Dobby natáhl svou štíhlou ruku dopředu a přejel psovi prsty po nose. Pes otevřel oko - psí, ale stejně černé jako bylo Severusovo - a trochu se vyděsil. Lupin ho ihned ujistil. "To je v pořádku." Řekl jemně a pes se uvolnil. Dobby ho hladil kolem uší, dolů po krku na bok. Souhlasně kývl.

"Dobby o těchto psech ví. Dobbyho starý pán" - otřásl se - " ten měl stejné psy. Dobby mu přinese nějaké věci."

"Děkuji Dobby. To mi opravdu pomůže."

"A." pokračoval Dobby a otočil se směrem k tácu. "Dobby teď bude nosit i pro něj jídlo a vodu. A mléko a chleba."

"Je mléko pro psy dobré?" zeptal se Lupin.

Cítil se trochu hloupě, jeden by si myslel, že vlkodlak by měl něco vědět o tom, jak se starat o psy, ale ve skutečnosti on o tom věděl velmi málo.

"Spektrální psi jedí všechno." Řekl Dobby s náznakem zlověstnosti v hlase." A i kdyby ne, tento pes, profesore Lupine," věnoval mu další vážný pohled. "tento pes určitě sní všechno, co může sníst člověk.Lupin kývl.

"Aha. Děkuji Dobby. Jsem rád, že někdo ví jak se o něj správně starat."

"Nechte to na Dobbym. Dobby přinese všechno, co profesor Lupin potřebuje. A Dobby ví, jak zachovat tajemství." Zaklepal si na nos dlouhým prstem.

"Já vím, že ti můžu věřit Dobby.

Na to se skřítek usmál a zmizel.

 

Lupin jedl rychle, cítil se hladový jako nikdy předtím. Pokoušel se nakrmit psa, ale ten se neprobudil. Dokázal mu jen do pusy nalít pár lžiček mléka a dohlédnout na to, aby je spolkl. Pokoušel se mu dát i chléb namočený v mléce, ale pes odvrátil hlavu, když mu kousek nabízel.

Nech ho vyspat, pomyslel si.

Usínal sám, když uslyšel zapraskání a Dobby se opět objevil. V rukách držel batoh.

"Dobby nese věci pro psa, profesore Lupine." Řekl a postavil batoh na stůl. "a ještě jednu věc."

 

Jeho tvář měla vážný výraz. Lusknul prsty a náhle se několik prázdných polic knihovny u stěny naplnilo knihami.

"Profesor Snape vzkázal, že tyto knihy mají být dnes doručeny profesoru Lupinovi." Oznamoval a podíval se na psa. Lupin se chvíli díval na knihy.

"Ano. Ano říkal mi o tom. Děkuji Dobby, slíbil jsem mu, že se mu o ně postarám. A ještě jednou díky za věci."

Dobby kývl a v mžiku zmizel.

 

Lupin se díval na knihy a náhle, jako by měl v žaludku prázdno, i když právě dojedl. Podíval se na hlavu psa ve svém klíně.

Tak takhle jsi plánoval, že se o tom dozvím, Severusi? Žádná zpráva, nic. Jen knihy.

Samozřejmě. Myslel sis, že tou dobou už budeš dávno mrtvý. Lupin na okamžik položil psovi ruku na hlavu.

Ale teď jsi tady, nejsi mrtvý a budeš žít. Přesvědčoval sebe i jeho. Psovy oči se letmo otevřely a podívaly se na něj. Lupin mu opět začal jemně hladit uši a pes oči zavřel.

Chvíli na to usnul a tak on i pes spolu spali na pohovce.

 

Když Lupin znovu otevřel oči a přemýšlel, kolik může být hodin, uslyšel slabé zaklepání na dveře a hlas, který říkal: "To jsem já, Hermiona."

"Pojď dál." odpověděl - a ta slova odemkla kouzlem zamčené dveře.

Dveře se otevřely jen na tolik, aby jimi Hermiona proklouzla dovnitř a pak je rychle za sebou zavřela. Vypadala daleko lépe než ráno. Jistě si dala sprchu a převlékla se. Doufal, že se i pořádně nasnídala.

 

"Jak mu je?" zeptala se.

"Stále spí."

Hermiona se posadila do křesla.

"Hagrid schová jeho truhlu a plášť u sebe."

Lupin kývl.

"Dobře. Nikdo tak nebude vědět, že vlastně Bradavice neopustil."

Také pokývala hlavou. Očima spočinula na psovi.

"Je to hrozná věc, co jsme mu udělali."

"Já vím. Další hroznou věc v nekonečné řadě těch předešlých hrozných věcí, které se mu staly."

 

Hermiona byla potichu. Přitáhla si kolena k sobě, nahoru na křeslo a položila si kolem nich ruce.

"Není to správné, že Brumbál dopustil, aby se mu tohle stalo."

"Brumbál ho nenutil dělat rozhodnutí, která udělal. Jen prostě nezasahoval ve chvílích, kdy to bylo potřebné. Ale to on většinou nedělá. Nechá lidi, aby dělali svá vlastní rozhodnutí." Lupin se smutně podíval na psa v jeho klíně.

"Ve skutečnosti nemůže jednat jinak. My všichni se chováme, jako by věděl všechno, ale zapomínáme, že je také jen člověk. Jen jediný muž, i když velmi mocný. Nemůže tu být pro všechny. To nemůže být nikdo." Lupin pozoroval psí tvář. "A myslím si, že Severus by prohlásil, že své rozhodnutí udělal dobrovolně."

"Opravdu? Opravdu měl možnost rozhodnout se sám? Měl stejnou šanci, jako jsme měli vy nebo já?"

"Ne, všichni nemají stejné šance. Ale souhlasím, že on je měl nejhorší z nás všech. Udivuje mě, že dokáže být takový jaký je, když vezmu v úvahu všechno, čím prošel."

"Není to spravedlivé."

"Ne to není. Ale věř mi, život není fér, já to vím."

"Já vím, že vy to víte." Odpověděla tiše Hermiona.

 

"Pokud chceš někoho obviňovat, obviňuj Voldemorta." Řekl Lupin.

Hermiona kývla.

"Až na to, že i on měl stejně hrozný život. Vyrůstal sám v sirotčinci."

"To je ten problém s obviňováním lidí. Nikdy to není jednoduché." Odpověděl Lupin a s nakloněnou hlavou pokračoval. "I když musím říct, že je tu spousta dalších dětí, kteří vyrůstají v sirotčinci, vedou osamělý život, a přesto se nezmění se v kruté a temné čaroděje, kteří chtějí ovládnout svět. Jenže i tohle vysvětlení je příliš jednoduché."

 

Zabořil se hlouběji do pohovky a přitáhl si hlavu psa blíž. Ruku položil kolem jeho štíhlého krku.

"A pak jich zde není tak moc, kteří se stali temnými, ale přesto si uchovali cit pro to, co je dobré a co špatné a měli také dostatek odvahy se změnit."

Podíval se na psa na svém klíně, sledoval, jak zamrkal a otevřel oči. Pak se mu pes podíval do očí a Lupin zůstal sedět úplně nehnutě. Po chvíli se ty černé oči opět zavřely a pes se o něj víc opřel. Natlačil se mu tělem do klína a hlavu si opřel o Lupinovu hruď.

Remus psí hlavu trochu podepíral. "Vím, že Severus nikdy Brumbála neobviňoval."

 

Pes si povzdechl, velká hruď se pomalu zvedala a klesala.

"A teď uvidíme, jestli mu dokážeme dát schopnost, aby byl šťastný. Nebo alespoň spokojený."

"Tím, že jsme mu udělali tohle? Že jsme ho k tomuhle přinutili, tím, že jsme mu vzali vzpomínky? Jako bychom si byli jisti, že víme, co je pro něj nejlepší. Jak jsme se opovážili?"

 

Lupinovy oči se na okamžik změnily na tvrdé a kruté.

"Já udělám cokoliv, abych mu zabránil přenést se do té hory, nebo abych ho viděl někde zavřeného."

"Bude vědět, že mu chybí část jeho života, až ho proměníme zpátky."

"Něco vymyslíme. Řekneme mu, že byl celou dobu v bezvědomí, zatímco mu byla prováděna nějaká léčba. To je hodně blízko pravdy."

"Ale přesto je to lež."

"Tak budeme lhát." Lupin si povzdechl.

"Podívej, mě se to nelíbí o nic víc než tobě, Hermiono. Možná mu to budeme moci někdy říct, ale jen pokud mu to neublíží. Rozhodně mu neřeknu všechno jen proto, abych ulevil svému svědomí, ne když by mu to ublížilo."

"A jak byste se cítil vy, pokud bychom se proti vám všichni postavili. Rozhodli se, že tohle je pro vás nejlepší a udělali to bez vašeho souhlasu?"

"No díky mému neštěstí," řekl suše Lupin. "to není zas až tak nemožný scénář. Pokud byste to udělali ty, Brumbál, Hagrid a Severus. Kdyby všichni souhlasili s tím, že jsem v nebezpečí, a nejsem schopný se racionálně rozhodnout, a něco takhle drastického mi udělali, pak bych řekl, že mám štěstí, když mám tolik dobrých přátel. A vím zcela jistě, že bych mohl bez zaváhání vložit svůj osud do vašich rukou."

Hermiona se zamračila.

"Věřím ti Hermiono. Věřím Brumbálovi, Hagridovi a věřím Severusovi. A také bych zcela jistě věřil jakémukoliv rozhodnutí, které byste vy čtyři udělali." Pokrčil rameny. "Ale máš naprostou pravdu v jedné věci. Vždycky buď opatrná, když nějací lidé budou říkat, že něco dělají ´pro tvé dobro´. To jsou velmi nebezpečná slova."

 

Hermiona přikývla.

"To mi připomíná tu hroznou ženskou Umbridgeovou. Přesně tohle by prohlašovala a řekla."

Lupin se usmál.

"Jsem rád, že jsem jí nikdy nepotkal. Příliš často nemáme možnost si vybrat mezi dobrou volbou a špatnou volbou. Většinou je to něco mezi hroznou volbou a tou ještě horší."

"Já vím, omlouvám se, neobviňuju vás, to vůbec ne. Já s tím taky souhlasila. Já jen ..."

"Je to jen, protože se chceš ujistit, že víme, že je to špatná volba a že všichni víme proč je špatná. Ano to víme, ale už jsme to udělali. My už jsme si zvolili." Podíval se na psí tvář. "Tak teď mu budeme říkat jak je dobrý a jaký je hrdina. A naučíme ho cítit se ve společnosti lidí bezpečně."

"Nebude si to pamatovat." Poznamenala Hermiona.

"Nebude si pamatovat, že jsme mu to říkali, ale bude to cítit ve svém srdci. Nebo alespoň taková byla naše představa a plán."

"Víte," řekla zadumaně. "kdyby se umyl, vyčesal a trochu najedl, možná by nevypadal tak hrozně. Na psa."

Přiblížila se a zvedla ruku. Pomalu se s ní blížila ke kostnaté, černé hlavě. Pes se okamžitě vrhnul k opačnému konci pohovky, přitiskl se k opěradlu, celý se třásl a zděšeně kňučel.

 

Hermiona se okamžitě stáhla, choulila se a pokoušela vypadat co nejvíc neškodně.

"To je v pořádku." Řekl Remus jemně psovi, ale zároveň i Hermioně. "To je v pořádku. Natáhl ruku k vystrašenému zvířeti a černé oči se setkaly s jeho. Pes se přestal třást, ale vůbec se nehýbal. Remus přibližoval ruku blíž a blíž. Stále jemně mluvil, zastavil se s ní až těsně před dlouhým nosem psa.

"Ano očichej si mě. Mě přece znáš."

 

Pes ho pozoroval. Pak se naklonil a dotkl Remusovy ruky špičkou čumáku. Zhluboka se nadechl jen jednou, pomalu. Pak zajel nosem pod ruku a nechal Lupinovy prsty přejet po kostnaté hlavě dokud ho nezačaly drbat za ušima.

Remus se posadil na pohovce blíž a pes si opět opřel hlavu o jeho hruď, zatím co mu prsty nepřestával projíždět srst na krku, dokud se dech psa nezklidnil.

"Omlouvám se, profesore." Zašeptala dívka.

"To je v pořádku. Jen to ukazuje, jak daleko můžeme zajít. Teď musí být vystrašený, všechno je jiné. Až si zvykne, zlepší se to."

Hermiona chápavě přikývla.

"Ale on se mě bál, byl zděšený."

Lupin se smutně usmál.

"Jsi hezká mladá žena. Samozřejmě, že je zděšený."

Hermiona se začervenala a pak se zamyslela.

"Předpokládám, že dívky k němu nebyly moc milé, tenkrát když chodil do školy."

"Ne."

 

Sklopila pohled.

"Víte, občas jsou chvíle, kdy si myslím, že lidé jsou prostě hrozní."

Remus se opřel o opěradlo a podíval se na strop.

"Lidé jsou hrozní, báječní a zároveň všechno mezi tím."

"Předpokládám, že ano."odpověděla zamyšleně Hermiona. Podívala se na hodinky a zděsila se.

"Raději půjdu, je skoro poledne a Harry mě bude hledat. A my přece nechceme, aby hledal tady. Dnes ne." Pokývla směrem k psovi.

"Jestli se choval takhle ke mně, kdo ví, jak by reagoval na Harryho."

Remus potřásl hlavou.

"Někdy se to stát musí, ale ne dnes. Ne dokud si nezvykne na své nové tělo."

"Postarám se tedy, aby sem Harry nepřišel." Hermiona se postavila, přešla pokoj a prošla dveřmi, které za sebou tiše zavřela.

 

Remus si potom ještě zdříml, on i pes. Když se probudil, Dobby mu přinesl oběd. Najedl se a podařilo se mu dostat do psa pár lžiček kaše z misky. Ten se probral jen natolik, že je byl schopen spolknout. Také se napil trochu vody, i když se ze začátku pokoušel pít z misky způsobem jako by pil ze skleničky. Lupin si dával pozor, aby se nerozesmál. Misku mu držel pod tlamou a zatlačil mu čumák dovnitř. Pak si pes dokázal párkrát loknout.

On očekává, že ho budu krmit lžící celou dobu. Zjistil Remus.

 

Další dilema nastalo, když byl Lupin unavený a chtěl jít do postele.

Pes na pohovce, já v posteliOba se vrátili na pohovku. Lupinsi přivolal knihu a tiše četl. V jedné ruce držel knihu a druhou nepřestával drbat psovi hlavu. V takovém poklidu uteklo odpoledne a nastal večer. Večeře byla stejná, jako oběd co se týkalo krmení psa.

plánoval si. Psi nemají spát v posteli, alespoň ne takhle velcí, že ano? Ujistilo by je to, že jsou ve smečce dominantní, a to on už stejně dost je. Takže to nebudu ještě víc podporovat.

Pes spal, hrudník mu pomalu stoupal a klesal. Lupin z pod něho opatrně vyklouzl a pod hlavu mu položil polštář. Šel pomalu a tiše směrem k ložnici. Uprostřed pokoje se musel zastavit, když uslyšel srdceryvné zakňučení. Otočil se. Pes měl hlavu vztyčenou a byl vzhůru, koukal se na něj tak žebrajícíma očima, jaké Lupin ještě nikdy neviděl.

S povzdechem si pomyslel:

Buď bude spát se mnou v posteli, nebo budu muset strávit noc na pohovce.Ale nemůžu říct, že je to jen pro dnešek, protože vím, že tak to nebude. No dobrá Remus se vrátil k pohovce a zvedl ho, což nebylo tak snadné. Pes byl příliš velký a on ještě nebyl úplně v pořádku. Trochu zavrávoral, když nesl psa do ložnice a položil ho na postel. Pes měl hlavu zvednutou a pozoroval ho, jak si svléká plášť a jde do koupelny. Když se z ní vrátil, pes byl pod dekou a hlava mu ležela na polštáři. Lupin v duchu mávl rukou.

Natáhl si pyžamo a vklouzl do postele. Kouzlem zhasl světlo.

Pes se k němu zády přitiskl blíž. Lupin si povzdechl a položil přes jeho štíhlé tělo ruku.

 

"No jsme členové jedné smečky, že ano příteli." Řekl. "A členové smečky spolu spí."

Pes se opět pohnul a Lupin si nemohl pomoci, aby nedodal.

"Doufám, že nebudeš mít nějaké bláznivé nápady, až budeš zase člověkem."

Pes otočil hlavu, podíval se na něj a pak jí položil zpátky na polštář. Lupin ho párkrát poplácal na boku a brzo oba dva spali.