Zraněný 02

Kapitola 2

Lupin se opět probudil a cítil kolem sebe všechny pachy. Vlkodlak uvnitř něho musí být aktivní. Poppy mu říkala, že k tomu dojde teď, když je stříbro konečně pryč z jeho těla. Vlkodlačí schopnost se rychle hojit by měla nyní začít pracovat i přesto, že to bude trvat měsíce, než se zacelí rána po stříbru.

Harry, mohl cítit Harryho. Také Hermionu a Rona. Ale Harryho pach byl nejsilnější. Musel tady sedět, vedle postele dlouhou dobu. Lupin pocítil lítost.

A opět se k němu blížil další přátelský pach. Podíval se a věděl kdo to je ještě dlouho předtím, než se postava přiblížila.

Brumbál, pomyslel si a na tváři se mu roztáhl úsměv. Brumbál si přitáhl stoličku a posadil se trochu více strnulý, než si ho Lupin pamatoval. A jeho oči, přemýšlel, jak vypadaly unaveně. Také jeho tvář se zdála mnohem starší - nikdy předtím mu nepřipadal tak starý. Proč? Válka přeci skončila, vyhráli jsme - a přesto nikdo nevypadá šťastně?

"Jsem velmi rád, že jsi vzhůru Remusi." Pozdravil ho Brumbál. I jeho hlas zněl staře. "Byl jsem tu předtím," pokračoval Brumbál. "Ale vždycky jsem tě zastihl, když jsi spal."

"Je mi líto, že jsem tě minul." Řekl Lupin. A cítím se poctěn, že vůbec přišel, i přesto s čím vším se musí vypořádávat.

"Jak to jde na ministerstvu?"

"Oh úplné neštěstí, samozřejmě." Smál se Brumbál. "Jak se dalo očekávat, když vezmeme v úvahu, že bylo naprosto zničené a musí se obnovit. Artur Weasley je nejvíce nápomocen. Mohl by po tom všem získat mnohem vyšší pozici."

"Takže bude Artur příštím ministrem kouzel?"

"Artur tu pozici nechce." Řekl Brumbál. "A možná na to ani není ten správný člověk. Bude lepší, když zůstane pracovat na pozadí a my najdeme někoho, kdo zvládne publicitu ministra."

"Přál bych si, abych mohl pomoci." Řekl Lupin. "Ne, že bych mohl moc pomoci, pokud ovšem ministerstvo nezměnilo názor na vlkodlaky."

"Považuj se za šťastného, že se toho teď nemusíš účastnit." Odpověděl Brumbál. "Mám pro tebe jinou práci."

"Teď nejsem dobrý k ničemu." Usmál se Lupin smutně.

"Poppy říkala, že se ti daří lépe. Řekla mi, že možná do týdne budeš chodit. A že jsi teď stále častěji vzhůru."

Lupin čekal.

Brumbál pokračoval. "Prý bys měl již brzo odejít a zotavovat se doma, i když budeš muset chodit na pravidelné kontroly do St.

Munga, pokud odejdeš. Vlastně jsi měl být v St. Mungu i teď, jenže Poppy a Severus mi řekli, že zabarikádují dveře nemocnice, pokud se tě někdo pokusí přestěhovat." Usmál se Brumbál.

Lupin se usmál nazpět. "Mám na přátele štěstí."

"Jsem rád, že si to myslíš." Brumbál odvrátil pohled. "Severus se zrovna nestal u žáků populární, ale i tak o něm nyní jistě smýšlejí laskavěji, když ví, že o tebe pečuje. A to nemluvím o jeho skutku ten den." Lehce si povzdechl. "Je smutné, že nás opouští nyní, když má první možnost stát se oblíbeným." Brumbál se podíval na Lupina, a měl něco zvláštního v očích.

Má o Severuse taky obavu? Přemítal Lupin.

"Myslím si, že to je něco co plánoval už dlouhou dobu." Řekl opatrně Lupin a podíval se Brumbálovi do očí. "Jednou až bude konec." A pak lehčeji dodal. "Nikdy neměl teenagery rád, ani když sám byl jedním z nich. A zcela jistě s nimi nevychází teď."

"Ne." Odpověděl Brumbál. "Nevychází. Je to škoda a myslím si, že je to velké promarnění jeho života po celých dlouhých sedmnáct let." Jeho oči se náhle na okamžik zdály vzdálené.

" A tvůj život byl promarněn také." Narovnal se na židli. "A tak jak jsem řekl, mám pro tebe práci. Chci, abys zůstal tady v Bradavicích přes léto."

Lupin se usmál.

"To je stěží tíživý požadavek. Ačkoliv předpokládám, že chceš, abych dělal něco víc, než jen ležel v nemocniční posteli."

"Poppy předpokládá, že budeš pryč z nemocnice za pár týdnů a vracet se sem budeš jen pro léčivé lektvary. Nebudeš v úplném pořádku ještě několik měsíců, ano tak jsem myslel, že bude lepší, když zůstaneš tady pro své vlastní dobro." Brumbál vypadal nyní vážněji. "Je tu také otázka tvé bezpečnosti. Stále jsou někteří smrtijedi, kteří nebyli chyceni. Bellatrix je jedna z nich. Myslíme si, že to byla ona, kdo tě zasáhl. Nelíbí se mi představa, že budeš sám doma, zatímco je ona ještě na svobodě."

Lupin se usmál.

"Přesvědčil jsi mě. Zůstanu tady a budu trpět v tom pohodlném pokoji a jíst to skvělé jídlo. To není žádná práce." Řekl a podíval se na Brumbála.

Brumbál kývl. "Harry tu přes léto zůstane také."

"Ah." Přikývl chápavě Lupin.

Brumbál kývl na oplátku.

"Není potřeba, aby se vracel ke svým mudlovským příbuzným. Weasleyovi mu nabídli, že může zůstat s nimi. Ale já si myslím, že potřebuje trochu více klidu. Musí se s mnoha věcmi vyrovnat a spoustu věcí si promyslet."

Brumbál se podíval opět z okna.

"Nebudu mít na něj tolik času, s tím vším, co se děje na ministerstvu. Slečna Grangerová ho zde bude schopna navštěvovat. Stejně jako pan Weasley, i když myslím, že tyto dny také tráví dost času se slečnou Padmou Patilovou." Oba si vyměnili úsměv. " Ale věřím, že bude dobré, když tu bude mít také tebe."

"To je stěží nějaká práce." Řekl Lupin. " Budu mu velmi rád dělat společnost. Mně to pomůže také, když vezmu v úvahu svou kondici."

"Pak to beru jako dohodnuté." Řekl Brumbál. "Nechám domácí skřítky pro tebe připravit jeden z pokojů pro hosty." Pak se odmlčel.

Je tu ještě něco dalšího, pomyslel si Lupin. Vím, co to je, oba dva kolem toho obcházíme. A nahlas řekl. "Pak je tu také Severus."

Brumbál kývl. "Ano." Řekl, jeho hlas náhle zněl opět velmi staře.

"Řekl mi, že se chystá cestovat," řekl Lupin. "Nevěřím mu to."

Brumbál zůstal potichu. Díval se z okna a pak sklopil zrak. "Když ke mně přišel před dvaceti lety, byl skoro stejně tak starý jako je teď Harry. Pamatuji si, jak mě jeho tvář vyděsila. Vidět takovou hrůzu a zoufalství v tak mladé tváři."

"Jednou mi řekl." zamyšleně promluvil Lupin. "že má v plánu spáchat sebevraždu." Tak, teď jsem to konečně řekl, pomyslel si.

Brumbál kývl. "Dokázal jsem ho přesvědčit, že je ho potřeba. A potřeba ho byla, o tom není pochyb." Jeho tvář opět jakoby zestárla. "Doufal jsem, že časem, bude schopen najít, když ne štěstí tak alespoň spokojenost." Podíval se na Lupina. "Opravdu jsem cítil naději, těch minulých pár let, s přátelstvím, které se mezi vámi dvěma utvořilo."

Lupin čekal.

"Tak spolu s Harrym," požádal Brumbál, "doufám, že tu budeš také pro Severuse."

"Řekl, že chce odejít, jakmile skončí semestr." Oznámil Lupin.

"Možná, pokud bude vědět, že tu zůstáváš přes prázdniny, rozhodne se tu zůstat. Jeho náhrada, nedorazí dříve než týden před začátkem školy na podzim."

"Budu se snažit za všech sil ho přemluvit, aby zůstal." Řekl Lupin a opřel se o polštáře. "Harry a Severus." Smutně se usmál. "To vyžaduje trochu manipulace."

"Očekávám, že to bude zajímavé léto. Budeš mi muset vyprávět, co se stane."

Lupin se ušklíbl. "Musím nabrat síly a to rychle." Povzdechl si. "Udělám, co budu moct, pane. Ačkoliv si nejsem jistý, co mám dělat."

"Prostě tu jen buď. Pro oba." Brumbál se postavil. " A ty se uzdrav Remusi. Považuji to za stejně důležité."

Lupin ho sledoval, jak odchází. Pohybuje se pomaleji? Je trochu více shrbený? Nese všechny naše problémy, spolu s těmi svými. Jsme na něm všichni až příliš závislí. Pomyslel si Lupin. Položil se na polštář a díval se na strop. Ano, opravdu to bude velmi zajímavé léto.

Lupin se otočil, aby zkontroloval, jak vypadá v zrcadle v ložnici, které mělo zlatý rám a bylo vyšší než byl on sám. A také bylo, stejně jako všechno v hostinských pokojích v Bradavicích, mnohem luxusnější než na co byl zvyklý už nějaký čas. Naposledy takový luxus zažil, když zde před čtyřmi lety učil. Opřel se o hůl, postavil se zpříma a prohlížel se. Vlasy měl stále vlhké od ranní sprchy. Plášť byl čistý, ale ošoupaný až příliš na tyto pokoje naplněné sametem a pozlaceným starým dřevem.

A jeho tvář - když jí poprvé uviděl, ho šokovala. Včera byl první den pryč z nemocničního křídla. Vrásčitá a unavená, byla to tvář muže nejméně dvakrát tak starého. A lidé mu říkali, že vypadá lépe. To musel v nemocnici vypadat nejméně na sto let. Odvrátil se od zrcadla a rozhlédl se po ložnici. Nastěhoval se sem včera, když byl schopen se docela dobře pohybovat a postarat se o sebe zcela sám. I když nebude moci dělat nic namáhavého ještě dlouhou dobu.

Nebylo tu toho zrovna spousta, co by si sem nastěhoval. Ale měl radost, že většina jeho oblečení a osobních věcí tu již byla - domácí skřítci museli být u něj doma a všechno pro něj přestěhovat. Byla tu i většina jeho knih. Přesto všechny jeho věci nestačily pokoje zaplnit. Přešel do obývací místnosti k oknu a rozhrnul těžké zelené sametové závěsy. Venku svítilo ranní slunce na zelený trávník. Směrem k budově po něm kráčelo pár studentů, kteří zůstali přes léto. Byli pravděpodobně na časné procházce než se šli nasnídat do velké haly. Odvrátil se od okna.

A skoro nadskočil metr vysoko / pokud by byl schopen ve své kondici skákat /, když uviděl Dobbyho stát za ním.

"Dobby!" řekl a srdce mu prudce bušilo. " Nevěděl jsem, že jsi tu."

Dobby se na něj díval a měl velmi vážný výraz. Což nesedělo k jeho bizardnímu mišmaši oblečení, které měl na sobě doplněné dvojicí křiklavých rozdílně barevných ponožek.

"Harry Potter je velmi znepokojen zdravotním stavem profesora Lupina." Řekl Dobby a v očích měl skoro obvinění, ale také něco, co se podobalo tak trochu jiskření.

"Já vím." Řekl Lupin. "A on toho má nyní tolik čím se zabývat, že ano."

"Oh Harry Potter je opravdu úžasný." Dobbyho oči se rozšířily nadšením. "Je to veliký hrdina, zabil hrozného toho, kterého nesmíme jmenovat a ještě se tak moc strachuje o své přátele."

"Jí vím." Řekl Lupin.

"Profesor Lupin se musí uzdravit, aby se Harry Potter o něj dále již neobával." Dobby se na něj stále vážně díval, ale koutek úst se mu trochu cukal. "Možná by neměl profesor Lupin chodit dlouhou cestu do velké haly na snídani. Možná by měl zůstat a Dobby mu snídani přinese. A Harry Potter se k němu zde připojí a uvidí, že se profesor Lupin o sebe dobře stará." Bylo to mrknutí, které Lupin viděl?

Lupin se usmál. "Myslím si, že je to skvělý nápad, Dobby. Bude to pro mě lepší, když uvidím Harryho dnes ráno. Velmi dobré pro moje zdraví."

"Pak Dobby půjde za Harry Potterem a dá mu vědět." Řekl Dobby a tiše zmizel ještě předtím, než mu Lupin byl schopen poděkovat.

Lupin se usmál a potřásl hlavou. To bylo od Dobbyho pěkně lstivé. Šel ke dveřím vedoucím na chodbu a otevřel je, tak Harry nebude muset klepat, až přijde. A pak náhle pocítil nepředstavitelnou únavu - jen chvilka co jsem stál a jsem vyčerpaný, pomyslel si. Posadil se do velkého křesla u krbu a přestal se hýbat. Díval se z okna a pomalu zhluboka dýchal. Netrvalo to dlouho a uslyšel kroky na chodbě, nejprve rychlé a pak se zpomalovaly, jak se blížily ke dveřím. Pak tu již ve dveřích stál Harry. Na chvíli se Lupin přenesl o čtyři roky zpět, kdy naposledy žil v Bradavicích v pokojích jako tyto a Harrymu bylo třináct, byl malý, tichý se stydlivým úsměvem. Zamrkal, když uviděl jakým mladým mužem je Harry nyní, skoro osmnáctiletý. Vyšší než Lupin. Konečně dosáhl Jamesovy výšky. Ale nebyl to James a nezáleželo na tom, jak ho ze začátku připomínal. Lupin se sám občas ptal, jak si ho s ním mohl kdy plést. Kdyby to tak mohl Sírius vidět, pomyslel si smutně, stále pociťoval v srdci bolest, kdykoliv pomyslel na starého přítele. Ale Sírius tak moc Jamese potřeboval. Lupin se usmál na Harryho, který pořád stál ve dveřích.

"Pojď dál Harry." Řekl a pokynul ke křeslu naproti jeho. Harry se usmál, vešel a posadil se. Stále se pohyboval se zbytky dětské nerozvážnosti, jako by nebyl zvyklý používat své ruce a nohy. Pořád byl hubený, ale ne vychrtlý. Školní uniformu vystřídaly džíny, ačkoliv k nim nosil černý kouzelnický plášť, který nyní visel přes opěradla křesla.

"Děkuji, že ses ke mně připojil, Harry." Řekl Lupin.

"Potěšení je na mojí straně." odpověděl Harry. "Věř mi, že Velká síň je teď moc prázdná, zvlášť ráno. Je to horší než o vánocích. I dokonce učitelé tady většinou nejsou. Dobby říkal, že ti zbývající si přes léto nechávají často snídani přinést do svých pokojů."

"No ty jsi tu vítaný kdykoliv budeš chtít." Řekl Lupin. "Je tu hodně studentů?"

"Jen pár. Většinou ze Zmijozelu." Lupin pozorně poslouchal, jestli nezaslechne nelibost v hlase při tomto slově, ale žádnou neslyšel. Harry pokračoval. "Jsou v pohodě, starší byli všichni členy BA. Jen je to...."

"Jen jsi pro ně, "Velký Harry Potter, generál BA a vítěz nad Voldemortem"." Řekl Lupin a Harry se otřásl. "Něco takového." Podíval se na Lupina. "Je to divný. Neudělal jsem nic speciálního. Prostě jsem byl ve správný čas na správném místě a měl štěstí."

"A udělal jsi správnou věc." Řekl Lupin.

"Hermiona udělala daleko víc. Přišla na všechno." Řekl Harry a díval se do prázdného krbu. "ale nikoho to nezajímá. Nebo Ron, Nevil a Luna, nebo kdokoliv další." Podíval se zpátky na Lupina. "Jako třeba ty, nebo všichni ostatní z řádu Fénixe."

Lupin se usmál.

"Za což jsem neskonale vděčný." Naklonil hlavu, "No, alespoň žádný z reportérů se tady v Bradavicích k tobě nedostane. Ani ta ženská Rita Holoubková."

Harry pokrčil rameny. "Ona na něco přijde. Vůbec od té doby co se to stalo, Denního věštce nečtu. Hermiona ano, říkala, že to moc nepřekrucují."

"Ty si nechceš přečíst, jak popisují konečnou bitvu?" usmál se Lupin.

Harry pokrčil znovu rameny. "Byl jsem tam, vím, co se stalo. Hermiona a Ron mi vyprávěli všechno, co se stalo potom, co jsem omdlel." Ztichl a díval se opět do krbu.

Co se stalo Harry? Pomyslel si Lupin - co jsi viděl?

"Snídaně je tady, Harry Pottere, profesore Lupine." Lupin nadskočil v křesle, když se za ním ozval Dobbyho hlas. Otočili se, aby viděli, jak stojí u jejich křesel. Dobby lusknul prsty a před nimi se objevil stůl. Pak luskl znovu a stůl se prostřel pro dvě osoby se spoustou zakrytých mis uprostřed. Poklonil se a zmizel.

Harry se přisunul ke stolu a nandal si na talíř.

No máme celé léto, abychom si mohli povídat, myslel si Lupin, nemusíme se hned zaobírat těmi hrůzami. Na to dojde později.

"Tak co plánuješ na dnes?" zeptal se Lupin mladíka a také začal nandávat jídlo. Najednou dostal obrovský hlad. Předpokládal, že to je dobré znamení.

Harry spolkl to, co měl v ústech. "Máme s Ronem a Hermionou sraz v Prasinkách. Budeme se tam jen tak procházet, nebo se možná projdeme po pozemcích Bradavic. Máme tohle místo teď celé jen pro sebe." Usmál se. "Máme k dispozici, pokud bychom chtěli, celé famfrpálové hřiště."

"To zní jako dobrý plán." Řekl Lupin. " A jak se daří Ronovi?" Rona ten osudný den, zasáhla kletba stejně jako Lupina. Nebyl v nemocnici příliš dlouho, ale stejně jako u Lupina to bude trvat dlouhou dobu, než bude úplně v pořádku. Temná magie zanechávala dlouhodobé následky.

"Stále kulhá." Řekl Harry. "Zkouší to skrývat, říká, že to nic není. Já si ale myslím, že ho to bolí daleko víc, než dává najevo." Zakřenil se. "Když je kolem Padma, přetvařuje se - víš - " Harry nasadil pózu. "Oh, vůbec na mě neberte ohled, já to zvládnu."

Lupin se usmál.

"Doufám, že to funguje."

"Samozřejmě." Řekl Harry. "Obletuje ho a říká mu, jak byl statečný. Je to sranda, když to předtím vypadalo, že už s ním nikdy nepromluví, potom co jí úplně ignoroval na vánočním bále ve čtvrtém ročníku."

"No teď už jí neignoruje, ne?" Lupin se posadil do křesla s šálkem čaje. "A Hermiona?"

"Znáš Hermionu, už se těší na podzim a přemýšlí nad tím, co všechno bude studovat." Otřásl se Harry.

"Budeš jí muset hlídat, aby nepracovala příliš tvrdě. Může to být vaše poslední volné léto, užijte si ho." Lupin usrkával svůj čaj.

Harry se zašklebil. "Udržet Hermionu od knih je možná něco, co nezvládnu ani já." Řekl dřív, než si do úst nacpal velké sousto vařených vajec. Lupin otevřel ústa, aby odpověděl, když zaslechl lehké kroky v hale. Když se podíval, uviděl stát Snapea ve dveřích.

"Severusi." usmál se, ale uvnitř byl ostražitý - ti dva dohromady, Harry a Snape, ještě ne.

"Přemýšlel jsem," řekl Snape. "Nebyl jsi ve velké hale dnes ráno." Na tváři měl svůj neproniknutelný výraz jako obvykle. Možná trochu tvrdší a chladnější. Vidí Harryho, pomyslel si Lupin.

"Ne." Řekl. "Rozhodl jsem se zůstat tady a Harry byl tak laskavý a připojil se ke mně. Nedáš si trochu čaje? Myslím, že bych mohl najít další šálek."

"Ne děkuji." Opověděl Snape. "Jen jsem se přišel podívat. Přijdu později s tvým ranním lektvarem."

"Děkuji Severusi. Budu čekat." Lupin sledoval Snapea jak odchází, jak poslední záhyb pláště mizí ze dveří.

Lupin se otočil k Harrymu. Harryho ústa byla stažená a skřípal zuby.

"Jak se s ním můžeš bavit?" zajímal se Harry. "Dřív jsi to nedělal."

"Myslel jsem si, že je následovník Voldemorta." vysvětloval Lupin. "Mýlil jsem se v něm a v další spoustě věcí." Usmál se. "Také jsem ho poznal blíž."

Harry se na něj nepodíval. "Můj otec ho nenáviděl a Sírius taky."

"A já bych měl pokračovat? Kvůli hloupým školním hádkám?" zeptal se Lupin.

"Nenávidí mě." Řekl Harry.

"Možná s tím můžeme přes léto něco udělat."

Harry neodpověděl.

Lupin si povzdechl. "Nebudeme se o tom hádat Harry, prosím. Je ještě příliš brzy a já na to právě teď nemám dost sil." Hraj si na nemocného, když to funguje u Rona, možná to pro mě bude taky fungovat. "Závidím ti, že můžeš jít dnes ven na hřiště. Mohl by to být skvělý den." Kývl hlavou k oknu, k zeleným loukám a modrému nebi.

Harry zůstal ještě chvíli potichu, pak se otřásl a podíval se na Lupina.

"Ron říká, že se mnou zamete, i se svou zraněnou nohou." Usmál se. "Asi zamete, je to už celá věčnost co jsem byl v týmu. A on v něm byl od pátého ročníku neustále."

Lupin jejich rozhovor udržoval u famfrpálu, dokud Harry neodešel na smluvenou schůzku s Ronem a Hermionou.