Hloubky zimy 09

Kapitola devátá

Vývoj

Příští den se Harry probudil na pohovce stejně, jako každý den od té doby, co se k němu Malfoy nastěhoval. Venku pršelo z šedých mraků, které zakrývaly nebe už od včerejška. Ranní rituály probíhaly jako obvykle – dokud nedošlo k bodu, kdy se měl Harry obléknout.

Nové šaty, které mu Malfoy včera vybral, byly stále v taškách u dveří. Harry je tam předchozí odpoledne odložil, s tím, že je vybalí později. Nyní k nim udělal nejistý krok, jako by ho mohly kousnout. Posbíral tašky a nesl je do obýváku, kde procházel jejich obsah.

Malfoy byl důkladný a zcela určitě měl vkus, to musel Harry uznat. Harry, přestože byl napůl gay, neměl co se týkalo oblečení a vkusu, ani co by se za nehet vešlo.

Myra mu jednou řekla, že musí být jediný gay v historii, který v sobě nemá kousek vkusu.

Harry se zašklebil a přemýšlel, jestli by mohl nevhodně skombinovat i tohle oblečení.

Konečně se rozhodl pro nové džíny, které Malfoy nakonec schválil – Harry ani nechtěl vědět, kolik jich předtím vyzkoušel – a černé tričko, které bylo dost přiléhavé. Harry nejistě koukal na stříbrný řetízek, který Malfoy také koupil. Pak se ale otřásl a nasadil si ho. Nedostali se k výběru bot, protože v tu dobu si už Harry všiml, jak je Malfoy unavený, ale byly tu nové ponožky. Harry dumal nad tím, co bylo špatné na těch jeho starých, ale rozhodl se raději neptat.

Dokončil snídani a pomyslel si, že by mohl nechat Malfoye spát. Protože byl Malfoy zpátky v normálu, nebylo nutné ho budit. Harry bude stejně doma kolem jedenácté, tak může mít Malfoy snídani až pak. Nebo by si ji mohl udělat blondýn sám, ačkoliv o tom Harry pochyboval, neboť se stále nemohl volně pohybovat.

Šel do školy a užíval si procházku navzdory počasí. Když dorazil na universitu, uviděl Myru a Daria, jak spolu mluví.

"Ahoj lidi," pozdravil, jak k nim došel.

"Ahoj Har- zatraceně," zaklela Myra a zírala na něj.

"Eh, Myro? D?" zeptal se nejistě Harry, když na něj oba jeho přátelé překvapeně zírali.

"Co to máš na sobě?" zeptal se konečně Darius.

"Hm, nový šaty, který mi vybral Malfoy," přiznal Harry. "Jsou tak trochu nepohodlný."

"Vypadáš – vypadáš –" koktala Myra a vypadalo to jako by ji momentálně opustil dar řeči.

"Myslím, že se pokouší ti říct, že vypadáš fantasticky Harry," vysvětlil Darius a šklebil se na Myru i Harryho. "A já musím říct - skvělá práce. Nikdy jsem neviděl Myru takhle neschopnou promluvit."

"Fantasticky?" opakoval hloupě Harry.

"Samozřejmě," přikývl Darius. "Ty šaty – myslím, že s tím tvým Malfoyem budu muset taky vyrazit na nákup."

"Jsou tedy dobré?" Harry si stále nebyl jistý tím, že ty šaty jsou tak skvělé – byly příliš těsné a vůbec to nebyl jeho styl.

"Jsou –" začala Myra, ale pak opět ztratila řeč a dál jen zírala.

"No tak!" vybídl je Darius a vzal Myru za předloktí a Harryho poplácal o zádech. "Pojďme do třídy, aby mohla začít myslet na něco jiného."

Celý den na něj všichni koukali, jako by byl někdo, koho v životě neviděli a on nemohl pochopit, proč. Myra – potom co se jí vrátila řeč - mu oznámila, že nové šaty co má jsou skvělé.

"Víc než skvělé," chválila Myra, stále trochu v šoku. "Ten tvůj Malfoy by měl dostat medaili za to, že tě vytáhl nakupovat."

Harry byl rád, že se dostal během oběda domů, utekl tak okukování a náhlým výbuchům chichotání, kterých se mu dostávalo od mladých dívek okolo něj. Odemkl dveře apartmá a vešel dovnitř. Překvapila ho delikátní vůně sušenek, která byla cítit ve vzduchu.

"Mal- Draco?" zul se a odložil mokrý deštník jak procházel předsíní. Muže, kterého hledal našel v kuchyni.

Malfoy seděl ve svém křesle u stolu a četl si magazín. Na kuchyňské lince ležel tác čerstvě upečených čokoládových sušenek.

"Draco?"

Malfoy překvapeně vzhlédl od magazínu. Evidentně Harryho poprvé neslyšel.

"Ahoj," zkoušel to Harry, protože nevěděl, kde se jejich vzájemný vztah nachází, vzhledem k včerejší hádce.

Malfoy musel otočit křeslo, aby se na něj mohl podívat. Harry přemýšlel, jak byl schopen upéct sušenky, když mu kouzlo bránilo v pohybu. Malfoy neřekl nic, jen ho počastoval nepřítomným pohledem šedých očí.

"Můžu si vzít?" mávl Harry směrem k sušenkám.

"Jsou k snědku," konstatoval Malfoy

Harry si vzal sušenku a kousek ulomil. "Jsou dobré," usmál se, když ochutnal. "Nevěděl jsem, že umíš péct."

Malfoy ho sjel pohledem, který říkal ´Je tu dost věcí, které o mně nevíš.´ Harry cítil, jak se červená. Samozřejmě tu byla spousta věcí, zřejmě milion, které o blonďatém muži nevěděl.

"Tak," začal opět Harry, když ticho začalo být nepříjemné. "Jak – jak se cítíš?"

Jak se stávalo často, když byl s Malfoyoem, opět se ocitl pod zkoumavým stříbrným pohledem, který jako by ho probodával.

"Líp," zhodnotil konečně Malfoy s trochou emocí v hlase. Rychle změnil téma a zeptal se: "Jak se tvým přátelům líbilo oblečení?"

Harryho tvář se zkroutila v úšklebku. "Měl jsi vidět Myru – byla úplně bez řeči, když mě poprvé uviděla. Nerozuměl jsem tomu, ale D řekl, že je to oblečením."

"Vypadáš dobře," soudil Malfoy. "Chvála samozřejmě patří mně."

Harry pokrčil rameny: "Nevím, co je špatného na mých starých šatech."

"Všechno?"

"Páni, dík." Harry protočil oči a vzal si další sušenku z tácu. Byly opravdu dobré.

"Jak dlouho budeš doma?"

Harryho otázka překvapila. Až do této chvíle Malfoy mluvil jen tehdy, když se ho Harry na něco zeptal první.

"Myslíš na oběd?" Malfoy kývl. "Až do půl třetí. Moje další přednáška začíná ve tři. Hej, chtěl bys jít ven na jídlo?"

Malfoyovi se mezi obočím objevila vráska, jak to zvažoval. O sekundu později lehce kývl. "Proč ne. Bude fajn dostat se ven."

"Tím jsem si jistý," potvrdil Harry. "Určitě to není moc zábavné, být tu celý den."

   

Malfoy na to nic neřekl a Harry přemýšlel, jestli nezašel zase příliš daleko. Neměl představu, kde začínala linie, která by označila, že diskuse o Malfoyově problému zašla příliš daleko.

Malfoy se začal sám přesunovat z křesla na jednu židli, aby tak Harry jako včera nejdříve mohl vzít dolů křeslo a pak se vrátit pro blondýna. Ale Malfoyův přesun z křesla se zdál příliš pomalý a bolestivý, jak mu kouzlo bránilo se tak moc pohybovat. Harry opět musel obdivovat fakt, že se mu podařilo upéct sušenky sám, když kuchyň nebyla zrovna stavěná pro někoho na kolečkovém křesle.

"Nech mě, ať ti pomůžu." Nebyla to otázka, ale oznámení. Harry otočil křeslo a přesunul Malfoye na židli. Jako vždy, když mladíka přenášel, mu dělalo starosti, jak málo Malfoy váží.

Malfoy neřekl ani slovo, když Harry rychle složil křeslo, aby ho mohl snést dolů po schodech. Nepromluvil, ani když Harry snášel jeho samotného. Bledá tvář už dávno nenesla stopy ponížení jako poprvé, když ho Harry vynášel do apartmá. Nyní Malfoy vypadal rezignovaně ke svému osudu a tvář měl bez výrazu. Harry přemýšlel, jestli to není jen přetvářka.

Nepršelo už tolik, jako když se Harry vracel domů z university, ale Malfoy přesto držel deštník. Harrymu déšť tak moc nevadil, měl dobré nepromokavé boty a zelený pršiplášť, na který udělal Malfoy znechucený úšklebek, když si ho Harry bral ze skříně.

"Proč," zeptal se nešťastně: "Je všechno co vlastníš obnošená verze něčeho zeleného nebo žlutého?"

Harry pokrčil rameny. "Je to levný. Proto."

Malfoy na něj zíral, jako by si myslel, že je nemožné vybírat si oblečení podle takové věci, jako je cena.

"Je tu něco speciálního, co bys chtěl dneska jíst?"

"Cokoliv, co jsi neuvařil, je fajn," odpověděl Malfoy.

"Hej! Na mém vařením není nic špatného," ohradil se Harry, tak trochu uražený. Jeho vaření bylo něco, na čem si zakládal, proto měl kuchyň dobře zorganizovanou a dobře zásobenou.

"Ne," souhlasil Malfoy tichým hlasem. "Ale neměl jsem nic jiného celé tři týdny a předtím jen nemocniční jídlo – tu trochu, co jsem byl schopen pozřít."

V Malfoyových slovech nebyla žádná sebelítost, jen unavené konstatování.

"Oh," bylo vše, co na to Harry mohl říct. Po pár minutách se zeptal: "Co těstoviny? Znám skvělou italskou restauraci."

"Těstoviny jsou fajn," řekl Malfoy a stále zněl unaveně.

Byla to malá italská restaurace, kde servírovali čerstvě udělané těstoviny a také velmi dobrou pizzu. Pro dnešek se oba mladí muži rozhodli pro těstoviny. Harry pro variaci se čtyřmi druhy sýra a Malfoy těstoviny s krevetovou omáčkou. Jediný problém, který měli v restauraci, bylo dostat se dovnitř. Restaurace měla u vchodu dva malé schody. Překonat je jim trvalo pár minut.

Harry pozoroval Malfoye, když oba jedli. Malfoyův způsob jedení byl trochu nepořádný, když nebyl schopen se naklonit nad stůl. Přesto Harry musel druhého muže obdivovat. Byla tu tichá síla a vůle, která ho obklopovala. Harry přemýšlel, jestli jeho myšlenky, že se Malfoy nechce uzdravit, nebyly trochu neopodstatněné.

"Chutná ti to?" zeptal se po pár minutách ticha.

Malfoy vzhlédl a zjistil, že Harry ho pozorně sleduje. "Těstoviny jsou výborné," odpověděl po chvíli.

Harry mu věnoval úsměv. "Myslel jsem si, že by ti mohly chutnat."

"Proč to děláš?"

Otázka zastihla Harryho nepřipraveného. Nebylo to tak, že by věděl, co odpovědět, i kdyby měl čas se na ni připravit, ale přesto...

"Co tím myslíš?" zeptal se a zamračil.

"Tohle," pokynul Malfoy po restauraci. "Necháváš mě u sebe, bereš mě ven na jídlo, kupuješ nové šaty – jseš ke mně milej."

Harryho zamračení se prohloubilo. "Chtěl bys radši, abych nebyl?" Když Malfoy neodpověděl, Harry pokračoval. "Já – já nevím, proč to dělám. Nevím, proč jsem dělal spoustu věcí za posledních šest let. Nevím, proč jsem se vrátil do nemocnice poprvé nebo podruhé a potřetí. Nebo proč ti pomáhám, proč jsi onemocněl, proč tě nechávám u sebe."   Harry mluvil rychleji a rychleji, ale pak se náhle zarazil. "Předpokládám, že od určité doby jsem se začal o tebe zajímat."

Šedé oči se ani na okamžik od Harryho neodvrátily, zatímco povídal. Harry je na sobě cítil, i když se odmítal podívat.

"Ty se o mě zajímáš?" divil se Malfoy a v jeho hlase byl náznak emoce, kterou Harry nemohl identifikovat.

Harry zvedl zrak, přinutil se podívat druhému do očí. "Předpokládám, že ano."

"Proč?" Jednoduchá otázka na kterou nešlo odpovědět.

"Právě jsem ti řekl, že nevím."

Nastalo ticho, protože ani jeden nevěděl, co říct. Měli mezi sebou příliš mnoho vzájemné nenávisti, nešlo jen tak na ni zapomenout, ale ve stejném okamžiku to byla nenávist roky zapomenutá.

"Myslíš, že bychom mohli být někdy přáteli?" zeptal se Malfoy. Náhle se zdál stydlivý.

"Pokud budeme chtít," uvažoval Harry. "Myslím, že bychom mohli."

"A chceme?"

Harry studoval pozorně svůj talíř. Pak se podíval opět vzhůru a jednoduše řekl: "Ano, chceme."

Slabě se usmál a viděl Malfoye dělat to samé. Ten nepatrný úsměv dělal vrásky na jeho tváři méně výraznými. Náhle se napětí mezi nimi uvolnilo a jejich tváře už také nebyly tak vážné a zarmoucené.

"Znamená to, že bychom si měli začít říkat jmény?" zeptal se Harry

"Myslím, že už jsi s tím stejně začal," přikývl Malfoy "Bez mého dovolení, musím dodat."

"Oh, omlouvám se pane Malfoyi. Nevěděl jsem, že potřebuji vaše svolení," poškleboval se Harry sarkasticky šťastným hlasem.

Další malý úšklebek přeběhl Malfoyovi přes rty. "Nyní máš mé svolení."

"A ty mě můžeš říkat Harry," navrhl a zvedl oči.

"Hm, protože říkat ti Potter je už stejně k ničemu, že jo? Když je tvoje příjmení Evans," začal Draco.

Harryho se dotkla zmínka o jeho zvoleném příjmení. "To není tvoje věc."

Draco ho chvíli pozoroval než pokrčil rameny: "Ne, není."

Servírka v ten okamžik přišla a zeptala se jich zdali dojedli. Harry kývl a hodil po Dracovi starostlivý pohled. Blondýn nesnědl ani polovinu z toho, co měl na talíři. Když servírka odešla řekl: "Potřebuješ víc jíst."

"To je součást toho balíčku ´budeme přáteli´?" zeptal se Draco a zamračil se na něj. "Protože mě to moc nezajímá."

"A mě nezajímá, že tebe to nezajímá," oponoval Harry. "Potřebuješ jíst víc, hrozně hubneš."

"Podívej, Pottere," vztekal se Draco a schválně použil jeho příjmení. "Pokud budu jíst víc, bude mi špatně – spokojený?"

"Samozřejmě, že ne, ale -."

"Pak to nech být," uzavřel Draco.

"Fajn. Jsi tedy připravený jít?"

"Možná budeme moct jít, když zaplatíš účet," řekl Draco a zvedl obočí.

Harry cítil, jak mu lehce rudnou tváře. Zavolal servírku, zaplatil za jídlo, vstal a vyštěkl: "Připraven jít?"

Draco se jen andělsky usmíval, ačkoliv v očích měl škádlivou jiskru. Harry cítil, jak jeho špatná nálada mizí. V první řadě vůbec nevěděl, co ho tak dopálilo. Vidět Draca šťastnějšího jeho samotného udělalo šťastnějším, než by si pomyslel.

Konečně Harry nad blondýnem protočil oči a opustili restauraci.

Když se vrátili domů po příjemně tiché cestě, prošli tím samým procesem cesty nahoru do apartmá.

"Tohle začíná být otravné," zlobil se Harry, když nesl křeslo do apartmá a postavil ho vedle pohovky na které momentálně seděl Draco.

Draco se na něj podíval, tvář měl bez výrazu, ale oči byly naplněny emocemi. "Omlouvám se, že jsem tak na obtíž," řekl tiše.

Harry se na něj zamračil. "Nejsi."

"Právě si řekl, že to začíná být otravné. Neznamená to, že je to na obtíž? Že já jsem na obtíž?"

Harry nemohl ten pohled v Dracových očích nikam zařadit.

  

"Nemyslel jsem tím, že ty jsi na obtíž," vysvětloval Harry. "Myslel jsem to křeslo a ty schody, že jsou na obtíž."

Draco byl znovu chvíli potichu, díval se na své ruce. Harry mu neviděl do očí, ale opět nepotřeboval se do nich blondýnovi dívat. Jen když viděl jeho držení těla, věděl, že něco je špatně.

"To kolečkové křeslo jsem já," šeptl Draco, podíval se nahoru a v jeho očích byl smutek. Harry okamžitě pochopil. S malým jemným úsměvem si sedl vedle Draca. "Ne, nejsi," těšil ho. "To je-."

"Jsem to já," trval na svém Draco a díval se na své ruce.

"Ne, poslouchej mě, Draco," naléhal Harry. "Nejsi. To křeslo je jen část toho, co nyní jsi, ale nikdy nebude všechno co jsi – nikdy se to ani nepřiblíží tomu, co všechno jsi."

"Jak víš, co já jsem?" zeptal se Draco povýšeně.

"No, bydlíš tu tři týdny - ."

"A z toho jsem byl většinu času v bezvědomí."

"- a za poslední dva dny jsi ukázal, že jsi náladový a -."

"No potom se opravdu cítím líp," zamumlal Draco.

" – a sarkastický a s excelentním vkusem pro módu, jak to nazvala Myra. Umíš dělat skvělé sušenky, jsi zábavný a jsi silný." Harry domluvil a Draco vůbec neodpověděl.

Jen na něj zíral. Po chvíli si uvědomil, co dělá a zeptal se: "Jsi si jistý, že jsi ten Harry Potter, kterého jsem znal ve škole?"

Harry mu věnoval úsměv. "Naneštěstí, ano."

Draco opět zaváhal. "A to jsi mi věnoval ne jeden, ale hned několik komplimentů?"

Harry se začervenal, i když nevěděl proč, a pak pokrčil rameny. "Už to tak bude."

"Hmm," broukl Draco, naklonil hlavu na stranu nakolik mu kouzlo dovolilo – což nebylo moc. "To je zajímavé."

"Proč zajímavé? A co je na tom tak zajímavé?" zeptal se zmateně Harry.

"Ty. Ty jsi zajímavý..." Nepokračoval, vypadalo to na blondýnův zvyk - doopravdy nikdy, nikdy věc nevysvětlit, což bylo pro Harryho těžké. Jelikož, jak Myra prohlašovala, dokázal být čas od času natvrdlý.

"Aha," řekl jen proto, aby něco řekl. Pak zatoužil praštit svou nahlouplou hlavou o stěnu, jak přemýšlel, jestli to byla opravdu jediná věc s kterou dokázal přijít. Podíval se na hodiny a byl šokován, že už je tři čtvtě na tři. "Sakra, musím jít."

Vstal.

Draco se na něj díval, ale nic neříkal.

"Chceš něco než odejdu?" zeptal se Harry. "Něco na čtení, k pití nebo k jídlu?"

"Ne, seženu si to sám, když budu něco potřebovat." Odmlčel se. "No, možná... Máš něco dobrého na čtení? Ty tvoje časopisy jsem už přečet několikrát dokola a číst si o Britney Spears a milencích Cameron Diaz mě už nebaví."

"No, po pravdě - " Harry zaváhal, vzpomněl si na knihy pod svou postelí – na knihy o ochrnutí. Samozřejmě měl i různé novely, ale možná bude pro Draca dobré si přečíst něco o jeho situaci.

"Po pravdě..? Co tím máš na mysli?" zamračil se Draco.

"Mám pár knížek o paralýze ve svém pokoji," přiznal Harry. "Pokud by sis je chtěl přečíst. Já mám samozřejmě i jiné knížky, ale jen jsem ..." odmlčel se a díval se nejistě na Draca.

"A ty si myslíš, že to pro mě bude dobrý nápad, si ty knížky přečíst," dokončil za něj Draco. Sklopil zrak a pak se s pokrčením ramen opět podíval na Harryho. "Předpokládám, že to nemůže uškodit. Možná to bude i zajímavý."

Harry mu nabídl letmý úsměv a odešel pro knihy. Když se vrátil, Draco zíral na plnou náruč knih, které nesl. "No ty jsi to tedy opravdu důkladně studoval, že jo?"

"Myslel jsem... Já nevím. Koupil jsem je, když jsi byl ještě v nemocnici."

Draco přikývl a prstem nejistě přejížděl po jedné knize. Podíval se na Harryho. "Měl bys už jít. Hodina ti začíná už za chvíli."

Harry se podíval na hodinky. "Zatraceně! Fajn uvidíme se pozdějc."

Hodil po Dracovi úsměvem a byl pryč. Draco zavřel oči, poslouchal zvuk zavírajících se dveří a zamykání. Nejistě pak zvedl jednu knihu a začal číst.