Zraněný - závěr

"Shadow?" Hermiona se zamračila. "Nemyslíš si, že je to trochu negativní? Myslím, nebude to připomínat jeho minulost?"

Lupin se posunul na kamené lavici a opřel se o zeď lemující nádvoří. Cítil, jak chlad stěny proniká skrz plášť. Bylo příjemné být pryč z nemocničního oddělení, i když to bylo jen na pár hodin. Sev- pes seděl blízko něho, hlavu vžpřímenou v pozoru.

"A co třeba Blackie?" navrhl Ron, z místa kde seděl na vedlejší lavici. "Skvělé jednoduché jméno."

"Mě se líbí Shadow. Sedí mu to." bránil jméno Harry, natáhl se a velmi uctivě poplácal psa na hlavě. Sev-pes sklonil hlavu a akceptoval Harryho ruku.

"Nemyslíte si, že by měl mít jméno trochu víc pozitivnější?" nechtěla se Hermiona vzdát. Důrazně se podívala na Lupina.

"Jako jaký třeba?" zeptal se Ron.

"Já nevím." Hermiona studovala psa.

"Co například Silk? Protože jeho srst je jako hedvábí."

Harry udělal obličej a Ron řekl.

"To je moc holčičí pro psa jako je on, Hermiono."

"Mě se to líbí. Co si o tom myslíš Silk?" Otočila se na psa.

Pes se na ní bezvýrazně koukal.

"No, já mu budu říkat Silk." Řekla Hermiona rozhodně.

Harry s Ronem si vyměnili pohled.

"Pokud na něj máme volat pozitivně," řekl Harry a s uličnickým výrazem se podíval na psa. "Mohli bysme mu říkat Tulidlo."

"Jo, nebo třeba pan Obejměte mě." Řehtal se Ron.

"Jste hrozní." Řekla Hermiona a kroutila hlavou, ale když se na ní Lupin podíval, viděl, že se směje. Lupin se ještě rychle podíval na Seva-psa, ale pes sotva oběma chlapcům věnoval opovržlivý pohled. Nikde žádná známka po vzteku ani náznak obnažených tesáků.

Harry se šklebil a hladil psa. Podíval se na Lupina velmi podobným významným pohledem, jakým se na něj před chvílí dívala Hermiona.

"Úžasný jak se změnil, že jo? Chová se slušně.

"

Lupin viděl jak se Hermiona začala dívat nejdřív na Harryho, pak na psa a pak na něj.

"Musela se mu jen ukázat laskavost a být trpělivý." Řekl Lupin. Harry se usmál a také se zády opět o zeď.

"Tak profesore. Do jaké ho, že domova tohohle psa pošlete, jste říkal?" šklebil se Harry opřený o zeď.

"Neříkal." Odpověděl mu Lupin a podíval se na Harryho. "Do jakého si myslíš, že by měl jít?" 

Harry se podíval na psa a jeho tvář trochu zjemněla. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct. Pak ale Lupin uslyšel hlasy přicházející k nim. Podíval se za sebe a uviděl skupinu zmijozelských, Blaise Zabiniho v čele. Všichni nesli košťata a Blaise měl bednu, která vypadala, že obsahuje míče na famfrpál.

Harry, Ron a Hermiona se postavili. Harry s Ronem si vzali do rukou košťata, která měli opřená o zeď vedle.

"Je čas jít profesore." Oznámil Harry. "Budete v pořádku?"

"Budu. Možná si tady zdřímnu. A pokud se na to budu cítit, přijdu se na vás podívat později."

Harry kývl, každy zamával na rozloučenou, zatímco mířili na famrpálové hřiště. Sev-pes se posunul blíže k Remusovi a společně je sledovali, dokud nezašli za roh.

"Je na tom nyní mnohem lépe, že ano?" ozval se za nimi Brumbálův hlas. Oba, Lupin i Sev-pes otočili hlavu. Brumbál stál vedle lavičky. Lupin se usmál a Sev-pes zavrtěl ocasem.

"Který z nich?" zeptal se Remus. "Harry nebo pes?"

"Teď, když si to řekl, myslím oba." Brumbál se posadil vedle Remuse na lavičku.

"I když ani na chvíli jsem neměl pochybnosti o Harrym, jakmile tady přestane být uvězněný."

Sev-pes se přesunul a seděl nyní mezi Brumbálem a Lupinem. Brumbál mu položil ruku na hlavu. Pes zavřel oči a opět zavrtěl ocasem.

"Myslím si, že je už skoro čas." prohlásil Brumbál.

Lupin ztuhl. "Je připravený?"

"Myslím si, že se od toho naučil vše, co mohl."

Lupin cítil, jak se mu stahuje žaludek.

"Tak co se stane teď?"

"Proměníme ho zpět. Řekneme mu, že byl v bezvědomí a že byl na léčení. Což je v podstatě trochu pravda. Doufejme, že sám pozná, že se cítí lépe." Brumbál držel psovu hlavu v dlaních. "Je nyní tak blízko tomu, aby se cítil šťastný, jak jsem ho ještě nikdy neviděl. Nebude si to pamatovat, až bude člověkem. Musíme, ale doufat, že si uvědomí, že tu pro něj ta možnost být šťastný je."

Lupin kývl.

Brumbál zvedl pohled k Lupinovi.

"Bylo by nejlepší, kdyby mohl zůstat s tebou, Remusi. Máš ve svém domě pokoj na víc?"

Lupin opět kývl. "Ale bude potřebovat mnohem víc."poznamenal.

"Ano. Znám někoho kdo mu může pomoci." Souhlasil Brumbál.

"Terapeuta?" zeptal se.

Brumbál kývl. "Ano. Někoho s kým myslám bude mluvit."

Lupin se podával pochybovačně na Seva-psa a pokrčil rameny.

"Pokud vůbec s někým bude mluvit."

"To uvidíme."

Úplněk byl brzo poté. Lupin dostal dávku vlkodlačího lektvaru soví poštou od Severusovy učitelky, Harriet Semperové. Očekával, že stráví noc stočený do klubíčka na své nemocniční posteli. Ale hned první noc proměny se na něj Sev-pes jednou podíval a vypálil z místnosti. Jen aby se vrátil za okamžik s Lupinovým čeveným míčkem v tlamě a následovaný Harrym.

Harry strávil večer tím, že házel Lupinovi míček, zatímco seděl na posteli. Sev-pes seděl na druhé a sledoval je, i když pokaždé, když se na něj Lupin podíval, sklopil čumák dolů. Stejně jako posledně, poté co skončil úplněk a Lupin se zotavil z únavy, jeho uzdravování se rapidně zrychlilo. Během pár dní byl schopný vrátit do svého pokoje a zároveň k pohodlné rutině, kterou si zde v Bradavicích vypěstoval.

Harry, Ron a Hermiona ho stále navštěvovali skoro každý den. Ron měl svou práci, ale vracel se každý večer a o víkendech. On a Harry obvykle hráli famfrpál a Remus se na ně chodil často dívat se Sevem-psem sedícím vedle něj. Během dní, které měl Harry sám pro sebe, chodil Lupina navštěvovat, nebo se toulal po Bradavických pozemcích. Na své toulky bral Seva-psa určitě hlavně proto, že se Lupin ještě stále zotavoval a neměl dostatek sil, aby ho bral na procházky sám. Lupin, ale věděl, že oba Harry i pes si společné procházky užívají. Často je vídal oknem, vysokého chlapce a velkého černého psa vedle něj, jak se procházejí kolem jezera, nebo míří k Hagridově chýši. Jednou s nimi dokonce viděl i Hedviku, která seděla psovi na hřbetě. Její bílé peří ostře kontrastovalo s psovou černou srstí.

Lupin si ale také uvědomoval, že se všechno blíží ke konci. Brzy začne nový školní rok, děti se budou vracet a oni budou muset odejít.

Harry a Ron se přestěhují do jejich nového společného bytu, který Ron objevil v Londýně a oba si ho mohli dovolit. Hermiona plánovala, že zůstane u rodičů a bude se za nimi přenášet.

 Lupinovo srdce se stahovalo, při představě, že i on bude muset opustit Bradavice a vrátit se do své chaty. Byl stále vlkodlak a bylo by nebezpečné, kdyby zůstal. 

Opustit Bradavice je nejtěžší pro tebe, mě a Harryho. Bradavice jsou pro nás místo, kde jsme byli nejšťastnější a my jsme nikdy opravdu neměli jiný domov.       

  

Jedno odpoledne si Lupin tiše četl ve své pokoji, když zaslechl zaklepání na dveře. Za nimi se ozval Brumbálův hlas. "Remusi mohu jít dál? Je tu se mnou někdo koho bych chtěl, abys poznal."

Sev-pes ležící vedle něj na pohovce, zvedl hlavu a nastražil uši při zvuku Brumbálova hlasu.

"Pojďte dál."

Brumbál vešel do pokoje. Za ním Lupin uviděl další postavu, jak ho následuje skrz dveře. Vysoký, oblečený v černém plášti. To co na příchozím Lupina zarazilo, byla jeho tvář, bylo na ní něco velmi povědomého, i když Remus klidně mohl přísahat, že to ho muže nikdy nepotkal.

Byl starý, ale přesto mladší než Brumbál, ve vlasech měl šedivé prameny. Jeho tvář nesla znaky temného čaroděje – dlouhý, ostrý, orlí nos a přísné obočí.

Kdybych si přimyslel trochu vousů, mohl by v divadle hrát typického padoucha - napadlo Remuse

Jenže pak se muž usmál. Bylo to, jakoby se přetransformoval do úplně jiné osoby. Oči mu zářily a třpytily se stejně jako Brumbálovy a jeho úsměv byl rázem otevřený a upřímný. Přísné obočí se najednou zdálo skoro komické. Když se blížil k Lupinovi, bylo vidět, že jeho plášť má hnědou barvu a je ošoupaný. Padouch byl náhle pryč a místo něj tu stál někdo, kdo vypadal jako přátelský starý dědeček.

"Remusi." Řekl Albus, když k nim muž došel. "Rád bych ti představil lléčitele Reginalda Guilforda. Reggie tohle je profesor Remus Lupin."

"Albus mi o vás hodně vyprávěl." řekl léčitel, zatímco si sedal. "a tady o vašem příteli." Kývl hlavou směrem k psovi. Sev-pes se na něj podíval.

Remus se ostře podíval na Albuse.

"Léčitel Guilford je psycholog. Pracuje v St.Mungu, ale také pracuje soukromě na speciálních případech, podobných tomu Severusovu."

Lupin vrátil pohled zpět na léčitele, který se na něj usmíval.

"Mám osobní zájem na tomto druhu případů. Moje rodina – určitě, je vám má tvář povědomá."

"Přiznám se, že ano. Vypadá povědomě, i když jsem si jistý, že jsme se nikdy nesetkali."

"Ne nikdy." Léčitel Guilford přikývl a trochu smutně se usmál a pokračoval.

"Přijal jsem rodné jméno mé matky, ale rodné jméno mého otce je Grindelwald."

"Oh." Bylo všechno, co Lupin na tohle mohl říct. Samozřejmě viděl tu tvář v mnoha knihách o historii.

"Prosím přijměte mou omluvu."

"Není nic co odpouštět. Je to naprosto pochopitelné. Moje matka mě dokázala vzít z rodiny mého otce včas, ale má tvář mi zůstala. Sledoval jsem, jak se mnoho mých bratranců obrátilo k temnotě – vzácní lidé, kteří mi byli blízcí. Proto mám na taktových případech osobní zájem." Podíval se na Seva-psa. "To je absolutně brilantní nápad, víte, proměnit ho v psa." Natáhl ruku, aby si jí mohl Sev-pes očichat. Pes to udělal a pak mu hlavou do ní strčil. Léčitel Guilford mu rukou přejel po hlavě a podrbal psa za ušima. 

"Není to jen moje zásluha, byl to tak trochu skupinový projekt." Bránil se pochvale Lupin.

"Rád bych to zkusil s některými mými pacienty. Mám jich pár, o kterých jsem si myslel, že jsou ztraceni, ale tohle mi dává naději." Guilford dal ruku pod psovu tvář a zvedl mu hlavu. Díval se mu do černých očí.

"Myslíš si, že se mnou budeš moci mluvit?" zeptal se léčitel psa. "Máš před sebou ještě dlouhou cestu a není to jednoduchá cesta. Ale rád bych ti pomohl, pokud mě necháš."

Sev-pes mu pohled oplácel, Lupin si všiml, jak slabě zamával ocasem.

"Albusi je pro něj čas změnit ho zpět?" zeptal se Lupin a podíval se na Brumbála.

Léčitel Guilford kývl.

"Budu na něj připravený, až bude připravený on na mě. Ale stále bude potřebovat i vás." Podíval se na Remuse.

Remus se usmál. "Nikam se nechystám odejít."

Reginald se na něj usmál. "Musí to být dobrý člověk, když má přítele jako jste vy. Dobří a opravdoví přátelé jsou lepší než všichni terapeuti dohromady."

Nastal poslední den. Lupin, Harry a Sev-pes měli poslední společnou snídani v Remusově pokoji. Dobby se objevoval a mizel, jak jim přinášel jídlo z kuchyně. Lupin zároveň věděl, že později se objeví jiní skřítci a zabalí mu jeho věci a přenesou je zpět do jeho chaty. Zatím tu, ale všechny jeho věci byly a tohle byl stále jeho domov.

Když už nemohli sníst ani kousek, Lupin vyprovázel Harryho chodbou do velké haly, pak hlavními dveřmi ven a dolů k cestě vedoucí do Prasinek. Tam za ochranou proti přenášení se Harry přenese do Londýna.

Došli k bráně, k té samé kde je jen před pár týdny přepadla Bellatrix. Harry se zastavil a otočil se k Lupinovi.

"Přijdete mě do Londýna navštívit, že ano?" zeptal se.

"Samozřejmě. A doufám, že ty mě také navštívíš."

"V tom mi nezabráníte." zašklebil se Harry a pak mnohem tišeji dodal. "Teda, pokud bude s ním všechno v pořádku." Kývl směrem k psovi. Jeho zelené oči byly vážné. "Vím, že toho má ještě hodně před sebou."

Lupin se podíval na Seva-psa, který je pozoroval svým obvyklým nečitelným pohledem. Pak se opět podíval na Harryho.

"Nevím, co přesně se s ním stane." Řekl.

Harry kývl. "Budeme muset počkat a uvidíme."

Klekl si na zem, tak měl oči ve stejné výšce jako Sev-pes.

"Budeš se o profesora Lupina starat, že ano?"

Sev-pes Harryho pozoroval. Ten mu podrbal uši a pak ho objal kolem krku. Něco psovi šeptal, Lupin neslyšel co přesně, ale viděl, jak pes přitiskl hlavu k Harryho rameni.

Pak se Harry postavil a prudce Lupina objal. Oba dva tam takhle nějakou chvíli stáli.

Když ho Harry pustil, usmál se a prošel branou. Otočil se a naposledy zamával, pak zmizel se známým zapraskáním.

Remus a pes tam spolu stáli ještě dlouhou dobu.

Tohle je konec, všechno skončilo a my se všichni rozcházíme. Harry se nikdy do Bradavic nevrátí, bude si nyní muset vybudovat nový domov. Lupin se nad tou myšlenkou usmál.  Ale má Rona a Hermionu. A on bude mít svůj domov, kdekoli kde budou oni.

Otočil se, a společně se psem se vraceli cestou k Bradavickému hradu. Když se blížili, Lupin uviděl Brumbálovu postavu stát u brány. Stáhl se mu žaludek. Cítil, jak zpomaluje, až ho Sev-pes předehnal a na dlouhých psích nohách spěchal k Brumbálovi. Ten hladil psa po hlavě, a když k nim Lupin dorazil, řekl.

"Je čas Remusi."   

Lupinova chata byla uklizená. Pokoj pro hosty, kde bude Severus bydlet, byl plný nábytku a věcí, které vypadaly, jakoby pocházely z jednoho bradavického pokoje. A podle toho, co Lupin věděl, mohl to být nábytek, který měl Severus ve svém starém pokoji. Severusovy věci, ty které zbyly, byly vybaleny a jeho plášť visel ve skříni v rohu. Knihy, které chtěl nechat Lupinovi, byly naskládány v knihovně a malá truhla, kterou měl sebou ten poslední den, stála na stole, ještě pořád neotevřená. Lupin si všiml i dalších věcí, byly to Severusovy věci, nebo byly nové?

Tranformace se netýkala jen Severusova pokoje, celá chata vypadala jako nová. Bradavičtí domácí skřítci jí zřejmě pořádně uklidili, celou opravili a dokonce přinesli nové věci.

Spižírna v kuchyni byla plná, v kredenci bylo nové nádobí. Celá dům už nevypadal hole a opotřebovaně. Lupin chtěl k tomu něco říct a protestovat, ale byl příliš unavený. A před ním ležely důležitější problémy.

Všichni tři stáli v Lupinově obýváku: Lupin, Brumbál a Sev-pes.

Bylo nyní pozdní odpoledne. Společně obědvali v bradavické velké hale.

Brumbál se zhluboka nadechl a Lupin rychle řekl.

"Nech mě s ním ještě minutku."

Brumbál kývl. Remus si klekl na zem a podíval se černých očí psa. Pohladil mu hlavu.

"Budu rád, když tě znovu uvidím. Chyběl mi tvůj hlas a tvá slova. Ale taky mi bude chybět ta možnost drbat tě takhle za ušima. Když jsme lidmi, nedotýkáme se jeden druhého. Ty si tohle nebudeš pamatovat, ale já ano."

Sev-pes se naklonil dopředu a Lupin zjistil, že objímá psův krk stejně, jako Harry ráno. Psova srst byla hedvábná, přesně jak říkala Hermiona, teď už nebyla mastná, zacuchaná a pod ní cítil vypracované tvrdé svaly.

Pak se přinutil vstát. Brumbál se na oba smutně usmíval.

"Pojďme tedy, vyskoč si na postel." Řekl psovi.

Sev-pes vyskočil na postel ladným pohybem. Lehl si a podíval se na Albuse tázavým pohledem. Albus si stoupl vedle postele, kde pes ležel, zvedl ruku a roztáhl prsty. Položil psovi ruku na hlavu.

Sev-pes zavřel oči a hlava mu sklouzla na polštář.

Pak mu Brumbál položil ruce po stranách hlavy a zavřel oči. 

Tvar Seva-psa se začal mlžit a pak proudit jako voda. Nos se krátil, nohy prodlužovaly a natahovaly na posteli. Hedvábná srst se spojovala a měnila v oblečení v dlouhou róbu zakrývající bledé paže.

Ale pak se pohyb kolem těla začal rušit a vířit. Róba se měnila opět v srst. Lidské tváři se vracela psí podoba, dokonce i ruce a nohy se měnily zpět v tlapy.

Brumbál prudce otevřel oči v obavě.

"Co se děje?" zeptal se Lupin.

"On se mnou bojuje. Brání se proměně." Odpověděl mu Albus.

Zvedl ruce a Lupin viděl, jak ho zahalilo slabé světlo. Pak se světlo pomalu přesunulo nad postel a zahalilo měnící se tělo, jako něžná pokrývka. Tvary se náhle uklidnily a opět se začala objevovat lidská postava a dlouhá černá róba. Tělo leželo na posteli tváří dolů. Lupin cítil bodnutí v hrudi, když poznal Snapeovy rysy, skryté za známými prameny černých vlasů. Oči měl zavřené, jakoby spal.

"Je v pořádku?" zeptal se Lupin a přiblížil se k posteli. Snape těžce oddechoval, Remus viděl, jak se mu zvedá a klesá hrudník.

"Já nevím." Řekl Brumbál. "Bojoval se mnou celou dobu. Uvidíme." Naklonil se blíž.

Snapeovy ruce byly zatnuté v pěsti a tvář stažená. Lupin mohl slyšet zvuk lapání po dechu, vycházející mu z úst. Kleknul si vedle postele, aby viděl Severusovi do tváře.

"Pokouší se něco říct." Řekl a naklonil se ještě blíž. Albus se také naklonil, tak že měl hlavu skoro vedle Remusovy.

Zvuk nebyl víc než jen chraplavý šepot. Lupin nemohl rozpoznat slova. Snape zalapal po dechu a promluvil znovu a tentokrát Lupin rozeznal slova pronesená jako vzlykot.

Lupin se podíval v hrůze na Brumbála. Snape si z toho neměl nic pamatovat! Brumbál se díval na Lupina stejně zděšeně.

"Severusi."

"Změňte mě zpátky." Snapeův hlas byl nyní silnější.

Tvář měl, ale stále pevně staženou a slova pronášel skrz sevřené zuby.

Brumbál a Lupin si opět vyměnili pohledy.

"Severusi." Zkoušel to opět Brumbál a položil ruku na jeho rameno.

Snape se prudce odtáhl od doteku a máchl rukou. Skrčil se na posteli, stále těžce oddechoval. Vypadal přesně jako pes, kterým byl. Schoulený a chvějící se na pohovce v Bradavicích. Lupin skoro čekal, kdy odhrne pysky a zavrčí na ně.

"Změňte mě zpátky!" opakoval.

A jeho tělo se začalo opět rozplývat a nos prodlužovat.

Brumbál zvedl ruku a Snapeova podoba se znovu vrátila. Snape sklopil hlavu a schoulil se ještě víc.

"Prosím Albusi." Podíval se vzhůru. "Prosím. Nech mě být psem. Nech mě ležet u svých nohou. Nech mě chodit s Remusem a Harrym. Prosím." Hlas měl chraplavý a s posledním slovem mu hlava klesla na polštář. Celý se chvěl.

"Předpokládám, že se nyní budeš moci změnit v psa kdykoliv si budeš přát. Jsi teď zvěromág." Řekl Brumbál a Severus ztuhl. Jenže Brumbál pokračoval.

"Ale nyní ne. Teď je čas být člověkem, Severusi."

Severusovo tělo se začalo třást silněji než předtím. Zabořil hlavu do polštáře. "Běžte pryč."

Lupin přistoupil k posteli, ale Brumbálova ruka ho zastavila.

"Nech nás teď osamotě, Remusi." Řekl. "Zůstanu s ním chvíli."

Lupin se na oba díval. Snape těžce oddechující a třesoucí se na posteli a Brumbál vedle něj, který náhle vypadal ještě starší a křehčí. Lupin otevřel ústa, ale pak je zavřel a kývl.

Opustil pokoj a jemně za sebou zavřel dveře.

Trvalo to skoro přes hodinu, než Lupin uslyšel otvírat dveře pokoje a uviděl vycházet Brumbála do chodby a zavírat za sebou dveře. Brumbál se na okamžik zastavil, potom pomalu šel do obývací místnosti. Pohyboval se nejistě.

"Odpočívá." Řekl na Lupinův tázavý pohled. "Potřebuje být nyní sám. Má toho mnoho nad čím musí přemýšlet."

Brumbál si sedl do křesla vedle Lupina. Vypadal vyčerpaně a staře.

"Co budeme dělat?" zeptal seRemus. "Má všechny vzpomínky. Musí být rozzuřený."

"Ano je rozzlobený," souhlasil Brumbál. "Ale ne tak moc, jak si myslíš. Drží si ty vzpomínky, a ani já jsem nebyl schopen mu je vzít. Jsou pro něj příliš vzácné."

Oba byli potichu. Brumbál hleděl do dálky. Lupin se přistihl, že si prohlíží jeho ruce. Jak štíhle vypadaly jeho prsty, jak průhledná byla jeho pokožka a jak byly křehké.

Přibyla mu další starost. Pomyslel si a pak se nahlas zeptal:

"Co bude teď?" řekl konečně Lupin a prolomil ticho. 

"Souhlasil s návštěvami léčitele Guilforda." Pronesl Brumbál velmi pomalu. "Souhlasí, že ukončit svůj život není řešení. Věří, a to je daleko více než v co jsem doufal, že má šanci na uzdravení. Už nikdy nebude úplně v pořádku, na to jsou jeho rány příliš hluboké a zřejmě zde vždycky zůstanou jizvy. Ale viděl, že může být šťastný."

Lupin zavřel oči, neuvěřitelné množství pocitů v něm vřelo – naděje, bolest, smutek, úleva a strach.

"Reggie Guilford měl pravdu." Řekl Brumbál. "má před sebou dlouhou cestu a není to jednoduchá cesta. Bude tě potřebovat víc než kdy předtím."

Lupin se dokázal usmát. "Budu tu pro něj tak dlouho jak jen mě bude potřebovat."

Brumbál mu úsměv oplatil. "Nemohl bych požádat nikoho lepšího."

--------------------------------------------- 

Lupin se vrátil předními dveřmi a na okamžik se zastavil. To když ho zasáhlo horko, což byla ostrá změna oproti podzimnímu chladu venku. Rozhlédl se po obývacím pokoji, ale ten byl prázdný. Celý dům se zdál opuštěný. Snape byl dnes na schůzce s léčitelem Guilfordem a zřejmě se ještě nevrátil. Lupin donesl nákup do kuchyně. Přemýšlel, v jaké náladě se dnes Severus vrátí. Lupin již viděl do dnešního dne skoro všechno, od nevraživého vzteku až po absolutní tichost, to záleželo na tom, jak sezení probíhalo. 

Začal uklízet věci a kontrolovat kuchyň. Bradavičtí skřítci stále zásobovali a uklízeli spižírnu. V rohu byla doplněná zásoba speciálních lektvarů, které léčitel Guilford předepsal Snapeovi. Snape by si dokázal lektvary udělat sám, ale pro teď si je sám zatím nevařil.

Pak Lupin slyšel otvírat a zavírat vchodové dveře.

Je zpátky, pomyslel si. Jaké to asi dnes bude? Výbuchy vzteku byly děsivé, ale ticho bylo snad stokrát horší. Přešel z kuchyně do obýváku a ztuhl. Oh ano, dnes muselo být sezení velmi zlé.  

Snape vypadl příšerně. Zplihlé vlasy okolo tváře. Plášť na něm visel. Jeho tvář vypadala nejméně o deset let starší, oči měl zarudlé a opuchlé. Zadíval se na Lupina, příliš vyčerpaný, než aby ho poctil jedním ze svých pohledů.

"Běž se vysprchovat, já udělám zatím čaj." Řekl mu Lupin s jemným úsměvem.

Snape se vydal zpět do chodby, jeho obvyklá chůze spíše připomínala potácení.

"Jestli hodíš plášť do koše, mohu ho pro tebe dnes večer vyprat." Zavolal za ním. Slyšel zvuk otevření a zavření dveří. Pak už jen tekoucí vodu. Remus připravil čaj, odnesl konvici a dva šálky do obývacího pokoje. Postavil vše na stůl a posadil se na pohovku.

Když přestala téct voda, dům se ponořil do ticha.

Je všechno v pořádku? přemítal Remus. Pak uviděl na chodbě pohyb. Zvedl pohled a očekával, že uvidí Snapea vcházet do pokoje.

Místo toho tu byl Sev-pes, stál váhavě ve dveřích. Jeho kožich vypadal ucouraně, i přestože byl čistě umytý. Visel mu zplihle z boků. Díval se na Lupina smutnýma očima, jaké Remus nikdy předtím neviděl. 

Lupin se na okamžik zamračil. Snape měl od Brumbála velmi přísný zákaz proměnit se, dokud mu to on sám nedovolí. Tohle bylo poprvé, co ho viděl změněného od té doby, kdy ho v chatě proměnili zpátky v člověka. Lupin otevřel pusu, ale pak se zarazil. V očích Seva-psa se prohloubil smutek, prosil a ocas mu klepal o rám dveří. 

Remus zakroutil hlavou.

"No dobrá, ale jen pro dnešní noc.” Řekl a poklepal na místo na pohovce vedle sebe. Sev-pes přišel blíž a vyskočil nahoru. Stočil se do klubíčka vedle Lupina. Ten zvedl knihu a začal si číst. Po pár minutách natáhl ruku a začal drbal psovi uši.

KONEC.

-----------------------------------------------

Zdá se vám konec otevřený?

Povídka tady skutečně končí, ale navazuje na ni další, která se jmenuje "Nejdelší cesta domů."

Povídku pro vás chceme také přeložit, ale budete si muset nějaký čas počkat.

Zatím od příštího týdne vám  přineseme  povídku s párem HP/SS. Jmenuje se "ZAKÁZANÝ".

Možná ji někteří z vás už znají ze stránek známé slovenské překladatelky Misto713, která už přeložila a na svém blogu uveřejnila první dvě kapitoly. Potom se z osobních důvodů a nedostatku času odmlčela. Máme od ní povolení povídku dokončit.